Pohled z kuchyňského okna

Dobré zprávy

Co jsem viděla z kuchyňského okna

Ondřeji, už sis složil ty čisté košile? Viděla jsem, že dvě tam pořád leží na hromádce po žehlení.

Lenko, já si to pohlídám, neboj.

Nebojím se. Jen se ptám. Kdy odjíždíš?

Po obědě. Tak kolem třetí.

Lenka stojí u plotny a míchá ovesnou kaši, i když ji vlastně vůbec nechce. Dělají to už jen ruce, zatímco myšlenky jsou úplně jinde. Z otevřeného okna proudí vlhký dubnový vzduch, někde na dvoře kapou z okapu kapky, a ten pravidelný zvuk, kap-kap-kap, ji dnes nějak rozčiluje víc než obvykle.

Na kolik dní jedeš?

Jako vždycky. Čtyři, pět dní. Možná trochu víc, pokud se jednání protáhnou.

Dobře.

Nalévá kaši do talířů. Před Ondřeje pokládá jeho oblíbený obrovský hrnek, nalije mu kávu, přidá mléko, aniž by se ptala, protože už sedm let ví, jak to má rád. Dvě lžičky cukru, hodně mléka. Má rád kávu skoro béžovou.

Ondřej sedí u stolu a kouká do telefonu. Skoro pokaždé u snídaně teď kouká do telefonu. Dřív se Lenka snažila s ním mluvit, i ji to mrzelo, ale postupně to přijala: ranní káva a telefon patří k rituálům a nic s tím nenadělá.

Poslyš, Ondřeji… usedá naproti. Zase odjíždíš. Já jsem ti chtěla něco říct.

Ano? zvedne oči, ale telefon neodloží.

Objednala jsem se na konzultaci k doktorce Mařákové. Říkala jsem ti o ní, gynekoložka. Chtěla bych to ještě jednou probrat. O dítěti.

Ondřej odkládá telefon displejem dolů. To není dobré znamení. Když se mu něco nelíbí, dělá to vždy.

Lenko, vždyť jsme to řešili už stokrát.

Já vím, ale chci to ještě jednou.

Ještě jednou… Víš, kolik ti je? Nemyslím to špatně, vypadáš výborně, ale…

Je mi dvaapadesát.

Lenko… vysloví její jméno tak, jak se jím zastavují děti, když mají přestat mluvit. Jemně, ale důrazně.

Dobře, řekla. Dobře.

Vezme lžíci a začne jíst kaši. Je už jen vlažná, nevýrazná, ale přesto jí. Zvenku pořád kape voda. Ondřej už zase sahá po telefonu.

Pak dojí, poděkuje a odchází se balit. Lenka myje nádobí a přemýšlí, že tohle téma dítěte otevírala snad dvacetkrát během těch sedmi let. A vždy přišla stejná odpověď, pokaždé trochu jinak. Počkejme, až se postavíme na nohy. Teď to nejde, mám dost práce. Nejsi už nejmladší, mysli na zdraví. Sedm let. Brala si ho v pětačtyřiceti a tehdy se zdálo, že času je dost, že všechno stihnou. Že Ondřej, dobrý, spolehlivý Ondřej, bude chtít také. Stačí jen chvíli počkat.

Utře si ruce do utěrky s vyšitou slepicí, která visí na troubě už třetím rokem, a napadne ji, že už je třeba koupit novou. Tahle už není skoro vidět.

Ondřej se objeví v předsíni s malou cestovní taškou.

Už jsem skoro hotov, kde mám ten šedý svetr?

Ve skříni, druhá polička zprava.

Jasně. Vrací se, hrabe se ve skříni. Mám ho!

Obléká se, zapíná bundu. Lenka mu upraví límec, jako vždycky. Líbnul ji na tvář.

Tak zatím. Zavolám večer.

Fajn. Opatruj se.

Vždycky.

Dveře zaklapnou. Lenka zůstává stát v prázdné předsíni. Slyší, jak hučí výtah, jak dole bouchly dveře od vchodu, pak ticho.

Vrací se do kuchyně, dolije si do hrnku kávu a postaví se k oknu. Je do ulice, ne do dvora; stojí tam pár aut sousedova stříbrná škodovka ze třetího patra, oprýskaná octavia, další dvě. Duben je zatažený, nebe bělavé, světlo ploché, bez stínů.

Ondřejova stříbrná škodovka stojí u vedlejšího domu.

Lenka zamrká. Podívá se pořádně. Ne, nezdálo se jí to. Zná ta čísla nazpaměť. Jeho auto. Ale vždyť přece právě odešel, jede na služebku, proč stojí u jiného vchodu?

Asi šel za někým? Rozloučit se? Ale s nikým tu nejsou zvlášť zadobře, jen pozdravy v domě.

Odstaví hrnek a dál pozoruje.

Uběhne deset minut. Auto tam pořád je.

Pak z vedlejšího domu vychází žena. Mladší, sotva pětatřicet. Modrá bunda, tmavé vlasy v culíku. V náruči má dítě, tak tříleté, možná ještě mladší. Červený overal, čepice s bambulí. Žena mu cosi povídá, tiskne jej k sobě. Dítě sahá ručkami k její tváři.

Lenka je jen pozoruje, zatím jí to nedochází.

Pak se otevřou dveře škodovky. Vyjde Ondřej.

Přistoupí k ženě. Vezme dítě do náručí, zvedne ho vysoko kluk se směje, Lenka sice neslyší, ale vidí, jak zaklání hlavu. Ondřej ho drží, dotkne se jeho tváře svojí, pak dítě vrátí ženě. Něco jí říká. Ona odpovídá. Ondřej vezme její ruku a políbí ji.

Políbí jí ruku.

Lenka stojí u okna a cítí, jak v ní něco pomalu, velmi pomalu klesá. Nehroutí se, ale klesá, jako by v jejím hrudníku byla polička, z níž jedna věc za druhou tiše sklouzávají dolů.

Neodchází od okna. Sleduje, jak Ondřej ještě jednou obejme dítě, žena jeho klukovi upraví čepici. Rozloučí se. Ondřej nasedá do auta a odjíždí.

Žena s dítětem chvíli stojí na chodníku, dívají se za autem. Pak dítě táhne ženu za ruku směrem pryč.

Lenka konečně odchází od okna. Usedá na stoličku. Dívá se na své ruce v klíně. Obyčejné ruce, trochu unavené, se snubním prstýnkem.

Myslí na to, že káva v hrnku už úplně vystydla.

Pak vstane, vylije kávu do dřezu a pustí horkou vodu.

Musí přemýšlet. Ale nejdřív je třeba něco udělat s tou poličkou někde uvnitř. Protože dobře chápe, že kdyby si teď dala volnost, rozplakala se, zakřičela, volala mu bylo by to špatně. Ne proto, že pláč je zakázaný. Ale protože ještě neví všechno. Viděla dost. Ale ještě ne všechno.

A přitom, když to chce říct nahlas ví už všechno.

Oblékne si modrý kabát z předsíně, vezme klíče a kabelku a vychází z bytu. Potřebuje vzduch. Prostě někam dojít, dokud ji nohy nesou.

Venku je sychravo. Asfalt se leskne po dešti, louže odrážejí šedé nebe. Lenka jde ulicí, nevnímá cestu, prostě jde vpřed. Míjí obchod s barevnou výlohou, kadeřnictví, lékárnu. Před lékárnou stará paní krmí z ruky malého pejska pejsek bere piškotky opatrně, skoro něžně.

Sedm let.

To je to, na co Lenka myslí, jak jde. Sedm let žila s někým, aniž by věděla. Nebo nechtěla vidět? Ptá se sama sebe: byly nějaké signály? Něco, čeho si všimla, ale přehlédla?

Služební cesty. Skoro každý měsíc. Myslela, že prostě musí pracovat. Ondřej má práci s dodávkami, jednáními, cestováním. Nikdy nezapochybovala.

Telefon, který měl stále u sebe. Považovala to za zvyk.

Rozhovory o dítěti, které vždy jemně, zdvořile, ale zcela rozhodně uzavíral. Říkala si věk, únava, nechce nový závazek. Chápala ho, byla ochotná čekat.

Jenže on už dítě měl.

Malé, tři roky. Znamená to, že to začalo někdy před čtyřmi roky. V tu dobu byli spolu tři roky.

Lenka se zastaví na lavičce v malém parku pod holými lípami. Usedne. Vytáhne z kabelky telefon, podrží ho v ruce a zas zase schová.

Co udělá, až se Ondřej vrátí? Za čtyři-pět dní, jako vždy, s dárkem, povídáním o jednáních, unavený usedne k televizi. Zeptá se: Tak jak jsi tady byla?

Jak ona.

Sedí na lavičce a dívá se na nahé větve líp. Pupeny jsou nateklé, skoro praskají. Ještě týden tepla a všechno se zazelená.

Myšlenky se přelévají. Myslí na sebe víc než na něho, na tu Lenu, která sedm let čekala. Zdržovala se, šetřila síly, byla trpělivá. Myslela, že správná láska snese všechno čekání.

Čekala.

Zima ji zažene domů.

Doma je ticho. Bez Ondřeje vždy ticho, i když nikdy hlasitý nebyl. Jenže jeho přítomnost byla cítit v bytě.

Lenka projde obývákem. Zastaví se u knihovny, kde jsou její knihy a pár jeho. Jeho pantofle u křesla. Pléd s modro-zelenou kostkou, který mu koupila k narozeninám, přehozený přes opěradlo. Vezme si ho do rukou, drží ho. Je měkký, z dobré vlny.

Vrací ho zpátky.

Pak zamíří do komory. Na horní polici jsou krabice, co nevybalili od stěhování před třemi lety. Přinese schůdky, jednu krabici si stáhne dolů. Její staré věci knihy, nějaké složky s papíry, krabice s fotkami.

Sedá si na zem do kouta a prohlíží fotografie.

Jedna je jí třicet. Směje se do strany, kolem kamarádi, už neví kteří. Na dalším snímku rodiče na jihu, oba mladí, šťastní, za zády moře. S kamarádkou Naďou v parku; Nadě bylo tehdy čtyřicet, jí o pár míň. Obě se smějí. Nadě je teď šestapadesát.

Nadě. Zavolá jí, později. Ne teď.

Fotky zpátky, krabici zpět. Jde do koupelny omýt tvář. V zrcadle unavené oči. Dobrá pokožka, říkali jí vždy. První vrásky. Tmavé vlasy s šedinou po ramena, obyčejná žena ve dvaapadesáti.

Zrada zanechává stopy pomalu. Nejdřív se podíváš do zrcadla a pochopíš: tohle jsi ty. Manželka, které sedm let lhali. Žena, co chtěla dítě, ale manžel měl jiné dítě jinde.

Vypne vodu, jde do kuchyně dělat oběd. Něco dělat musí.

Další čtyři dny žije jakoby na dvakrát. Navenek vše při starém: vaří, uklízí, chodí nakupovat, volá mámě. Ondřej večer volá, jako slíbil, vypráví o jednáních, ptá se, jak se má. Lenka odpovídá: všechno v pořádku, špatné počasí, koupila jsem novou utěrku do kuchyně. Směje se. On se směje. Nejstrašnější je, jak snadno se směje.

Uvnitř probíhá jiný život.

Myslí. Systematicky, víc než kdy předtím. Vzpomíná, skládá detaily. Ty večery, kdy se vracel ze služebky trochu jiný: měkčí nebo zamlklejší. Vždy si myslela, že je unavený. Teď chápe: vracel se od nich.

Myslí na ženu s tmavými vlasy. Mladší, pěkná? Jistě. Viděla ji krátce, ale postřehla zručnost, neústupnou jistotu. Žena, která přesně ví, kde je její místo vedle jejího muže.

A dítě. Kluk nebo holka? Nezdálo se jí. Malé, v červeném overalu. Ondřej ho držel v náručí a dítě se smálo.

Při ní Ondřej s dětmi nikdy nemluvil, nikdy zájem neprojevil. Říkal: Já s malými dětmi, upřímně, neumím. Věřila mu.

Třetí den volá Nadě.

Naďo, můžeš se zastavit?

Samozřejmě. Co se děje? Nějaký zvláštní hlas…

Přijď. Uvařím kafe.

Naďa je tu za hodinu. Bydlí ve vedlejším bloku, mají společnou trasu do obchodu. Jsou kamarádky dvacet let, poznaly se v práci. Později se jim životy rozutekly, ale zůstaly si blízké.

Naďa odloží kabát, dívá se na Lenku.

Lenko, co se stalo?

Počkej, půjdeme do kuchyně.

Vypráví vše. Klidně, bez emocí. Naďa poslouchá, nevměšuje se, jen jednou stiskne její ruku pevně. Když Lenka skončí, mlčí dlouho u stolu.

Pane bože, řekne nakonec tiše.

Ano.

Jsi si jistá? Viděla jsi ho dobře?

Naďo. Tu škodovku a toho člověka znám nazpaměť.

Co budeš dělat?

Přemýšlím.

Měla by sis s ním promluvit. Otevřeně.

Promluvím. Až se vrátí.

Jsi silná, že to zvládáš. Ale víš, že nesmíš všechno zvládat sama…

Naďo, skočí jí do řeči Lenka. Zvládnu. Nechci lítost. Buď jen u mě. To mi stačí.

Naďa neříká nic, potom ji obejme. Pevně, jako objímají staré kamarádky, kterým netřeba slov.

Jsem tady, říká. Kdykoli chceš. V kteroukoliv denní dobu. Jasné?

Jasné.

Odchází, až se setmí. Lenka umyje hrnky, zhasne v kuchyni. Lehne si přes den do postele, ani se nepřevléká, dívá se do stropu.

Myslí: sedm let budovala něco, čemu věřila. Ne ideální, byla realista, ale opravdové. Společné domácké zvyky, ranní káva a kaše. Myslela, že právě to je základ: ne vášeň, která vyprchá, ale klidné spolu.

Jenže on stavěl jiné spolu. Někde v docházkové vzdálenosti.

Pět minut chůze.

Zavře oči. Venku šumí decentně déšť.

Pátý den se Ondřej vrací. Pozdě odpoledne zvoní, přestože má klíče. Lenka otevře.

Už jsem doma, usměje se unaveně. Položí tašku a jde k ní.

Počkej, řekne ona.

Něco v jejím hlase ho zarazí.

Co je?

Půjdeme do obýváku. Musíme si promluvit.

Sednou si naproti on na gauč, ona do křesla, mezi nimi stolek s papírovými tulipány, které Lenka vystřihla kdysi večer.

Ondřeji, začne ona. V den, kdy jsi odjížděl, jsem tě viděla z okna. Stál jsi u vedlejšího domu. Byla tam žena s dítětem. Držel jsi to dítě v náručí.

Ondřej mlčí, ne popírá, jen čeká.

Ondřeji.

Leno… řekne.

Nechci scénu, přeruší ho klidným hlasem, i když v ní vře napětí jako elektrický proud. Nechci křičet, plakat, vysvětlovat. Chci jedinou odpověď. Je to tvoje dítě?

Pauza.

Ano, řekne nakonec.

Lenka kývne. Už to věděla, teď je to potvrzené.

Kolik je mu?

Tři roky.

Jste spolu dlouho?

Leno, nechci…

Ptám se jasně.

Sklápí zrak.

Pět let.

Pět let. Znamená to, že už dva roky před dítětem, když byli spolu teprve dva roky, začali být spolu.

Dobře, řekne Lenka jen.

Nechtěl jsem ti ublížit. Nepřemýšlel jsem nad tím, stalo se to samo…

Stalo se, zopakuje ona bez ironie. Takže pět let samo.

Vím, co si myslíš.

To asi netušíš.

Leno, já…

Ondřeji, vstává. Nevysvětluj. Už vím, co jsem potřebovala. Viděla jsem dost. Viděla jsem, jak držíš to dítě. Jak se díváš na ni.

Mluví a svěřuje si, jak zvláštní je to všechno. Nepláče, ani nechce. V ní je něco jiného, těžkého ale čistého, jako vzduch po bouřce.

Půjdu si sbalit věci, řekne. Jen to nejnutnější. Pro zbytek si přijdu, až se domluvíme.

Kam půjdeš?

K mámě. Pak uvidím.

Lenko, počkej. Promluvme si. Vysvětlím ti všechno.

Už jsi vysvětlil.

Jde do ložnice. Vytahuje zpod postele menší kufr. Skládá: pár kousků oblečení, doklady, kosmetiku, prádlo, ponožky, teplý svetr. Kniha z nočního stolku. Fotka rodičů v dřevěném rámečku. Flakon parfému, co má ráda, nabíječku na mobil.

Stojí ve dveřích a pozoruje ji.

Lenko, promluv se mnou. Takhle se to nedělá.

Jak jinak?

Neodpoví.

Zapne kufr, projde kolem něj do předsíně. Oblékne se, modrý kabát, pohodlné boty, kufr.

Vrací se ještě do pokoje. Ze stolu vezme prstýnek sundá snubní prsten a položí ho vedle papírových tulipánů, opatrně.

V předsíni rozdělí svazek klíčů a klíče od bytu položí na botník.

Lenko, ozve se on.

Ondřeji, přeji ti vše dobré. Opravdu.

A odchází.

Ve výtahu se dívá na svůj odraz ve dveřích, rozmazaný, skoro nepoznatelný. Výtah hučí. Přízemí, dveře se otevírají.

Venku je chladno. S kufrem stojí na chodníku. Potom jde na zastávku. K mámě je to čtyřicet minut autobusem přes město.

Žádný křik ani scéna. Tehdy ještě neví, že si právě to jednou vybaví s pocitem hrdosti: že odešla tiše. Ne proto, že by odpustila nebo rezignovala, ale protože to rozhodnutí bylo její. Ne reakce, ne odveta její volba. Zachovala důstojnost kvůli sobě.

Na zastávce fouká vítr. Zapíná si kabát až ke krku.

Uplynul rok.

Městečko se za tu dobu skoro nezměnilo. Pořád stejné lipové stromořadí na hlavní ulici, jen už s plnými listy, stejný obchod, stejná lékárna. Stará paní pořád někdy venčí pejska. Tady život plyne pomalu a to Lenka za rok začala mít ráda.

Bydlí v malém bytě na druhém konci města. Dva pokoje, třetí patro, okna do zahrady, kterou si udržuje starší majitelka domu v přízemí pěstuje tam jahody a floxy. Vůně floxů v létě se Lence zalíbila, ráno otevírá okno jen aby té vůně načerpala co nejvíc.

Má malé podnikání: otevřela si dílničku. Ne hned zpočátku, ne v prvním měsíci. Nejdřív přišla nesmělost, dlouhé rozhovory s mámou, Nadě, několik sezení s právníkem. Potom, někdy na podzim, když už papírování skončilo a v duši nastalo ticho, si vzpomněla na papírové tulipány.

Po celý život rukama vyráběla leccos. Pletení, šití, keramika, chvíli se učila košíkářství. Jenže to bylo vždycky jen tak bokem, nikdy doopravdy. Na podzim tedy… proč ne doopravdy?

Volá Nadě.

Naďo, chci otevřít dílničku.

Jakou dílničku?

No, dekorace, ruční práce. Umím toho dost, to víš. Můžu začít malinko, žádní zaměstnanci.

Máš na to peníze? Nájem, materiál…?

Něco našetřeno mám. Můžu začít v jedné místnosti sama.

Ty jsi teda! Vlastně mě to nepřekvapuje.

Prostor se našel rychle. Malá místnost v centru, nízký nájem. Lenka vymalovala nabílo, pověsila poličky, postavila pracovní stůl, koupila lampu. Nazvala to prostě Dílna Lenky. Upřímně.

Nejdřív chodili známí, sousedky, máminy kamarádky. Kupovali věnce ze sušených květin, obrázky na zeď, svíčky, háčkované podložky. Pak jí někdo zmínil v městské skupině na internetu a objednávky začaly přibývat. Stále ne záplava, ale dost. Peněz přesně tolik, aby nebyl stres.

Hlavní ale bylo něco jiného.

Každé ráno se budila s tím, že nový den je její. Jen její. Ona sama rozhodovala, co bude dělat, kdy otevřít, s kým se bavit, co tvořit. Ten pocit, tak prostý a ohromný zároveň, slovy ani nedokáže předat. Prostě vlastní ráno. Vlastní káva. Vlastní rozvrh.

Na Ondřeje myslí málokdy. Občas ji něco připomene: střih pánského pláště ve výloze, vůně stejného tabáku. Přelétne jí to myslí, nechá to doznít a jde dál. Zlost necítí, trpkost skoro také ne. Spíš tichý smutek za to, co nebylo. Za dítě, které nepřivedla na svět. Za roky, které uplynuly v čekání.

Ale s tím smutkem se dá žít.

Když jednou na konci dubna, přesně po roce, jde z dílny domů, je už skoro večer. Vzduch je jemný, voní topoly a po dešti. Nese tašku s materiálem a myslí na nový zákaz: mladá žena chce dětský závěs z dřevěných koleček a bambulek. Lenka už vidí výsledný obrázek: světlé dřevo, pastelové barvy, tichý pohyb nad postýlkou.

U vchodu do kavárny, kterou po cestě míjí, stojí muž. Nepříliš mladý, jen trochu starší než Lenka, v dobré bundě, šedé vlasy. Dívá se na ni.

Lenko? Opravdu ty?

Zastaví se. Přimhouří oči.

Viktore?

To snad není pravda! Kolik let už jsme se neviděli? Dvacet určitě!

Viktor Bartoš. Pracovali spolu v jiné éře, když Lenka dělala ještě něco jiného. Byl tehdy veselý, vymýšlel věčně nové nápady. Potom jejich cesty rozdělil život.

Dvacet let, nebo tak, směje se ona. Jak se máš?

Jde to, žiju. Tři roky zpátky jsem se sem přestěhoval, velké město mě přestalo bavit. A ty tu bydlíš dlouho?

Nikdy jsem se nevystěhovala.

Máš chvilku na kávu? Tady mají dobré.

Chvíli váhá, taška s materiálem tahá za ruku, doma je objednávka, paní dole už asi zalévá floxy.

Proč ne, řekne.

Sednou si k oknu. Viktor dává černou, ona cappuccino. Vypráví: dlouho pracoval jinde, byl ženatý, rozvedl se, pak znovu, teď je sám. Směje se vlastnímu osudu bez lítosti.

A ty? Ty jsi byla vdaná, ne?

Byla, kývne Lenka. Rozvedli jsme se.

Kdy?

Před rokem.

Je to těžké?

Drží cappuccino v rukou, je příjemně teplé, na hrnečku jsou namalované listy.

Těžké, přizná. Ale některé věci je těžké přežít, ale pak zjistíš, že je dobře, že se staly. Ne proto, že dřív bylo špatně jenže teď je líp.

Změnila ses?

Snad ne. Jen jsem se stala víc… sebou. Myslím.

Viktor na ni zamíří pohledem.

A čím se živíš teď?

Mám dílnu. Dekorace, hlavně na zakázku a na přání. Vše ručně dělané.

Vážně? Ty jsi vždycky vyráběla něco pěkného, pamatuju si různé věci na tvém stole…

Pamatuješ?

Jasně. Taková malá lahvička, vázicka s barevnými střepy…

To byla prázdná parfémová lahvička, malovala jsem ji barvami na sklo.

Jo! Všem se líbila.

Mlčí. V tom mlčení není tíha, ale pohoda.

Jsi spokojená? zeptá se Viktor přímo.

Dívá se ven z okna. Už je téměř tma, lampy na ulici svítí jemně žlutě. Lidé míjejí okna, někdo s taškou, někdo s dítětem, někdo jen tak.

To slovo se moc nehodí. Být spokojená je jako říct, že polévka se povedla nebo že boty netlačí. Já mám teď pocit, který je jiný. Těžko ho popsat.

Zkus to.

Chvíli přemýšlí.

Každé ráno vstávám a jdu do dílny. Někdy mám objednávky, jindy tvořím jen pro sebe. Sedím u stolu a pod rukama mi něco vzniká. Nejdřív nebylo nic a pak je tu něco. Mé vlastní. To nikdo nedal, nikdo nevezme. Možná to je ono žít.

Viktor se usměje.

Asi ano, řekne.

Za oknem hraje kavárenské rádio tichou hudbu. V hrnku zůstává trochu studené kávy.

Musím domů, řekne Lenka. Brzy vstávám.

Jasně. Viktor ji podá tašku s materiálem, kterou měla u nohy. Jsem rád, že jsem tě potkal.

Já taky, souhlasí.

Jak se jmenuje ta tvoje dílna?

Dílna Lenky.

Prosté, směje se.

Taková jsem já.

Nemyslím.

Loučí se u dveří. Ona jde po chodníku, on na druhou stranu. Neotáčí se.

Doma je klid. Floxy v zahradě už ne voní, ale Lenka stejně otevře okno. Dubnový vzduch, vlhký a čistý.

Postaví konvici, zatímco voda vře, vyloží materiál. Vlny: pastelově růžová, béžová, mátová. Dřevěné tyčky, různé délky. Poskládá to na stůl, už si představuje, jak bude vyrábět bambulky. Malé, měkké, budou se houpat ve vánku pod oknem. Nad postýlkou nějakého miminka.

Konvice zapíská.

Zalije si čaj, vezme hrnek, postaví se k oknu. Dívá se na noční dvorek, tmavé siluety stromů a žluté čtverce oken u sousedů. Někde v dálce projíždí auto.

Lenka myslí na to, že život po rozvodu není pád ani prohra, i když by se to mohlo zdát. Nepatetičně prostě fakt. Padesát dva let, nový začátek po padesátce, malé podnikání, malý byt, malé město, které zná a má ráda. Někomu by to mohlo být málo. Ale je to její.

Každý hrnek ranní kávy je její. Každé rozhodnutí, co udělat, kam jít a s kým, její. Každá bambulka z mátové vlny.

Za oknem šumí mladé lípy v jarním větru. V dálce začíná tiše pršet.

Lenka drží horký hrnek v dlaních u okna a myslí, že zítra musí koupit víc béžové vlny. Dochází jí. A také by to chtělo nové kuchyňské utěrky. Ta stará už úplně vybledla.

Rate article
Add a comment