Už nejsem manželka

Dobré zprávy

Už nejsem jeho žena

– Tondo, měřil sis dnes tlak? Vzal sis prášek? zavolala na mě Marie, utírající si ruce do zástěry, když strčila hlavu do obýváku.

– Proboha, Maruš, dej mi už pokoj s tím tlakem! zamručel jsem, aniž bych odtrhl oči od telefonu. Mám za hodinu poradu. Kde mám tu modrou košili, tu bavlněnou? Vyžehlila jsi ji?

– Včera jsem ti vyžehlila tři košile, sám jsi říkal, že tu modrou máš dát do čistírny, protože tam máš flek…

– Ty všechno popleteš! Nedá se ti nic svěřit. No, dej mi kteroukoliv. A uvař silnější čaj, ten tvůj heřmánkový už nemůžu ani cítit.

Marie sebou cukla, ale řekla raději nic a šla do kuchyně.

Za oknem byl listopad, mokrý a šedý. Panelák naproti měl všude stejné tmavé okna, jen tady a tam svítilo světlo. Marie Sedláčková, padesát šest let, stála u sporáku a sledovala, jak vře voda ve staré konvici s odprýskanou smaltovanou hubicí. Konvici chtěla vyměnit už na jaře. Nevyměnila, nebyl čas.

Nadrobila čaj do hrnku, silný, jak měl rád, bez heřmánku, bez máty. Vzala talíř s chlebíčky, které nachystala už v šest ráno. Chléb s máslem a sýrem, dva kousky, okraje seřízlé, protože má problémy se žaludkem. Nakrájela i rajče, i když ty listopadové chutnají jak karton, ale vitamíny prý jsou. Všechno dala na tác a nesla do pokoje.

Antonín Sedláček, padesát osm let, seděl v křesle a koukal do telefonu. Před třemi měsíci ho povýšili na vedoucího oddělení. Dřív byl řadový technik, stejně jako dvacet let předtím. Pak ale Šimek odešel do důchodu a Tona dosadili na jeho místo jako nejstaršího. Nová pozice přišla s přidáním deset tisíc korun, samostatnou kanceláří a jak to vypadalo, i s úplně novým pohledem na sebe i na svět.

– Polož to tady, kývnul k konferenčnímu stolku, aniž by odtrhl oči od displeje.

Marie tác položila. Na chvíli se odmlčela.

Tondo, fakt, vezmi si prášek. Včera tě bolela hlava.

Říkal jsem, že včera. Dnes je to dobrý. Běž, potřebuju si zavolat.

Odešla. Postála chvíli v předsíni u věšáku. Na háčku visel jeho kabát, její vatovaná bunda a deštník s ohnutou špicí. Stála tam a dívala se do prázdna. Pak vzala hadřík a pustila se do parapetu v kuchyni, protože nevěděla, co se sebou.

Takhle to vypadalo poslední tři týdny. Od chvíle, kdy Tonda dostal povýšení a byl na nějakém firemním semináři u Brna. Vrátil se tehdy nějaký jiný: ostříhaný, narovnaný, jiný výraz ve tváři. Tenkrát měla radost, myslela, že pookřál. Ale brzy si začala všímat změn.

Začal kritizovat jídlo. Dřív jedl, co postavila na stůl, a mlčel, teď najednou byl boršč přesolený, karbanátky suché a pohanka s konzervou už je studentské jídlo, ne pro šéfa. Zeptala se, jestli dobře slyšela, a on na ni koukl, jako by řekla nějakou hloupost:

Marie, už bys měla vařit něco pořádného. Rybu z trouby, pořádné saláty, ne tvůj bramborový jen jednou za rok.

Připravila tedy rybu i saláty. On to mlčky snědl, myslela, že už bude klid. Jenže druhý den přišel domů zamračený a řekl, že jeho nový známý z kurzu, pan Sova, má ženu v domácnosti, dobře se o něj stará a vypadá jako člověk.

Mlčela. Chtěla by říct, že i ona už čtyři roky nepracuje, protože jim zrušili účetní oddělení. Že vstává v šest, než on se vzbudí, a chodí spát později. Vede domácnost, obíhá doktory, stojí s recepty v lékárně, vozí gumy do pneuservisu, protože on je zaneprázdněný. Mohla to říct, ale už byla zvyklá mlčet.

Před dvěma dny však přišlo něco, po čem už nešlo mlčet.

Přišel v osm. Zrovna sundávala hrnec s domácím kuřecím vývarem, protože má cholesterol. Vařila dvě hodiny, všude to vonělo koprem a mrkví.

Kde jsi tak dlouho? ptala se z kuchyně.

Zdržel jsem se, hodil boty na zem u dveří.

Polévka hotová, pojď večeřet.

Přišel, nahlédl do hrnce a ušklíbl se.

Zase kuřecí?

Tondo, kvůli tomu cholesterolu, doktor říkal…

Já vím, že mám cholesterol. Nejsem malej. Jen mě štve, že doma jím pořád něco dietního.

Polévku nalila do talířů, nakrájela chléb. Najedl se, odešel, talíř zanechal. Myla nádobí, setřela sporák, smetla drobky. Pak zašla do pokoje oznámit, že zbyl kompot.

Seděl v křesle, něco hledal v mobilu. Na obrazovce se mihlo něco růžového, ale nepoznala co. Mobil naklonil.

Chceš kompot?

Podíval se na ni dlouze, jako by něco zvažoval.

Ne. Pak po krátké pauze: Maruško, podívej se na sebe.

Nechápala.

Cože?

Říkám, podívej se na sebe. Kdy jsi byla u kadeřníka? Máš mastné vlasy, župan jak bába z vesnice.

V kuchyni kapala baterie. U sousedů bučela tlumeně televize.

Tondo, řekla tiše.

No co, říkám jen pravdu. Teď musím chodit na firemní akce, schůzky. Lidi přijdou a žena Podívej na sebe

Lidi přijdou? zopakovala pomalu. Za tři měsíce jsi nikoho z práce domů nezval.

Protože se stydím! zvýšil hlas, to slovo stydím spadlo do ticha jako kámen do vody. Sova má ženu šik, upravenou, s vkusem. Ty Přibrala, chodíš v tom županu, neobarvené vlasy

Antoníne, oslovila ho celým jménem, což se jí stávalo málokdy. Tobě je skoro šedesát. Mně pětapadesát. Nejsme už mladí.

Právě proto! vyskočil z křesla, jako by to bylo důležité Právě proto je třeba se o sebe starat! Já chodím do fitka. Ty celý den doma a ani

Celý den doma, zopakovala klidně, divila se sama sobě. Dobře, Tondo. Rozumím.

Odešla, zavřela za sebou dveře. V kuchyni poskládala pečivo do chlebníku, zhasla nad sporákem. Všechno klidně, automaticky. Ale něco v ní se posunulo. Nezhroutilo, nezlomilo jen se posunulo, jako když přesouváte nábytek a nejdříve je to nezvyklé, ale později zjistíte, že to mělo být už dávno.

Neusnula tu noc. Ležela vedle něj, koukala do stropu. On brzy oddechoval, jako vždycky. Ona poslouchala jeho dech a přemýšlela.

Přemýšlela, že už deset let žije ve služebním režimu. Vstává, vaří, pere, lítá s recepty, objednává ho k lékařům, řeší taxíky, když nemají auto, protože tlak a už nemůže řídit. Hlídá jeho prášky na tlak Enap, na cholesterol Rosuvastatin, nedávno přibyl další, skoro tisícovka balení. Všechno zapisovala do sešitu, aby léčba nepřestala ani na den. Doktor říkal: pauzy nejsou žádoucí.

A teď jí říká, že vypadá jako bába z vesnice. Že Sova má lepší ženu.

Ležela a myslela jen na jediné jasné: dost.

Ne odejdu, ne rozvedu se, ne udělám skandál. Prostě přestanu dělat, co on ani nevidí a neváží si toho. Přestanu být zdrojem, který využije a zavře kohoutek.

Ráno vstala obvyklý čas, v šest. Uvařila si svůj čaj, heřmánkový, který nesnáší. Sedla ke stolu, s telefonem. Našla na webu luxusní kadeřnictví v centru u Hlavního nádraží, kam nikdy nešla, protože střih od 1200 korun. Objednala se na středu. Pak našla kurz severské chůze v městském parku, zdarma, v úterý a ve čtvrtek ráno. Zapsala si to do kalendáře.

Když přišel Tonda v sedm do kuchyně, na plotně stál jen jeho hrnek. Chléb v chlebníku, sýr a máslo v lednici. Musel si vše sám najít.

A snídaně? rozhlížel se.

Chleba je, máslo je, sýr v lednici, odpověděla, aniž odtrhla zrak od telefonu.

Postál beze slova. Nalil si čaj, nakrájel chleba, najedl se vestoje. Odešel do práce beze slova.

Pocítila úlevu, když za ním zaklaply dveře.

Středu šla do kadeřnictví. Kadeřnice, mladá holka s vyholeným bokem a piercingem v nose, dlouho studovala její vlasy.

Barvu jste neměla už dlouho?

Tři roky, přiznala Marie. Nebyl čas ani chuť.

Dobře vám to dorostlo. Dáme novou barvu, jemné melírování, střih.

Seděla v křesle dvě a půl hodiny, koukala, jak se její hlava mění v zrcadle. Odcházela jiná. Ne mladší, to by byla lež. Ale živější, sama sobě bližší, jaká už na sebe zapomněla.

Stálo to 3600 Kč. Cestou domů koupila pleťový krém, ne ten lékárenský za dvacku, ale pořádný, za 800 Kč. Chvíli váhala, ale pak si vzpomněla na Sovovu ženu a koupila.

Tonda si všiml. Podíval se na vlasy, nic neřekl.

Nečekala to.

Další týden mu došly prášky na tlak. Dřív to nenápadně kontrolovala, počítala tablety, tři dny před koncem šla do lékárny. Teď nechala prázdnou krabičku na nočním stolku na jeho straně. Ať si všimne.

Přišel, převlékl se, kolem krabičky prošel bez povšimnutí. Neupozornila.

Druhý den sám zjistil, že došly.

Maru! Prášky došly!

Vím, odpověděla z kuchyně.

A proč jsi je nekoupila?

Jsi dospělý, Tondo. Pořiď si je sám.

Dlouho ticho.

Já mám práci.

Já mám taky svoje věci.

Co má za věci, nevysvětlovala. Ale skutečně je měla: úterky a čtvrtky chodila na nordic walking do parku. Tam se seznámila s paní Ninou a paní Rájou, obě přibližně jejího věku. Nina je zástupkyně ředitele na škole, směje se nahlas, až ptáci odlétají. Rája je klidnější důchodkyně, hlídá vnoučata. Chodily spolu a povídaly, dýchání čerstvého vzduchu jim dělalo dobře. Zjistila, že dělala roky všechno kromě podobných maličkostí.

Prášky si Tonda koupil sám. Vypadal trochu dotčeně, ale neřekl nic. Ani ona.

Brzy nato zavolala své kamarádce Zdeně, s kterou dřív pracovala v účetnictví.

Zdendo, máš v sobotu čas?

Proč?

Pojď se projít, nebo do kina, nebo aspoň na kafe.

Maruš, je všechno v pořádku? divila se Zdena. V posledních čtyřech letech nikam spolu nebyly.

Nikdy nebylo líp, odpověděla prostě.

V sobotu se sešly na Můstku. Zdena uviděla její nové vlasy a zůstala stát s otevřenou pusou.

Maruško, ty ses nechala udělat! Vypadáš báječně!

Šla jsem ke kadeřnici.

No konečně! Už jsem si říkala, kdy se k tomu odhodláš…

Teď. Právě teď, zasmála se Marie a šly do kavárny.

Dal si latté a koláč, seděly u okna a venku začal poprvé padat opravdový sníh.

Tak povídej, řekla Zdena.

Marie jí řekla vše: povýšení Tondy, jeho proměnu, jeho poznámky o jídle, Sovovu ženu, komentář Podívej se na sebe i Stydím se. Povídala klidně, bez slz, jakoby vyprávěla cizí příběh.

Zdena tiše míchala kávu.

A co jsi udělala?

Nic zvláštního. Jen jsem přestala dělat, co on neocení. Nic na truc. Jen už není proč.

Rozumím, přikývla její kamarádka. Je to správně.

Marie pokrčila rameny. Nevím, zda je to správné. Ale jinak to už nejde.

Chvíli jen seděly a pak Zdena dodala: Myslíš někdy na rozvod?

Možná někdy později. Teď chci zjistit, kdo vlastně bez toho všeho jsem. Bez jeho prášků a košilí. Už roky jsem se sama neviděla.

Objaly se, rozloučily a Marie cestou v metru myslela na to, kdy naposled seděla takhle s kamarádkou bez spěchu. Šest let dozadu? Ještě víc. Vždy bylo něco důležitějšího.

Doma seděl Tonda u televize. V kuchyni nechal špinavý hrnek a talíř od vajíček. Dřív bych to hned umyla. Teď jsem to nechala být.

Kdes byla? ani se neotočil.

S Zdenou.

Dlouho.

Ano.

Šla si umýt obličej a namazala se krémem. Koukla do zrcadla. Nic strašného: pětapadesát, nemladý výraz, ale živý. Oči, vrásky. Melír jí slušel. Nebyla mladice, ale ani bába.

Prosinec přinesl první mrazy. Koupila si nové kožené zimní boty, ne ty staré gumové, v nichž chodila tři zimy. Stály čtyři a půl tisíce, nelitovala.

V bytě se pomalu měnilo něco neviditelného. Vařila pro sebe, ne už dietně jen kvůli němu. Běžný boršč, kuře s brambory, třeba i mražené knedlíky, proč ne. Na jeho parní karbanátky už nehrála. Jídlo je na plotně, doktor vysvětlil, jak má jíst, ať se stará.

Košile prala se vším prádlem dohromady, žádné extra praní, žádné mandlování. Dřív prala jeho věci zvlášť, teď už ne.

Všiml si toho. Mlčel. Někdy si rýpnul:

Zase knedlíky z pytlíku?

Ano, odpověděla klidně.

Ty už nevaříš?

Včera byla polévka, v neděli pečeně.

Odcházel nespokojený, ale co nemohl přece říct přímo proč už se netočíš jen kolem mě. Znělo by to blbě i jemu.

Marie zatím dál chodila do parku, blíže poznala Ninu, která znala dobrou gynekoložku dlouho měla strach jít, konečně se objednala. Na knihovně měla zdarma kurz akvarelu ve středu. Ne, že by chtěla být malířka. Ale proč ne? Seděla dvě hodiny, kreslila a na nic jiného nemyslela.

V půlce prosince začal Antonín chodit domů pozdě. Dřív by se kvůli tomu strachovala. Teď se najedla sama, šla spát, když chtěla. Přicházel v devět, v deset, jednou v půl dvanácté. Ona se neptala, on nevysvětloval.

Novou známost poznala ne přes telefon, ale protože měl jednou na sobě cizí parfém, sladký, těžký, úplně jiný, než může být v kanceláři nebo restauraci. V předsíni ji to trklo: tak je to.

Divné bylo, že necítila bolest. Čekala ji a nebyla tam. Místo toho jen klidná únava a zvláštní úleva: jestli odejde, rozhodne on, ne ona.

Neřekla mu nic. Spala dobře.

To trvalo tři týdny. Do práce, zdrží se, někdy volá z koupelny. Jednou přes dveře slyšela: no říkám ti to, Lenko, v sobotu Lenka. Dobrá.

Myslela na to, že žila s tím člověkem třicet dva let, vychovala s ním syna Michala, co teď žije v Brně s manželkou a dvěma dětmi. Vzpomínala na mládí, Tonda byl tehdy vtipný, jezdili s Míšou na ryby. Kdy se změnil přesně nevěděla. Postupně, jako když voda prosakuje sklep.

Uvědomila si, že se starala tolik o něj, že zapomněla na sebe. Nejen navenek: i uvnitř. Vůbec neměla představu, co jí vlastně baví, jaká hudba, kam by chtěla na výlet, jestli by vůbec někam jela. Utopeno v hromadách boršče a léků.

Kurz akvarelu ji překvapivě začal bavit. Seděla v tichu knihovny a paní učitelka, paní Eliška, jí pochválila odstíny: Máte dobrý cit pro barvu, Marie. Taková drobná věta, ale od cizí paní jí to přišlo nečekaně důležité protože od Antonína to neslyšela věčnost.

Na začátku ledna Lenka, tedy zdá se, skončila. Poznala to podle chování. Tonda se vrátil do nudného režimu: přijde v sedm, televize, žádné telefonáty z koupelny. Vypadal unaveněji, kašlal.

Ona opět vařila polévku, on jedl, oba mlčky prošli kolem sebe. Jednou si přisedl do kuchyně, když pila čaj.

Venku je kosa, povídá.

Jo, dnes má být mínus dvanáct.

Hm.

A odešel. A to bylo všechno.

O co šlo s Lenkou, se dozvěděla až později, náhodou, když volal známý, Mirek Pavlík, za řeči zmínil: Slyšel jsem, že Tonda zkusil něco s nějakou mladou, ale ona se na něj vykašlala. Marie prý slyšela také. Mirek se zasmál, přešel k tématům o chalupě.

Pochopila si to sama. Děvče čekalo movitého šéfa, kavárny, akci, dostala padesátníka s tlakem, co potřebuje silný čaj a žehlené košile. Není divu, že to dlouho nevydržela.

Nejvyšší pocit byl klid: jako když vás dlouho bolí zub, teď přestane a nic speciálního necítíte jen úlevu.

V únoru se mu zdraví ještě zhoršilo. Prášky už nebral pravidelně, systém, co léta budovala, rozpadl. Někdy vynechal, někdy vzal dvakrát. Viděla to a byla ticho doktor mu to už říkal sám nesčetněkrát.

Tlak mu vstoupal, byl bledší, na něco si stěžoval, v noci se budil.

Jednou ráno povídá:

Mám závrať.

Zavolej lékaři, říkám.

Zapíšeš mě?

Zavolej do recepce sám. Máš číslo na kartičce.

Podíval se na mě, pila jsem čaj v klidu.

Ale já nevím, jak

Tondo, jsi vedoucí oddělení. Zvládneš to.

Nakonec si zavolal sám. Dali mu nové léky.

Přineseš je?

Jdu zítra stejně kolem, můžeš mi dát peníze.

Podivil se. Dřív to vždy zajišťovala sama ze svého. Teď si musel říct o bankovku, ona koupila prášky a položila bez vysvětlování.

Březen přinesl tání. Sníh se měnil v bláto, střechy kapaly, na hřišti lítaly děti s klacíky v kalužích. Marie chodila čím dál víc ven, koupila si světlou jarní bundu, docela hezkou, s páskem.

V březnu přijel Míša s Irenou na návštěvu. Míša, zarostlý, čtyřicetiletý, chlapský, ale měkčí povahy než jeho otec. Irena klidná, milá. Přivezli med a bonboniéru.

První večer byla bohatá večeře. Marie připravila českou klasiku, tlačenku, brambory z trouby, sleď pod cibulí. Tonda byl u stolu tichý. Míša mluvil o práci a dětech, Irena se vyptávala Marie na výtvarné kurzy.

Ty maluješ, mami? divil se Míša.

Učím se.

To je bomba. Ukaž nám to někdy.

Ukázala obrázky jablko, kytky, výhled z knihovny. Míša je žel obdivoval.

Mami, ty vypadáš omládlá, fakt.

Jen jsem šla ke kadeřnici, usmála se Marie.

Všimla si, že Míša otce průběžně sleduje. Tonda tiše jedl tlačenku. Něco bylo mezi nimi špatně, ale ptát se před Irenou nechtěl.

Druhý den, když byla Irena venku, přišel Míša do kuchyně, kde Marie dělala pirohy.

Mami, máte doma všechno v klidu?

Proč?

Táta vypadá jako by byl nemocný.

Tlak, chodí k dr. Prášky si hlídá sám, už je velký.

Chvíli mlčel.

Nehádáte se?

Ne. Jen prostě vedle sebe žijeme.

Povíš mi, kdyby něco?

Je mi dobře. Fakt.

Věřil mi, protože to tak opravdu bylo zvláštní, ale byla jsem skutečně v klidu.

V neděli odjeli. Byt byl pustější, klid vešel mezi stěny. Umyla jsem nádobí, uklidila stůl, vytřela plotnu. Tonda koukal na zprávy.

Večer přišel do kuchyně a koukal z okna.

Míša vypadá dobře.

Ano.

I děti nedopověděl.

Jo.

Dopil vodu, odešel. Marie zůstala a koukala do tmy, kde pod lampou pršelo, poslední sníh roku.

Duben začal tím, že měl Tonda hypertenzní krizi. Ne takovou, abych volala záchranku, ale ráno sotva vstal a sedl si na zem v předsíni.

Maruš, je mi špatně.

Vyšla jsem, on seděl opřený o zeď, zarudlý, zpocený.

Pojď, lehneš si.

Pomohla jsem mu, donesla tlakoměr. 185 na 110. Špatné.

Vezmi si kaptonu, je v šuplíku. Lež, já budu v kuchyni.

Šla jsem uvařit čaj, poslechla jsem, jak v ložnici šustí. Za hodinu měl tlak 160 na 95. Už šlo.

Zůstaň dnes doma.

Musím do práce

Zavolej jim, že jsi nemocný. Nikam nejdeš.

Zůstal. Dala jsem mu čaj, suchary, ne proto, že chtěl, ale že to tak je správné. Je rozdíl mezi nechci se starat a nechám tě trápit.

Ležel a koukal do stropu.

Maruš, řekl po dlouhé chvíli.

No?

Já poslední měsíce jsem se choval jak blbec.

Neodpověděla jsem hned. Sedla ke kraji postele.

Ano, Tondo. Jako blbec.

Víš To povýšení Všechno mi vlezlo do hlavy. Myslel jsem, že bude všechno úplně jinak. Že něco znamenám

Jsi vedoucí.

No, jo A ty tu pořád zasekl se. Nechtěl jsem to říct takhle.

Vím, co jsi chtěl říct, odpověděla jsem tiše.

Vzala jsem mu hrnek a odešla. Nebyla to usmiřovací scéna. Ani objetí, ani pláč, ani slavnostní slova. Jen choval ses jak blbec a já jsem souhlasila.

Duben přešel v květen. Chodila jsem dál do parku a na akvarel. S Ninou jsem si rozuměla, pozvala mě do divadla. Koupily jsme lístky na drama v městském divadle. Byla jsem tam naposled před deseti lety. Bylo hezké sedět v sále s pomerančovým džusem z bufetu a dívat se na lidi na jevišti.

Mně bylo padesát šest a začala jsem chápat, že nic tím nekončí.

S Tondou jsme žili dál vedle sebe. Už nekritizoval jídlo, nesrovnával mě s Sovovou. Občas se normálně zeptal na nějakou praktickou věc. Seděli jsme pak někdy večer v jedné místnosti on koukal na zprávy, já četla knihu, co mi poradila Nina. Bylo to tiché, skoro obyčejné, jen už jsem necítila povinnost ke všemu.

Jednou mě požádal, jestli objednám léky přes internetovou lékárnu.

Já tomu moc nerozumím. Ty jsi v tom lepší.

Je to jednoduché. Napiš názvy, vyber lékárnu, přidej do košíku.

Ale ty stejně víš líp, jak na to.

Vím. Ale ty se naučíš taky.

A opravdu: pokoušel se, volal mě jedenkrát k mobilu, ukázala jsem mu. Objednal sám.

Pochopila jsem, že je důležité nedělat za druhého, co si může zařídit. Dříve jsem brala pomoc jako totální servis dnes vím, že tím jen zabíjím možnost pro toho druhého.

V červnu přišlo horko. Koupila jsem si letní šaty s květinovým vzorem. Oblékla a uznala, že nevypadám nic hrozně. Ne jako bába ale jako žena, která si koupila šaty pro radost.

Stáří má tisíc podob. Znala jsem páry ve válce, v přátelství, v lhostejnosti. My dva jsme byli čtvrtý případ: něco mezi, kde už je každý sám, ale hlavně tu sdílíme střechu.

O budoucnosti jsem nepřemýšlela. Zinin dotaz na rozvod mi v hlavě zůstal. Nezavrhovala ani neuspěchala nejdřív chci poznat sama sebe, až pak rozhodnu.

Léto teklo pomalu. Jela jsem za Míšou do Brna na dva týdny poprvé po letech sama, Tonda zůstal doma, prý práce. Do kufru jsem přibalila vnoučce vlastní ručně šitou polštář, naučila jsem se to z videa. Dva týdny s Míšou, Irenou a dětmi byly nejlepší dovolenou dlouhá léta. Péče o děti nebyla služba byla to radost.

Míša se večer ptal, jak to doma zvládáme. Mluvila jsem popravdě, že to není jednoduché, ale já sama jsem v pořádku. Nevnucoval rady, jen v tichu držel za ruku. Je to dobrý syn.

Vrátila jsem se domů opálená a vyklidněná. Tonda mě přivítal v chodbě: Tak už jsi přijela. Pomohl s kufrem. To bylo vše.

Srpen byl dusný. Koupila jsem malý větrák do ložnice, koupila meloun, půlku snědla sama, půlku nakrájela jemu. Snědl, řekl poprvé po letech děkuju.

V září, když začalo být po ránu chladno a venku šuměly žluté topoly, přišlo něco, na co jsem byla až překvapivě připravená.

Přišel z práce kolem osmé, šedý v obličeji, pohyby opatrné. Seděla jsem v kuchyni s knihou.

Maruš, je mi zle.

Co se děje?

Asi tlak. Hlava. A tady, ukázal na prsa, to tlačí.

Vstala jsem. Dívala jsem se na něj bedlivě.

Jak dlouho to cítíš?

Od oběda, myslel jsem, že to povolí.

Vzal sis prášek?

Vzal, ve tři. Moc nezabralo.

Sedni si.

Sedl. Přinesla jsem tlakoměr 190 na 115. Horší než v dubnu.

Tondo, tohle je vážné. Musíš zavolat záchranku.

Ale proč, třeba pomůže ještě jeden prášek

Ne. 190, tlak na prsou, to není na další prášek. Potřebuješ doktora.

Tak mi zavolej prosím tě

A právě tady jsem zastavila. Stála jsem tam s přístrojem v ruce a v hlavě mi běželo:

Vidím tě, člověka, kterému je zle, vážně zle. Máš strach. Lituju tě, lidsky. Nejsem lhostejná. Ale vidím taky to, že jsi mě rok přehlížel, řekl mi slova, která nejdou vzít zpět. Přestal jsi být mužem už dávno, dávno předtím, než já přestala být tvojí ženou.

A pochopila jsem, co udělám a čeho ne.

Tondo, řekla jsem klidně. Telefon máš. Číslo na záchranku znáš.

Podíval se zmateně.

Cože?

Zavolej si sám. Vytoč 155. Řekni adresu, řekni, co cítíš. Přijedou.

Marie jeho hlas byl roztřesený, takřka dětský. Ty mi nepomůžeš?

Pomohla jsem: změřila tlak, řekla, co dělat. Teď zbytek sám.

Já ale

Tondo. Položila jsem tlakoměr na stůl. To dáš. Jsi dospělý chlap, šéf. Zvládneš.

Šla jsem z kuchyně do pokoje, zavřela za sebou. Nic neslamovala, netřásla klikou, prostě zabouchla klidně.

Z kuchyně po chvíli tichý, trochu třesoucí se hlas:

Haló. Záchranka? Adresa

Nalila jsem si čaj. Heřmánkový, svůj oblíbený. Vzala jsem hrnek a prošla zpátky kuchyní kolem něj, když mluvil s dispečerkou. Koukl na mě rychle. Podívala jsem se z okna ven do tmy.

Nádvoří dole bylo prázdné. Lucerna hřála žlutě, odrážela se na mokrém asfaltu. Listí z topolů už skoro všechno spadalo, leželo temné na zemi. Na lavičce nikdo.

On domluvil. Ticho.

Už jedou, řekl.

Dobře.

Můžeš jet se mnou?

Otočila jsem se od okna. Šedý obličej, ruka na hrudi, oči plné strachu. Bylo mi ho líto, ne naoko, doopravdy. Byl to starý, nemocný muž, a je mu hodně zle. V tom nebyla zlost ani vítězství.

Ne, Tondo. Nejedu. O všechno se postarají doktoři. To je jejich práce.

S hrnkem čaje jsem odešla do druhého pokoje a zavřela za sebou. Sedla jsem si k oknu a dívala se do lampy na ulici, na okna v protějším domě, na topol pod naším. V kuchyni něco šramotilo. Pak bylo ticho. Pak slyšela jsem výtah.

Záchranka přijela za dvacet minut. Slyšela jsem kroky, mluvení: tlak, EKG, možná do nemocnice. On něco odpovídal, nejistě, jako kluk.

Pak: Máte ženu doma? Mám. Ale nepojede.

Dobře. Oblečte se, jedeme.

Dveře, výtah, ticho.

Seděla jsem v okně s hrnkem svého čaje a cítila únavu, smutek a něco, co mě překvapilo nejvíc hrdost.

Dnes už nejsem jeho žena, jenom sama sebou.

Konečně.

Můj život patří zase mně.

Rate article
Add a comment