Šla jsem na balkon sundat prádlo, když jsem uslyšela, jak sousedka z přízemí volá jméno mého manžela přes otevřené dveře do vchodu.

Vycházela jsem na balkon, abych sundala prádlo, když jsem uslyšela, jak sousedka z přízemí volá jménem mého manžela skrze domovní dvůr. Byla sobota odpoledne. Slunce pražilo přímo na šňůru s prostěradly a vzduch voněl po prachu a rozehřátém betonu. Naklonila jsem se přes zábradlí a uviděla Jakuba, jak postává u auta, hned vedle něho stála moje tchyně.

To bylo na celé věci zvláštní.

Bydlí totiž úplně v jiném sídlišti a obvykle nejdřív volá tady se prostě nikdy zničehonic neobjevuje.

Rychle jsem sebrala kolíčky a vběhla dovnitř. Ještě než jsem došla ke dveřím, slyšela jsem klíč v zámku.

Do dveří vpadli oba naráz.

Tchyně měla v ruce obrovskou látkovou tašku. Jakub vypadal, že by se nejraději propadl, a tiše si přál, ať je to celé rychle za námi.

Hosty jsem tu dneska teda neplánovala, utrousila jsem.

Nebudeme dlouho, pravila pomalu, zouvala si boty a okukovala předsíň, jestli snad mezitím neproběhla přestavba.

Nechala jsem mokré kolíčky na skříňce a pozorovala, jak míří do obýváku.

Tak, co se děje?

Jakub se na mě ani nepodíval. Jen si sedl na kraj gauče, jako by čekal, že každou chvíli proletí meteorit.

Tchyně odložila tašku na stůl.

Přinesla jsem pár věcí ze sklepa, sdělila mi slavnostně.

Jakých věcí?

Začala vytahovat poklady jeden po druhém. Starý fotoalbum, dvě zažloutlé školní sešity a nakonec malou dřevěnou krabičku.

To mi zatrnulo. Poznala jsem ji okamžitě.

Byla to babiččina krabička.

Roky stála u nás ve vitríně.

Kdes ji vzala? vyhrkla jsem.

Ve sklepě.

Ale ta byla u nás!

Pokývla rameny.

Jakub ji tam kdysi odnesl.

Podívala jsem se na něj.

Proč?

Udělal nervózní gesto rukou do vlasů.

Myslel jsem, že na tom nezáleží.

Že na tom nezáleží? To je přece babiččina krabička.

Tchyně krabičku otevřela. Uvnitř byl starý kapesní hodinky, dvě brože a malý složený lístek.

Rodinné věci, pronesla, jakoby byla mluvčí rodu Habsburků. Mají patřit rodině.

Já jsem snad rodina!

Pohlédla na mě s výrazem, jakoby slyšela totální nesmysl.

Ty jsi manželka.

V obýváku najednou bylo ticho, že by jeden slyšel špendlík spadnout.

Z venku připlácnul kdosi dveřmi od auta.

Co tím chceš říct? zeptala jsem se.

Jakub zvedl konečně pohled.

Máma myslí, že by něco z toho měla dostat Radka.

Radka? Ta tvoje sestra, která babičku nikdy neviděla ani na fotce?!

Ale je taky z rodiny, bránil ji.

Tchyně přikývla způsobem tak je to správně.

Podívala jsem se na hodinky v krabičce. Babička je nosila denně. Pamatuji si, jak mi je jednou večer podala v kuchyni, když loupala jablka.

Řekla tehdy jen jednu větu.

Schovej si je. Lidi občas zapomenou, co je opravdu jejich.

Zavřela jsem krabičku.

Ne.

Tchyně stáhla obočí.

Co znamená ne?

Že ty věci zůstanou tady.

Jakub si povzdechl.

Prosím tě, nedělej z toho drama.

Drama? Já?

Hláskem jsem se sice chvěla, ale necukla jsem ani o píď.

Vezmete věci z našeho bytu potajmu a já prý dělám scény?

Tchyně vstala, pohybem pevnější než tvrdý chleba.

Jen si povídáme.

Nepovídáme. Vy už máte rozhodnuto.

Položila ruku na krabičku.

Vezmu si ji, pak si v klidu promluvíme.

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.

Krabičku jsem rychle schovala za záda.

Nikdo si z našeho bytu nic nevezme!

Jakub vyskočil.

Danielo, už toho nech!

Ne! Teď toho necháš ty!

Podívala jsem se mu zpříma do očí.

Byl jsi to ty, kdo tu krabičku odnesl do sklepa?!

Mlčel.

A to ticho úplně stačilo.

Tchyně zavrtěla hlavou, jako by právě objevila další důkaz o zkaženosti lidstva.

To je až neuvěřitelné, jak jsou někteří lidé nevděční.

Strčila jsem krabičku zpátky do vitríny a přirazila dvířka.

Někdy člověk pozná, kde je hranice, ne když ji někdo překročí, ale když jiný mlčí a dovolí to.

Stála jsem uprostřed obýváku a civěla na oba.

Tak upřímně reagovala jsem přehnaně, nebo oni opravdu zkoušeli uzmout něco, co jim nepatří?

Rate article
Add a comment