Křišťálové koťátko
Tři sestry pod oknem…
Mami, to je skoro jako o vás, že jo?
Veronika povzdechne.
Skoro, Polinko. Ať už jsi dnes spala, já mám ještě spoustu práce. Zítra budeš na oslavě klimbat u stolu.
Jejda! Hned usínám! Polinka zalezla pod peřinu, ale hned vystrčila zpět svůj nosánek. Budou balónky? Přijede Terezka? A…
Veronika popadla dcerku, pořádně ji zabalila do peřiny a zasypala polibky, aniž by vnímala její protesty.
Spát! Zítra se všechno dozvíš!
Vstala, do Polinčiných natažených rukou vložila oblíbeného plyšového medvídka a odešla z pokoje, rozsvěcujíc noční lampičku. Polina se dodnes bojí tmy, a tak Veronika vždy hlídala, aby alespoň někde v domě svítilo světýlko.
Veronika sešla dolů a pootevřela dveře do kuchyně, kde pustila notebook. Práce bylo habaděj, ale na pár minut si sedla v tichu, aby si utřídila myšlenky. Zítra je náročný den nejenže bude Polinčin svátek, vše je třeba zorganizovat. To jí ale dělá radost, oslavy miluje, obzvlášť když jde o dceru. Jenže přijedou příbuzní a to už je méně příjemné. Rozhodně zavrtěla hlavou a sáhla po konvici. Dost! Problémy musí řešit, až když přijdou. Teď nejdůležitější je roční závěrka. Vedle počítače postavila šálek čaje a z kabelky vytáhla složku s papíry. Nakonec dobře, že dala na babičku a vybrala si účetnictví. Kdyby zůstala u nápadu stát se oceanoložkou, měla by život plný romantiky, ale o jistotě dalšího dne by se mluvit nedalo. Na okamžik zavřela oči, představila si šumění moře a mimoděk se usmála. Už za pár týdnů poletí na dovolenou pokud zase něco nepřijde. Vydechla, otevřela oči a pustila se do práce.
Veronika se narodila Lídě a Vladimíru Kadlecovým. Vytoužené děťátko, radost celé rodiny. Babičky byly nadšené, rodiče dceru zbožňovali.
Rychle další dítě, aby měla kamarádku! naléhaly babičky, a Lída poslechla.
Prostřední sestra, Naděnka, se narodila o rok a pár měsíců později a s Veronikou byly odmalička nerozlučné kamarádky soutěžily spolu, ale vždy se navzájem podporovaly. Lída jim stále opakovala, že jedna druhé jsou nejbližšími na světě. Dokonce je přemluvila ředitelku školy, aby šly do stejné třídy. První září seděly spolu v lavici a pod stolem si ťukaly novými botičkami: Jsem tu, neboj!
Nervózní byla hlavně Veronika. Brala vše moc vážně kdežto Naděnka dokázala odložit nedodělaný úkol z češtiny a z okna počítat ptáky. Veronika dělala vše, dokud nebylo hotovo.
Verčo! Půjč sešit, matiku přeci už máš. Přepíšu a půjdeme ven!
Spočítej si sama! Verča bránila sešit. Ať nás paní Gálová nerozsadí jako minule a pak tam počítej…
Naděnka se urazila, ale dlouho to nevydrželo. Po chvíli už tahala sestru ven na kluziště nebo k rybníku krmit kachny.
V šestém ročníku přišla na svět mladší sestra, Libuška. Lída třetí dítě neplánovala, dvě jí stačily. Zpráva, že bude ještě miminko, jí skoro zaskočila.
Zas všechno od začátku! Vláďo, už nejsem nejmladší, bude to dřina…
Ale vždyť máš už dvě pomocnice! A co kdyby to byl syn?
Nakonec se však nenarodil chlapec, ale Libuška. Hlučná, svéhlavá, úplně jiná než její starší sestry. Lída byla zpočátku zaskočená, ale s časem ji okouzlilo starání se o malou, i když to často bylo na úkor starších dětí. Až příliš často posílala Veroniku s Naďou něco zařídit a přestala se o ně úplně zajímat.
Nutné změny mezi sestrami přinesl až chlapec jménem Štěpán, co bydlel ve vedlejším domě. Do té doby ho neřešily, ale jakmile bylo Veronice šestnáct, oslovil ji na dvoře.
Verčo, potřebuju s tebou mluvit!
Veronika se chvíli tvářila zamyšleně, pak se usmála:
Nemám čas. Mamka čeká. V šest před barákem.
Štěpán se rozzářil:
Líbíš se mi!
To mi už došlo, zazvonil smích pod lípami a Veronika utekla.
O svůj první zážitek se musela někomu svěřit, i když až po čase. Naděnka sama vypozorovala, že se se sestrou něco děje, a když zjistila, že jde o Štěpána, sama nevěděla, co to do ní vjelo. Sám jí sice nijak neimponoval, ale najednou o nic jiného nestála, než se zalíbit právě jemu.
Veronika nic netušila, dokud nebylo pozdě. Když je pak uviděla na sídlišti políbit se, mlčky je minula a zavřela se doma v pokoji. Nevšímala si Libuščiných výkřiků za dveřmi.
Veroniko, co blbneš? Pusť Libušku dovnitř! rozčilovala se Lída.
Veronika vždy byla poslušná. Otevřela, ale když na ni Lída pohlédla, poprvé v životě ucítila, co znamená dívat se do propasti.
Co se stalo, Veru? Lída málem pláče.
Bolí to, mami. Proč to Nadě udělala? sevře se v náruči.
Když zjistila pravdu, Lída objala starší dceru.
Co pro tebe můžu udělat?
Veronika jen beze slov hledí z okna. Jak vyjádřit bolest, co pálí uvnitř? Nejde to.
Pomoz mi sbalit se, mami. Chci pár dní k babičce. Tady nemůžu být.
Naděnka vtrhla do bytu, tváře červené od mrazu.
Kam s tím kufrem, Verčo?
Veronika ji odstrčí a odejde. Domů už se nevrátí. Lída, otírajíc si slzy, vlepí Nadě facku.
Jak jsi mohla?
Naděnka zůstane stát, drží se za tvář a sleduje matku, která bere Libušku a vejde do své ložnice. Dveře zabouchnou tak prudce, až zaskřípají křišťálové ozdoby na lustru.
U Kadlecových ale neuměli zůstávat v křivdě dlouho. Za týden dvě Lída promluví s Naděnkou. Veronice trvalo smířit se víc než dva roky. Nakonec ji daly dohromady až matčiny nečekané zdravotní problémy. Všechny se spojily, aby Lídě pomohly s léčbou.
Promiň Naděnka sedí u kaštanového stromu před nemocnicí a třese se jí ruka, když ji natahuje k sestřině zápěstí.
Kdo na staré věci vzpomíná otočí se Veronika. Naděnce je jasné, že sestra možná odpustila, ale zapomenout nejspíš nikdy nezvládne.
Nyní si dny dělí, Veronika několikrát za týden dojíždí mamce pomáhat a hlídat Libušku. Poprvé pozná, jak svéhlavá a nezvladatelná je mladší sestra. Libušku autority nezajímají vše udělá jen tak, jak chce ona sama.
Když Lída vyzdraví, rozjedou se sestry opět každý svou cestou. Veronika odjede na Moravu k babičce, která po roce zemře a předá jí velký byt.
Žij, děvenko, rozhoduj se podle svého. I nejbližší se mohou změnit v cizince, jde-li o jejich zájmy.
Veronika se v duchu pousměje vždyť to ví dávno. A dál babičce osobní příběhy nesvěří.
O pár let později se vdá svatbu nemá, na žádné oslavy nikoho nezve. S Andrejem se klidně vezmou na úřadě, ve dvou. Andrej nemá rodinu, Veronika své rovnou nezvala.
Žijí klidně a spokojeně. Jen jedno je trápí nemohou mít děti, přestože po miminku oba touží. Lékaři krčí rameny, žádné zjevné zdravotní překážky.
Budeme čekat, až přiletí čáp! říká Veronika rozhodně.
Roky plynou, nic se neděje. Zvažují adopci z dětského domova, nakonec ale život rozhodne jinak.
Veronika je s rodinou v kontaktu jen slabě dopisy, přání. Několikrát byli s Andrejem u Lídiných, ale zetě rodina nikdy nevzala. Veronika jakýkoliv tlak ze strany rodiny rychle zarazí.
Vybrala jsem si Andreje. Musíte to brát, mami.
Děvče, mně to je jasné je to tvůj život. Ale když vidím, jaká jsi vzdělání, možnosti, krása… S kým vším by sis mohla splnit sen!
Ale Veronika nemohla matce vysvětlit, že pro ni je Andrej bezchybný. Bylo jim spolu dobře, nerozdělovali si v domácnosti role. Věděla, že kdyby ji něco potkalo, Andrej bude u ní. Když byla nemocná, staral se o ni jako o miminko, uměl doma uvařit, uklidit. Žádné chlapské předsudky.
Tobě se s manželem povedlo! povzdechne Naďa, kolébající malou dceru na klíně a očima sleduje staršího syna. Kéž by mi můj někdy trochu pomohl…
Veronika poslouchá sestřiny stížnosti už otrlá a ví, že je to jen divadýlko. Naděnka je vlastně spokojená. To spíš Libuška…
Libuše zkrásněla. Dokonce až příliš. Starší sestry byly taky pěkné, ale proti Libušce bledly.
Libuška je naše princezna! pýří se Lída a sleduje, jak se dcera líně rozvaluje v křesle, zatímco starší sestry chystají stůl k rodinné oslavě. Libuše neměla takové sešlosti ráda prosedí povinných deset minut, vyslechne komplimenty a jde si po svém.
Po škole Libuše odmítla dál studovat.
Budu modelkou! šokovala rodiče a pustila se do toho.
Ale brzy zjistila, že musí pracovat stejně tvrdě, ne-li více než jiným oborem. Po čase narazila na první “seriózní” známost a bezmyšlenkovitě se nastěhovala do bytu, který jí muž pořídil. Věděla, že má děti a ženu, ale neřešila to. Když jí matka zkusila domlouvat, řekla pouze:
Nechci, abyste mi mluvili do života! Jinak s vámi nikdy nepromluvím.
Chtěla mnohé, ale dostala minimum. Zamilovaného se pokusila přikovat k sobě dítětem, což znamenalo konec pohádky. Dělala skandály, marně se snažila otevřít oči jeho ženě. Ta jí však pouze odměřeně přejela pohledem.
Slečno, vás bylo i bude ještě hodně a já jsem žena. On mě neopustí.
Jste si tak jistá? vyletí Libuše. Proč tolik klidu? Není to drzost, ale něco jiného… Ale co?
Samozřejmě. Vaše naivita mě překvapuje. Myslíte, že jste první, kdo za mnou přijde? Cha!
Čekám dítě!
Pořádně. Ale jeho opravdové děti jsou naše dvě, vaše… Klidně to poroďte, ale od něj nečekejte nic. Jsem právnička, vím, co říkám.
Tím byl rozhovor utnut a když domů přišel dotyčný muž, oznámil:
Vyřeš si to sama. Byt a alimenty ti zařídím. Vídat se nebudeme. Tvůj syn je jen tvá záležitost. Přijdeš-li za mnou domů, s podporou nepočítej. Řekl jsem vše.
Libuše zůstala stát ohromeně u dveří, za kterými měla plánovat budoucnost. Doteď šlo vždy vše podle jejího a teď…
Ve vášnivých hádkách a marných pokusech uniklo vše, co mělo zásadní význam. A tak přišla na svět Polina. Po propuštění z porodnice se o ni začala starat hlavně Lída. Libuše mizela, vracela se jednou v sobě rozbouřené emoce obracela v nekonečné hlídání dcery, podruhé na týden zmizela. Lída nevěděla co dělat, kde ji hledat. Když ji přemohl osud a ona zahynula při noční nehodě…
Lída jako by zestárla o deset let, přestala se starat o vnučku, utopila se v zoufalství. Vladimír střídal péči o ženu i vnučku. Nakonec požádal pomoc Naděnku, ale ta rezolutně odmítla.
Mám svých dost, tati, další nezvládnu!
Vladimír zavolal Veronice.
Ta neváhala ani vteřinu. Neptala se, vzala si dovolenou a přijela. Po měsíci, kdy byly všechny papíry vyřízené, Polinu odvezla k sobě. O tom, že není její dcerou, věděli jedině Lída, Vladimír, Naďa s manželem. Zatímco Veronika vyběhávala adopci a Andrej prodal byt a dokončil jejich dům v Uherském Hradišti.
Andreji! Jsi úžasný! Přesně jsi splnil moje sny! procházela novým domem a věděla, že jejich život tím začíná jinak.
Malá Polinka přinesla do jejich života právě to, co jim chybělo radost, smích, pohyb. Devět let uteklo jako voda.
Celou tu dobu Veronika s rodinou mluví spíš z povinnosti. Na rodinných setkáních si připadá jako pod lupou. Lída, co se ze smrti dcery nikdy nevzpamatovala, bývá nesnesitelná.
Tobě ji svěřili! Uvidím, jak zvládneš. Odvezla jsi ji myslíš jen na sebe, kvůli matce by ses mohla přestěhovat zpátky!
Veronika si výčitky nebere, naopak Lídu lituje. Ví, že ztráta Libušky byla jiná než kdyby najednou přišla o ni s Naďou.
Lída pozoruje Polinu, která je své matce Libuši až příliš podobná, a pomalu měkne.
Krásná holka z ní roste! Nezakazuj jí radovat se! Kéž by byla šťastná!
Veronika nenápadně pohladí Andreje po ruce, když vidí, že chce cosi ostřejšího říct.
Ne, nech to…
Proč? Nemáš právo bránit ji!
Nevím, Andreji. Mám mámu ráda. Nejsem na světě na věčné hádky.
Proč ji teda snášíš?
Možná protože jsem ještě tady? A kdo jiný by to měl zvládnout…
A co když by něco podobného řekla Polině?
To neudělá. Své vnučce by neublížila.
V tom měla pravdu. Když šlo o Polinu, Lída byla klidná jako kámen. Ač jí vadilo, že ji Polina bere za matku, dobře tušila, jak by jí ublížila pravda.
Veronika vypíná notebook a protahuje se. Už je po půlnoci! Dopije studený čaj, zadívá se z okna. Škoda, že Andrej není doma. Pracovní cesta padla tak nevhod, ale zítra už bude zpátky. Na hlavní oslavu to asi nestihne, ale na večer dorazí. Je zvědavá, co veze Polině velké překvapení! Ženě nic neřekl, jen se smál:
Uvidíte! Budete mít radost!
Veronika se usměje. Ještě jednou si připomene, jaké má vlastně štěstí, a jde spát.
Mami! Všechno nejlepší k mému svátku! Polina skočí Veroše na postel a samým štěstím ji celou zulíbá. A i tobě všechno nejlepší… k tomu, že mě máš!
Děkuji, zlatíčko! pohladí ji Veronika a zadívá se do jejích očí. K narozeninám jen zdraví a štěstí, broučku!
Polina se k mamince přitulí a zavrtá nos do jejího krku.
Už jsem velká?
To víš, že ano! Deset let! Ale víš co?
Co?
Pořád jsi pro mě trošku malá. Veronika našpulí rty a Polina propukne v smích.
Tak aspoň budu pořád malá! Malé mají všichni rádi!
A není ti to hanba? Kdo by tě tu neměl rád?
Verča ji zašimrá a Polina se marně snaží uniknout.
Dobře, je čas na dárky! Veronika sáhne do nočního stolku. Něco pro tebe mám.
Podá dceři malou krabičku.
Opatrně!
Polina ji otevře a podívá se na Veroniku.
Mami… to je on?
On. kývne Veronika.
Polina opatrně vyndá malou figurku křišťálového koťátka. Ví, že ji daroval kdysi dědeček Vladimír právě Veronice.
Pro nejstarší dceru… Tak to ti řekl tenkrát děda?
Přesně tak.
Děkuju! Tak jsem si přála, aby byl jednou můj! Ale mami, já nejsem tvoje nejstarší…
Veronika se usměje, Polina jí hledí do tváře a šeptá:
Opravdu? Veronika přikývne a Polina vyskočí, figurku svírá v pěstičce a vykřikne: Hurá! Budu starší sestra?! Mami, kdo?
To zatím nevím, zlatíčko.
Veronika pozoruje, jak Polinka radostí poskakuje po pokoji, a chce se jí plakat. Kolik let na to čekaly!
Polina se najednou zastaví, otočí se k mamince:
To je ten nejlepší dárek!
Veronika shodí peřinu a vstane.
Polina vrtí se po pokoji, když Veronika vytáhne velkou krabici ze skříně.
Tohle je pro tebe.
Nádherné šaty nenechaly Polinu chladnou. Přede zrcadlem se nadšeně zatočí.
Kdy přijedou hosté, mami?
Veronika se podívá na hodiny a polekaně zvolá:
Zaspaly jsme! Musíme si pospíšit, slečno.
Stihly vše a v poledne už slavnostně oblečená Polina vítá hosty, těší mámu smíchem, který se rozléhá bytem.
Jak se máte? zeptá se Lída, unaveně usedne a přísně se zadívá na Veroniku.
Skvěle, mami. Polina má samé jedničky, v hudebce taky. Radost dělá.
Važ si té radosti, byla ti dána zadarmo.
Veronika si povzdychne. S matkou je čím dál těžší mluvit. Z kuchyně přijde Naděnka a téma se přehoupne jinam. Ta vykládá o vlastních dětech a manželovi, Veronika tradičně poslouchá jen napůl, ale všímá si, že Nadiná starší dcera Tereza je na tom stejně jako Polina, vynikající výsledky, zatímco Viktor je boxer mistr okresu.
Najednou se ozve Polinčin křik a Veronika běží do dětského pokoje. Dveře jsou dokořán a uprostřed místnosti stojí Polina, pláče a na krásných bílých šatech jsou skvrny. Veronika vydechne, chytí dceru za ruce.
Nadě, lékárnička v kuchyni! Rychle, potřebujeme obvaz!
Všichni pobíhají zmateně a jen Terezka sedí tiše v koutě a zamračeně sleduje Polinu.
Polinko, co se stalo? ptá se vyděšeně Veronika.
Všechno je to lež! Lže! ječí Polina.
Kdo lže? nechápe Veronika, co se stalo.
Poranění je lehké, Veronika dceru ošetří a převleče a odvede ji do ložnice, kde si ji posadí na klín.
Povíš mi, co se stalo?
Zpočátku Polina mlčí, hlavu uložila na mámino rameno. Pak zvedne oči, stejné šedé, jaké má Veronika Po chvíli ticha Polina nesměle zašeptá:
Terezka říkala, že nejsem tvoje dcera, že to ví celá rodina. Že kdybych byla tvoje, nikdy bych nedostala koťátko. A že stejně všichni vím, jak moc by sis přála jinou holčičku
Veronika ztuhne, slova v ní rozvíří starý strach. Ale místo výčitek pevně Polinu obejme, tiskne k sobě a šeptá do jejích vlasů:
Polinko. Jsi moje dcera. Srdcem, duší a vším, co mám. Proto právě to koťátko je tvoje. Protože ty jsi mi vrátila smích do života, když už jsem nevěřila, že budu šťastná. Terezka možná rozumí svému světu, ale ten náš je jen náš.
Polina se zachvěje a přivine se ještě blíž. Tak proč se všichni dívají tak divně, když mě někdo pochválí?
Veronika se na okamžik zadívá do dálky. Protože štěstí někdy ostatní lidé nepochopí, když ho mají jiní. Ale nemusíš se bát. Já tě opatruju a vždycky budu stát při tobě. Víc než na jméně záleží na tom, kdo se vzájemně drží za ruku.
Polina chvíli mlčí, pak zvedne oči, v nichž tane zrcadlo slz i úsměvu.
Nebudu nikdo jiný než Polina tvoje koťátko!
Obě se rozesmějí, jako by v tom smíchu ležela odpověď na všechny otázky. Když o chvíli později vkročí Andrej, rozesmátý se sněhovým popraškem na klopě a v rukách tajemnou krabicí, domem se rozlije teplo a světlo. Hosté dnes jedí, povídají, občas se ohlédnou za křišťálovou figurkou a najednou každému připadá, že není cenné pro jméno, které jí patří, ale pro ruce, které ji drží.
A když večer Polina usíná s hlavou v matčině klíně, šeptá ještě do ticha: Mami, až budu velká, budu chtít koťátko opravdové.
Veronika se usměje a zašeptá: To ti jednou splním. Protože všechno, po čem toužíš, nosím ve svém srdci jako poklad, občas trochu křehký, ale o to pravdivější.
Za okny proplouvá noc plná hvězd, v domě pod lampičkou tiše září křišťálové koťátko svědek toho, že někdy domov nemusí znamenat nic víc než náruč, ve které je člověku dovoleno plakat i smát se, a kde se z běžného dne stává svátek.
A právě takové svátky jsou nakonec ty nejvzácnější na světě.