Dobré úmysly
Táňo! Konečně! Já už jsem úplně na dně! otevřela dveře a objala sestru Markéta Petrová. Mám úplně zamotanou hlavu, nevím, co dělat!
Hlavně klid! odvětila statná, klidná Táňa Petrová a s elegancí vplula do předsíně. Je doma?
Není! Ráno sbalila děti a odjela! Markéta bezmocně rozhodila rukama. Nechce nic slyšet. Má prý lásku!
No a co já ti mám říct, Markétko? Propásla jsi tu holku, tak teď nezbývá než nebrečet. Klidně si sedneme, povíš mi všechno a pak budeme přemýšlet, co dál.
Táňa došla do kuchyně, posadila se ke stolu a pozorovala, jak sestra vaří čaj.
Čajník musíš nejdřív vylít vařící vodou! Kolikrát ti to říkám, ale stejně to nikdy neuděláš.
Markéta se lekla, chytila konvici, otočila se nešikovně, hned si opařila prsty o ucho.
Pane Bože, jak jsem šikovná byla, tak jsem i zůstala! Dej mi to, sedni si! Ještě si něco uděláš v těch nervech.
Táňa vstala a posadila sestru ke stolu, sama rázně začala připravovat čaj.
Tak, a teď povídej! Nic nevynech. Kdo je to, co dělá? A co si Lucka myslí?
Markéta objala šálek dlaněma. Co říct sestře? Ani sama pořádně nevěděla, proč ji celá ta věc tolik trápí. Ten muž, kterého domů přivedla mladší dcera, vypadal vcelku solidně. Nepije, není to žádný flákač, práce má slušnou autoservis. No, není to lékař nebo advokát, ale aspoň něco. Navíc šikovný, opravoval jim už měsíc kapající kohoutek, na který byl i instalatér krátký. Jenže Markéta byla zvyklá, že mladší dcera dle slov Táni může být problém, a proto potřebovala něco pádnějšího než jen dobrý pocit, aby si byla jistá Lucčiným rozhodnutím. A k tomu ještě příběh seznámení. Kde je psáno, že automechanik jen tak bez důvodu opraví auto první ženě zadarmo? Dobře, byla zima, Lucka měla děti, uvízla na ulici, ale takových jsou stovky. To neznamená, že každý opraví auto zdarma! A pak o víkendu přijede ujistit se, že jsou v pořádku? Už půl roku to tak je a Lucka je celá pryč. Nemyslí na děti ani na mámu. Vdávat by se chtěla! To jí jednou nestačilo?!
To všechno Táni pověděla a nervózně čekala na její ortel. Sestře důvěřovala víc než sobě, od malička byla Markéta ocáskem starší Táni, která ji v podstatě vychovala sama. Otec jim zemřel brzo, máma dělala co mohla, aby dvě holky uživila a půl toho nechala na starší dceři.
Táňo, už jsi větší! Musíš pomoct!
Mezi sestrami byl rozdíl osm let. Když matka zjistila, že čeká druhé dítě, napřed se rozesmála, pak se lekla. Tehdy nebylo jednoduché uživit jednu. Ale muž i Táňa tvrdili:
To zvládneme!
A Kateřina jim uvěřila a dítě si nechala. Markétka byla slabá, často nemocná, celou dobu byla s ní Táňa.
Jsi pro ni jako strážný anděl, i když prý andělé neexistují, povídala Kateřina, když spěchala na ranní šichtu. Nevím, Táňo, co bych bez tebe dělala!
Táňa, pyšná jako páv, brala Markétku za ruku, vodila ji do školky cestou do školy a pečlivě dbala, aby Markéta zvládala všechno pro první třídu. Domluvily se předem, aby první školní rok byl lehčí. Což se vyplatilo: Markéta byla zase nemocná a většinu času doma. Máma tahala holku po doktorech, ale ti říkali:
Dej jí čas. Křehká je, zvykne si a bude to lepší.
Zase do toho skočila starší sestra: vitamíny, léky na čas, odpolední spánek. Táňa stála nad Markétkou, hrozivě vraštila obočí, dokud nedopila každý den povinné mléko.
Nenávidím ho! Ta škraloup!
Nezlob, je to pro tvoje dobro!
Markéta trucovala a brečela, ale vždy to vypila.
Nakonec vše dobře dopadlo, péče zabrala a druhou třídu chodila už normálně. Učení jí šlo od ruky, po maturitě si máma zavolala Táňu, která právě čekala dítě, a ptala se:
Co budeme dělat?
Ať studuje dál, mami. Taková by byla škoda.
Sama to neutáhnu.
Kdo říkal, že budeš sama?
Stipendium bylo malé, ale Markéta byla zvyklá na skromnost. Táňa jezdila měsíčně s taškami a kontrolovala kolej, kde Markéta bydlela.
Proč je tu tolik prachu? Ty tu žiješ jako čuně?
Markéta popadala hadr, i když vždycky uklidila, protože věděla, že sestra to přijde kontrolovat.
Když byla ve druháku, matka onemocněla. Právě sebrala odvahu a červenala se, že má přítele, za týden mamince diagnostikovali těžkou nemoc.
Táňo, co budeme dělat?
Ty? Nic! Udělej zkoušky. A mámě neříkej, že to víš! Já to zařídím.
Markéta stihla být týden u mámy na konci, snažila se nevnímat sténání, když už nepomáhalo nic, a pak v kuchyni tiše řvala do dárku od táty dřevěné lžíce, protože slzy nepřicházely.
Táňa byla klidnější. Všechno zvládala organizačně, Markétu neustále okřikovala:
Zase? K čemu jsou mámě tvoje hysterie? Nech ji odejít v klidu.
To ji vždy probralo. Co je to za dceru, co se neudrží?
Máma odešla brzy ráno, držela Markétu za ruku, Markéta se na vteřinu zastavila, když pochopila, že už nedýchá, a pak se přeci jen rozplakala. Tolik let potlačovaných emocí si našlo cestu, protože už mohla.
Po pohřbu si osiřelé sestry rozdělily byt. Markéta dostala malou garsonku nedaleko od Táni.
Dobře, že je to tak blízko. Táňa zkoumala nový byt. Nevolej nikoho, já ti to tu obstarám, holky pomůžou.
Táňa vedla partu řemeslnic celá léta, stavbě rozuměla, byla pečlivá, všude brána z ruky do ruky. Později už měla vlastní firmu, při práci navíc dálkově studovala.
Není na nic čas. Kdyby aspoň Aleš pomohl, ale ne, ten má pořád vlastní plány. Až přijde klidnější doba, pustím se do businessu
Jenže u toho nezůstalo. Krize chodily jedna za druhou a podnikání šlo stěží udržet. S každým rozšířením jen víc starostí a méně spolehlivosti.
Hlavně že se nastrojí, ale já pak klientům vše vysvětluju A co ty? Jak se daří dětem?
Markéta pověděla vše dopodrobna. Od svatby cítila vinu, protože Táňa jejího manžela nesnášela. Jenže on byl neoblomný a pomalu si Táňu získal. Jak to dokázal, Markéta nevěděla. Táňa povolila a po třech letech, kdy se narodila první holka, už připustila:
No, není to špatnej chlap. Rodinu drží, holky miluje, Markétu by nosil na rukou, peníze domů každý měsíc. Jen moc se věnuje dětem.
Tak se rozmazlí a neudržíš je pohromadě.
Markéta přikývla, ale tušila, že Táňa trošku závidí, protože Aleš s dětmi skoro nebyl. Když měl syn Táni problémy ve škole, Aleš jen mávl rukou:
Sama jste si ho vychovala, tak si to užij! Já to řešit nebudu.
Vždyť je i tvůj syn!
Já ho živím, ne? Výchova je ženská věc. Tak ho vychovávej!
Táňa jen povzdychla. S mužem se nehádala, nemělo to cenu. Syn šel po škole na radu klienta do armády.
Tam ho srovnají!
Kluka to překvapivě bavilo. Po návštěvě s rodiči se vždy smál:
Máma byla generál, tak co jinýho čekat.
Syn byl vyřešen, ale dcera překvapila:
Mami, čekám dítě.
Táňa si sedla.
Jak je to možný? Těsně jsi oslavila osmnáctiny!
No a? Jsem plnoletá. A nebudeme to rozebírat, platí?
Tady už není co řešit. Musí být svatba.
On si mě nevezme.
No to tedy bude! Můj vnuk nebude bez táty! Klid, to zařídím!
Dcera ani nepochybovala, kdo věci vyřeší. Svatba byla za měsíc a mladí dostali tárovnu po rodičích.
Bydlete, ať je klid!
Co působilo na mladé víc, jestli přísnost matky a tchyně, nebo její pomoc, nevěděla žádná, ale všechno se srovnalo. Táňa si trochu oddychla, když byly děti zařízené.
Jenže ouha, brzy přišly trable s Markétinými dcerami. Byly to silné, zdravé holky, v ničem Markétku nepřipomínaly.
Jen ať jim to vydrží! Markéta s hrdostí sledovala, jak si Lucka se Šárkou hrají s tátou. Ani to nejsou moje! Pamatuješ, jak jsem byla stále nemocná? Tyhle snad nikdy nejsou.
Ještě aby byly chytré! To už je úplně ideál.
I tam si není nač stěžovat. Učí se dobře, ve všem excelují. Jen vzhledově jsou rozdílné Šárka je bledá, nevýrazná po mně, Lucka zase po otci, výrazná, temperamentní.
Na tu si ale dávaj pozor. Jinak tě čekaj starosti.
Šárka a Lucka byly skoro stejně staré, Markéta je poslala do stejné třídy.
Bude to jednodušší.
Což platilo, jen pro Šárku, které učení šlo ztěžka. Lucka byla tahoun, učila se rychle a ještě táhla sestru. Max byl na obě holky pyšný.
Nejlepší holky v republice!
Bohužel, když byly v šesté třídě, Max měl nehodu. Týden čekaly s Markétou a dětmi v nemocnici, ale lékaři neudělali zázraky a Max odešel.
Chudáčci moje! držela je u sebe Táně. Nebojte, teta je nablízku, máma je, zvládneme to.
Holky se bály mámu podívat do očí. Během chvíle v ní nebylo života, jenom unavenost a podrážděnost. Když se v noci probudila a křičela, holky si radši lehly vedle ní a snažily se, aby se na ně aspoň jednou podívala jako dřív.
Táňa opět zasáhla. Vyslechla pláč, přišla na Markétu tvrdě:
Co to děláš?! Holky přišly o tátu, teď chceš, aby přišly i o mámu? Jen tobě je zle? Vidíš je?
Markéta nejdřív naprosto rezignovala, pořád viděla Maxe u sebe a věřila, že se za chvíli otočí z kuchyně a usměje se na ni.
Táňa ji objala:
Není už tady, Markéto. Co už se dá dělat? Máš děti. Vzpomínáš, jak je Max miloval? Co by ti řekl, kdyby tě teď viděl?
Postupně se Markéta zvedla a holky zase viděly mámu se usmát, aspoň malinko.
V desáté třídě se obě zamilovaly. Jen Šárka si po rázné přednášce tety otřela slzy a rozhodla, že na ni je času dost.
Ještě mám čas! Teta Táňa má pravdu.
Ale Lucka se rozhodla stát si za svým.
Miluju ho!
A co potom?! bouřila Táňa, Co z něj bude? Ještě se neumíte pořádně postarat sami o sebe! Měla jsi s ním něco?
A to je naše věc, Lucka se na tetu dívala hrdě. Taky už toho měla plné zuby nejdřív nesměla máma nic bez schválení od sestry a teď i ona bude všechno rozhodovat? To ne!
Lucka byla tvrdohlavá, ale začala přemýšlet. Se svým klukemPetr zatím žádný krok neudělali, ale věděla, že dlouho to nevydrží. Postavila ho před hotovou věc:
Co ode mě čekáš? Jen tak, na hraní?
Lásko! Já tě mám rád!
Tak si mě vem.
Jasně, ale musím to říct rodičům.
Petře, ty dospěj. Rodičům! Zjisti si, co a jak, a dokud to nevyřešíš, tak se mnou nic nebude.
Kdyby ji Markéta teď viděla, nejdřív by se divila, pak řekla:
Celá Táňa!
Rozhodná slova Lucku uklidnila, Petr ztichl. Lucka se zvedla, usmála a řekla mu:
Tak nechoď!
Vzali se po roce. Markéta probrečela celou svatbu, Táňa v sobě dusila zlost a hlavou jí běželo: Nač tolik spěchu? Určitě je těhotná!
Ale netrefila se. První syn se jim narodil až za další dva roky. Mezitím Lucka udělala přijímačky na vysokou, s pomocí matky a sestry nebrala přerušení. Bylo to těžké, ale zvládla to. Petr také nezahálel, učil se dálkově a pracoval u táty.
Pomáhali si s rodiči, i když s úsměvem, ale rodiče vždy nějak podpořili. Když Lucka dostudovala, tchán už s ní měl zkušenost jako se stážistkou ji vzal jako účetní.
Když zjistila, že čeká druhé dítě, už dělala hlavní účetní, Petr si na radu otce otevřel firmu. Ve dvou zvýšili rodinný příjem téměř trojnásobně. Markéta byla nadšená, až na občasnou Táňinu skepsi.
Nějak moc všechno klape. Aby nebyl malér. S Luckou je to jak na houpačce v momentu je schopná všechno zničit! A ty budeš muset vše vyžrat.
Markéta už radši o ničem neinformovala, protože kritiky bylo dost, pořád slyšela:
Moje děti jsou v pořádku! Ty hlídej svoje!
Ale ne vždy všechno člověk uhlídá. Problém přišel nečekaně. Petr, posledních měsících až moc pracovně vytížený, si našel někoho jiného. Lucka se to dozvěděla tím nejhorším možným způsobem. Nejprv myslela, že manžel je unavený kvůli dětem a práci. Snažila se napravit věci romantické večery, hlídání dětí Markétě, ale brzy pochopila, kde je problém. Několikrát se zeptala přímo, ale odpovědi se nedočkala.
Jednoho jarního dne, když byla s kluky na hřišti, si k ní přisedla těhotná žena. Břicho už mělo značné rozměry.
Ty jsi Lucka? zeptala se udýchaně a hodně nevlídně.
Lucka vytušila průšvih.
Jo.
Já jsem Linda. Milenka Petra. Tvého bývalého manžela.
Lucka se nejdřív zarazila, ale pak se zasmála.
Fakt? A dítě je taky jeho?
Samozřejmě! Syn! pohladila Linda břicho.
Gratuluju. A proč mi to říkáš?
Co jsi, jí zas? Podivná nebo co?
Asi ne.
Rozvedeš se?
Zatím ne. Proč?
Protože můj syn potřebuje otce!
A ty dva kluci, ty už ne?
Nedělej ze mě blbce! až vykřikla Linda a těžce se zvedla. Vyřešte si to. Rodím za měsíc!
Lucka sledovala, jak Linda odchází, a v duchu se přemlouvala nebrečet. Starší syn si všiml lesklých očí.
Maminko, pláčeš?
Ne, jen mi něco spadlo do oka. Běž hrát! Za chvíli půjdeme domů.
Petr nezapíral nic.
Začala jsi být pořád zaneprázdněná, práce, děti, já jsem přece chlap.
To určitě
Rozvod byl těžký. Z Petra byl cizí člověk. Soudní tahanice o majetek, alimenty a bylo. Markéta pomáhala s dětmi, zatímco Lucka hledala novou práci a dávala život do pořádku.
Poslouchala, jak jí Táňa vytýká nevychované vnuky a že Lucka není doma.
Jsou ještě malé! Naučí se! Lucka pracuje.
V devět večer?
Občas se zdrží, ale platí jí dobře a postupuje kariérně.
Kde je ale práce a kde děti? Nebo nepotřebují mámu?
To víš, že potřebují!
Uvidíš, přitáhne chlapa a děti skončí zase na tobě.
Táňo!
No počkej.
Markéta nechtěla věřit. Ale když na prahu stál Leoš, rázem dostala strach.
Co teď?
Promluv s ní! Dvě děti a ona si myslí, že láska je všechno! A kdo ví, co je ten chlap vůbec zač. Lucka není žádná chudinka byt, auto, plat. Co když je to zlatokop?
Táňo
Co, Táňo? Musíme to zjistit!
Jak!?
Nejprv si s ní promluvím.
Ale ona nechce! Už jsem se snažila různě. Jen se usmívá a tvrdí, že je Leoš skvělý.
Tak já jí zavolám. Táňa zvedla telefon. Když to Lucka vzala, byla stručná: Mamince je zle, přijeď hned.
Lucka vypnula telefon a začala shánět klíče.
Leoši, s mámou něco je. Musím jet.
Mám tě odvézt?
Ne, zvládnu to. Kluci
Neřeš, já je nakrmím a uložím.
Lucka letěla noční Prahou, téměř necítila volant. Máma moc doufala, že je v pořádku. Chtěla zavolat Šárce, ale rozmyslela si to je těhotná, stačí, že dvakrát ležela na rizikovém.
Markéta otevřela dveře, ale uhnula pohledem.
Mami!
Já jsem v pořádku!
Tak proč?
Pojď dál! zavolala Táňa z kuchyně, Lucka se zamračila. Budeme si povídat na chodbě, nebo co?
Lucka poslouchala tetu a nevěřila vlastním uším.
Jestli se nespamatuješ, vezmeme ti děti. Co to je, matka lítá, děti zas trpí?
Lucka v duchu slyšela tenkou strunu praskat. Zvedla se, uhladila sukni a řekla:
Teto Táňo, nemáte svých starostí dost, že řešíte můj život? Nejsem na vás závislá. Je mi dost, abych rozhodovala sama.
Tak si tedy přebírej důsledky, zlato!
Jen to mám v plánu. Od teď žádné výslechy, žádné kontroly. Zapomeňte, že existuju. Strčíte nos do mé rodiny a uvidíte, že už nejsem ta holka z dětství. Můj život. Moje děti. Stejně se s nimi neřešíte tolik jako s Šárkou, tu je vám líto, že byla déle svobodná, těžko s dětmi. Ale víte co, teto? Starejte se o své děti a třeba jim pomůžete. Vaše jsou klidnější a dokonalé, že?
Jak se opovažuješ!? Táňa se zvedla. Fracku! Kdo ti dal to právo?
Já sama. A už ho nikdy nevrátím.
Koza odpustíš? podivila se Markéta.
Koza, když existuje beran obětní, tak já jsem ženské. Pořád všechno na mě.
Co to meleš? Táňa mrkla na Markétu.
Ztratily jste mě, zapnula Lucka kabát. Přestaňte vším řídit. Platí pro tebe, mami, taky. Nejsem vzor, ale nejsem blbá, abys mě stále vychovávala. Dobré úmysly
Tak tě fakt máme prověřit? naklonila hlavu Táňa.
Táňo! Markéta zbledla. Dost! Už to všechno přesahuje Dost! Lucko
Markéta se chytila za srdce, sesunula se na zem. Lucka běžela pro telefon, Táňa najednou viděla to malé Markétko, co nechtělo pít mléko.
Lucko, volej rychlou!
Lucka už volala. Markétu odvezli do motolské nemocnice.
Druhý den se celá rodina sešla v čekárně. Táňa přišla k Lucce, nevěděla, jak začít. Lucka jen kývla:
Omluva přijata.
Lucinko…
To je dobré, teti. Něco jste si uvědomila, tak stačí. Teď jde o mámu.
Markéta se zotaví a smíří se sestrou už v nemocnici, ale od té doby nebude chtít poslouchat jediné slovo proti svým dcerám. Táňa se s tím nesmíří hned, ale časem jí to dojde. A na svatbě Lucie a Leoše první zvolá: Hořké!, obejme Lucii a upřímně jí popřeje štěstí se slovy: Odpusť mi!.
Život vše srovná. A právě Lucka bude u nemocné Táni, až jí dvakrát operují. Právě Leoš bude vozit Táňu k lékařům a pomáhat jí s chozením, dokud to půjde. Brzy si najdou společnou řeč a když Táňa už leží naposledy, pohladí Lucii po ruce a řekne:
Našel se ti muž! Opravdový, Lucinko! Drž si ho!
Budu! usměje se Lucka.
A právě Lucie bude držet Táňu za ruku, až odejde. A poslední slovo, co jí teta řekne, bude:
Děkuju!