Jed
Vláďo, mám strach Linda nervózně žmoulala papírový ubrousek v prstech a na konci věty se jí hlas pořádně zatřásl. Podívala se na něj a v jejích modrých očích byl opravdový děs. Zase mi píšou ty zprávy
S roztřesenýma rukama vytáhla mobil z kabelky, odemkla obrazovku a podala ho Vladimírovi. On si telefon převzal, se zamračeným čelem si pročetl všechny texty: Díky za krásný večer, Už se mi stýská, Kdy tě zase uvidím?, Brzy se zase potkáme, Počkám na tebe po práci na našem místě a v jeho výrazu se objevil hluboký zářez mezi obočím.
Kdy ty zprávy přišly? zeptal se klidně a skoro až věcně, když jí vracel telefon.
Ta poslední přišla pět minut zpátky. Přesně ve chvíli, kdy jsme si objednávali, Linda polkla a uvnitř se jí všechno svíralo. A vždycky to tak je Vždycky, když jsme spolu. Jako by nás někdo sledoval. Každou minutu ví, kde jsme, co děláme, kdo je s námi.
Vláďa se opřel do židle, promnul si bradu, jeho pohled se zostřil jako by v hlavě už rozplétal možnosti.
Ukaž mi všechny zprávy. I s daty a časy, řekl pevně, ale úplně bez emocí.
Linda roztřesenými prsty projela konverzaci směrem nahoru. Vláďa bedlivě sledoval displej, vnímal čas, obsah každé zprávy. Jeho výraz zůstával klidný, v očích měl ale soustředění predátora jako by stopoval neviditelného protivníka. V těch zprávách bylo ještě pár dalších, třeba: Nemůžu na tebe přestat myslet, Vzpomínáš na náš poslední rozhovor? Čekám na pokračování, Víš, kde mě najdeš, kdybys změnila názor. Každá další zpráva zesilovala pocit, že někdo, úplně cizí, sahá do jejich života a chce je roztrhnout.
Je to zvláštní, řekl nakonec a v hlase měl chlad jako led. Někdo se tě vážně snaží přesvědčit, že máš někoho za mými zády. A ještě to dělá naprosto precizně, vždycky když jsme spolu až moc přesně.
Linda si povzdychla a ramena jí klesla, jako by si na ně sedla nějaká neviditelná tíha. Bylo jí pětadvacet, dělala grafickou designérku v malé studiu u Karlova náměstí a odjakživa snila o normálním vztahu ne kvůli penězům nebo statusu, ale proto, aby měla vedle sebe někoho, kdo ji chápe a podrží. Vláďa, pětatřicetiletý právník, jí připadal jako někdo, komu věřit. Nikdy netlačil na pilu a uměl opravdu naslouchat. Po jeho boku se cítila v bezpečí a to byl pro ni svátek.
Randili spolu už půl roku. Za ten čas Linda stihla ocenit jeho schopnost řešit zapeklité situace s nadhledem, smysl pro humor, jeho opravdový zájem o ni. Nehonil se za svými zájmy, netajil se tím, že by vedle ní jednou chtěl rodinu. Linda, i když odpovědi příliš neuspěchala, si čím dál víc uvědomovala, že je vlastně připravená jít dál.
Fakt netuším, kdo by to mohl být, hlesla tiše. Nikdy jsem nikomu nedávala důvod a ty formulace, naše místo, náš poslední rozhovor to jako by vážně někdo chtěl vytvořit dojem, že mezi námi je něco dlouhodobého. Jako by si s námi někdo hrál na marionety
Nech to na mně, přerušil ji Vláďa rozhodným hlasem. Znám pár lidí, co mají přístup k databázím. Prověříme, odkud ty zprávy jsou. Můj vnitřní pocit říká, že to není nijak náhodné. Je to všechno promyšlenější, než se zdá.
Další dny byl Vláďa skoro pořád ponořený v zjišťování. Linda se snažila na to nemyslet, utopila se do práce a setkání s kamarádkami, povídání o blbostech, smích, cokoliv, jen aby nemyslela na ten tíživý blok ve svém nitru. Ale stejně ji to nepouštělo ten studený had úzkosti jí stále seděl na srdci, bez ohledu na to, kolik kafe vypila nebo kolik vtipů kamarádky vypravily. Pokaždé, když zkontrolovala mobil a bylo tam ticho, pocítila úlevu, která hned zmizela protože její strach byl rychlejší než logika.
Pátý den se jí Vláďa večer ozval a jeho hlas byl tentokrát jiný tvrdý, neobvykle vážný.
Lindo, už vím, kdo to je, začal bez zbytečné omáčky. Zprávy byly koupené na anonymní čísla. Ale podařilo se zjistit, kdo je koupil. Byla to Iveta.
Linda ztuhla, málem jí mobil upadl z ruky na zem. Iveta. Oněch osmadvacet let, spolužačka z vejšky, taky rozvedená, dvě malé děti. Byly kamarádky dlouhá léta, spolu prošly vším, navzájem se svěřovaly se svými maléry i radostmi. V poslední době mezi nimi ale rostlo jisté napětí nenápadné, jako prasklina ve skle, ale pořád znatelnější. Iveta si hodně stěžovala na samotu, že chlapi se ženami s dětmi nechtějí nic mít, že jen řeší domácnost, starosti a nikdo ji pořádně nevidí.
Iveta?.. zašeptala Linda. Její hlas byl plný bolesti i nepochopení. Proč? Jak to mohla udělat?
Řekl bych, že je to jasné. Závist, řekl Vláďa naprosto bez obalu. Jsi svobodná, máš práci, začalo se ti dařit, máš chlapa, se kterým jsi spokojená. Že by Ti obrátila svět naruby a myslela, že na mě budeš dělat scény a já začnu žárlit.
Dva týdny zpátky byli Linda, Vláďa a Iveta na oslavě u známých. Byt v Dejvicích, spousta lidí, pohoda, prosecco, malé jednohubky, všichni se smáli a přecházeli od skupinky ke skupince.
Linda měla nové šaty v barvě petroleje, hezky jí seděly, zvýraznily její štíhlou postavu, oči vypadaly díky nim jako temný jantar. Vláďa byl neustále nablízku tu s úsměvem podal skleničku, tu nabídl chlebíček, tu ji zapojil do rozhovoru. Bylo jim spolu prostě dobře.
Vy dva jste jako vystřižení z módního katalogu, rýpla si Iveta, přistoupila k nim stranou, ruce si opřela o boky a nervózně si opravila béžový svetr. Všechno dokonalé: šaty i doprovod.
Děkuju, Linda se zářivě usmála, opravdu potěšená komplimentem. Sama jsem netušila, že mi to bude tak sedět.
Jo jo, Iveta přejela pohledem svůj svetr a sklopila oči. Kéž bych měla aspoň půlku tvých možností. Ale s dvěma dětmi kupuju jen to nejnutnější, všechno je předem jasné.
Ivy, to ale vůbec není o oblečení, Linda jí poplácala po ruce. Vypadáš vždy krásně, máš styl i šarm.
Jasně usmála se Iveta trochu křivě, zadívala se do stěny. Někdo má prostě štěstí, někdo musí pořád řešit, jestli budou nové boty pro děti, nebo jestli zbyde na výlet do zoo.
Rozhovor obrátil Vláďa na jídlo, restaurace a místa na randění, aby odlehčil dusno, co pomalu narůstalo. Linda koutkem oka zahlédla, jak Iveta dlouze zírá jejich směrem, když šli s Vladimírem tančit. Snad vůbec poprvé si uvědomila v jejích očích něco, co nebyla jen jealousy, ale touha touha po něčem, co jí je dlouhodobě odepřeno.
Druhý signál přišel o pár dní později v kavárně s výhledem na Václavák, zatímco za okny pršelo. Linda vyprávěla o víkendu na chatě s Vláďou jak listí šustilo pod nohami v lese za Mníškem, chata voněla dřevem, oheň, smích, hvězdy na nebi.
Zní to jako z reklamy, procedila Iveta, pomalu promíchávala kávu. Romantika, příroda, dokonalý chlap.
Bylo to skvělé, usmála se Linda. V zimě tam chceme na běžky. A Vláďa mě prý naučí lyžovat. Nepřidáš se?
Lyžovat? Iveta zvedla obočí. Jestli se najde čas, tak možná. Ale já mám každý den: školka, pediatr, úkoly, večeře, povlečení, nákup, praní Pro někoho romantika, pro někoho realita.
Bylo v jejím hlase tolik únavy, že Lindě vůbec nebylo dobře. Kamarádka Katka zlehka podotkla:
No tak, Ivy, Linda se nechlubí Jen je fajn, že má tyhle hezké chvíle.
Já to vím, práskla Iveta hrnkem o stůl. Jen říkám, že něčí život je pohádka a jiný je jak den Bludného Holanďana v lednu. Ty můžeš odjet na chatu, já potřebuju mít hlídání, všechno na korunu. Když i něco vyjde, stejně se pak něco zvrtne.
Linda cítila, jak jí v hrudi zamrazilo. Místo odpovědi jen položila ruku na Ivetinu:
Vím, že je to těžké. Ale ráda ti pomůžu. Pojď s námi někdy s dětmi do Stromovky, uděláme piknik, opečeme buřty
Iveta na vteřinu zjihla, ale hned mávla rukou.
Ne, to je blbost. Stejně by se unavili a zkazili celou akci. Užij si svobodu, dokud ji máš.
Tenkrát to Linda házela na špatnou náladu nebo únavu. Až teď jí po zapadnutí všech dílků docházelo, jak dlouho už v Ivetě vlastně něco doutnalo.
Co teď? zeptala se, tentokrát pevně, se směsí strachu i odhodlání.
Pojedeme za ní. Teď hned. Jasně si vyříkáme, co je potřeba, zareagoval Vláďa bez zaváhání.
Zazvonili u Ivetiných dveří. Když je spatřila, ztuhla jako socha.
Vy? Co se děje? špitla, a ve tváři jí hrály zároveň rozpaky i strach.
Na něco si nehraj, utnul Vláďa, víme, žes posílala ty zprávy. Víme odkud. Mám v ruce důkazy.
Iveta ustoupila, zapřela se o zeď. Do očí se jí nahrnuly slzy, rty se jí začaly třást vztekem i zoufalstvím.
Ano, byla jsem to já! vykřikla, hlas se jí přelámal. Co mi teď uděláte? Myslíte, že je fér, že Linda má všechno, kdežto já žiju v nikdy nekončícím kolotoči starostí? Vždycky byla hvězda! Krásná, svobodná, všechno jí šlo. Já jsem balvan.
Každé její další slovo bylo zatížené léty bolesti, jakou nikdy nenechala vlastně vyplavat na povrch.
Jen jsem chtěla, abys taky jednou měla prasklinu na tom svém skleněném štěstí. Aby tvůj dokonalý svět aspoň trochu zakolísal. Aby sis vyzkoušela, jaký je život, když se všechno sype.
Linda poslouchala a čím déle Iveta mluvila, tím větší bolest cítila jako by to bylo až na kosti. Před sebou viděla kamarádku, s kterou kdysi v menze dělily poslední stokorunu na kafe nebo na sushi. A najednou tady stála žena, kterou skoro nepoznává, proměněná ve zlost a vyčerpání.
Takže jsi chtěla rozbít můj vztah jen proto, že ti není dobře? Linda mluvila tiše, s hlasem, za kterým byla hlavně zármutek, ne výčitka. Doufala jsi, že mě Vláďa začne podezřívat, že mě opustí, a ty si oddechneš?
A co mi zbývalo? zasmála se Iveta bolestně. Ty jsi vždycky byla v centru dění, já ve stínu. I chlapi, co mě chtěli, odešli po chvilce. Protože děti, starosti nebyla jsem lehká, jak jsi ty.
Vláďa se postavil vedle Lindy, chránil ji jako štít před vším, co z Ivety vytrysklo.
To stačí, řekl tvrdě. Jeho hlas měl sílu, jakou Linda nikdy předtím nepoznala. Udělala jsi špatnou věc. A musíš za to nést následky.
Z Ivetina výrazu lehce probleskla lítost, ale rychle to přebila novou dávkou vzteku.
Tak co chcete dělat? Půjdete na policii? Komu asi budete vy s nějakými SMSkami zajímat…
My nechceme policii. Chceme, abys nechala Lindu být. Aby už nikdy netrpěla kvůli někomu, kdo neumí pracovat se svými pocity, řekl tiše Vláďa.
Iveta se na Lindu krátce zadívala a na zlomek vteřiny byla v jejích očích čirá rezignace. Ale hned se opět zatvrdila.
Stejně jsi věděla, že ti závidím! vypálila znovu. Pamatuješ na moje narozeniny loni? Celý večer všichni řešili jen tvoji novou práci. Já tam stála s dortem a nikoho nezajímalo, jak se mám já. Nikdo.
Linda měla ten večer najednou před očima jak živý. Byla v rauši, smála se, přijímala gratulace k povýšení. A Iveta, no, byla tam pořád někde v koutě. Opravdu to tehdy neviděla?
Iveto, promluvila Linda tentokrát skoro dojetě, nikdy jsem proti tobě nezávodila. Nikdy jsem tě nevnímala jako soupeřku, ale jako sestru. Ale když něco děláš ze závisti, zraňuješ i samu sebe.
Ty máš všechno. Já mám dvě děti, hypotéku a nocí, kdy nespím kvůli pláči dcery. Samozřejmě, že ti závidím! Prostě jsem ti to chtěla pokazit, přiznala se Iveta zlomeně.
Vláďa ji chvíli nechal mluvit, a pak klidně řekl:
Závist je tvoje věc. Ale rozhodla ses ničit někoho jiného místo toho, abys hledala cestu k sobě. To žádná omluva není.
Iveta se konečně rozbrečela, tentokrát tiše a smutně. Po tváři jí stékaly slzy.
Omlouvám se Chtěla jsem, aby to bylo jinak, vzlykala. Dře to ve mně už roky. Po rozvodu, po tom, co zbylo jen samé starosti, se to vylilo ven. Nechtěla jsem, aby to došlo takhle daleko.
Linda stála, dívala se na ni a uvnitř cítila směs smutku i lítosti. Najednou si vzpomněla na další kávu před týdnem, kdy Iveta zoufale zírala do šálku:
Víš, Lindo, já někdy mám pocit, že ty žiješ úplně jiný život. Já dřu, každý den stejný kolotoč. Někdy ani nevím, jestli mám chuť vůbec ráno vstát.
Tenkrát se jí Linda snažila podržet, nabídla jí pomoc s hledáním nového místa, cokoliv. Iveta jen mávla rukou:
Kdo by mě chtěl, když mám dvě děti? Ty prostě můžeš vybírat. To člověka štve.
Tehdy to Linda přešla, ale teď jí došlo, jak moc to byla prosba o pomoc, kterou nikdy neslyšela.
Iveto, polkla a tentokrát kladla na slova opravdový důraz, nemůžu jen tak zapomenout, co jsi provedla. Ale není mi jedno, že ti je mizerně. Mrzí mě, že sis neřekla včas. Nikdy si už ale neuškodíme, ne?
Chápu, Iveta utírala slzy hřbetem ruky. Nechci omlouvat, co jsem udělala. Jen vím, že jsem to nezvládla a byla zoufalá. Promiň.
Vláďa položil Linde ruku na záda:
Skončíme tady. Jsi připravená jí něco odpustit?
Linda chvíli mlčela. Pak řekla:
Jsem ochotná věřit, že to nebylo ze zloby, ale z neštěstí a závisti. Ale dokud se nenaučíš radovat i z mého štěstí a nebrat to jako útok na sebe, naše přátelství neobnovíme. Chci upřímnou, veselou kamarádku. Ne někoho, kdo mi bude užírat radost.
Iveta sotva znatelně přikývla.
Děkuju, žes mě aspoň vyslechla, šeptla nakonec.
Vyšli ven. Nad Prahou se stmívalo, pouliční lampy vrhaly na mokrý chodník zlatá kolečka. Linda se hluboce nadechla chladného vzduchu, kterým se táhla vůně podzimního listí a deště.
Cítím se úplně prázdná, přiznala šeptem Vláďovi. Všechno se vysvětlilo, ale zároveň to strašně bolí. Jako bych ztratila kus domova.
To je normální, Vláďa ji objal kolem ramen. Zrada od blízkého člověka se bolí nejvíc. Ale je konec. Věci jsou jasné a jedeme dál. Nejsem tu jen na hezké chvíle, pamatuj na to.
Linda se na něj usmála, v očích slzy, ale i nová jiskra. Společně to zvládneme.
Šli ruku v ruce Prahou domů a s každým krokem byla Linda lehčí. Věděla, že ji čeká ještě spousta práce na sobě, na vztazích, na otevřenosti i opatrnosti, ale věděla, že není sama. A to bylo nejdůležitější.