Šestadvacet let poté

Dobré zprávy

Dvacet šest let poté

Ten večer se guláš povedl obzvlášť dobře. Alena sundala pokličku z hrnce, ochutnala lžící, přidala špetku soli a spokojeně přikývla. Za dvacet šest let se naučila vařit ho přesně tak, jak to měl Radek rád: hustý, s poctivou hovězinou, s domácí bramborou, s tmavou chlebovou kůrkou a sečtěným kmínem, který se sype až těsně před podáváním, jinak ztrácí aroma. Prostřela stůl v obýváku, položila na něj krajíc chleba, postavila jeho oblíbený hrneček s oprýskaným smaltem, který nechtěl nikdy vyhodit, i když už by dávno měl.

Radek přišel ve tři čtvrtě na devět. Snesl bundu, ledabyle ji pověsil na věšák, odkud okamžitě spadla na zem. Šel do kuchyně, Alenu ani nepozdravil.

Guláš? zeptal se, nahlížel do hrnce.

Guláš. Sedni si, naleju ti.

Posadil se, vytáhl telefon a začal v něm listovat. Alena mu nalila a postavila talíř před něj. Jedl potichu, aniž by zvedl oči od obrazovky. Alena usedla naproti němu s hrnkem čaje, který už stačil vystydnout. Venku foukal listopadový vítr, lámal větve staré jabloně, kterou zasadili ještě mladí, v prvním roce jejich života zde v domě na okraji Kutné Hory.

Ráďo? oslovila Alena tiše, máme si asi o čem promluvit.

Zvedl oči. Nebyla v nich ani podrážděnost, ani zájem. Jen obyčejný, trochu unavený pohled člověka, kterého vyrušili uprostřed důležité věci.

O čem?

Já nevím Poslední měsíce jsme jako cizí lidi. Večer chodíš pozdě, ráno už jsi pryč dřív než já vstanu. Téměř tě nevidím. Je všechno v pořádku?

Odložil telefon. Vzal chleba, ulomil kousek.

Ali, myslíš to vážně? Co znamená ‘všechno v pořádku’?

No nás. Náš vztah.

Chvíli přemýšlel a pak se na ni podíval tím pohledem, jakým člověk zvažuje již dávno rozhodnuté.

Chceš upřímnost?

Ano, chci slyšet pravdu.

Upřímně, zopakoval, znovu ukusoval chleba. Už tě nemiluju. Dlouho ne. Vážím si tě jako pořádné hospodyně, ženy, která drží domácnost v chodu. Vaříš, uklízíš, nezatěžuješ mě zbytečnými otázkami. Je to pohodlné. Ale jestli čekáš lásku, ta už tu dávno není, Aleno.

Dívala se na něj. Říkal to klidně, stejně, jako by vysvětloval, proč vybral určitý olej do auta. Bez zloby, bez smutku, bez stopy hanby.

To myslíš vážně? zeptala se tiše.

Vždycky mluvím vážně, když jde o důležité věci.

A prostě mi to takhle řekneš? Při večeři?

A kdy jindy? Ptala ses. Odpověděl jsem ti.

Alena vstala, sebrala svůj hrnek a odnesla ho do dřezu. Chvíli postála u okna, dívala se do tmavé zahrady, kde svítilo světlo v kuchyni sousedky paní Novotné asi právě také večeřela.

Tak jo, řekla jen suše a odešla do ložnice.

Ten večer už spolu nepromluvili. On dokoukal něco v telefonu, pak si lehl do obýváku na gauč, jak už to dělal měsíce. Alena ležela potmě s otevřenýma očima a poslouchala, jak za zdí chrápe. Guláš zůstal na plotně téměř netknutý.

Byl to jeden z těch skutečných životních příběhů. Příliš obyčejný, příliš upřímný ve své syrovosti.

Další ráno vstala Alena v šest jako vždycky. Postavila na čaj, vyšla na dvorek nakrmit kočku, která se jim v domě objevila před dvěma lety a už zůstala. Listopadový vzduch byl štiplavý, voněl tlejícím listím a vlhkem. Alena stála v županu přehoděném kabátem a dívala se do zahrady. Jabloň už byla úplně holá, zvrásněná stáří. Pod ní leželo pár zkažených jablek, která letos neuklidila. Nemohla. Ani nechtěla.

Pohodlné, zopakovala si v duchu manželova slova.

Dvacet šest let. Dvacet šest let vařila, prala, uklízela, přijímala jeho hosty, uměla chovat se správně a s nikým se nehádala, držela dům v takovém pořádku, že hosté někdy říkali: Ali, ty jsi kouzelnice. To byla její role. A zahrála ji výborně. Jenže ukázalo se, že ta role se vlastně jmenuje jinak. Ne manželka. Ne milovaná. Je to prostě pohodlná.

Kočka jí třela o nohu. Alena se sklonila, podrbala ji za uchem.

Budeme muset přemýšlet, kočko, promluvila nahlas.

Znova zapískal čajník. Alena vešla dovnitř.

Ten den poprvé za mnoho let nechystala snídani. Udělala si jen čaj, vzala suchar a posadila se s ním do křesla u okna. Radek vyšel v půl osmé, překvapeně se zadíval na prázdný stůl.

Snídaně?

Na plotně nic není, ani nezvedla oči od hrnku.

Chvíli stál, nic neřekl, pak si vzal kabát a odešel. Práskl dveřmi. Slyšela, jak jeho Škoda Fabia vyjíždí ze dvora a mizí za rohem.

Ticho v domě až hmatatelné. Seděla v tom tichu a věděla, že se něco důležitého změnilo. Ne v něm, ne v jejich vztahu. V ní.

Život po padesátce, pomyslela si, někdy začíná přesně takhle jedním večerním rozhovorem, větou, která otočí vše, co považovala za dané. Bylo jí dvaapadesát. Radkovi pětapadesát. Bydleli ve svém rodinném domku u Kutné Hory, malém městě, kde se všichni znají, každý má zahradu, plot, svůj okruh. Dům byl krásný, velký. Druhé patro, terasa, právě ta jabloň. Vždycky myslela, že dům je jejich. Jejich společné.

Ale čí je to vlastně dům? Kdo platil za pozemek, kdo za stavbu, kdo vložil peníze, které dostala z prodeje svého starého bytu na začátku jejich společného života?

Alena položila hrnek na stůl a poprvé za mnoho let si dovolila otázky, které jí dřív připadaly nevhodné. O rodinné finance se nikdy doopravdy nezajímala. Radek vždycky říkal: Neřeš to, to je moje práce. A ona opravdu neřešila. Pracoval s reality, věnoval se převodům bytů, konzultacím, dál už byla vždycky mimo. Peněz měli dost. To byl celý její zájem.

Teď v ní tiše něco cvaklo. Bez hysterie a bez slz. Jen cvaknutí a bylo jasné, že je čas zjistit, jak to je. Ve všem.

Kolem poledne zavolala své kamarádce Markétě. Přátelily se od školy, i když Markéta už dávno žila v Praze a nevídaly se často.

Markéto, potřebuju tě vidět.

Něco se stalo?

Radek mi včera řekl, že jsem mu pohodlná. Ne potřebná, ne milovaná, jen pohodlná. Jak nábytek.

Chvíle ticha.

Přijeď, hned dneska.

Sešly se v malé kavárně nedaleko Markétina domu. Markéta byla rázná, praktická žena, dvakrát rozvedená a, jak sama říkala, zkušená až po uši. Poslouchala Alenu mlčky, dlouho pak míchala lžičkou kávu.

Ali, vzpomínáš si, cos dělala s bytem v devadesátém osmém, když jsi ho prodala?

Jasně, stavěli jsme s Radkem dům.

A kam šly peníze?

Alena zaváhala.

No na stavbu přece. Všechno vyřizoval Radek.

A doklady? O domě, o pozemku? Jsou na koho?

Otevřela pusu, zavřela ji. Netušila. Nevzdělala říct, na koho vlastně. Bylo to trapné, až se lekla.

Vidíš. Ali, nechci tě strašit. Ale musíš to zjistit. Všechno. Teď hned. Začni od papírů.

Myslíš, že je to průšvih?

Když ti muž řekne do očí, že jsi pohodlná, cítí se dost jistě. Lidi, které by mohl snadno ztratit, takhle nevarují. Chápeš?

Alena jela domů a hlavou jí zněla tahle věta. Lidi, které není těžké ztratit, takhle nevarují. Bylo v ní něco ledově přesného.

Doma šla do Radkova pracovního pokoje. Nesnášel, když tam lezla (Tam je můj pracovní pořádek!) a ona to respektovala. Teď tam vešla, rozsvítila a rozhlédla se.

Stůl, šanony, zásuvky. Obyčejná pracovna. Otevřela první šuplík: papíry, účty, výpisy. Druhý byl zamčený. Třetí šel otevřít, a tam našla složku s nápisem Dům doklady.

Sedla si s ní rovnou na zem a četla. List vlastnictví: Sokol Radek. Vlastnický list k pozemku: také on. Kupní smlouva na pozemek také on. Pročetla vše až do konce. Její jméno tam nebylo nikde.

Půl hodiny seděla na koberci, pak vše pečlivě srovnala a vrátila na místo. Zavřela dveře, vešla do kuchyně. Udělala si čaj, přidala lžičku medu, pomalu vypila do dna.

Neplakala. To bylo nejdivnější. Dříve by brečela, utekla do ložnice, čekala na vysvětlení. Teď uvnitř bylo spíš napětí, připravenost, jako by se chystala na něco, co sice nezná, ale ví, že je třeba být připravena.

Tu noc otevřela notebook a začala hledat: finanční gramotnost pro ženy v rozvodu, práva manželek při dělení majetku, co znamená společné jmění manželů. Dělala si poznámky. O půl druhé ráno měla celou stranu otázek.

Ráno zavolala do právní poradny, jejíž číslo dostala mimo Radkovu síť známých. Objednala se na konzultaci.

Vzpomněla si ještě na jednu věc.

Radek už léta používal služby právničky Jitky Novotné. Viděla ji několikrát: na večírcích, párkrát při podpisu dokumentů. Zrzavá, kolem čtyřicítky, vždy v padnoucím kostýmku a s ostrým pohledem. Alena ji vnímala spíše neutrálně byla to profík.

Teď vzala Radkův telefon, který nechal omylem v koupelně. Žádnou zprávu nečetla, jen otevřela kontakty a našla Jitku. Poslední hovor: včera, ve 22:32. Zavřela telefon.

Ta maličkost stačila, aby si skládala mozaiku. Důkazy neměla, směr ano.

Poradna byla za tři dny. Právník, pan Holub, padesátník, mluvil klidně a věcně. Popsala mu situaci: dvacet šest let manželství, dům psaný jen na manžela, byt prodaný před stavbou, peníze z něj použité na stavbu, ale žádný doklad o jejím vkladu.

To je běžné u vztahů z té doby, povídá. Nejsou-li věci formálně na oba, práva to nevylučuje.

A jaká šance je?

Podle zákona je veškerý majetek nabytý za manželství společný, nezávisle na jménu. U nemovitosti určuje hlavně doba pořízení a financování. Pokud jste prodala byt a dala peníze na stavbu, je třeba ten tok doložit.

Mám kupní smlouvu na ten byt. Měla bych ho najít.

Najděte ho. To je důležité.

Doma strávila celý den hledáním. Prohrabala úložné prostory, krabice, sáčky s papíry, co ležely v komoře. V krabici za starými časopisy našla kupní smlouvu z dubna 1998. Částka byla uvedena.

Když ten žlutý papír držela v ruce, cítila cosi jako úlevu. Dvaadvacet let ležel pod časopisy, a teď se hodil.

Následující dva týdny žila Alena dvojí život. Navrch bylo vše jako dřív. Vařila jen pro sebe, jeho věci neuklízela, jeho košile neprala. On si toho všiml třetí den.

Ali, nepřipravila jsi mi košili?

Ano, vím.

Můžeš mi ji vyžehlit?

Ne.

Podíval se na ni překvapeně.

Zlobíš se kvůli té hádce?

Ne, Ráďo. Já tě slyšela. Ty jsi řekl ‘pohodlná’, já myslím, že pohodlnost má mít své hranice. Pokud nejsem manželka, ale jen personál, tak pojďme vyjasnit podmínky.

Nenašel odpověď. Odešel do pracovny. Slyšela, jak někomu polohlasem telefonuje. Nešpehovala. Měla své věci.

Soustavně studovala jeho byznys. Ne ze žárlivosti, ale protože to bylo nutné. Práva žen v rodině to nejsou kurzy investic, ale schopnost zjistit, kde jsou peníze, které tě ovlivňují.

V papírech našla několik smluv o převodech bytů. Něco jí přišlo divné. Odnesla je Holubovi.

Tohle, ukázal na smlouvu. Je to nákup a prodej mezi dvěma firmami, stejná adresa. To může být fiktivní tržní cena.

Je to protizákonné?

Na analýzu by to mohlo skončit kontrolou. Pokud by proběhla, může se stát, že budete mít společný majetek v ohrožení.

Takže je to i můj problém?

Pokud jste stále v manželství a bydlíte spolu, riskujete. Být na to připravena.

To byla vážná věc. Doma seděla na lavičce v zahradě, šedavé, studené listopadové zemi, s kočkou vedle sebe.

Toxický muž, napadlo Alenu, nemusí být ten, co křičí nebo hází nádobím. Někdy tě prostě nevidí, nepočítá tě mezi rovné, bere tvůj život jako podmínku všeho svého.

Rozhodla se.

S Holubem sepsala návrh na vypořádání společného majetku. Sběr dokumentů: kupní smlouva jejího bytu, potvrzení, rozpočty stavby, stavební účty s daty. Všechno ukazovalo, že dům stál v manželství a i za její peníze.

Radkovi neřekla nic. Stále žila doma, mluvila s ním stručně, věcně. On považoval její chování jen za průtah. Čekal, až to přejde.

Také Markéta zjistila u známých v Praze určité věci. Jednoho večera jí volala:

Ali, Radek má novou firmu. Společnicí je jistá Jitka Novotná.

Alena mlčela.

Všimni si, že je to novinka. Asi převádí majetek. Musíš jednat rychle.

Večer zavolala Holubovi a vysvětlila situaci.

Musíme podat žádost o zajištění. Jinak může manžel převést aktiva. Zítra dojedete ke mně.

Druhý den spolu vše připravili. Holub jí vysvětloval každý papír, odpovídal na otázky. Překvapilo ji, jak to bylo ve skutečnosti jasné pokud člověk ví, co chce hájit a má k ruce někoho solidního.

Když vyšla z poradny, venku sněžilo. První sníh toho roku, tiše, líně. Padal na auta, na její kabát a Alena vnímala zvláštní pocit ne radost, ale úctu k sobě samé. K té, která se zvedla z podlahy a začala postupovat.

Radek se vše dozvěděl za týden. Volal jí, když byla na nákupu.

Co to má znamenat?

Co máš na mysli?

Volali mi ze soudu nějaká opatření? Ty chceš rozvod a dělit majetek?

Ano, Radku.

Ty ses zbláznila. Kvůli tomu, co jsem řekl?

Kvůli dvaceti šesti letům, řekla klidně. Musím běžet, mám v košíku mléko. Promluvíme si večer.

Položila telefon a šla ke kase. Ruce se jí nechvěly, hlas byl pevný. Překvapilo ji to.

Doma byla hádka. Radek byl rozčilený, i když to skrýval. Pochodoval obývákem, mluvil rychle, nepustil ji ke slovu.

Ali, dům je můj, já ho postavil, já vše platil.

Stavěl jsi ho i z peněz, které jsem vložila prodejem svého bytu. Ten doklad mám.

To byl dar! Sama jsi to nabídla!

Nabídla jsem to na náš společný domov. Ale dům jsi napsal jen na sebe. To je rozdíl.

Mluvíš s právníkem za mými zády?

Stejně jako jsi za mými zády založil firmu s Jitkou.

Ztichl.

Co tím myslíš?

Jitka Novotná. Vaše společná firma. Založená letos v březnu.

Sedl si, zadíval se na ni nově, s určitou úctou, téměř nepřátelsky.

Ty jsi připravena.

Musela jsem. Naučil jsi mě být užitečná. Jsem užitečná teď hlavně sama sobě.

Mlčel. Jeho káva mezi nimi zůstala nedopitá.

Aleno, pojďme se dohodnout i bez soudů.

Kdykoliv. Ale přes naše právníky.

Následující tři měsíce byly těžké. Ne emocionálně, to už měla za sebou, ale organizačně. Soud, jednání, papíry, schůzky. Holub byl přesně ten člověk, jakého potřebovala uměl všechno srozumitelně vysvětlit i hájit. Nezastrašoval, ale nesliboval zbytečně.

Během jednání se ukázalo, že Radek opravdu zvolil ne úplně čisté postupy s byty. Kontroly a daně mohly být pro něj problém paradoxně to usnadnilo jednání. Nakonec přistoupil na dohodu: Alena získala dům, on si ponechal jiné ne zcela zajištěné investice. Jitka také neměla zájem o jeho závazky a jejich partnerství se rozpadlo.

Alena se o tom doslechla od Markéty.

Jitka od něj odešla, jak začaly daňové problémy.

Chytrá ženská.

Ali, nejsi naštvaná?

Na Jitku? Ne. Ona si chránila svoje, já ne.

Dohoda se podepsala v únoru. Šedivý, mrazivý den. Seděli v jedné místnosti Alena s panem Holubem, Radek se svým advokátem, shrbeným starším pánem. Skoro nemluvili. Jen podpisy. Radek se na ni jednou podíval a ona ten pohled vrátila rovně, tiše.

Když odcházeli, Holub jí podal ruku:

Zvládla jste to dobře.

Dělala jsem jen, co jsem musela.

To stačí.

Radek se odstěhoval týž den. Vzal si jen to, co mu připadlo dohodou a byl pryč. Alena se nešla dívat za okno, když odvážel krabice. Roztřiďovala kuchyň vyhazovala staré nádobí, co tam zbylo. Jeho hrnek s oprýskaným smaltem nejdřív odložila, pak zase vrátila zpět do poličky. Proč ho vyhazovat, je to jen hrnek.

Dům byl její. Právně i reálně. Obě listiny měla v zásuvce nočního stolku. Ještě si na ten pocit nezvykla. Nešlo o triumf, ale o prostor. O ticho, které už bylo opravdu její, ne jen přestávka mezi jeho příchody a odchody.

Toho roku přišlo jaro brzy. Na konci března zelenaly první listy na jabloni. Alena vyšla ráno na zahradu s kávou, dlouho jí pozorovala stará, křivá, s hrubou kůrou, ale pořád živá.

Kočka šla za ní, protáhla se, lehla si na schod terasy, zavřela oči.

Večer volala Markéta.

Jak je?

Dobře. Dneska jsem uklízela v zahradě, pod jabloní našla staré hnízdo. Už prázdné.

To sedí. Ali, máš plány?

Upřímně?

Upřímně.

Podívala se z okna na šednoucí zahradu, na první hvězdy v lehce modrém nebi.

Mám jeden nápad. Chci pronajmout druhé patro tři pokoje jsou prázdné, mohla bych mít stálý příjem. A hlavně zapíšu se na nějaký kurz. Chtěla jsem kdysi malovat. Nedostala jsem se k tomu.

Kurz malování?

Směješ se?

Ne! Ali, právě že ne. Jsem ráda, že konečně říkáš, co chceš ty.

Možná poprvé v životě.

Markéta chvíli mlčela.

To je skvělé, řekla.

Na manželství teď Alena nahlížela jinak. Ne s hořkostí ani snahou vrátit čas. Spíš s podivem: jak snadno se člověk změní v součást, v ozubené kolečko v životě druhého, aniž by si toho všiml. Ne z nenávisti, ale prostě to je příliš pohodlné.

Její příběh o rozvodu nebyl o scénách či slzách. Byl o papíru v krabici pod časopisy. O právníkovi s klidným hlasem. O první snídani, kdy nestála na stole a nikdo neumřel. O tom, že ženská gramotnost není o přednáškách v bance, ale o otázce: A na koho je vlastně napsán dům, kde jsem prožila dvacet šest let?

V dubnu pověsila inzerát na pronájem patra. První zájemci přišli za dva týdny mladý pár pracující v Praze, klidní a pořádní. Sem tam něco přivezli z trhu, zdravili se na dvoře. Bylo to milé.

Kurzy malování začaly v květnu ve studiu o město dál. Chodilo tam pár penzistů, mladá maminka, pán přes šedesát, který kdysi stavěl domy, ale toužil malovat. Lektor byl starší, zarostlý muž s bystrým pohledem, mluvil tiše, ale věcně.

Na první hodině nakreslila Alena jablko. Vyšlo trochu křivé. Usmála se křivé jablko, jako ta její jabloň.

Jednoho červnového večera seděla na terase s čajem, četla si. Telefon mlčel. Radek nevolal už dva měsíce. Ani ona jemu. Podle zpráv od známých si pronajal byt v Praze, pracuje, řeší daňové trable. Jitka zůstala v minulosti. Žít s důsledky svých schémat je jiné než žít v pohodlném domě s pohodlnou ženou.

Neradovala se z toho. Popravdě jí to bylo jedno. Ne z chladu, ne z hlouposti prostě s klidem. Jeho osud už nebyl jejím.

Jak se vyrovnat se zradou? Nevěděla. Každý asi po svém. Ona se pustila do práce: srovnat papíry, sehnat odborníka, udělat další krok.

Ženský úděl, říkalo se dřív, jako by to byl osud předepsaný, neměnný. Trpělivě čekat, přizpůsobovat se. Alena pochopila, že úděl není ortel. Je to jen výchozí bod, od kterého můžeš vykročit, když se rozhodneš.

Ona se rozhodla. Možná pozdě, možná ne. Protože život po padesátce nebyl koncem, ale naopak začátkem. Opatrným, nejistým, bez jistot ale začátkem.

V červnu se s Radkem potkali náhodou. Oba stáli v řadě na přepážce v městském úřadě. On ji spatřil dřív, na chvíli se zastavil, pak přišel blíž.

Nebyla připravená. Stála s deskami dokumentů, ve světlých lněných šatech.

Ahoj, pozdravil.

Byl jiný pohublý, s unavenou tváří, dobrý oblek, ale pomačkaný. Napadlo ji, že by ho kdysi vyžehlila.

Ahoj, odpověděla.

Chvíli mlčeli.

Jak se máš?

Jde to. A ty?

Řeším spoustu věcí, je to nějaké složité.

To bývá.

Podíval se na ni. V očích bylo něco, co v nich dřív nevnímala snad zmatek, snad opožděné pochopení.

Ali, já chtěl

Ráďo, zarazila ho tiše, není třeba. Nejsem naštvaná ani smutná. Už je vše rozhodnuté.

Došla jí řada. Podala u okénka doklady.

Když se otočila, už u ní nebyl. Stál o přepážku dál. Vyšla ven a zavřela za sebou dveře.

Venku bylo léto jak má být slunce, vůně asfaltu a ze sousední zahrady lipový květ. Postála v záplavě světla, zvedla tvář k obloze a zavřela oči.

Zazvonil telefon. Markéta.

Tak co, máš to hotové?

Všechno zařízené.

Gratuluju. Hele, našla jsem v Praze výstavu akvarelů, sobota pojedem?

Jasně.

A jak se máš?

Krátce zaváhala, podívala se na modré nebe a poletující chmýří.

Jde to, Markéto. Doopravdy. Ne skvěle, ne nádherně. Prostě normálně. Upřímně.

To není málo, řekla Markéta.

Není, potvrdila Alena. Není.Zasmála se a zavěsila. Několik vteřin ještě stála na chodníku, nasávala horký letní vzduch a zhluboka dýchala, jako by teprve teď poprvé ochutnala opravdovou svobodu.

Když o pár dní později otevřela okno v podkroví a ucítila, jak se večerní vítr prohání kolem jejího vymalovaného listu v ateliérovém stojanu, bylo jí podivně lehko. Kočka přede spokojeně na gauči, z kuchyně voní čerstvý chleba. V domě už nikdo nedychtí po tichém servisu místo rozhovoru a místo toho tu zní rádio, hlas z reproduktoru a občas i její vlastní smích.

Občas ještě zaváhá. Když zaslechne v rádiu starou melodii, když dvakrát postaví příbor na stůl místo jedné lžíce. Ale pak si všimne, že ty chvíle se zkracují a místo nich přichází okamžiky, kdy je vděčná. Že na konci dvacet šestileté kapitoly zbyla odvaha položit si otázky i začít znovu.

Najednou je snadnější věřit, že i pod zvrásněnou kůrou staré jabloně může něco znovu rozkvést.

A tak, večer co večer, když zapadá slunce a zahrada ztichne, Alena věší svou modravou malbu na stěnu. Nepotřebuje, aby ji někdo hodnotil. Pro tu chvíli klidu, pro to vědomí, že prostor kolem sebe si vydobyla, pro šanci na další ráno. To stačí.

Protože i když jarní déšť smyje stopu včerejška, nikdy není pozdě zasadit jabloň znovu.

Rate article
Add a comment