Pavle, došlo nám slunečnicové olej a prášek na praní už vystačí jen na jednu várku, stála v kuchyni v zástěře Jitka, utírala si ruce do utěrky. Měli bychom zajít do obchodu, už mám seznam věcí.
Pavel nevzhlédl od televize, kde zrovna běžel dramatický zápas fotbalové ligy. Jen podrážděně pokrčil rameny.
Jitko, vždyť víš, jaká je teď situace, protáhl, aniž by se na ni podíval. Ve fabrice opět zpozdili platby. Mistr říkal, že bonusy tenhle měsíc neuvidíme. Dal jsem ti předvčírem posledních dva tisíce korun. Musíš to s tím nějak vydržet.
Jitka si jen tiše povzdychla. To jeho vydržet poslouchá už půl roku. Jako by domácí rozpočet byl z gumy a šel stále natahovat. Vrátila se beze slova do kuchyně, otevřela lednici a zasmušile se zadívala na osamocenou sklenici nakládaných okurek a hrnec se zbytkem včerejší polévky. Ta byla uvařená jen z kuřecích křídel, protože na pořádné maso už neměli peníze tři týdny.
Jitka pracuje jako vedoucí zdravotní sestra v městské poliklinice. Její plat je sice jistý, ale malý. Předtím, když Pavel nosil domů slušné peníze, žili docela pohodlně: občas se podívali k moři, pořídili si nové oblečení a v lednici měli vždy co jíst. Jenže pak, podle Pavla, začaly ve fabrice těžké časy. Platy snížili, o prémiích nemůže být řeč, domů nosí sotva tolik, aby uhradil energie a svůj benzín.
Všechny potraviny a potřeby najednou zůstaly jen na Jitce. Bere přesčasy, slouží i o víkendu, jen aby vyšla s penězi. Pavel se vždy vrátí unavený, plácne se na gauč a stěžuje si na celý svět, ale na pořádnou večeři nikdy nezapomene.
Vydržím, zašeptala Jitka, dívajíc se na prázdnou olejničku. Ale už opravdu nemám kde brát.
Druhý den po práci zaběhla klasicky do supermarketu. Dlouho stála u pultu s masem. Krásné vepřové krky v akci ji lákaly, ale nakonec sáhla po balíčku kuřecích žaludků. Levné a vydatné. Když se to dusí se smetanou, dá se to jíst. U pokladny vybrala z peněženky všechny poslední koruny. Do výplaty zbývaly tři dny a peněženka prázdná.
Večer, zatímco na plotně klokotaly žaludky, Jitka se rozhodla utřít prach v předsíni. Pavel už spal, nacpaný večeří a dvěma pivy, které si prý koupil za našetřenou drobnou.
Když věšela jeho bundu, ucítila v kapse papír. Ne že by ráda lezla do cizích kapes, ale kontrola před praním je zvyk. Nahmatala složený lístek.
Byl to výpis z bankomatu, ne z obchodu. Dnešní datum, 18:45. Jitka papírek rozevřela a ztuhla.
Zůstatek na účtu: 127 000 Kč.
Zamrkala. Nezdá se jí to? Ne čísla jsou jasná. Ještě výš: Příchozí mzda: 28 000 Kč.
Dvacet osm tisíc. A domů přinesl dva. Prý to je vše.
Posadila se pomalu na stoličku. Hlavou jí vířily vzpomínky na to, jak měsíc chodila v děravých botách, protože Pavel řekl: Vydrž, nejsou peníze. Jak si odepřela návštěvu zubaře a tišila bolest prášky. Jak doma chutnaly kuřecí kosti.
Zlost jí hořela v hrudi jako kyselina. Spíš zrada než uraženost. Zatímco sama šetřila na každé vložce a čaji, on schovával stovky tisíc. Na co? Nové auto? Jinou ženskou? Nebo prostě jen lakomost, přesvědčení, že žena musí všechno zvládnout sama?
Jitka beze slova vrátila výpis do kapsy. Měla chuť vtrhnout do ložnice, hádat se, třískat talíři, vyhnat Pavla z bytu. Ale vydržela. Hádka nic nevyřeší začal by zapírat, vymýšlet si výmluvy o tajném překvapení, nebo obviňovat banku.
Musí na to jinak.
Vrátila se do kuchyně, vypla plotnu. Hotové žaludky dala do své pracovní tašky, ne do společné lednice.
Když nejsou peníze, nejsou peníze, říkala si potají.
Ráno odešla do práce dřív než obvykle, aniž by Pavlovi připravila snídani. Na stole zůstala prázdná miska a vzkaz: Omlouvám se, jídlo došlo, peníze nejsou. Dej si vodu.
Celý den v práci byla duchem jinde a promýšlela večerní scénář. Na oběd si poprvé po dlouhé době dala v kantýně pořádnou porci guláše s bramborovou kaší, kompot i koláček.
Domů přijela nalehko, bez igelitky. Ruce volné, hlava vzpřímená.
Pavel se na ni vrhl v předsíni.
Ty jdeš takhle pozdě? Umírám hlady! V lednici není nic, ani vejce! Bylas v obchodě?
Jitka klidně pověsila kabát, zouvla se.
Nebyla, Pavle.
Jak nebyla? A co budeme jíst k večeři?
Nic, posadila se do křesla a otevřela knížku. Říkala jsem ti peníze nejsou. Výplata až pozítří. Dneska jsem měla v práci jen čaj a vydržím. Ty taky vydrž. Vždyť je přece krize.
Pavel zalapal po dechu.
To mluvíš vážně? Kde je polévka? Druhé jídlo? Vždyť vždycky něco vymyslíš!
Fantazie došla. Z ničeho karbanátky neuvařím. Co jsem měla, šlo na energie a jízdné. Rozpočet je nula.
Pavel stál s pusou otevřenou, čekal asi, že Jitka zase zázračně zachrání večer. Půjčí si od kamarádky, najde někde schovanou stovku, nebo zázrakem vyčaruje jídlo.
Ty jsi zakroutil hlavou. A co mám dělat?
Dej si vodu. Nebo jdi spát, když spíš, nemáš hlad.
Zamračeně odešel do kuchyně. Slyšela, jak šramotí, hledá mezi sáčky suché těstoviny. Nakonec opravdu ucítila pach vařených nudlí. Suché nudle pro milionáře se šestimístným zůstatkem!
Další den se scénář opakoval. V práci si dopřála oběd a cestou domů dortík se silnou kávou, snědla to na lavičce v parku bez spěchu. Domů přišla sytá.
Pavel už byl naštvaný, jeho pohled plný naštvání.
Děláš si srandu, Jitko? Už druhý den žeru samotné těstoviny! Ty snad čekáš, že umřu hlady? Jsi paní domu, nebo co?
Jsem žena, Pavle, ne kouzelnice. Bez peněz jídlo nekoupím. Dáš-li, něco uvařím. Nerozumím, kde je problém?
Říkám, že peníze nemám! utrhl se, očima těkal sem a tam. Ve fabrice zpozdili výplaty!
Tak ani já nemám. Dieta je zdravá, ne?
Večer se naštval a odešel. Po hodině přišel domů a smrděl kebabem. Peníze na kebab se rychle našly. Domů ovšem nic nepřivezl.
Tak uběhl týden. Doma bylo ticho a chladno. Jitka přestala vařit, nemyla po něm nádobí, ani neprala jeho prádlo.
Prášek není, jen prohodila, když si stěžoval na košile. Nemám za co koupit nový.
Pavel nadával, zkoušel ji dojmout, vzbudit svědomí.
Úplně jsi ztvrdla! Pracuji, dřu se, vrátil jsem se do chlíva. Nic k jídlu, košile špinavá k čemu mi taková žena?
K čemu mně muž, který neumí zajistit rodině chleba a prášek na praní? I já pracuji, unavím se dost. Ale domácnost a jídlo řeším jen já.
Protože jsi ženská! Je to tvá povinnost!
Moje povinnost je milovat, když cítím lásku zpět. Jednostranná hra skončila.
V sobotu ráno Jitku probudila vůně. Smažená vajíčka, párek, čerstvá káva. Pavel seděl u stolu a ládoval se míchanými vejci s rajčetem a šunkou. Před ním talíř obložených chlebů se sýrem.
Jakmile ji zahlédl, zaskočeně se zarazil, ale rychle se vzpamatoval.
Vstala jsi? Klidně si dej se mnou. Našel jsem v zimní bundě drobné, šel jsem do krámu.
Jitka si sedla naproti. Na stole krabička drahé šunky, kvalitní sýr, plato velkých vajec. Drobné z bundy, pomyslela si uštěpačně.
Děkuji, nemám hlad, zalhala. Chtěla vědět, jak daleko zajde. Jez, budeš potřebovat sílu.
Pavel jedl, vyhýbal se jejímu pohledu. Bylo vidět, že mu není příjemné jíst před ní, ale hlad byl silnější.
Jitko, začal, když dojedl chleba. Přestaňme s tímto divadlem. Půjčil jsem si od Honzy pět tisíc. Vem si, skoč do krámu, uvař něco pořádného. Takhle to dál nejde.
Položil pětitisícovku na stůl. Jitka se na něj zadívala, zvedla peníze do ruky.
Půjčil jsi od Honzy? To je kamarád! A čím mu to vrátíš, když říkáš, že výplata není?
Nějak to vrátím! Co pořád řešíš? Jdi nakoupit.
Jitka otočila bankovku v prstech.
Dobře. Nakoupím si, co potřebuji. Ty jez u Honzy, když je tak štědrý.
Co to meleš?! Dal jsem ti peníze na domácnost!
Opravdu? A když ti před třemi dny přišla výplata dvacet osm tisíc, to byly čí peníze? A těch sto dvacet sedm tisíc koho je to fond? Na jednoho hladového chlapa?
Pavel ztuhl. Nejprve zbledl, pak mu naskočila rudá skvrna na tváři. Otevřel ústa, zavřel je, opět otevřel.
Lezla jsi mi do kapes?! Špehovala jsi mě?!
Klid, Pavle. Výpis jsem našla náhodou při úklidu. Nejhorší není, žes schovával peníze. Nejhorší je, že ses díval, jak obracím poslední padesátikorunu, jak chodím v roztrhaných botách, a klidně jíš polévku za moje peníze! Není ti to trapné?
Šetřil jsem! zařval Pavel a bouchl do stolu. Šetřil jsem na auto! Moje ojetina je hotová. Chtěl jsem tě překvapit! A ty jen peníze a peníze!
Překvapení by bylo, kdyby sis to auto pořídil, aniž bys mě nechal doma hladovět. Překvapení je, když se domluvíme, že spoříme. Ale ty? Žiješ za mé peníze, šetříš si ty svoje. To není partnerství. To je parazitování, Pavle.
Ty ničemu nerozumíš! Jsem chlap, potřebuju pořádné auto. Kvůli sobě, kámošům! Tvoje kuřecí žaludky Co bys chtěla za měsíc úsporného režimu? Vždyť žiješ!
Neumřela jsem, přikývla Jitka. Ale umřelo ve mně něco jiného. Úcta. Důvěra.
Vrátila pětitisícovku na stůl.
Vem si to. Kup si za to lístek.
Kam jako?
Třeba do světlejší budoucnosti. Nebo k mamince. Nebo do podnájmu. Je mi to jedno. S mužem, co má ženu za služku a hlupačku, už být nechci.
Kvůli penězům mě vyháníš? Pavel ji nechápavě pozoroval. Pro něj je to pár skrbleneckých triků, žádné drama.
Ne kvůli penězům. Kvůli tomu, jak ses zachoval. Sbal si věci.
Neodešel hned, byl zdlouhavý, otravný spor. Křičel, obviňoval, pak se snažil se usmířit, sliboval Jitce nový kožich (za ty úspory), nakonec opět bouřil. Jitka už byla pevná. Právě, jako by viděla cizího člověka malicherného, sobeckého, teatrálního.
K večeru měl kufr sbalený.
Ještě budeš litovat! Komu budeš v pětačtyřiceti chybět? Zůstaneš tu sama s kočkami! Já si najdu lepší, která si manžela váží!
Hodně štěstí, zamumlala Jitka a tiše zavřela za ním dveře.
Když zaklapl zámek, sesunula se na podlahu. Slzy nepřišly, cítila jen obrovskou, těžkou prázdnotu.
Šla do kuchyně. Na stole ležela opuštěná šunka, co si koupil Pavel. Hodila ji do koše. Otevřela lednici: byla čistá, jen její krabička s žaludky zůstala.
To nevadí, řekla nahlas. Aspoň teď vím jistě, za co utrácím.
Uplynul měsíc.
Jitka se vrací z práce pomalu, je krásné jaro, šeříky kvetou, voní svěží vzduch. Stavila se v oblíbeném supermarketu. Pomalu prochází regály.
Do košíku přidává: malou sklenici kaviáru (v akci, ale proč ne), kousek plísňového sýra, lahev suchého vína, čerstvou zeleninu, filet z lososa.
U pokladny platí kartou. Když žije sama, žije se levněji: nižší účty za vodu a elektřinu, jídla stačí málo, žádné pivo, cigarety, žádná věčná dej peníze na benzín ani na díly.
Doma pustí hudbu, připraví si rybu, naleje víno, sedne si k oknu a užívá si klid.
Cinkne mobil. Zpráva od Pavla.
Ahoj, Jitko. Jak se máš? Nepotkali bychom se někdy? Mrzí mě to, uvědomil jsem si svoji chybu. Auto jsem nekoupil, peníze mám. Začneme znovu? Chybíš mi.
Jitka se zadívá na displej, napije se studeného vína. V hlavě jí zní jeho výčitky o žaludkách. Pamatuje si, jak prosila o peníze na prášek.
Zprávu smaže, číslo si zablokuje.
Taky jsi mi chyběla, řekne svému odrazu v okně. Sama sobě. A tenhle život už nikomu nedám.
Druhý den si koupí nové kozačky. Luxusní, z jemné kůže, z Itálie. A zájezd na dva týdny do lázní. Stačilo to přesně z těch peněz, které ušetřila.
Život se po rozvodu nezastavil. Je chutnější. A hlavně je poctivý.