Pohled z okna naší české kuchyně

Dobré zprávy

To, co jsem spatřil z kuchyňského okna

Karle, už jsi složil ty čisté košile? Viděl jsem, že dvě tam po žehlení ještě pořád leží.

Radko, nech to na mně, zvládnu to. Nedělej si starosti.

Vůbec se nestresuju. Jen se ptám. Kdy vlastně odjíždíš?

Po obědě. Asi kolem třetí.

Radka stála u sporáku a míchala ovesnou kaši, i když na ni vůbec neměla chuť. Ruce automaticky dělaly to, co znají, zatímco hlava se toulala někde jinde. Z pootevřeného okna táhl vlhký dubnový vzduch a někde na dvoře kapala voda ze střechy. Ten monotónní zvuk, kap-kap-kap, ji dneska rozčiloval víc než kdy jindy.

Na kolik dní jedeš?

Jako vždycky. Čtyři, pět, možná víc, kdyby se porady protáhly.

Chápu.

Nandala kaši do misek a postavila před Karla jeho oblíbený velký hrnek, do kterého nalila kávu, přidala mléko. Nemusela se ptát, jak to má rád, po sedmi letech to věděla přesně. Dvě lžičky cukru, hodně mléka. Chtěl, aby byla káva téměř béžová.

Karel seděl u stolu a koukal do mobilu. Teď už ho u snídaně skoro vždycky držel v ruce. Dřív se Radka snažila navázat hovor a byla z toho smutná, ale pak to vzdala. Přijala jednoduše fakt, že existuje ranní rituál: káva a mobil, a nic s tím nenadělá.

Hele, Karle řekla tiše, když si sedla naproti. Zase odjíždíš. Chtěla bych něco probrat.

Jo? zvedl oči, ale mobil neodložil.

Objednala jsem se na konzultaci. K doktorce Konečné. Říkala jsem ti o ní, gynekoložka. Chci si ještě jednou všechno projít. Myslím ohledně dítěte.

Karel položil mobil displejem dolů na stůl. To byl špatný znak. Když se mu téma nelíbilo, vždycky to udělal takhle.

Radko. Vždyť už jsme to mockrát řešili.

Já vím, ale chci ještě jednou.

Co ještě jednou? Uvědomuješ si, kolik ti je let? Nemyslím to špatně, vypadáš skvěle, ale…

Je mi dvaapadesát. To není konec světa.

Radko… vyslovil její jméno s tou měkkostí, kterou používají lidé, když chtějí dětsky přerušit nevhodnou debatu.

Dobře, řekla jen.

Vzala lžíci a začala jíst už spíše vlažnou, nevýraznou kaši. Za oknem stále kapala voda. Karel znovu sáhl po mobilu.

Dojedl, poděkoval a odešel do ložnice balit. Radka začala mýt nádobí a přemýšlela o tom, kolikrát vlastně téma dítěte otvírala. Asi dvacetkrát za sedm let. A pokaždé stejná odpověď, jen jinými slovy: Počkáme, až se zlepší situace, nebo Teď je v práci náročné období, nebo Už nejsi nejmladší, mysli na zdraví. Sedm let. Vdala se za něj ve čtyřiceti pěti a tehdy si myslela, že je ještě čas. Že se to stihne, že Karel, dobrý, spolehlivý Karel, bude chtít. Stačí jen chvilku počkat.

Utřela si ruce do utěrky s vyšívanými kohouty, která visela na rukojeti trouby už tři roky, a pomyslela si, že by už chtělo novou. Tahle byla úplně vyšisovaná.

Karel prošel předsíní s menší cestovní taškou.

Už skoro vyrážím. Neviděla jsi můj šedý svetr?

Ve skříni, druhá police zprava.

Aha, jasně. Odešel, zaslechla prásknutí dvířek. Našel!

Oblékl se, zapnul bundu. Radka mu upravila límec, jak dělávala pokaždé. Políbil ji na tvář.

Tak ahoj. Zavolám večer.

Dobře. Jeď opatrně.

Jako vždycky.

Dveře se zabouchly. Radka zůstala chvíli stát v předsíni. Slyšela houknutí výtahu, dole práskla vchodová vrata. Potom ticho.

Vrátila se do kuchyně, dolila si zbytek kávy a postavila se k oknu. Okno směřovalo na postranní ulici, kde stálo pár aut: šedé fabia souseda, omlácená stará škodovka, ještě dvě další. Duben byl zamračený, obloha mléčná, světlo chladem a přízrakem bez stínů.

Šedé auto Karla stálo u vedlejšího domu.

Radka zamrkala a podívala se znovu. Ne, nemýlila se. Poznala poznávací značku. Tak jeho auto. Ale proč tam stojí, když má odjet na služební cestu?

Snad šel k někomu? Rozloučit se? Ale s nikým ze sousedů se zvlášť nepřátelili, jen se zdravili na chodbě.

Odložila hrnek a pozorovala.

Uplynulo deset minut. Auto se nehlo.

Z domu naproti vyšla mladá žena. Okolo třiceti pěti, ne víc. Modrá bunda, tmavé vlasy v culíku. Na rukou malé dítě, zhruba tříleté, snad o fous starší. V červené kombinéze, s bambulí na čepici. Žena k dítěti mluvila, tiskla ho k sobě, a ono ji chytalo za obličej.

Radka stále ještě nechápala. Jen sledovala.

Pak se otevřely dveře auta vystoupil Karel.

Šel přímo za ženou. Převzal dítě z jejích rukou, vyhodil ho do vzduchu, a prcek se rozesmál. Radka ten úsměv neslyšela přes sklo, ale viděla, jak mu zaklonil hlavu. Karel ho podržel, třel tváří o jeho kulicha. Pak ho postavil zpátky. Něco řekl ženě, ona odpověděla. Vzal jí ruku a políbil ji na hřbet.

Políbil jí ruku.

Radka stála u okna a vnímala, jak v ní něco pomalu, velmi pomalu klesá. Neprudce, ne s rachotem. Prostě klouže dolů, jako by v hrudi byla polička, z níž jedna věc po druhé sjíždí. Bez hluku.

Nehla se od okna. Dívala se, jak Karel objal dítě, jak žena upravila dítěti čepici. Rozloučili se. Karel nasedl do auta a odjel.

Žena zůstala s dítětem stát na chodníku, chvíli za autem koukala, pak dítě vzalo ženu za ruku a táhlo ji dál.

Radka se konečně odtrhla od okna, sedla si na stoličku. Dívala se na svoje ruce, odpočívající v klíně. Obyčejné ruce, trochu unavené, se snubním prstýnkem.

Uvědomila si, že káva už dávno vystydla.

Vylila zbytek do dřezu, pustila horkou vodu.

Musela si to promyslet. Nejprve se ale musela vypořádat s tou sestupující poličkou. Protože věděla: kdyby si teď dala volnost sedla si a rozplakala se, nebo začala volat Karlovi, bude to špatně. Ne že by plakat nešlo. Ale protože ještě nevěděla všechno. Něco zahlédla. Ale všechno nevěděla.

A nebo, pokud byla upřímná k sobě, už dávno věděla všechno.

Oblékla si modrý plášť, co visel na věšáku v předsíni, vzala klíče a kabelku a vyšla z bytu. Potřebovala na vzduch. Potřebovala se prostě dát do pohybu.

Na ulici bylo mokro. Asfalt lesklý po dešti, louže odrážely bílé nebe. Radka šla po chodníku, bez cíle, jen šla. Minula obchod s nápadnou cedulí, kadeřnictví, lékárnu. U vchodu do lékárny stála stará paní s maličkým pejskem a krmila ho z ruky. Pejsek bral kousky opatrně, téměř něžně.

Sedm let.

Na to Radka cestou myslela nejvíc. Sedm let strávila po boku člověka a nic netušila. Nebo nechtěla vidět? Ptala se sama sebe: byly signály? Všimla si něčeho a nevěnovala tomu pozornost?

Služební cesty. Často, skoro každý měsíc. Vždy mu věřila, práce taková, samé dodávky, porady, cesty. Ani jednou nezapochybovala.

Telefon, který si vždy bral s sebou. Považovala to za zvyk.

Téma dítěte, které vždy v klidu, ale pevně uzavřel. Radka to přičítala věku, únavě, nechuti k další odpovědnosti. Věřila, že ho chápe, že vytrvá.

A přitom už dávno měl dítě jinde.

Malé, tříleté. Tedy začalo to asi rok po svatbě, když byli svoji tři roky.

Radka si sedla na lavičku v malém parku, kde stály holé lípy s nateklými pupeny. Jen se posadila a chvíli jen držela mobil v ruce.

Co udělá, až se Karel vrátí? Vrátí se, jako vždy, za čtyři, pět dní, s nějakým dárkem, s vyprávěním o jednání a unaveným úsměvem. Sedne k televizi. Zeptá se: Jak ses tu měla?

Jak ona.

Seděla na lavičce a sledovala holé větve. Pupeny už byly nasáklé životem, čekaly jen na teplo. Za týden bude všechno zelené.

A nemyslela teď tolik na Karlovu zradu, ani na tu ženu s culíkem a dítětem v červeném. Myslela spíš na sebe. Na tu Radku, co sedm let jen čekala. Šetřila, tolerovala, věřila, že pravá láska vydrží, když se nespěchá, jen čeká.

A ona čekala.

Byla jí zima. Přitáhla si plášť blíž a šla domů.

Byt bez Karla byl vždycky tišší, i když on byl tichý člověk. Prostě tu nebyla ta jeho přítomnost to pozadí, co dělalo teplo, zvuk, dech. Teď ticho.

Prošla do obýváku. Rozhlédla se. Police s knihami, některé její, pár jeho. Jeho bačkory u křesla. Přehoz modro-zelený kostkovaný, koupila mu ho loni k narozeninám. Vzala ho do ruky a chvilku držela. Bylo to měkké. Pak položila zpět.

Šla do komory. Na horní polici byly krabice, které nevybalili od stěhování tři roky neotevřené. Vzala schůdky, sundala první krabici. Byly tam staré věci: knihy, složky s dokumenty, krabice s fotografiemi.

Vyndala fotky a přímo na zemi v komoře je začala prohlížet.

Tady byla ve třiceti. Štíhlá, smála se, dívá se na něco mimo foťák. Vedle banda lidí, už neví, kdo. Fotka rodičů od moře oba mladí, radostní, moře v pozadí. S kamarádkou Janou, kolem čtyřicítky, v parku, obě vysmáté. Janě je už dneska padesát šest.

Jana. Musí jí zavolat. Potom. Ne teď.

Fotky vrátila a zavřela krabici. Opláchla si obličej v koupelně. V zrcadle unavené oči, ale pořád jí všichni říkali, že má hezkou pleť. První vrásky kolem očí a úst. Tmavé vlasy s šedinou, po ramena. Obyčejná žena padesáti dvou let.

Zrada nezanechává stopy hned. Nejdřív se jen díváte sami na sebe a říkáte si: tak tohle jsi ty. Žena, kterou sedm let klamali. Čekala dítě, zatímco její muž už měl dítě jinde.

Vypnula vodu a šla připravovat oběd. Nějak zaměstnat ruce.

Čtyři dny žila jakoby nadvakrát. Navenek nic nového: vařila, uklízela, šla do obchodu, volala mámě. Karel volal každý večer, jak slíbil. Povídal klidně, popisoval jednání, ptal se, jak je. Říkala, že dobře, že se počasí pokazilo, že koupila nové utěrky. Smál se. Smála se taky, a to bylo možná nejděsivější jak snadné to bylo.

Ale uvnitř to bylo jiné.

Myslela. Rozkládala si vzpomínky, hledala souvislosti. Změny po návratu z pracovních cest: někdy byl až nezvykle jemný, jindy roztržitý. Předtím jí přišlo, že je unavený. Teď chápala vracel se od nich.

Myslela na tu ženu s tmavými vlasy. Mladá, kolem třiceti pěti, hezká? Určitě sympatická, jistá pohybem. Žena, která ví, kam patří, a její místo je po boku Karla.

A dítě? Kluk, nebo holka? Nezjistila. Tříleté, v červené kombinéze. Karel ho zvedl vysoko a dítě se smálo.

Karel nikdy nevypadal, že by miloval děti. Říkal: Mně to s dětmi moc nejde. Věřila mu.

Třetí den zavolala Janě.

Jani, máš čas? Nebo přijdeš? zeptala se.

Přijdu. Co se děje?

Prostě přijď. Udělám kafe.

Jana dorazila za hodinu, bydlela na vedlejším sídlišti. Byly kamarádky dvacet let; nejdřív kolegyně, pak už každá svým směrem, ale kontakt zůstal.

Jana si sundala bundu.

Radko, co se děje?

Pojď do kuchyně.

Vyprávěla všechno, klidně, bez teatrálnosti. Jana jen poslouchala, jednou jí pevně stiskla dlaň. Když Radka skončila, zůstaly potichu.

Proboha… řekla pak Jana.

Jo.

Jsi si jistá? Viděla jsi, že to je on?

Sedm let koukám na to auto a toho chlapa. Jsem si jistá.

A co teď budeš dělat?

Přemýšlím.

Měla bys si s ním otevřeně promluvit.

Promluvím. Až přijede.

Jsi statečná, Radko. Ale víš, že to nemusíš zvládat sama…

Jani, já to zvládnu. Jen buď se mnou. Stačí mi, že tu jsi.

Jana ji objala. Tak obejme jen stará přítelkyně, které netřeba slov.

Kdykoliv. Zavolej kdykoliv, víš to?

Vím.

Když odešla, Radka umyla šálky, zhasla a šla do ložnice. Lehce se položila na postel přes přehoz, oblečená, a zírala do stropu.

Myslela na to, jak sedm let budovala něco, co považovala za skutečné. Ne dokonalé, byla realistka. Ale skutečné sdílený život, zvyky, společné ráno s kávou a kaší. Myslela, že právě to je základ: ne vášeň, která vždy odezní, ale ta tichá, klidná spolu.

A zatím on budoval vlastní spolu. Pět minut chůze od bytu.

Za oknem jemně pršelo, tichý jarní déšť, ne smutný.

Karel se vrátil na pátý den odpoledne. Zazvonil, přestože měl klíče. Radka otevřela.

Jsem doma, řekl a unaveně se usmál. Položil tašku, šel ji obejmout.

Počkej, zarazila ho.

Stál.

Co je?

Pojď se mnou do obýváku. Musím s tebou mluvit.

Sedli si. On na gauč, ona naproti do křesla, mezi nimi stál stolek s malou vázou a papírovými tulipány, které kdysi v nudný večer vyrobila jen tak, pro radost.

Karle, řekla. V den, kdy jsi odjížděl, jsem tě viděla z okna. Stál jsi u sousedního domu. Byla tam ta žena s dítětem. Držel jsi ho.

Karel na ni mlčky hleděl. Nebylo to ticho člověka, který se chystá vysvětlovat. Bylo to jiné.

Karle.

Radko, řekl vážně.

Nechci scény, přerušila ho. Velmi klidně, i když jí v žilách hučelo jako vysoko napětí. Nechci křičet, plakat nebo žádat vysvětlení. Chci jedinou odpověď. Je to tvoje dítě?

Pauza.

Ano, přiznal.

Přikývla. Už to věděla. Ale teď jistě.

Kolik mu je?

Tři.

Spolu jste dlouho?

Radko, zkusil to.

Ptám se.

Sklopil hlavu.

Pět let.

Pět let. Tedy dva roky před tím, než se narodilo dítě. Byli manželé teprve dva roky. U samého začátku.

Rozumím, řekla.

Nechtěl jsem ti ublížit. Nepřál jsem si to, prostě to tak dopadlo…

Prostě to tak dopadlo, zopakovala tiše. Pět let to dopadá…

Chápu, co si myslíš.

Těžko.

Radko, já…

Karle, já už nepotřebuju další slova. Viděla jsem toho dost. Viděla jsem, jak držíš dítě. Jak se na ni díváš.

Měla klid. Nebrečela. Ani to nepotřebovala. Uvnitř bylo něco těžkého, ale jasno, jako po letní bouřce.

Půjdu si sbalit věci. Jen to nejnutnější. Pro zbytek přijdu později.

Kam půjdeš?

K mámě. Pak uvidím.

Radko, počkej. Můžeme si promluvit. Vysvětlím ti všechno.

Už je vše řečeno.

V ložnici si vytáhla menší kufr, poskládala pár věcí, doklady, kosmetiku. Prádlo, ponožky, hřejivý svetr, knihu z nočního stolku, fotografii rodičů v dřevěném rámečku. Parfém, nabíječku.

Karel stál ve dveřích.

Radko, mluv se mnou, neodcházej takhle.

Jak jinak?

Neodpověděl.

Zapnula kufr, prošla kolem něj do předsíně. Oblékla si modrý plášť, teplé kozačky, vzala kufr.

Vrátila se k stolku v obýváku. Sundala snubní prsten a položila ho ke vázě s tulipány. Klidně, úmyslně.

Už v předsíni sundala z klíčenky klíče od bytu a nechala je na poličce.

Radko, oslovil ji naposled.

Karle, přeji ti jen to dobré. Opravdu.

Odešla.

Ve výtahu koukala na svůj rozmazaný odraz v kovových dveřích. Výtah zahoukal. První patro, dveře se otevřely.

Chladno. Vyšla s kufrem na chodník, chvíli stála, než si uvědomila okolí. Pak došla na zastávku. K mámě to bylo čtyřicet minut autobusem.

Bez výbuchu. Bez křiku. Nevím, jestli tehdy chápala význam toho, jak odešla tiše. Ne proto, že by se vzdávala nebo odpouštěla. Ale proto, že odchod byl jejím vlastním činem, ne reakcí na něj, ne mstou. Její rozhodnutí. Její volba. Důstojnost si nedržela kvůli němu, ale kvůli sobě.

Na zastávce foukal vítr. Zapnula si plášť až ke krku.

Uběhl rok.

Městečko se během té doby skoro nezměnilo. Stejné lípy na hlavní, letos už v plném olistění. Stejné obchody, stejná lékárna na rohu. Stará paní občas venčila pejska. Život v malém městě běží pomalu, ale to Radka během toho roku ocenila.

Pronajímala si malý byt na opačné straně města. Dva pokoje, třetí patro, okna do zahrady. Ta patřila starší paní, majitelce domu, která pěstovala jahody a floxy. Floxy voněly v létě tak krásně, že si ráno otvírala okno, ještě než začalo být horko.

Měla malé podnikání: otevřela dílnu. Ne hned, ne v prvním měsíci. Napřed přišly dny zmatku, dlouhé rozhovory s mámou, telefonáty s Janou, návštěva právníka kvůli rozvodu. Pak, někdy na podzim, v říjnu, když už bylo právních věcí dost a v nitru pomalu klid, si znovu vzpomněla na papírové tulipány.

Vždycky něco tvořila rukama. Pletla, šila, dělala keramiku, jednou zkoušela i proutí. Doteď to bylo jen tak, pro radost, koníček. Ale najednou, na podzim, si řekla a proč ne jinak?

Zavolala Janě.

Jani, chci otevřít dílnu.

Jakou dílnu?

No, výroba dekorací, doplňků do bytu. Umím toho spoustu, znáš mě. Mám něco našetřeno, začala bych malinkatě. Bez zaměstnanců, sama.

Ty to myslíš vážně?

Myslím.

Janě trvalo pár vteřin, než odpověděla.

Věříš tomu, řekla, že mě to vlastně nepřekvapuje?

Prostor našla rychle. Malý pokojík v přízemí starého domu v centru, majitel byl rád, že je využitý. Radka vybílila stěny, pověsila poličky, postavila velký stůl, koupila dobré světlo. Nazvala dílnu jednoduše: Radčina dílna.

Zpočátku chodily známé, sousedky, mamininy kamarádky. Kupovaly věnce ze suchých květin, rámečky, ručně dělané svíčky, háčkované podložky pod květináče. Pak se o ní psalo v městském chatu, další a další objednávky. Vytvořila si stránku na internetu. Objednávky sice nebyly záplava, ale rovnoměrné. Na nájem to stačilo. A na klid od obav z peněz taky.

Hlavní bylo něco jiného.

Hlavní bylo, že každé ráno věděla: dnešní den patří jen jí. Jen ona rozhodla, co dělat, kdy otevřít dílnu, s kým mluvit, co tvořit. To prosté, ale obrovské vědomí vlastního života nedokázala vysvětlit nikomu, kdo to nikdy nezažil. Její ráno. Její káva. Její plán.

Na Karla myslela málokdy. Něco jí ho připomnělo střih pánského kabátu ve výloze, obláček stejného doutníku, jaký měl. Nechala to skrz sebe projít a šla dál. Hněv necítila. Hořkost téměř ne. Spíš klidný smutek nad tím, co nebylo. Nad dítětem, které nikdy nedošlo. Nad roky čekání.

Ale byla to smutnost, s níž se dalo žít.

Na konci dubna, po roce, šla z dílny večer domů. Už se šeřilo, vzduch byl měkký, voněl topolem a deštěm. Nesla tašku s materiály a v duchu řešila nový objednávku mladá žena chtěla mobil nad dětskou postýlku. Ze dřeva a vlněných bambulek. Už si představovala, jak bude vypadat: světlé dřevo, jemné barvy, bambulky klidně plující vzduchem.

U kavárny, kolem které chodila denně, stál muž. Téměř její vrstevník, lehce prošedivělý, v dobré bundě. Díval se na ni.

Radko? oslovil ji. Radko, jsi to ty?

Zastavila. Zaměřila oči.

Tomáši?

No ne! rozesmál se. To je let, že tě vidím. Dvacet aspoň?

Tomáš Kadlec. Pracovali spolu kdysi, když ještě žila jiný život. Býval nápaditý, vtipný, pořád něco vymýšlel. Pak šla jejich cesta jinudy.

Dvacet asi bude, usmála se. Jak se máš?

Dobře. Natrvalo jsem se vrátil před třemi lety, velké město mě zmohlo. A co ty, jsi tady dlouho?

Celý život, nezmizela jsem odsud.

Aha, jasně. Spěcháš někam? ukázal ke kavárně. Dáš si kafe se mnou?

Váhala. Taška s vlnou jí táhla ruku, doma čekala práce, paní dole asi už zalévala floxy.

Proč ne, přikývla.

Posadili se k oknu, ona si dala kapučíno, on tureckou. Tomáš vyprávěl: nejdřív přespolní práce, dvě manželství, nic z toho nevyšlo. Usmíval se tomu, bez kyselosti.

A ty? Byla jsi vdaná, ne?

Byla. Loni jsme se rozešli.

Bolí to?

Podržela v dlaních teplý hrnek s listkovým vzorem.

Bolí, přiznala. Ale jsou věci, které bolí, a přesto nakonec zjistíš, že bylo dobře, že přišly. Ne protože dřív bylo zle. Ale protože teď je líp.

Jsi jiná teď?

Nad tím se zamyslela.

Spíš jsem víc sama sebou, než kdy dřív.

Tomáš přikývl a zadíval se s pochopením.

Čím se teď živíš?

Otevřela jsem dílnu. Dělám dekorace a doplňky do bytu.

Opravdu? To je skvělé. Vždycky jsi něco podobného vyráběla, pamatuju si barevné lahvičky u tebe na stole.

To byly flakony od parfému, malované vitrážovými barvami.

Přesně! Každý se tě ptal, kde jsi je vzala.

Chvilka ticha nebyla trapná, bylo to ticho dobré.

Jsi šťastná? zeptal se najednou Tomáš prostě.

Radka se podívala ven. Ulice se ponořila do šera, ale ve světle lamp bylo všechno měkčí, útulnější. Procházeli lidé, někteří s taškou, s dětmi za ruku.

Ono šťastná není jedno správné slovo. Spokojená zní jako malý úspěch povedená polévka, boty, co netlačí. Já mám něco většího. Nevím, jak to říct správně.

Zkus to

Každé ráno vstanu, jdu do dílny. Někdy mám objednávky, někdy něco tvořím pro sebe. A sedím u stolu, v ruce se mi rodí něco z ničeho. A je to moje. Ne cizí. Nikdo mi to nedal, nikdo nevezme. Ten pocit asi to je žít.

Tomáš se usmíval.

Jo, to bude ono.

Venku svítily lampy. Za barem hrála tlumená hudba. V hrnku zbyla káva už úplně studená.

Tomáši, já půjdu. Musím brzy vstávat.

Jasně. Podal jí tašku s vlnou. Jsem rád, že jsme se viděli.

I já.

Jak se tvoje dílna jmenuje?

Radčina dílna.

Jednoduché, zasmál se.

Jsem jednoduchá.

No, to si nemyslím.

U dveří kavárny se rozloučili. Ona šla rovně domů, on druhým směrem. Ani se neotáčela.

Doma byl klid. Floxy na záhoně už zavřely květy. Ale ona otevřela okno. Dubnový vzduch byl vlhký, čistý.

Dala vařit čaj, mezi tím rozbalila kupované materiály. Vlny v jemných pastelových barvách. Dřevěné tyčky různých velikostí. Rozložila vše na stole a už v duchu viděla, jak vytvoří pohyblivý věneček. Malé bambule se budou houpat v lehkém průvanu, nad postýlkou nějakého dítěte.

Zalila čaj a popošla s hrnkem k oknu. Dívala se do tmy na zahrady, na stromy ve stínu, na žluté okénko naproti, kde ještě někdo nespal. Kdesi v dálce projelo auto.

Myslela na to, že život po rozvodu, takový, jaký má, vůbec není prohrou. Bez patosu prostě fakt. Dvaapadesát let, nový začátek, malé podnikání, vlastní malý byt a městečko, které zná a má ráda. Možná to někomu připadá obyčejné. Skromné. Málo.

Ale bylo to její.

Každá ranní káva byla její. Každá volba co dnes dělat, kam jít, s kým mluvit byla její. Každý pompon z mentolové vlny.

Stromy venku šuměly. Tiše, nenápadně. Někde v dálce zahřměla bouřka.

Radka objala teplý hrnek a sladila se s klidem. Myslela na to, že musí koupit víc béžové vlny, objednávek přibývá.

A taky nové utěrky do kuchyně. Staré už jsou dočista vyšisované.

Rate article
Add a comment