Karbanátky tchyně
Matěj a Danuše byli spolu už tři a půl roku. Za tu dobu byla Dana v domě Matějovy matky nanejvýš čtyřikrát. Vždy jen na větší svátky, na chvíli, a pak rychle zpět do Brna, domů.
Tentokrát ale Matěj jakoby uvadl matka volala už potřetí během týdne, stýskalo se jí, tatínek prý opravoval střechu na chlívku a namohl si záda, záhony už zarostly, síly nejsou Matěj byl vděčným synem, pravidelně volal každou neděli, kýval, i když s matkou v řadě věcí nesouhlasil. Teď mlčky žvýkal špagety s párkem a upíral na Danuši psí pohled.
Danuško, řekl, odsunul talíř a složil ruce na stole. Mamka zas volala. Prý už ani nevíme, jak vypadá. Co kdybychom tam teď na víkend zajeli? Jen tři dny, slibuju. Prosím tě.
Ale Matěji, mám v sobotu objednanou kadeřnici pokusila se namítnout Dana, sama věděla, že tahle výmluva je slabá.
Tak si to přesuň, mávl Matěj rukou, jakoby to byla maličkost. Vždyť víš, mamka se hned urazí. Už slibovala, jak nám usmaží svoje karbanátky a napeče koláče. Moc nás postrádá.
Jak je na tom táta? Už ho ty záda přešly? zeptala se Dana spíš z povinnosti, vztahy s tchánem měla neutrální.
Ale jo, co by s ním bylo, mávl Matěj zase. Věčně ho něco bolí. Rozhodnuto: jedeme. V pátek večer tam, v neděli večer zpět. Mamce tím udělám radost.
Dana si jen povzdechla, odporovat nemělo cenu. Za ty roky ví, že když Matěj rozhodne, je to pevné jako žulový blok jako nutit kocoura, aby nelezl po záclonách.
Pátek večer. Do kufru naházeli cestovní tašku, krabici s dárky. Matěj koupil matce huňatou deku, otci láhev slivovice. Cesta do vesnice zabrala tři hodiny, pokud se nezasekli u Vyškova.
Dana celou cestu hleděla zamyšleně z okna na blikající alpské smrky a směšně pojmenované motoresty. V duchu doufala, že to přežije. Tři dny nejsou tak moc, matka Matěje je vlastně dobrá žena.
Přijeli už za tmy. Dům na konci vesnické ulice spoře osvětloval jediný lampový sloup. Matěj zabrzdil na štěrku, vypnul motor, a vtom se na zápraží rozsvítilo, rozlétly dveře, a vyřítila se paní Božena Hrubešová malá, kulatá, barevná zástěra, úsměv tak široký, až se zdálo, že ji musí roztrhnout.
Matýsku! zaječela na celou ulici, vrhla se k synovi, který sotva stačil vylézt z auta. Myslela jsem, že už nedorazíte! Od rána tu vařím a smažím, nevíš, co tě čeká! Danuško, pojď dál, nestůj tu na zimě!
Dana vystoupila, upravila si kabát, nasadila povinný úsměv a nechala se stisknout v pevném objetí. Božena voněla smaženou cibulkou a něčím sladko-lepkavým, sevřelo ji v nose.
Uvnitř bylo vedro, všude vůně jídla, z kuchyně šlehl plamen a syčení, jak se cosi smažilo na pánvi. Na stole položen salám, chleba, okurky v misce, sklenice s kompotem a půl bochníku žitného chleba. Pan Antonín Hrubeš, otec, seděl u televize a koukal na zprávy. Vstal, šel je přivítat. Bylo znát, že čekal s napětím, tma, mráz, kdo ví, co se mohlo stát.
Tak jste tu, pravil, potřásl synovi pravicí, Danušce kývl: Vítej, děvče. Odlož, bude se večeřet.
Usmažila jsem vám karbanátky, zahlásila Božena od dveří, nervózně si rovná zástěru a přeskládává talíře. S bramborem, s cibulkou, s omáčkou. Matýsku, ty je přece miluješ?
Miluju, mami, víš to, Matěj už svlékal bundu a šel okukovat hrnce, čímž si vysloužil další vlnu mateřské pýchy.
Dana odložila kabát, pověsila ho v síni, vešla za nimi. Kuchyň Boženy byla malá, přecpaná sklenice s kompoty, dózy s kořením, hadříky, balíky rýže, nekonečně moc misek.
Sedni si, Danuško, strkala jí Božena židli, otírala ji lemem zástěry. Jsi z cesty unavená, já to rychle dodělám, jen chviličku.
Roztočila se, popadla talíř, vrátila ho, otevřela troubu, naplno se vyhrnulo aroma masa a Danuše málem polkla naprázdno. Hlad se hlásil, v autě jen pili kávu z termosky, pořádné jídlo nestihli.
A tu to Dana zahlédla.
Božena stála u stolu, na němž miska s mletým masem: hora šedavě růžové hmoty, z níž už bylo vytvarováno na patnáct karbanátků, pěkně kulatých, v řadách vyskládaných na prkénku, zasypaných strouhankou. Tchyně si nabrala další kus, obratně v dlaních vytvarovala kouli, zploštila a v tom, tou stejnou rukou, co hladila syrové maso, si vjela pod levou paži.
Ne že by tam jen něžně sáhla, naopak nasadila celou pěst, s výrazem úlevy usilovně podrbala, několik vteřin tam šmejdila, pak tu stejnou rukou vzala další náplň a tvarovala další karbanátek.
Danu napadl záchvat nevolnosti.
Hleděla na tu ruku obyčejná ženská ruka, krátké nehty, úzká obroučka snubního prstýnku zaříznutá do napuchlého prstu, síť drobných vrásek a nemohla odtrhnout pohled. Tato ruka byla před chvílí pod paží, teď v mase. V té hmotě, z níž budou karbanátky.
Božena jim takhle posílala celé mražené balíky, Matěj je pak smažil, všichni jedli, chválili je. Dana jednou dokonce po telefonu vychválila karbanátky jako zázračné. Což byla vlastně pravda byly výborné…
Mami, zavolal Matěj z pokoje, máš tady někde čaj? Jsme zmrzlí jak psí čumáci.
Už to bude, už to bude, odpověděla stále tvářící karbanátky. Už to jen dolepím, večeře bude raz dva.
Znovu nabrala maso a Dana si povšimla, že se na prkénku, mezi řádky karbanátků, objevily drobné šedé šmouhy od doteku matčiny ruky. Nebo se jí to jen zdálo? Dana mrkla, obrázek se rozostřil, všechno vypadalo zas obyčejně prkénko, maso, karbanátky, ruce…
Paní Boženo, řekla tiše Dana, mohu vám pomoct? Já to dokončím, vy zatím připravte čaj.
Ale copak jsi host! To nepřichází v úvahu! mávla Božena rukama, Dana až naskočila. Jen sedni, po cestě musíš odpočívat. Já už mám skoro hotovo.
Na důkaz svých slov vzala poslední hromádku masa, zformovala placku, položila ji opatrně k ostatním, spokojeně se zahleděla na ruce, opláchla je vlažnou vodou bez mýdla na tři vteřiny, setřásla kapky do dřezu a otřela do špinavého zástěry.
Daně se zvedl žaludek.
Snažila se srovnat se situací. Co tak hrozného? Prostě se podrbala… Vždyť babička Dany budiž jí země lehká když hnětla těsto, taky opravovala drdol a všichni žijí… Možná je prostě moc cimprlich…
Ale obraz stál před očima jak v sepnutém snu ruka, podpaží, ruka, maso.
Večeře probíhala v pokoji u velkého stolu, ubrus s rozpitými tulipány. Božena donesla pánev horkých karbanátků křupavé, voňavé, zlatavé, vůně smažené cibule a masa by rozplakala gurmána, ale Daně se sbíhaly sliny z úplně jiného důvodu. Vedle miska s bramborovou kaší, okurky, rajčata, chleba, nakládané houby, kompot.
Pusťte se, děti, pobízela Božena, přistrkovala Dana talíř s nejhezčími kousky. Danuško, vem si, ty jsou úplně nej.
Dana na karbanátky hleděla. Vypadaly dokonale normálně. Klikaté, voňavé, s cibulovou kůrčičkou. Matěj už si nabíral dva na talíř, nakládal brambory, krajíček okurky a s velkou chutí hned ukrojil sousto.
Mmm, mami, zachroptěl s plnou pusou, prostě pecka. Jako vždy.
No děkuju Bohu, roztáhla úsměv Božena, posadila se, natrhla si chleba. Báli jsme se, že jsem zapomněla nasolit, nebo málo cibule.
Je to super, Matěj už dojížděl první karbanátek. Ty vždycky vaříš nejlíp.
Antonín mlčky jedl, občas významně pokývl. Svým způsobem nemluvný typ, jehož nejdelším projevem, co kdy Dana slyšela, bylo detailní vyprávění, jak měnil svíčky ve Favoritu.
Danuško, copak nejíš? lekla se Božena pohledem na prázdný Danin talíř. Snad ti to nechutná? Nebo jsem přesolila?
Ne, je to výborné, rychle vyhrkla Dana, chápala, že když si aspoň nekousne, bude zle. Jen na cestě mi bylo nějak divně od žaludku, víte, mně často nedělá dobře směska z benzínek Já si vezmu jen trošku.
Vzala vidličku, odloupla malý růžek karbanátku tam, kde byla kůrka nejkřupavější a přiložila ke rtům. Vonělo to, bylo to křehké; jenže stačilo pomyslet na to, která ruka hnětla masa, která chvíli předtím škrtala podpaždím a kousek se jí zadrhl v hrdle. Dana stěží polkla, v krku už se jí zvedal další vlny nevolnosti.
Výborné, hlesla a odstrčila talíř. Paní Boženo, já si dám jen brambory s okurkem, karbanátek skutečně nemůžu, vážně to není kvůli vám.
Ježiš, chudáčku, zanaříkala Božena, samozřejmě, jez co chceš, já ti dám domů smažené! Mám toho plný mrazák, právě pro vás…
Matěj rychle střelil po Daně pohledem a dál spořádával karbanátky s chutí zdravého českého muže, kterého nezajímá ani hygiena, ani původ pokrmu.
Dana brnkala vidličkou v bramborách, krájela okurku na mikroskopické kousky, a přesvědčovala sama sebe, že je prostě přecitlivělá. Domácí kuchyně, to je prostě život. Miliony lidí jedí matčiny karbanátky a neskolil je ani mor. Ale obraz ruky z podpaží nešel vyhnat z hlavy.
Po večeři odklidila Božena ze stolu. Matěj s otcem zmizeli do kůlny vyřešit generátor. Dana zůstala v kuchyni s Boženou, která zalévala čaj v těžkém konvi s uraženou hubičkou.
Nezlob se, Danuško, že jsem tě tak lanařila, řekla Božena nad hrnky. Mám z vás radost. Město je město, kariéra je kariéra, ale maminčino srdce bolí, musí si vás občas zkontrolovat, jestli se máte dobře.
Máme se fajn, paní Boženo, Dana přijala hrnek. Práce, domov, všechno normální.
No to ráda slyším, Božena se posadila naproti, opřela tvář do dlaně a dlouze pozorovala Danu s něčím zvláštním ve výrazu. Moje karbanátky máte rádi, vím to. Matýsek vždycky prosí, ať zamrazím. Ve městě je všechno umělé, z obchodu bych nevěřila. Já jen domácí maso, od známé, koření taky osobně, a mletí zásadně poctivě doma.
Dana upíjela čaj a znovu ji tížila nevolnost, teď ještě silnější. Čaj byl obyčejný, ale když pomyslela, jaké ruce zalévaly tento čaj, nebo myly hrníčky Položila hrnek na stůl, raději už si netroufla polknout víc.
Mohla bych si jít lehnout? Bolí mne trochu hlava, asi z cesty, zeptala se.
Jdi, jdi, holubičko, začala Božena starostlivě pobíhat. V komoře máš voňavé prádlo, Matěj ti ukáže, kde je co. Kdyby cokoli, zavolej.
Dana odešla. V komůrce, které tady říkali hostinský pokoj, zabouchla dveře, posadila se na postel a cítila, že se jí zvedne žaludek.
Stihla na záchod včas a pak dlouho seděla, pomalounku dýchala.
Když se Matěj vrátil z kůlny, našel ji jak sedí skrčená na posteli, tvář bez výrazu.
Co ti je? zeptal se, usedl vedle ní. Je ti fakt tak špatně?
Matěji, řekla Dana, oči rozšířené teď ti něco povím, ale nesměj se, prosím neječ.
Už povídej, Matěj nakrčil obočí.
Vyložila vše: ruka, podpaží, maso, karbanátky, pocity. Tiše, aby to nikdo neslyšel.
Matěj na ni hleděl s výrazem, v němž byla směs nedůvěry, podráždění a zmatku.
Hele, řekl po chvíli, máma to nedělala naschvál. Proboha, každému se někdy něco svědí! To chceš tvrdit, že naše babičky na vsi si myly ruce po každém škrábnutí? Takový je prostě život, domácí jídlo.
Ale ona pak neumyla ruce, třásl se Daně hlas. Prostě tou stejnou rukou hnětla maso. Vždyť ani mýdlo nepoužívá, jen strčila ruce pod vodu a utřela do zástěry. Když si vzpomenu na všechny ty zmražené zásoby… už to prostě nedám.
A co chceš dělat? Matěj nakrčil rty do tvrdé linky. Jít za mámou a říct jí, že vaří špinavě? Vždyť by se zbláznila, urazila na doživotí. Dělá to pro nás, chápěš?
Nechci jí to říkat Jen už to nikdy nechci jíst, Dana v slzách. Nemůžu prostě.
Matěj vstal, přejížděl nervózně po pokoji a upozorňoval tím na své podráždění.
Danu, dramatizuješ, řekl. Jednou se poškrábe, no a? A ty sama nikdy na kuchyni neuděláš totéž? Tohle není operační sál, ale kuchyň. Kdyby to každý řešil, zešílel bys.
Já si myji ruce, Dana tiše. Vždycky.
No, tak to seš šikovná, Matěj teď už skoro zle. Ale máma to tak dělá celý život. Já na nich vyrost, nikdy jsme nebyli nemocní. Říkala jsi, že jsou nejlepší.
Nevěděla jsem. Teď už vím. A nemůžu to vypustit z hlavy.
Zapomeň na to, mávl rukou. Fakt, Dano, děláš z komára velblouda. Kdybys viděla kuchyně v hospodách! Tam jsou vlasy v polívce častější než nudle. A jíš, i když nevíš.
To není žádná útěcha, Dana měla pocit, že buď zapláče, nebo jí bude zas zle. O restaurace mi nejde
Dobře, Matěj si povzdechl, objal ji kolem ramen. Tak to nejez. Řeknu mámě, že je ti zle od žaludku. Ale mlč, jinak se už nezmáme.
Neřeknu nic, Dana zabořila svou tvář do jeho ramene. Chci jen domů.
Zítra odjedeme, slíbil Matěj. Řeknu, že máš horečku. Ano?
Ano, šeptla, i když to nebyla pravda.
Lehla si. Matěj zhasl světlo, a tiše vnímali zvuk televizoru za zdí, občasné zakašlání Antonína, a jak Božena cinká nádobím jako z dálky.
Dana hleděla do stropu a myslela na tři roky a půl, co jedla zmražené karbanátky, chválila je, prosila o recept. A teď věděla, že tajná ingredience je možná právě v tomto snovém doteku: ruka podpaží maso.
Ráno se převalovala rozlámaná. Matěj už seděl v kuchyni s rodiči, pil čaj, tlumeně hovořili a smáli se. Dana ještě chvíli ležela, nechtělo se jí vyjít ven z úkrytu, ale nemohla tam hnít věčně.
Umyla si tvář ledovou vodou na toaletě a vstoupila do kuchyně.
Jéje, Danuško, rozčílila se Božena starostlivě, Matýsek říkal, žes měla v noci teplotu? Dáš si čaj s malinami? Mám ještě loňské!
Děkuju, paní Boženo, posadila se Dana, vyhýbala pohledu na zbytky karbanátků na stole, přikryté utěrkou. Už je mi líp. Snad jsem něco špatného snědla po cestě.
Ty motoresty, zavrtěla hlavou Božena, přisouvala sklenici s malinovou šťávou. Vždycky říkám Tondovi, ať jíme doma, ale pořád do těch podniků jezdíte. A pak máte žaludek na ruby.
Mami, zasáhl Matěj, my jsme vůbec nikde nezastavovali. Jen kávu z termosky.
No, tak je to prostě nějaký bacil, nedala se Božena. Organismus je zázrak. Danuško, vypij malinkou, vyžene ti to pryč.
Dana usrkla malinko, a jak teplo pronikalo do těla, napadlo ji: umyla si Božena ruce před čajem? Pomyslí-li dál, zblázní se bude muset buď přijmout, nebo už sem nikdy nejezdit.
Paní Boženo, postavila hrnek, moc děkuji za pohostinnost, ale asi je pro mě opravdu nejlepší už domů. Matěj říkal, že dnes odjedeme.
Ach jo, to je škoda, hlas matky ztvrdl. Ještě jsem chtěla napéct koláče, uvařit zelňačku. Matýsku, máš rád moje polívky
Příště, mami, vstal Matěj, políbil ji na tvář. Danuš je fakt slabá, domů se musí. Za pár týdnů přijedu pomoct s tou střechou, můžeš mi pak uvařit všecko!
Božena vzdechla, pohlédla na Danu, pak na Matěje, pak zas na Danu pohled jako by prozrazoval, že pochopila naprosto vše: s karbanátky, s podpažím, i proč snacha onemocněla zrovna po večeři.
Jak myslíte, řekla odtažitě. Dám vám balíček domů. Usmažila jsem pořádně, na týden to stačí.
Dana cítila, jak ji polévá studený pot, ale podařilo se jí zašeptat:
Děkuji, paní Boženo. Jste velmi milá.
Balili během pěti minut. Matěj nesl tašky, Dana se rozloučila s Antonínem, který jí stiskl ruku svou velkou, suchou dlaní: Brzy se uzdrav. Božena nacpala Matějovi balíček do rukou.
Tady jsou karbanátky, řekla, a trocha mého špeku, ať si pochutnáte. A taky kompot.
Děkuji, mami, Matěj jí dal pusu na tvář, Dana si všimla, že tentokrát matka nevrátila úsměv, jen kývla a rychle zmizela v domě.
Cestou zpátky Dana mlčela. Karbanátky v kufru téměř vyzařovaly vlastní existenci, jakoby to bylo něco živého, zlověstného. Matěj mlčel též. Svíral volant zbytečně prudce, řadil zbytečně ostře, upřeně zíral na silnici.
Můžeš je jíst, pronesla tiše Dana, když vjížděli do Brna. Já nebudu.
To víš, mami to už určitě tuší, vydechl Matěj tak unaveně, jak kdyby po cestě nakládali vagóny.
Co má tušit?
Všechno. Viděla, že jsi nejedla a potom že jsi onemocněla. Hned jsme odjeli. Ví to, a mrzí ji to. Chápu ji.
Chápeš i mě? Dana se na něj ostře otočila.
Neodpověděl.
Doma Dana vešla do kuchyně, pohlédla na čisté linky, spořádané dózy, prkénka, která po každém použití myje tady je všechno v pořádku. Tady jsou ruce vždycky čisté. Tady nejsou karbanátky pomačkané rukou, která právě drbala podpaží.
Matěj zanesl balíček do mrazničky a zavřel ji.
Ty z nich nebudeš jíst? zeptala se Dana.
Budu, odvětil Matěj s tvrdým hlasem. Jsou to maminčiny karbanátky. Jím je odjakživa.
Odešel do koupelny. Dana přešla k dřezu, pustila horkou vodu, vzala mýdlo a myla si ruce. Důkladně, poctivě, až po lokty. Pak utřela ruce do ručníku a zamyslela se: dá se tohle ještě někdy smýt? Má to ještě význam?
Nevěděla.
Ale jedno věděla jistě: už nikdy nepozře ani sousto z karbanátků usmažených rukama paní Boženy. Žádné naléhání, žádné výčitky, žádné ona to nemyslela zle ji nepřinutí.
Za tři dny Matěj usmažil čtyři karbanátky, naložil si hromadu brambor, nakrájel kyselou okurku a usedl ke stolu.
Dáš si? podal Daně vidličku s karbanátkem.
Ne, děkuju.
Odešla do obýváku, posadila se do křesla a pustila nahlas televizi, aby neslyšela, jak Matěj ji labužnicky žvýká.
Věděla, že tato cesta něco v jejich rodině změnila něco, co už nelze slepit. Kvůli jedné ženě a jedné ruce.
Zavřela oči a rozhodla se: už o tom nebude myslet. Přestane-li na to myslet, může žít dál. Bude jíst jen to, co sama uvaří, a nikdy nevezme do úst nic, co pro ni připravil někdo cizí.