Když jsem otevřela šatní skříň v hotelovém pokoji, našla jsem v kufru mého manžela šaty, které jsem nikdy předtím neviděla.

Když jsem otevřel skříň v hotelovém pokoji, našel jsem v kufru mé manželky šaty, které jsem nikdy předtím neviděl. Byly hedvábné, tmavě modré, pečlivě složené mezi jejími košilemi. Vedle nich ležela malá kartička z butiku.

Neřekl bych, že jsem zvědavý typ, ale tyto šaty rozhodně nebyly mé ženy. Hotel byl luxusní přijeli jsme na firemní akci její společnosti, rok co rok pořádaný slavnostní večer. Ve velkém sále zářily křišťálové lustry, koberce byly měkké a z restaurace voněla drahá jídla a sekt.

Podíval jsem se na šaty znovu. Měly menší velikost, než nosí moje manželka.

V tu chvíli do pokoje vešla Ivana.

Ještě se připravuješ? zeptala se a sundávala si šátek z krku.

Držel jsem ty šaty v ruce. Zarazila se. Jen na chvilku, ale stačilo to.

Čí jsou ty šaty? zeptal jsem se klidně.

Pomalu ke mně přistoupila. Není to tak, jak to vypadá.

Tahle věta vždycky znamená přesně to, jak to vypadá.

Koupila jsi šaty pro někoho jiného, řekl jsem. A ten někdo nejsem já.

Ivana povzdechla. Radime, prosím, nedělej teď scénu. Za chvíli musíme jít dolů.

To je zajímavé, odpověděl jsem tiše. Takže problém je scéna, ne ty šaty.

Podívala se na dveře, jako by ji mohl zachránit hotelový chodba.

To je dárek, řekla po chvíli.

Pro koho?

Neodpověděla hned. A tím vlastně odpověděla.

V pokoji bylo ticho, jen klimatizace slabě hučela.

Jak dlouho to trvá? zeptal jsem se.

Radime

Jak dlouho?

To je jedno.

Znovu jsem se podíval na šaty. Materiál byl chladný a hladký.

Takže je oblékne dnes večer?

Mlčela.

Na tu samou akci, kde sedím vedle tebe?

Ivana pevně stiskla rty. Takto to být nemělo.

Ale stalo se.

Položil jsem šaty zpět do kufru a opatrně zapnul zip.

Kdo to je? zeptal jsem se.

Kolega z práce.

Jistě.

Vzal jsem si kabelku z postele a začal si obouvat boty.

Kam jdeš? zeptala se.

Na večírek.

Dívala se na mě nechápavě. Myslíš to vážně?

Samozřejmě.

Otevřel jsem dveře pokoje. Jsem zvědav, komu budou ty šaty slušet.

O deset minut později jsme vešli do velkého sálu hotelu. Křišťály, hudba, lidé v oblecích a šatech. U jednoho stolu seděl mladý muž s krátkými světlými vlasy. Měl na sobě tmavě modré šaty. Přesně ty samé.

Když nás viděl, lehce se na Ivanu pousmál. V tu chvíli mi všechno došlo. Nebyl to žádný pečlivě utajený románek. Nejspíš o tom věděli všichni kolem nás už dřív.

Přišel jsem k jejich stolu. Ten muž vypadal jistě.

Dobrý večer, řekl.

Podíval jsem se na jeho šaty. Sluší vám.

Usmál se ještě víc. Děkuji.

Ivana stála vedle mě jako někdo, kdo čeká na bouřku.

Sundal jsem si snubní prsten a položil ho na stůl vedle její skleničky.

Dárky povídají pravdu, řekl jsem tiše. Jen se někdy dostanou ke špatnému člověku.

Potom jsem se otočil a šel ke dveřím sálu. Zatímco jsem odcházel, slyšel jsem za sebou šepot a odsouvání židlí.

Ale co bylo zvláštní poprvé po dlouhé době jsem necítil zahanbení.

Jen svobodu.

Řekněte mi upřímně bolí víc zjistit nevěru tajně, nebo veřejně před všemi?

Rate article
Add a comment