Neviditelná manželka
Dášo! ozvalo se veselé volání prostoru kavárny Tři Grácie. Kamarádka, oklepávající kapky z ohnivě červeného pláště, zaplula na židli proti ní. Promiň, ty zácpy jsou naprosto šílené. Objednala jsi už něco?
Jenom kávu, Dana se usmála slabě. Čekala jsem na tebe.
Ivana odložila plášť, probodla Danu pohledem a hvízdla.
Proboha, Dana, ty se ráno vůbec koukáš do zrcadla? Co to máš na sobě? Šedý svetr, šedé kalhoty Co to je? Máš depku, nebo ses rozhodla být neviditelná?
Je to pohodlné, pokrčila rameny Dana. Víš, je mi dvaapadesát, Ivčo, už neřeším módu.
Jasně, mávla rukou Ivana a objednala si cappuccino a croissant. A kde je tvůj Petr? Zase někde na rybách?
Dana přikývla.
Odjel v pátek večer. Vrátí se v neděli na oběd. Jak vždycky.
Jak vždycky, zašklebila se Ivana. A ty zas jak vždycky sama doma, co? Sedíš, čumíš na televizi, spravuješ ponožky? Dano, kdy tě naposledy někam pozval? Do restaurace, do divadla, do kina aspoň? Vážně, vzpomeneš si vůbec?
Dana cítila, jak jí hoří tváře.
My… byli jsme spolu v létě na chalupě.
Na chalupě! Ivana se rozchechtala. Ty pletla záhony, on opravoval kůlnu! Růžová romantika. Dano, život utíká. Už nejsme holky, to je jasný. Ale nejsme přece ani staré báby. A ty se sama zahrabáváš zaživa.
Nepřeháněj, napila se Dana kávy, připadala jí hořká. Jsme normální rodina. Dvacet osm let spolu. To nic neznamená?
Dvacet osm let zvyku, uťala Ivana. Víš, co já vidím? Že pro něj jsi průhledná. Jako lednice. Prostě je, slouží, hotovo. Kdy ti naposled něco hezkého řekl? Nebo vůbec položil otázku, jak ti je?
Dana chtěla odpovědět, ale slova jí zůstala v krku. Pravda byla, že jejich večery plynuly v tichu. Petr četl články o navijácích na tabletu, Dana pletla nebo čučela na seriály. Občas se zeptal, co bude k večeři. Občas připomněla platbu složenky. To bylo všechno.
Vidíš, trefila jsem se, naklonila se Ivana blíž s blýskajícíma očima. Hele, já se nedávno seznámila s jedním chlapem. Fotograf. Jmenuje se Martin. Strašně zajímavý chlap, umí mluvit, umí slyšet. V sobotu má vernisáž v malé galerii na Národní. Pojď se mnou. Aspoň se trochu rozptýlíš.
Ivčo, já nevím
Nevykrucuj se, mávla rukou Ivana. Musíš ven z té ulity. Aspoň lidi uvidíš, poznáš něco nového. Oblékneš se pěkně, pomůžu ti. Uvidíš, jak je skvělé, když si tě někdo všimne ne když si někdo vzpomene, že mu kape kohoutek.
Dana si povzdechla. S Ivanou se hádat nemělo cenu. A upřímně, představa jít ven nebyla tak hrozná, jak by si myslela ještě minulý týden. Doma bylo opravdu ticho. Až přílišné ticho.
***
Sobotní večer, Dana stála před zrcadlem a nepoznávala sama sebe. Ivana jí přinesla vínové šaty elegantní, ne výstřední, s páskem zvýrazňujícím boky. Dana se nalíčila poprvé po měsících, urovnala vlasy.
Tak teda, zamumlala, koukala na svůj odraz. Myslela jsem, že už
Že už jsi babička? usmála se Ivana spokojeně. Ne, Dana, pořád v tobě něco je. Je potřeba si jen vzpomenout.
Galerie byla malá, útulná, s bílými stěnami a vysokými stropy. Všude černobílé fotky staré dvory, tváře neznámých lidí, zapomenutá nádraží. Okolo třicet návštěvníků, všichni s vínem v ruce, spiklenecky šepotali.
Ivana hned dovlekla Danu ke statnému muži s prošedivelými vlasy, v černém roláku a džínách.
Martine, tohle je moje nejlepší kamarádka, Dana, představila. Dano, to je Martin, autor toho všeho krásnýho.
Martin se obrátil a Dana se setkala s jeho pohledem. Ocelově šedé oči, klidný úsměv, jemné vrásky u koutků. Podal jí ruku.
Moc mě těší. Snad se vám bude líbit.
Já se v tom moc nevyznám, přiznala Dana, stiskla mu dlaň. Byla suchá, teplá.
Není třeba se vyznat, Martin se usmál víc. Hlavní je cítit. Pojďte, ukážu vám tu moji nejoblíbenější.
Zavedl ji do rohu ke snímku: stará paní u okna, světlo dopadalo na tvář, vrásky připomínaly cesty, její oči hluboké, smutné, dívaly se daleko za rám.
Vidíte? zašeptal Martin. To je moje sousedka, osmdesát tři let. Fotil jsem ji před rokem a půl. Vyprávěla mi o válce, o manželovi, o tom, jak sama vychovala tři děti. Ale víte co je na tom fascinující? Neměla v očích sebelítost. Jen tichý, hluboký smutek a neskutečnou důstojnost.
Dana se na fotku zadívala, něco jí sevřelo u srdce.
Je nádherná, špitla.
Ano, přikývl Martin. Není krásná jen mládí a hladká kůže. Krása je, když si člověk něco prožil a pořád je sám sebou. Upřel na ni dlouhý pohled. Vy taky máte ten smutek v očích. Zajímavý, jako byste něco pořád skrývala.
Dana byla překvapená. Nikdo si ji takhle dlouho neprohlížel. Petr na ni koukal, ale už ji neviděl. Martin, cizí muž, jako by viděl až dovnitř.
Já jen… asi jsem trochu unavená, zamumlala.
Z čeho? zeptal se prostě Martin, bez nátlaku, jak starý známý.
Dana si myslela, že to zahraje do žertu, ale slova najednou sama proudila ven.
Z toho, že je každý den stejný. Ráno, snídaně, domácnost. Petr v práci, pak na rybách. Děti dospělé, pryč. A já sedím v bytě a přemýšlím: Kde jsem já? Ta holka, co kdysi chtěla cestovat a snila o velkých věcech?
Zmlkla, vyděšená vlastní upřímností.
Omlouvám se, zašeptala. Nevím, co to do mě vjelo.
Neomlouvejte se, Martin se lehce dotkl jejího lokte, uklidňující dotek. To je jen upřímnost. Vzácná věc dneska. Víte co, vedu takový malý klub. Scházíme se jednou týdně, povídáme o fotkách, literatuře, občas zajedeme fotit ven. Přijďte ve středu. Bude vám tam dobře, slibuju.
Dana chtěla odmítnout. Chtěla říct, že má práci, starosti, že přece nemůže jen tak Ale slyšela vlastní hlas:
Dobře. Přijdu.
***
Petr se vrátil v neděli, jako vždy. Voněl řekou a kouřem od ohně. Dana ho vítala ve dveřích.
Tak co, chytils něco? zeptala se.
Pár okounů, prošel kolem ní do kuchyně, položil batoh. Ušlo to. A ty? Všechno v pořádku?
Všechno v normě, odpověděla Dana. Byla jsem na výstavě s Ivou.
Aha, otevřel Petr lednici, vytáhl salám. To je dobře. Měla bys víc chodit ven. Doma zkostnatíš.
Říkal to roztržitě, ani se na ni nepodíval. Dana pocítila náhlý vztek.
Petře, nechceš někdy vyrazit spolu? Do restaurace? Do divadla?
Petr se na ni podivil.
Proč? Však je to drahé. Navíc jsem po rybách vyčerpaný. Třeba někdy příště, co?
Příště. Vždycky příště. Dana přikývla a odešla z kuchyně. V obýváku napsala Ivaně: Pošli mi prosím adresu toho klubu. Přijdu ve středu.
***
Ve středu večer klub v podzemí starého činžáku překvapil útulností: měkké sedačky, police s knihami, na stolcích staré fotoaparáty. Kolem patnáct lidí, většina ve věku čtyřicet a víc. Martin čekal u vchodu.
Jsem rád, že jste přišla, usmál se. Pojďte, sedněte si, kde je vám libo.
Večer utekl. Mluvili o francouzském fotografovi, pak četli Holana, nakonec si jen povídali. Dana mlčela, poslouchala a bylo jí překvapivě dobře. Nikdo se neptal na účty, nikdo nechtěl vědět, co vaří. Nikdo ji nebral jako samozřejmost.
Po skončení Martin doprovodil Danu na tramvaj.
Líbilo se vám?
Hodně, přiznala Dana. Připadala jsem si v jiném světě.
A vy jste tam byla, usmál se Martin. Víte, Dano, vy jste prožila celý život pro někoho jiného: pro manžela, pro děti, pro domácnost. Ale kdy jste naposledy dělala něco jenom pro sebe?
Dana se zarazila. Nepamatovala se.
To je past středního věku, pokračoval Martin. Najednou vidíme, že nám život protéká mezi prsty. Ale víte co? Není nikdy pozdě si připomenout, kdo jste.
Jeho slova hřála. Dana poslouchala jako očarovaná.
Co kdybychom v sobotu vyrazili na výlet za Prahu? Znám starý zámeček, na podzim je tam magické světlo. Nafotíme hezké snímky, bude to fajn. Doprovodíte mě?
Dana zatajila dech. Soboty býval Petr na rybách, stejně by byla doma sama.
Já nevím, zamumlala. Je to…
Nezvyklé? usmál se Martin smutně. Dana, je to jen výlet. O nic nejde. Máte právo na radost, nebo ne?
Mám, zašeptala Dana.
Výborně. Setkáme se u metra v deset. A vezměte si teplou bundu, fouká tam.
Zamával jí na rozloučenou. Dana stála na zastávce a srdce jí bušilo, jako by bylo zase dvacet.
***
V pátek večer Petr balil věci na ryby.
V neděli odpoledne jsem zpět, zamumlal, když zapínal batoh. Telefon mám, kdyby něco, ozvi se.
Dobře, Dana pozorovala, jak zkouší navijáky. Petře, nechceš, abych jela taky?
Petr zvedl překvapeně obočí.
Proč? Na rybách tě to nudí. Minule jsi říkala, že je ti zima a otravují tě komáři.
Jen mi šlo o to být spolu, špitla Dana.
No, jsme spolu pořád, pokrčil Petr rameny. Odpočiň si v klidu doma. Mrkni se na svoje seriály.
Líbnul ji do tváře a odešel. Dana zůstala stát v předsíni před zavřenými dveřmi.
Jsme spolu pořád, opakovala si v duchu. Ale byli?
Ráno vstala brzy, dlouho vybírala, co na sebe. Převlékla se do džínů, teplého svetru a bundy. Koukla do zrcadla. Tváře jí hořely, oči měla jasné. Vypadala mladší, živější.
Je to jen výlet do přírody s kamarádem. Není to zločin.
Martin na ni čekal s dvěma kelímky kávy.
Dobré ráno, natáhl ruku. Připravena na dobrodružství?
Jeli jeho starým Favoritem, pustili rádio, povídali si. Martin vyprávěl historky z cest, Dana se smála jako už dlouho ne. Po cestě se už necítila cizí, ani neměla výčitky.
Zámeček byl napůl zřícený, ale krásný sloupy, opadaný park, tůňka u lesa. Martin fotil, Dana sbírala žluté listí.
Postavte se támhle ke sloupu, poprosil znenadání Martin. Nedívejte se do foťáku, dívejte se do dálky.
Udělali pár snímků, pak jí je ukázal.
Vidíte? Jste hodně fotogenická. A ta melancholie ve vašich očích To vás dělá opravdu zvláštní.
Dana se dívala na obraz na displeji. Neznámá žena, rozcuchané vlasy, zadumaný pohled. Opravdu je to ona?
Toulali se parkem do večera. Nakonec zašli do malé cukrárny ve vsi. Pochutnávali si na jablkových buchtách, pili čaj, otevřeli si svá nitra.
Jak dlouho jste vdaná? zeptal se Martin.
Dvacet osm let, odvětila Dana tiše.
A jste šťastná?
Odmlčela se. Co vlastně je štěstí? Zvyk? Jistota?
Nevím, řekla potichu. Dřív jsem si myslela, že ano. Dnes… ani nevím, co cítím. Je to, jako bych spala s otevřenýma očima. Všechno je správně, ale něco strašně chybí.
Vášeň, napověděl Martin. To chybí. Ten pocit, že jste naživu. Že nejste jen kolečko v mašině jiných životů, ale samostatná bytost.
Položil ruku na její.
Dano, jste výjimečná. Chytrá, krásná, hluboká. Máte právo na štěstí. Své vlastní štěstí.
Dana hleděla na jeho ruku a srdce jí bušilo. Měla ho odstrčit, odejít. Ale nemohla. Nechtěla.
***
Následující týdny ubíhaly v opojném rozptýlení. Dana a Martin se vídali častěji. Několikrát v klubu, ve městě, na procházkách. Od Martina se dočkala pozornosti, komplimentů, hlubokých rozhovorů.
S Petrem se nic neměnilo. Práce, ryby, zprávy. Dana vařila, uklízela, prala. Jejich konverzace byla omezena na Koupilas smetanu?, Kde mám ponožky?. Nic osobního. Martin se jí stále vyptával, chtěl znát její pocity. A Dana se po letech znovu otevřela jako rozkvetlá zahrada.
Ivana si změny samozřejmě všimla.
No jo, je z tebe zamilovaná princezna, co? ušklíbla se v kavárně.
Nesmysl, červenala Dana. Jsme přátelé.
Jistěže přátelé, protočila Ivana oči. Dano, ty úplně záříš. Takovou tě neznám patnáct let. A víš co? Jsem za tebe ráda. Upřímně. Zasloužíš si radost.
Ale jsem přece vdaná, šeptla Dana.
No a? pokrčila Ivana rameny. Petr tě ani nepozoruje. Proč ty máš být věčně mimo vlastní život? Dano, nejsi světice. Jsi žena, žij.
Irinina slova padala na připravenou půdu. Už sama Dana si opakovala, že ani ona není svatá. Jen žiju. Mám přece právo na kus štěstí.
Zlom přišel v listopadu. Martin navrhl, že by mohli strávit den v Olomouci, kde probíhal festival street fotografie.
Přespíme tam, navrhl. Vzal jsem dva samostatné pokoje v hotelu. Bude to zážitek.
Dva pokoje, toho se Dana držela jako slabého ospravedlnění.
Petrovi řekla, že jede s Ivanou na výprodej.
Jasně, kývl, ani nezvedl oči od tabletu. Hlavně neutrať moc.
Dana v chodbě čekala, že ještě něco řekne. Ani se neotočil.
V hotelu měl Martin opravdu rezervované dva pokoje. Den trávili na festivalu, večer popíjeli víno v restauraci. Martin ji přesvědčoval, že život je krátký, štěstí nelze odkládat.
Víte, Dano, řekl naplno, když jí hleděl do očí, potkal jsem mnoho žen. Ale vy Vy jste zvláštní. Něco čistého, niterného. Taková hloubka, že bych ji rád vyléčil.
Chytil ji za ruku.
Nechci na vás tlačit. Jen abyste věděla nejste mi lhostejná. Moc ne.
Dana tam seděla, omámená jeho slovy i vínem. Když vyšli na pokoje, políbila ji Martin na tvář.
Dobrou noc, zašeptal. Pokud budete chtít mluvit, jsem vedle.
Lehla si, koukala do stropu. Srdce jí bušilo. V hlavě myšlenky.
Jsem vdaná. Dvacet osm let. Nemohu
Kdy tě Petr naposled políbil jen tak? Řekl, že tě má rád?
Je to zrada.
Ne, to je život. Poslední šance cítit, že žiju.
Ve dvě v noci vstala, přehodila župan a zaklepala vedle.
Martin ji okamžitě pustil dovnitř.
***
Ráno těžká, cizí postel, vedle ní spící muž, vůně cizosti. Dana tomu nemohla uvěřit. Oblékla se, vrátila do svého pokoje. Posadila se na postel, hlavu složenou v dlaních.
Co jsem to udělala?
Zpáteční cesta s Martinem byla něžná. Držel ji za ruku, měl pro ni útěšná slova. Dana se pomalu přestala zžírat a dovolila si zavřít oči a vydechnout.
Já žiju. Poprvé po letech skutečně žiju.
Doma Petr zase stejný.
Tak co, nakoupilas něco?
Trochu, Dana mu nemohla pohlédnout do očí. Nic zvláštního tam nebylo.
Jasně. Jdu se najíst, co máme k večeři?
Všechno se vrátilo do kolejů. Přes den byla ženou Petra, hospodyňkou. Večer psala Martinovi, scházeli se potají. Vodil ji do galerií, půjčoval knihy, četl jí básně.
S Petrem mluvila jen nutné minimum.
Ta trubka na chalupě fakt potřebuje spravit, říkal.
Na jaře, odpověděla stručně.
Ticho. Dlouhé, hlasité ticho.
Ivana zářila spokojeností.
No vidíš. Teď žiješ. Už nechřadneš v bažině.
Dana si omlouvala vlastní vinu Petr si sám vybral život bez ní.
Ale v noci, vedle spícího Petra, přišel žal a neklid.
***
Prosinec přišel se sněhem. Dana a Martin se vídali už téměř týdenně. Pronajal si malý ateliér, kde se scházeli. Daně říkala doma, že má kurzy na počítač.
Petr jen kýval.
Martin byl fascinující. Pozorný, vášnivý, plný slov. Přesto se Dana občas přistihla, že jeho komplimenty znějí jako naučené fráze. Možná je říkal víc ženám. Ale nebyla už cesty zpět.
Jednou v prosinci koupila v lékárně Petrův lék. U pokladny jí vypadla z kabelky krabička parfému Noční sonáta, dárek od Martina z minulého týdne; sladká, neobvyklá vůně.
Nevšimla si toho. Zaplatila, pospíchala domů.
Večer Petr přišel z práce dřív. Dana vařila, když položil krabičku na stůl.
Je to tvoje? zeptal se tiše.
Dana se otočila, spatřila parfém, srdce jí vynechalo.
Já… jo, vyhrkla. Našla jsem to venku.
Venku… zopakoval Petr. Parfém za dva tisíce. Venku.
Otevřel krabičku, přivoněl.
Dano, nejsem blbec, řekl klidně. Myslíš, že jsem si nic nevšiml? Že jsi jiná? Že pořád někam chodíš a díváš se na mě jako na cizího?
Dana stála, tiskla se ke stolu.
Petře, já…
Kdo to je? přerušil ji. Kdo?
Nikdo, šeptla. Jen… známý. My
Nelži, Petr zaťal parfém v pěsti. Nech toho. Podvedla jsi mě, že?
Ticho dunělo. Dana na jeho tváři viděla, jak v ní něco definitivně zhaslo.
Ano, vydechla. Odpusť. Nechtěla jsem
Nechtěla, odfrkl Petr. Ale stalo se.
Odešel do předsíně.
Petře, počkej! Dana se za ním vrhla. Pojďme o tom mluvit, zkusím to vysvětlit…
Co chceš vysvětlovat? otočil se s očima plnýma bolesti. Že se mnou nejsi šťastná? Možná jsem udělal chyby, Dano, možná jsem tě bral jako samozřejmost. Ale nikdy jsem ti nebyl nevěrný. Protože jsem tě měl rád. Mám rád. A tys… tys všechno zničila.
Petře, prosím, neodcházej. Pojďme to zkusit napravit.
Nezvládnu tu být, zašeptal Petr. Musím si to promyslet. Jedu k Filipovi, chvíli tam zůstanu.
Za čtvrt hodiny byl pryč. Dana stála na chodbě, sledovala, jak si balí věci.
Petře, neopouštěj mě, šeptala.
Zapnul kufřík, podíval se na ni:
Neopustila jsi mě už dávno? řekl tiše. Ve chvíli, kdy jsi za ním šla?
Odešel. Dveře lehce klikly. A ticho, co po něm zbylo, bylo jiné bolestné a chladné.
***
Dana bloudila bytem, volala Petrovi nezvedal. Psala: “Promiň. Prosím, vrať se.” Odpověď žádná.
Zavolala Martinovi.
Martine, soukala ze sebe, Petr všechno zjistil, odešel Nevím, co dělat.
Lituju, Dano, zašuměl do sluchátka Martin soucitně. Chceš se sejít? Povíme si, podpořím tě.
Sešli se v ateliéru. Dana všechno popsala, plakala. Martin ji objímal, hladil vlasy.
Všechno se časem srovná, říkal. Už to takhle nešlo dál. S Petrem jsi nebyla šťastná. Teď máš šanci začít znovu.
Začít znovu? Dana zvedla červené oči. Jak? S kým?
Martin se odtáhl.
Víš, Dano, já ti nikdy nesliboval domov ani jistoty. Já žiju dnes. My dva jsme si dali krásné chvíle, ale…
Ale co? zachvěla se Dana chladem.
Ale nejsem typ na dlouhé svazky, pokrčil Martin rameny. Říkal jsem ti to od začátku. Svoboda je pro mě vše. Myslel jsem, že i tobě šlo o kousek svobody, zážitku.
Dana mu hleděla do očí. Všechno teď bylo jasné. Krásná slova, gesta Byla pro Martina jen další postava z jeho sbírky.
Takže jsem pro tebe byla jen… rozptýlení? šeptla schváceně.
Ne tak docela, snažil se bránit Martin. Na chvíli jsi pro mě byla opravdu důležitá. Ale já nemůžu být s nikým napořád. Ty jsi sama říkala, že chceš ochutnat život. Tak se to stalo. Co je na tom špatného?
Dana vstala.
Víš co, Martine? promluvila zvláštně klidně. Opravdu jsem ochutnala život. A teď vím, co znamená spadnout na dno. Tys chtěl kousek duše, ale já ti dala všechno.
Odešla. Sníh jí padal na tvář, mísil se se slzami.
***
Doma bylo šero. Dana zapnula světla, odložila kabát, sedla si na gauč a jen hleděla do zdi. Pak vytáhla mobil a zavolala Ivaně.
Ivano, řekla, když zvedla telefon, potřebuji s tebou mluvit.
Sešly se u Tří Grácií, kde to vše začalo. Ivana poslouchala, usrkávala kávu.
Tak vidíš, máš to, co jsi chtěla. Aspoň ses nenudila, ne? zvolala nakonec.
Dana se na ni podívala nevěřícně.
To myslíš vážně? Mám zničený život a ty…
No co, pokrčila Ivana rameny. Nikdo tě nenutil. Já jen otevřela dveře. Zbytek byl tvůj krok. Jsi dospělá.
Pořád jsi mě nutila věřit, že Petr za nic nestojí, že mám žít pro sebe.
Protože jsem měla pravdu. Teď možná Petr pochopí, co ztratil. Možná ne. Je to prostě život, Dano, svět není fér.
Dana vstala.
Víš, Ivano, vždycky jsem si myslela, že jsi moje nejlepší kamarádka. Ale dnes vím, že jsi jen žárlila. A chtěla, abych byla nešťastná jako ty sama, stále neklidná.
No tak, Dano, nebuď tak dramatická!
Sbohem, Ivano, otočila se a odešla.
***
Uplynul týden. Petr se nevracel. Dana mu psala, volala. Odpovídal krátce: Potřebuji čas.
Byt jí teď připadal obrovský a prázdný. V noci nespala, přehrávala si v hlavě, co všechno ztratila. Jak Petr opravoval kapající kohoutek, nesl jí čaj, když byla nemocná, jak sázeli jabloň na chalupě. Všednosti, které jsou nenahraditelné.
Na Štědrý den nevydržela a vyrazila za Filipem, kde Petr bydlel. Zazvonila. Otevřel Filip.
Dano, ahoj. Jdeš za Petrem?
Jen na pár minut, prosím.
Filip zaváhal. Nakonec přišel i Petr.
Vypadal unaveně, jakoby zestárl. Dano z toho píchlo u srdce.
Co potřebuješ? zeptal se tiše.
Chtěla jsem jen říct, že mě to strašně mrzí, Dana mluvila rychle, bála se, že odejde. Byla to chyba. Byl to klam. On byl jen iluze. Ale ty ty jsi reálný, byl jsi můj domov. Dej mi, prosím, ještě šanci.
Petr mlčel, pak zavrtěl hlavou.
Nevím, Dano, vážně nevím. Moc to bolelo. Dívám se na tebe a stále vidím to, co se stalo. Nevím, jestli to dokážu vytěsnit.
Chápu, Dana brečela. Jenom… já už nevím, kdo jsem. Všechno jsem rozbila.
Dlouhé, tiché minuty v šeru chodby. Dva lidé, kteří spolu žili téměř třicet let, teď cizí.
Musím jít, zašeptal nakonec Petr. Odpusť.
Zavřel dveře. Dana zůstala tvořit stín mezi vánočními girlandami, které visely na cizích dveřích.
Venku padal sníh. Celá Praha svítila, lidé se smáli, ale Dana šla sama prázdno v duši, prázdno všude.
***
Silvestra strávila Dana v pyžamu s bublinkami Bohemky, dívala se na TV. O půlnoci si sama přiťukla.
Na novou životní etapu, zašeptala ironicky. Jaká asi bude?
V lednu zavolala Ivana.
Dano, proč se tak zavíráš? Poznala jsem báječného člověka, učí jógu. Hodil by se ti! Sejdem se?
Dana svírala telefon a mlčela.
Dano, slyšíš mě? Sejdeme se třeba dneska?
Dana zhluboka dýchla. Před očima jí naskočil celý ten kolotoč opakovaná doporučení, plané naděje, další zajímavý muž na obzoru. Stejné kolo.
Ne, Ivano, řekla tiše. Prostě to už nedokážu.
Jak to myslíš?
Už nemůžu, Dana ucítila, že se v ní láme poslední kousek síly. Odpusť.
Zavěsila.
O pár dní později seděla Dana v kavárně Tři Grácie, sama s hrnkem kávy. Za sklem padající sníh, lidé spěchali dál.
Do kavárny vešla Ivana, přisedla k Daně.
Hele, Dano, pořád se pachtíš v depresích. Tady ten jogín ti opravdu pomůže. Fakt, je to úžasný člověk, musíš ho poznat. Můžu vás seznámit. Fakt ti to pomůže. Co říkáš?
Dana hleděla na Ivanu. Viděla za jejími šminkami, za energií a výřečností taky jenom prázdné místo. Ale Ivana to nechtěla připustit.
No tak, Dano, život jde dál! Nemůžeš se pořád užírat…
Dana se nadechla, ale slova nikde.
Kolikrát si nechám namluvit, že mi někdo cizí dá štěstí? Nebylo to, co jsem měla, vlastně víc než všechny iluze?
Dano, slyšíš mě? Ivana na ni lusknula prsty.
Dana na ni koukala, v očích bolest a nové, hořké pochopení. Hledala odpověď na otázku, která neměla slov.
Slyším, zašeptala nakonec.
Ivana čekala, ale Dana mlčela. Za okny se snášel sníh a v tom tichu bylo všechno: bolest, ztráta, bezradnost i kousek příměří se sebou.
Tak co říkáš? Jdeme na tu jógu?
Dana stále mlčela. A to bylo její rozhodnutí konečně vlastní.