Od stínu ke světlu.
Zase koukáš na ty hloupé seriály? ozvalo se za Zuzanou náhle a její manžel Jaroslav ji vylekal natolik, že málem upustila hrnek s kávou. Vždycky říkám, že to kazí mozek. Měla bys spíš uklidit kuchyň, nebo myslet na dítě. Kdybys měla co dělat, nebyla bys taková smutná.
Zuzana neodpověděla. Jen zmáčkla ovladač, televizní obrazovka potemněla a v té tiché chvíli k ní pronikl smích dětí hrajících si za stěnou. Těžko se jí dýchalo, cítila v krku tuhý uzel.
Mluvím s tebou, pokračoval Jaroslav, když svlékal sako a pečlivě ho věšel na židli. Jeho gesta byla přesná, úsporná, odměřená. I zlost podával tiše, klidně, ale právě to Zuzanu tížilo nejvíc. Slyšíš mě vůbec?
Ano, zašeptala Zuzana a vstala z gauče. Měla to naučeno ještě z dětství; u tety Elišky se nikdy nesedělo, když starší stojí. Nepřít se. Neodmlouvat.
Výborně. Uvařila jsi něco k večeři?
Jo, je to v troubě. Kuře se zeleninou, jak máš rád.
Jaroslav přikývl a odešel do kuchyně. Zuzana zůstala v chladné obýváku, kde ani nová sedačka, ani bílý koberec nedokázaly zlomit pocit prázdna. Z okna se na ni koukal ospalý únor, pouliční lampy bledě svítily mezi zmrzlými hromadami sněhu. Osmadvacet let, napadlo ji. Půlka života pryč a přitom nikdy vlastně nežila.
***
Její rodiče zemřeli, když jí bylo sedm. Srazil je kamion na zasněžené silnici, smrt přišla okamžitě. Zuzana si vybavovala sama sebe malou, v šatech ještě po mámě, sedící na studené chodbě nemocnice, kde jí do vlasů hladila cizí paní a šeptala: Chudák holčička, chudinka malá.
Pak přišla teta Eliška, otcova sestřenice, kterou Zuzana znala jen vzdáleně z občasných rodinných setkání. Žena s šedinami staženými do drdolu, přísným pohledem a úzkými rtíky. Vzala věci do svých rukou.
Dítě patří do rodiny, říkala sociální pracovnici. Zuzana jen stála a cítila se jako předmět, kterého se někdo ujímá. Do dětského domova ji dát nenechám. Je to naše krev.
Teta Eliška vyřídila opatrovnictví a přestěhovala se do jejich bytu. Sama bydlela v pronajatém pokoji v Dejvicích a s radostí využila zděděné dvoupokojové bydlení na Žižkově.
Měla bys být vděčná, říkala od prvního dne. Vzdala jsem se svého života kvůli tobě. Mohla jsem být dávno vdaná, ale vzala jsem tě na krk. Nezapomeň.
Zuzana nezapomněla. Každý den, každou hodinu. Povinnost se vpila do její kůže, stala se její části. Byla tichá, snaživá, nenáročná. Na gymnáziu samé jedničky, pomáhala doma, nikdy nechtěla nic navíc. Teta Eliška ji nebila a nekřičela často jen den za dnem cedila do Zuzaniny duše jed protivenství.
Zase tělocvik za tři? Nevážíš si mě. A já ti dávám domov!
Koupilas chleba? Neříkala jsem ti, že má být žitný? Děláš všechno špatně.
Máš návštěvu? Kamarádky na čaj, ale pořádek žádný. Jen parazitíš.
V šestnácti si už nepamatovala, jaké to je, být milovaná prostě jen tak. Máma, táta, jejich objetí a smích, byli jako sen pohlcený nekonečnou kritikou tety Elišky.
Po maturitě šla na pedagogickou školu v Praze, stipendium vyhrála sama. Teta byla spokojená: nebude na obtíž, bude se živit. Po škole Zuzana nastoupila do školky. Plat směšný, ale poctivě odváděla část peněz tetě na domácnost. Ta jí laskavě dovolila dál bydlet v bytě jejích rodičů.
Kam bys šla beze mě? Vždyť nic neumíš, sama se ztratíš. Já tě vychovala a ty bys mě teď opustila? Nemáš svědomí!
Neměla. Nebo ho měla až moc. Zůstala.
***
Jaroslava poznala na narozeninové oslavě kolegyně. Jemu bylo sedmačtyřicet, jí čtyřiadvacet. Zkušený, sebejistý muž s hodinkami dražšími než byl její celý plat, okamžitě vyčníval. Ukázalo se, že je strýcem oslavenkyně, přišel pogratulovat.
Jsi velmi milá, řekl Zuzaně na chodbě, když do sebe vrazili. Tichá, skromná. Takových už moc není.
Zarděla se a nevěděla, co odpovědět. Usmál se, požádal o její číslo. Podala mu ho, sama překvapená svou smělostí.
Začal ji zvát na večeře, posílal květiny, telefonoval. Vykládal, že muži dnes chtějí ženu, která vytvoří teplo domova. Na obchodnice s ostrými lokty prý nemá náladu.
Jsi jako květina, o kterou se musí pečovat, řekl jednou. Podezřele ji to hřálo u srdce. Poprvé měl někdo starost o ni ne za něco, prostě o ni.
Teta Eliška měla radost.
Konečně ti to myslí! zhodnotila Jaroslava při první návštěvě. Chlap ví, co chce. Provdej se a budeš mít klid. Učitelka si na byt nikdy nevydělá.
Vzali se za půl roku, skromně, bez velkých oslav. Jaroslav trval na rychlé svatbě. Zuzana se přestěhovala k němu do moderního bytu na Proseku.
Nebudeš už pracovat. Postarám se o nás. Ty budeš mít na starosti domácnost a pak rodinu.
Souhlasila. Vždy přece slyšela, že to je správné. Jaroslav se staral sám jí kupoval oblečení (na výběr nemáš vkus), dával přesně odměřené peníze na nákup (přines účtenky), všude ji vozil (já rozhodnu, kam pojedeme).
Ze začátku to byl podivný opar; nemluvná nádhera bytu, bělost kuchyně s drahou technikou, sedačka z kůže ale necítila se doma. Zkusila dodat barvy: polštáře, pelargónie na parapet. Jaroslav to setřel:
Tady je minimalismus. Ten nepořádek si ukliď.
Ukldila. A pak začal mít poznámky nejprve nenápadné.
Dáváš moc soli do polévky.
V těch šatech jsi tlustá. Vem si jiné.
Zase sis nechala otevřenou zubní pastu?
Poznámek přibývalo. Každý den si našel něco nového.
Děláš to naschvál? Říkám ti, jak to má být, a ty to kazíš. Jsi tvrdohlavá a hloupá. Kromě vzhledu bys neměla žádnou hodnotu.
Mlčela, hltala slzy. To dávné povědomé sevření viny. Vždycky byla něčí břemeno pro tetu Elišku, teď pro manžela.
Po roce se Jaroslav začal ptát, proč ještě není těhotná.
Byla jsi u doktora? Asi máš problém.
Chodila, vše bylo v pořádku. Jen čas. Jaroslav začal podezřívat, že nechce děti.
Jsi sobecká. Myslíš jen na sebe.
Nemyslela na sebe vůbec. Dny splývaly, kuchyně, praní, žehlení, snaha zavděčit se. Jaroslav pozdě večer přijížděl, hltavě večeřel, sledoval Události, šel spát. O víkendech ryby nebo schůzky s kolegy ji nebral.
Nemáš tam co dělat. Buď doma a odpočívej.
Byla doma. Hleděla z okna na prolézačky plné dětí. Ze seriálů, které si potají pouštěla, zbyla pachuť strachu aby nestihl přijít manžel.
***
Jednou v létě, hned po šestadvacátých narozeninách, šla Zuzana pro rýži do supermarketu. Pečlivě podle Jaroslavova seznamu nesměla koupit nic navíc. Tu náhle:
Zuzi? Jsi to ty? Zuzana Holubová?
Otočila se. Vysoká dívka v džínách, krátkých vlasech a s úsměvem od ucha k uchu. Po vteřině ji poznala: Lucie Vlková, spolužačka ze základky. Po deváté třídě se odstěhovala s rodiči do Olomouce.
Lucko, ahoj! Co tu děláš?
Vrátila jsem se po letech zpátky do Prahy. Rodiče tu mají nový byt a mám homeoffice. A ty? Provdaná, děti?
Provdaná, děti zatím ne.
Hele, dáme někdy kafe? vysypala Lucie telefonní číslo, Zuzana si zapsala. Rozloučily se.
Večer, když Jaroslav spal, Zuzana upřeně zírala na číslo zadané v mobilu. Byla by ráda napsala, ale bála se. Co by řekla Jaroslavovi? Neměl rád, když měla vlastní plány. Ale Lucka byla někdo z dětství. Snad jí nebude vadit jedno kafe?
Druhý den sebrala odvahu a napsala Lucii esemesku. Odpověděla hned, navrhla setkání v kavárně u Karlova náměstí. Zuzana si vybrala čas, kdy bude Jaroslav v práci.
Musím k lékaři, oznámila ráno. Jaroslav pokrčil rameny.
***
Sešly se v kavárně zalité létěním. Lucka už čekala a hrála si s notebookem.
Jsem ráda, že jsi přišla! Mám už kafe objednané.
Vedla hlavně ona, s jiskrou v očích: informatika na matfyzu, freelance, zakázky na datovou podporu pro eshopy. Zuzana naslouchala a cítila zvláštní závrať, snad závist ale laskavou, ne zlou. Záviděla svobodu.
A co ty, čím se živíš? ptá se Lucka.
Jsem doma. Manžel chce, abych nepracovala.
A ty to chceš?
Zuzana udiveně pokrčila rameny. Nevěděla to. Nikdy se nezeptala samu sebe.
Nevím, přiznala.
Lucie chvíli mlčela.
Víš co nechceš se naučit jednoduchou úpravu fotek na weby? Dělám toho moc, můžu ti poslat část zakázek. Přivýdělek, zvládneš to doma. Zabereme to třeba dvě hodinky denně. Zkusíš?
Nic takového neumím, vyděšeně vyhrkla Zuzana.
Naučím tě. Je to fakt jednoduché. Stačí jen chtít.
Touha překvapivě vzplála. Najednou měla chuť aspoň to zkusit.
Nemám notebook, připomněla si.
Máš přece ten manželův, ne?
Ano, ten je v pracovně.
Tak ho používej, dokud tu není. Pošlu ti co potřebuješ. Kdyby tě práce nebavila, nevadí.
Zuzana dlouho váhala, ale pak kývla. Uvnitř zavířil zvláštní pocit, skoro jako těšení na něco nového a neznámého.
***
Dva dny po kafi pustila tajně Jaroslavův notebook. Ručky se jí klepaly, srdce bušilo úzkostí z prohřešku. Byly čtyři hodiny do Jaroslavova návratu. Instalovala programy, které ji Lucie poslala, a pustila se do prvních lekcí.
Bylo to těžké nikdy nezkoušela žádný grafický editor. Ale současně napínavé. Učila se videa, klopýtla, opravila chybu, šlo jí to postupně líp. Čas utíkal rychle.
Na večer vždy stíhala vše vymazat; Lucka ji naučila mazat historii, vracet notebook zpět. Připravila večeři, dělala jako vždy nenápadnou ženu v domácnosti. Ale uvnitř vyklíčila tajná jiskra naděje.
Za měsíc už zvládala jednoduché retuše pro e-shopy. Lucka skutečně předávala první zakázky: odstranit pozadí, upravit barvy, změnit rozměr. Nic těžkého. Ale za práci chodily peníze. Pro Jaroslava by to byla drobná suma, ale Zuzana poprvé držela v ruce něco vlastního.
Lucie peníze vyplácela v hotovosti.
Schovávej si je. Je rozumné mít rezervu.
Proč rezervu? divila se Zuzana.
Pro každý případ. Nikdy nevíš.
Zuzana schovala první stovky korun do staré knihy poezie po tatínkovi, vedle jediné zbylé fotky svých rodičů.
Zakázek přibývalo. Už dělala drobnou koláž nebo upravovala složitější obrázky. Lucka ji chválila, což hřálo víc než všechny pochvaly dosavadního života.
Jaroslav nic nepoznal. Večer polykal večeři, díval se na zprávy, šel spát. Občas se zeptal, co celý den dělala.
Prala, uklízela
To je správně. Žena má být správcem domova.
Přikývla, a v hlavě plánovala zítřejší retuše do práce.
***
Uběhl rok a bylo jí sedmadvacet. Jaroslav se dožadoval potomka čím dál víc, hněval se.
Že bys měla zajít k jinému doktorovi? Nebo prostě nechceš dítě?
Chci, zalhala Zuzana napůl. V mládí si vysnila velkou rodinu, teď ji představa dítěte v téhle domácnosti děsila.
Tak kde je problém? Starám se, dávám ti všechno, a ty ani dítě neporodíš. Jsi k ničemu.
To slovo bylo bolestivější než pohlavek. Zuzana už neplakala, jen cítila únavu vrtavou a bolest.
Po podobných scénách utíkala k počítači. V grafických editorech mohla alespoň něco řídit. Mohla napravit chybu, vytvořit krásno, mít výsledek. To jí dávalo klid.
Rezerva rostla. Lucka doporučila registraci na zahraničních portálech a Zuzana začala pracovat i tam jednoduché úpravy, první větší honoráře. Pochvaly od zákazníků, dobré hodnocení. Bylo to příjemné, až nezvyklé.
Jednou, večer, když Jaroslava skolila migréna a šel brzy spát, spočítala úspory. V tlusté ruské sbírce poezie měla už přes padesát tisíc korun. Vystačilo by to na několik měsíců v podnájmu.
A najednou ji přepadla myšlenka: mohla by odejít. Lekla se jí. Kam by šla? Koho by zajímala? Vždyť se o ni stará, materiálně nestrádá. Ano, někdy je zlý, ale není takových většina chlapů? Není to ona, kdo všechno dělá špatně?
Myšlenka ale neodcházela tiše, vytrvale zůstávala a sílila každý den.
***
V zimě došlo ke zlomu. Jaroslav přišel dřív z práce a načapal ji u otevřeného notebooku.
Co děláš? hlas ledový.
Jen já se dívám Zuzana prudce zaklapla víko. Srdce bušilo až v hrdle.
Lezeš do mých věcí? Dovolil jsem ti to?
Ne, ale
Takže ne. Ani se neumíš zeptat? Nebo si myslíš, že máš na všechno právo?
Promiň, už to neudělám.
Co jsi tam dělala? začal prohlížet historii. Programy byly vypnuté, ale internetové záložky s fotorétušemi otevřené.
Jaroslav to tedy pochopil.
Ty snad pracuješ? Tajně?!
Chtěla jsem pomoct nohy měla jako z vaty.
Pomoc? Mně?! Myslíš, že tě neuživím? Já ti dávám všechno!
Nechtěla jsem
Mlč, ukončil. Zklamala jsi mě. Dávám ti důvěru, dávám ti domov, a ty za zády podvádíš. Místo dítěte děláš nesmysly!
Vzal si notebook, odnesl do ložnice.
Už na něj nesáhneš. A ode dneška chci vědět, kde jsi a co děláš. Je vidět, že máš až moc volného času.
Odešel. Zuzana zůstala stát uprostřed pokoje, připadala si jako naprosto zbytečná, jakoby lovci naháněli zvíře. Rozplakala se, sesunula se na zem, objala kolena a třásla se.
Tu noc nespala. Dlouho ležela vedle chrápajícího Jaroslava a přepadl ji úplně jiný strach. Že to takhle nepůjde dál. Že už nemůže dýchat, že je to existence ne život. Slova, která kdysi slyšela v pořadu o toxických vztazích, najednou udělala v jejím světě díru. Bylo to přesně o ní.
Ráno, když Jaroslav odcházel do zaměstnání i s notebookem, zavolala Lucii.
Pomoz mi, prosím, vyhrkla.
***
Sešly se v té samé kavárně. Zuzana vyložila všechno: notebook, hádku, nové Jaroslavovy příkazy. Lucka jí stiskla ruku.
Musíš odejít, řekla tiše. Jinak tě zničí.
Ale kam? Nemám nic.
Máš. Máš ty peníze, co sis vydělala. Máš rozum i šikovné ruce. Nechám tě u sebe, pomůžu ti najít pronájem. Ale musíš zmizet. Teď.
Co když má pravdu? Co když jsem ničemu?
Slyšíš sama sebe? To on ti to vtloukl do hlavy. Ale to je lež. Lže ti už dlouho. Jsi šikovná, to všechno si vybudovala ty sama!
Zuzana mlčela. Slova Lucky ji poprvé po letech zavála vzduchem do podzemí.
Bojím se, přiznala.
Já vím. Ale zůstávat je horší, věř mi.
Probíraly možnosti: Lucka nabídla pomoc s hledáním bytu, plán útěku, vysvětlení výběru úspor, aby je Jaroslav nenašel.
Budeš potřebovat i psycholožku, dodala. Pomůže ti odbourat to všechno, co ses naučila.
Zuzana přikývla, ani nevěděla proč, ale věděla, že Lucka má pravdu.
***
Odešla po týdnu. Jaroslav odjel kvůli práci do Brna. Zuzana sbalila vyděšeně to nejnutnější: oblečení, doklady, obrázek rodičů a knihu s penězi. Nic víc jí nepatřilo.
Napsala stručný vzkaz: Odcházím. Nepátrej po mně. Promiň.
Ruka se třásla, když otáčela klíčem v zamku. Byl únor, syrový den, sníh křupal pod botami. Zastavila se na ulici, nadechla se. Vzduch byl ledový, bodl ji hluboko do plic, ale ucítila, jak padl z hrudi balvan.
Lucka ji čekala u vchodu a pomohla donést tašky do svého malého bytu. Pro Zuzanu to byla oáza rozkládací gauč, hrnek čaje.
Jak je ti? ptala se Lucka.
Nevím, přiznala Zuzana. Bojím se, ale asi je to správně.
Začátky byly těžké. Jaroslav volal, psal rozčilené zprávy. Zrádkyně. Dělal jsem, co jsem mohl. Lituj. Pak změnil tón: Vrať se, změním se. Zuzana neodpovídala. Každá esemeska byla bodnutí. Cítila rozpor: chuť vrátit se a omluvit i potřebu zůstat sama. Lucka jí pomohla číslo zablokovat, koupila novou SIM kartu. Po pár týdnech ticho.
Brzy našla pronájem pokoj u starší paní na Vinohradech. Poprvé měla kus svého vlastního prostoru, bez dohledu a požadavků. Lucka jí koupila starý notebook.
Teď můžeš opravdu pracovat.
Zuzana se ponořila do práce. Už ne tajně, ale opravdově, každý den. Život ze začátku znamenal jen platit si nájem, nakoupit jídlo, uživit se. Ale poprvé vařila, na co sama dostala chuť, mohla si pustit film, kdy se jí chtělo. Jen v nitru bolela prázdnota, pocit viny.
***
O jejím útěku se nějak dozvěděla teta Eliška. Možná ji Jaroslav kontaktoval. Eliška řvala do telefonu:
Co to vyvádíš? Opustit takového muže! Měla bys být vděčná! Dala jsem ti nový život!
Zuzana poslouchala a věděla ten hlas je jako pouta, co ji vrací do minulosti.
Už se nevrátím, řekla nakonec klidně. Ani k němu, ani k tobě.
Jak se opovažuješ! Všechno jsem ti dala!
Nedala jsi mi nic. Vzala jsi byt a celou dobu mi počítala, kolik ti dlužím. Ale já už ti nic nedlužím.
Položila telefon. Ruce se jí třásly, tepala jí krev v hlavě ale v srdci ten tlak poprvé povolil.
Teta Eliška už se neozvala.
***
Lucka trvala na tom, že má Zuzana najít psycholožku.
Potřebuješ někoho, kdo ti pomůže přečíst to, co neseš.
Zuzana měla hrůzu. Myslela, že ji budou soudit nebo obviňovat. Lucka jí ale našla psycholožku Janu a objednala jí schůzku.
První návštěva byla podivná. Malý útulný kabinet, bylinky a bylinkový čaj. Psycholožka jen čekala.
Nevím proč tu jsem, začala nakonec Zuzana. Prostě jsem odešla od manžela a teď žiju sama. To je vše.
A jak se cítíte? zeptala se Jana.
Jako kdybych zase udělala něco špatně. Furt mám pocit viny.
V čem přesně tu vinu cítíte?
Ve všem, kousla se Zuzana do rtu, oči zvlhly. Vždycky ji mám s sebou, nevím proč.
A slova začala téct. Mluvila o dětství, Elišce, vděku, o Jaroslavovi a jeho výrocích, co neumí, co nezvládne, že je zbytečná. Jak dělala všechno, co se dalo, a nikdy to nestačilo.
Jana poslouchala.
To, co popisujete, je psychické násilí. Nejdřív v dětství, pak v manželství. Vnutili vám, že bez nich nic nejste a že máte věčný dluh. Ale to není pravda. To byla manipulace.
Zuzana poprvé ten pojem slyšela a viděla v něm vlastní odraz.
Ale já fakt všechno dělala špatně
Úplně špatně a správně neexistuje. Každý má svůj styl. Ale vás přesvědčili, že jen jeden správný je ten jejich a tím vás drželi pod kontrolou.
Tohle proneslo v její duši otřes. Po sezení byla rozrušená, ale potichu někde svítilo světlo.
Jana si ji pozvala každou středu. Začala rozplétat dlouho potlačované chlupy viny, lítosti, podřízenosti. Bylo to bolestivé, stavět si znovu hranice, učit se říkat ne.
Zkuste někomu něco odmítnout, třeba malou službu, když se vám nechce, radila Jana.
Za pár dní paní domácí poprosila Zuzanu, jestli by nepohlídala vnoučata.
Omlouvám se, ale mám práci.
Paní jen pokrčila rameny. Ale Zuzana v pokoji stála pyšně, i když měla výčitky. Ale poprvé byla pyšnost silnější.
***
Uplynul rok. Zuzaně minulých devětadvacet. Potřebovala větší prostor a dovolila si zařídit malý ateliér v Nuslích. Už ji těšilo vybírat si věci do bytu po svém: kytičky, obrázky, barevné povlečení. Jí samotné to připadalo jako svátek.
S Luckou se vídala často na kafe, povídaly si. Za vším úspěchem stála ta náhoda v supermarketu. O Jaroslavovi už neslyšela, někdy ji napadlo, kde asi je, ale vždy tu vzpomínku hned zaháněla.
O Elišce nechtěla slyšet ani slovo. Když se jí Jana zeptala, zda chce získat byt zpátky,
Nevím. Možná by to bylo spravedlivé. Ale já už nechci žít v minulosti. Ať tam zůstane. Není žádný dluh.
S tím si dáváš svobodu, přitakala psycholožka Jana. Děláš svůj vlastní život.
Přesně tak, kývla Zuzana.
***
Začala žít naplno. Šla do kina, na malířský kurz, procházela se po Petříně, někdy šla s kamarády z internetu. Obyčejné věci, ale předtím pro ni vlastně nepředstavitelné.
Jana s ní dál pracovala odpouštět si chyby, být na sebe hodná, uvolnit vinu. Byl to dlouhý proces, ne bezbolestný; někdy se chtělo vracet zpátky do role oběti, ale každý nový den už měl jinou příchuť svobody.
Finanční nezávislost znamenala nejen peníze, ale svobodu rozhodování čím být, co si koupit, jak žít.
***
Jednoho jarního dne šla kolem výlohy s výtvarnými potřebami. Našla akvarelový set v dřevěném boxu, barvy zářivě žlutočervené. Nedívala se na cenu, prostě ho koupila. Doma rozložila papíry, ponořila štětec do žluté a udělala do středu papíru kruh. Slunce. Nic víc.
Hleděla pak dlouho na tu barvu a postupně v ní tajil led. Nebylo důležité, jestli je obraz krásný nebo ne. Udělala to pro sebe a to bylo nové. Vlastní, soukromé, svobodné.
***
O rok později seděla v pohodlí u Jany a upíjela bylinkový čaj.
Hádej, co jsem včera udělala? začala Zuzana, když pozorovala zelené listy v parku za okny. Koupila jsem si drahé akvarely. Jen tak.
A jak ses pak cítila? ptala se Jana.
Bylo to zvláštní. Trochu strach utrácet, trochu mě hryzly výčitky. Ale když jsem malovala ten žlutý kruh, chvíli mě nic netrápilo. Bylo to moje slunce.
To je důležitý krok, řekla Jana tiše. K sobě.
Zuzana se usmála. V úsměvu ještě byl stín dávné bolesti, ale zároveň v něm už něco nového klíčilo cosi, co bylo jenom její a už navždy bude svobodné.
A ten byt jsem Elišce nechala. To je přece moje svoboda. Žádný dluh už ve mně není.
Co cítíš, když na to myslíš? zeptala se Jana. A rozhovor dál tiše klíčil až za hranice terapií, do nové éry podivně snového, ale skutečného života.