Iluze zrady

Dobré zprávy

Iluze zrady

Neděle, 16. května

Opravdu chceš, abych šel s tebou? naklonil jsem lehce hlavu a zadíval se na Kláru s mírně pobaveným úsměvem. V očích mi zajiskřilo zvědavostí, v hlase mi zazněla stopa lehkého údivu. Jasně, rád poznám tvou rodinu, ale…

Samozřejmě, usmála se nesměle Klára, uhladila si pramen vlasů a její tváře zčervenaly vzrušením. Sáhla po mé ruce a nesměle propletla svoje prsty s mými. Stejně už jsem jim toho o tobě tolik napovídala, že tě mamka pomalu považuje za člena rodiny. Včera se mě dokonce ptala, jaké jídlo máš nejradši. Umíš si to představit?

Musel jsem se usmát. V duchu mě těšilo, že na mě je Klára tak hrdá. Byla o pět let mladší než já, plná energie, s rozesmátýma očima, které mi připomínaly první teplý den po dlouhé zimě. Ani jsem si nevšiml, jak jsem se během těch pár měsíců začal cítit součástí jejího světa plného smíchu, spontánních procházek po Praze a optimismu, kterým dokázala nakazit každého.

Bylo krásné slunečné, i když trochu chladné odpoledne. Nebe zářilo modří a vzduch voněl jarem a blížící se podzim už pomalu stoupal z dlažby. Klára vytáhla ze skříně své oblíbené květované šaty, které jí dodávaly dívčí lehkost. Já jsem se nakonec rozhodl pro džíny a ležérní bílou košili něco mezi neformální návštěvou a snahou nespadnout do přílišné úřednosti. Po cestě Klára nervózně popotahovala lem šatů a neustále po mně pokukovala, jako by potřebovala ubezpečení, že jsem si to nerozmyslel.

Jsi nervózní? zeptal jsem se, když si všímala krajiny za oknem tramvaje, ale pohledem znovu a znovu ulpívala na mně. Stiskl jsem jí ruku, abych jí dodal klid.

Trochu špitla, sklopila zrak. Je to velký krok, víš? Chci, aby vše proběhlo skvěle… rodičům se určitě zalíbíš. Ale mám ještě sestru, Terezu… Ta žárlí. Sama nikoho nemá. Mám strach, že z toho bude problém.

Tereza byla o pár let starší vysoká, hubená, uhlazený oficírsky stažený drdol. Studovala poslední ročník práv na Karlovce a při studiu pracovala v advokátní kanceláři. Taková dospělá, pragmatická a seriózní. A já si poprvé uvědomil, jak moc Klára bojí její pozornost.

Když jsme dorazili, hned při vstupu do bytu jsem zpozoroval, že Tereza vypadá nezvykle upraveně černé šaty, výrazný výstřih, lodičky a decentní líčení. Stála u zrcadla v předsíni, právě si narovnávala náušnice. Vzduch mezi ní a Klárou ztuhl.

Ahoj, otočila se Tereza s ledovým klidem, povytáhla obočí. Jste tu brzo. Čekali jsme vás později.

Cesta byla rychlá, odpověděla Klára kousla se nervózně do rtu. Ty jdeš někam pryč?

Ano, do restaurace s kolegyněmi. Tereza upravila pramen vlasů, koutkem oka si mě sjela. Kláru políbila žárlivost až to bylo skoro fyzicky cítit.

Chtěl jsem tu napjatou situaci trochu odlehčit. Všiml jsem si, že ladí šaty krásně s jejíma očima, tak jsem nahlas poznamenal:

Vypadáte dnes velice elegantně.

Klára zbledla a zarděla se současně. Znal jsem tu její žárlivou grimasu dokáže být ostrá jak žiletka.

Díky, kývla Tereza a v jejím hlase nebyla známka koketérie. Jen stručné konstatování.

Kláře to ale stačilo. Stačil letmý kompliment, a už ji probodávala zlost. Jistě, ty musíš být zase středem pozornosti, vybuchla a bylo jí jedno, že to slyší všichni. I když si sem přivedu kluka, musíš ze sebe dělat hvězdu!

Kláro… povzdechla si Tereza, jako by obrovským úsilím bránila hněvu. Měla jsem v plánu odejít dřív, abych vám nelezla do cesty. Vůbec mě nenapadlo, že bych se s tvým klukem měla vybavovat.

V těch šatech? Chceš ho přece zaujmout, ne? Máš zlost, že já mám kluka a ty ne?

Bože! Já si nosím šaty, jaké chci! rozhorčila se Tereza.

Zavládl chaos. Stál jsem uprostřed, aniž bych stihl reagovat. To kvůli jedné neškodné poznámce?

Prosím, uklidněte se, vždyť je to… směšné! zkusil jsem situaci otočit, ale Klára už nebrala v potaz nic, emoce jí zaplavily celou.

Ty pořád musíš být ta lepší! Chytřejší, hezčí, obdivovaná! Zastíníš mě vždycky! ječela Klára a oči se jí leskly pod přívalem slz.

Kláro, přestaň! Tereza zbrunátněla, sevřela rty. Tohle není závod! Jen si domýšlíš!

Právě v tu chvíli vešli rodiče. Táta, Petr Novotný ve vytahaném svetru, s deníkem v ruce, se zarazil ve dveřích. Maminka, Marie Novotná, právě utírala ruce do zástěry.

Copak se tu zase děje? zabručel táta a na oko znuděně protočil oči asi na něco takového zvyklý.

Podívej se na Terezu, mami! Ona ze mě pořád dělá hlupačku! Dneska se tak navlíkla jen proto, aby dostala mého kluka!

Marie Novotná těžce vydechla a přistoupila k Tereze: Terezo, nebyla bys mohla být skromnější? Věděla jsi, že Klára přijde s přítelem.

Mami, šla jsem jen s kolegyněmi, nechci se tu rozčilovat Klára mi pořád podsouvá ty své představy.

Klára ztuhla, z očí jí šlehal vztek. Tereza stála jako ledová socha, nervózně pohodila hlavou. Já nevěřícně sledoval jejich hádku, která gradovala, dokud nevyústila v Klářin výbuch rvala Tereze šaty ze ramene. Látka zapraskala. Tereza zůstala stát s roztrženými šaty, v očích bolest i vztek.

Co to děláš?! hlesla Tereza a hrdě se narovnala. Dostaneš se vůbec někdy pod kontrolu?

A ty se snažíš mě ponížit před Stando! ječela Klára a popotáhla nosem.

Rodiče to už evidentně vzdali, tatínek listoval deníkem a máma jen bezmocně kroutila hlavou. Situace byla bez vyhlídek na smír.

Odešel jsem do vedlejšího pokoje a přemýšlel, proč se věci tak pokazily. Nechtěl jsem být příčinou hádek ani rozkolu v téhle rodině.

Další dny v bytě Novotných se nesly v ledové atmosféře. Já se k nim dočasně nastěhoval špatná shoda okolností, byt opravovali, kvůli havárii vody a dělali jsme si s Klárou společný pokoj, zatímco Tereza zůstala ve svém. Vztah mezi sestrami povážlivě ochladl.

Jedno ráno našla Klára Terezu v kuchyni, připravovala si čaj a nad stolem se kupily zápisky z práva.

Děláš to schválně. Klára stála ve dveřích, v hlase napětí. Chceš, aby na tebe Standa koukal, viď? Postáváš tady, jakože máš plno práce, a čekáš, až přijde!

Tereza odložila hrnek, pod očima kruhy, šedivé pramínky poprvé vykukující z temene. Kláro, mám dnes státnice. Jdu… opravdu se mi nechce s tebou dohadovat.

Státnice? Nebo se radši budeš předvádět? Klára se snažila držet si své.

Dobře, už toho mám dost! Tereza se prudce zvedla. Proč všechno překrucuješ? Proč nezkusíš někdy mít radost, že se někomu daří?

Protože jsi vždycky byla hvězda! Ty ráda všechno bereš, co mám! Klára vykřikla a rozplakala se.

Tereza ji ani nevyslechla, sbalila věci a odešla k přítelkyni do pronajatého bytu. Klára jen mlčky zůstala stát ve dveřích, nebyla schopná omluvit se.

Dva měsíce poté, co Tereza zmizela, se v bytě stále hromadily domácí starosti, špinavé talíře a prádlo. Klára většinu dní proseděla sama, vyhýbala se rodičům, sledovala televizi, utíkala k seriálům. Standa se pokusil několikrát domluvit že problém není v Tereze, ale v ní a jejích podezřeních. Ale Klára všude viděla úklady. Jednou večer, když jsem se balil, už to nevydržel:

Takhle dál nemůžu. Každé moje slovo, pohled… všechno zpochybňuješ. Už se necítím svobodně, nemůžu tady dýchat.

Ty mě opouštíš? Kvůli ní? Klára zůstala stát uprostřed místnosti, ruce podél těla.

Ne kvůli ní. Kvůli tobě. Tohle už není vztah. Nemůžu žít pod stálou kontrolou tvých představ.

Zavřely se dveře bytu. Seděla dlouhé minuty na podlaze, tvář v dlaních a plakala.

Pozdější noci jsem taky dlouho přemýšlel, co jsem vlastně způsobil. Cítil jsem se vinný, že jsem byl spouštěčem všeho, čemu nevěnovali pozornost včas.

Rodiče si najednou uvědomili, jak moc Tereza doma chybí. S Klárou to nebylo k vydržení odmítala cokoliv dělat, nesla svoji bolest teatrálně, nespolupracovala. Nakonec se rozhodli Tereze zavolat.

Byla právě v Knihovně Václava Havla a připravovala se na další státnici. Když jí z mobilu vyskočilo jméno matky, napadlo ji, jestli má cenu volat zpět. Nakonec přeci jen zvedla hovor.

Terezo, řekla maminka klidným hlasem, unaveně. Nemohla by ses vrátit domů? Pořád na tebe myslím… Otec má bolavá záda, Klára je rozbitá…

Tereza stěží zadržela povzdech. Život se jí změnil pracovala, měla nového přítele, a konečně cítila klid.

Mami, řekla rozhodně, já už si zvykla žít sama… Vy jste mě vyštípali. Klára nechápe, že nemám zájem jí přebrat kluka. Navíc mám nový vztah…

S kým? A proč jsi neřekla? maminka ztuhla.

Jmenuje se Ondřej. Pracuje v IT. Byt máme spolu na Smíchově. Nenávidím ty žabomyší války. Nechci se znova vracet domů.

A to nás tu úplně necháš? v hlase matky zklamání a zlomená touha.

Tereza se usmála: Nevzdávám se vás, ale musím žít podle sebe. Poprvé v životě mám pocit, že dýchám.

Odložila telefon. Rozhlédla se po kavárně, kde už Ondřej čekal, zamával jí a ona šla, s pocitem, že utíká z vězení tiché žárlivosti a výčitek.

Všechno v pořádku? zeptal se, když ji uviděl. Přikývla a chytila ho za ruku: Volala máma, chtějí, abych se vrátila. Ale nemám důvod… mám tě.

Správně, usmál se a něžně ji políbil do vlasů.

A Klára? Zůstala doma, v pokoji zahleděná do modrého světla displeje, ztracená ve svých pochybnostech, hrdosti a studu, že nedokázala svou vlastní sestru pochopit.

Maminka to viděla vzala jeden večer odvahu a šla za ní.

Kláro, potřebujeme tě tu. Musíš začít znovu žít. Ten zmar musíš překousnout.

A co mám dělat? Všichni odchází, všem je líp beze mě! Nikdo mě tu nechce…

Táta se přidal: Ale Kláro, nemůžeš pořád vinit celý svět. Ukaž pokoru začni u běžných věcí. Pomoc doma, smíření s Terezou, omluva. Nemůžeš všechno čekat od ostatních.

Na odpověď se Klára nezmohla. Jen mlčela a dívala se do stropu. Možná ještě nepochopila, jak snadno lze zničit dobrý vztah vlastními obavami.

A já? Po této zkušenosti vím, že žádná láska nemůže přežít bez důvěry. Když dovolíme svým strachům a žárlivosti, aby se rozbujely, zničí nám všechno krásné, co máme. Příště si dám pozor, aby iluze nenahradily skutečnost. Bez nich je život hned lepší.

Rate article
Add a comment