Jedné ženě, která se jmenovala Zuzana Procházková a bylo jí padesát šest let, začaly přibývat roky. Nebylo na tom nic divného, je to naprosto přirozené. Čas nadešel.
Jenže Zuzana byla vyděšená pokaždé, když se podívala do zrcadla. Stárnutí přicházelo nezvykle rychle. Jako by jí někdo den co den nenápadně ubíral krásu a mládí a pokrýval její tvář maskou stáří.
Nedávno přitom vypadala skvěle! Ve vnitrbloku, na lavičce, sedával vždy jeden postarší pán, pan František Novotný, který za každého počasí rád pronášel: Vy ale vypadáte báječně! Jste tak krásná dáma!
Když Zuzana procházela kolem Františka Novotného, ten galantně zvedl svůj klobouk, nebo v zimě teplou ušanku, a znovu zopakoval svá slova: Jste opravdu krásná! Zuzana se vždy usmála a pospíchala do práce, a během dne slýchala více takových komplimentů. Opravdu vypadala výborně.
Jednoho dne si však uvědomila, že starého pána už dlouho neviděla. Už nesedával na svém místě. Zeptala se sousedů a zjistila, že Františka odvezli do domova seniorů. Rodina už se o něj nedokázala postarat, děti žily daleko, tak ho umístili do zařízení, kde mu bylo devadesát a potřeboval péči i lékaře.
Zuzana přestala přemýšlet o svém stáří a začala myslet na Františka Novotného. Zjistila si adresu, nakoupila nějaké dobroty a v neděli se vydala do domova seniorů. A skutečně ho našla!
František seděl ve svém křesle, pil krupicovou kaši s máslem, a když uviděl Zuzanu, rozzářil se radostí: Jé, to jsem rád, že vás vidím! Pořád vypadáte nádherně! Jste jako obrázek! řekl s upřímností.
Postupně k ní přicházeli i další babičky a dědečkové s milými slovy a pochvalami. Zuzana pak doma stála před zrcadlem: tváře měla růžové, oči jí zářily, vlasy se jí vlnily a rozjasnily, vrásky se zjemnily. Najednou vypadala mladší, než kolik jí bylo let. Krása a mládí se k ní překvapivě vrátily.
Byl to opravdu malý zázrak, a tak se Zuzana rozhodla jezdit do domova seniorů každou neděli. Pomáhala tam, vedla taneční hodiny pro seniory ne kvůli tomu, že by chtěla být mladá, ale protože měla dobrý pocit, že může být pro někoho radostí, jako dcera nebo vnučka. A také proto, že i jí se dostávalo stejné lásky a vděku. Navíc jí často říkali: Jak báječně vypadáte! A tentokrát to bylo skutečně od srdce.
Ostatní lidé nám totiž mohou být jako zrcadlo. Ne ledajaké, ale kouzelné. Po setkání s někým takovým člověkem náhle rozkvétáme a omládneme. Narovnáme záda, vykročíme lehčím krokem, oči se rozzáří a tvář rozveselí. Jsou ale i tací, kteří dokážou proměnit druhého v usouženého či slábnoucího člověka.
Proto je potřeba dávat si pozor na kouzelná zrcadla na dobré, upřímné lidi, kteří říkají pěkné věci opravdu od srdce. A zejména je nutné vážit si starých lidí. Dokud jsou mezi námi, jsme vlastně ještě mladí a můžeme jim pomáhat. Přesně tak si to myslí Zuzana, žena, která našla cestu ke své ztracené kráse i mládí. A má naprostou pravdu opravdová krása a radost vyvěrá z laskavých setkání a dobrých skutků.