Příbuzní z vesnice přijeli na týdenní návštěvu, pět lidí do naší malinké garsonky v Praze. Přivítal jsem je celý posetý zelenými tečkami tedy jako by plané neštovice.
Moje sobotní ráno nezačalo kávou, ale vyzvánějícím mobilem. Na displeji svítilo jméno: Teta Vlasta.
Honziku, už se těš, přijíždíme! Tetiččin hlas měl tolik energie, že by mohl probudit celou ubytovnu. Už jsme na cestě, zítra ráno jsme u vás! Chtěli jsme udělat překvápko: podívat se po Praze i na vás konečně! No nejsme cizí, to jsme přece rodina!
Posadil jsem se na postel, snažil se vstřebat tu informaci. Nejvíc mě děsilo to slovo my.
Vlasi, kdo všechno je to my? opatrně jsem se ptal, přitom jsem nenápadně loktem brnkal do Kláry, aby vstávala.
No přece já, strejda Karel, Lucka s manželem a náš vnuk Matýsek! Ale neboj, nejsme nároční, potřebujeme jen někde přespat, celý dny budeme venku!
Pět lidí. K tomu já s Klárou. V našem tři a půl krát devět metrů velkém bytě, kde místo je jen v předsíni a mezera mezi gaučem a televizí.
Telefon jsem vypnul a pohlédl na Kláru. V očích měla děs a bylo na ní vidět, že by nejradši zdrhla do ciziny, nebo aspoň na týden pro rohlíky.
Jednoduchost horší než krádež
V hlavě mi naskočily vzpomínky na jejich poslední návštěvu tři roky zpátky. Tehdy byli jen tři, ale ten týden mě pořád straší ve snech. Strejda Karel kouřil na balkoně a všechen popel vyklepával přímo k mým bylinkám, zatímco tvrdil: Ale no tak, to je hnojivo, chlape! Teta Vlasta mě v kuchyni učila vařit bramboračku tak, že mi stála za zády: Ne krájej to takhle, ukážu ti to. A já s Klárou spali na nafukovačce, která se do rána stejně vyfoukla, takže jsme leželi na zemi, zatímco návštěva zabrala gauč jako páni.
A teď přijedou v pěti. Lucka s mužem hluční a neposední, a jejich syn Matýsek sedmiletý živel, pro kterého slovo nesmíš zní jako osobní výzva.
Musíme jim to rozmluvit, prohlásila Klára pevným hlasem.
Jak? vzdychl jsem. Jsou už ve vlaku. Co máme říct otočte to? Teta nám udělá přednášku o rodinném poutu, jak mě vozila v kočárku, jak jsme pražáci rozmazlení. A pak si o nás bude povídat celá vesnice a máma si bude dávat kapky hanbou.
Když selže diplomacie
Seděli jsme v kuchyni u kafe, probírali varianty, jedna marnější než druhá. Nechat jim zaplatit hotel? Rozpočet po opravě auta sotva dýchal. Sami se přesunout k přátelům? Taky nemožné a kdo by nás chtěl na celý týden? Nedělat že nejsme doma? Oni by bušili na dveře, dokud by si nepozvali hasiče.
A pak mě to napadlo. Potřebujeme nepopiratelný důvod. Něco, co je samo odradí.
Plané neštovice, zašeptal jsem.
Cože? nechápala Klára.
Karanténa. Pro dospělé je to peklo horečky, možné komplikace, jizvy.
Klára váhala:
A co když už to prodělali?
Teta Vlasta a strejda Karel určitě ne, máma říkala. U Lucky nevím, ale s dítětem určitě nepodstoupí riziko.
Zelený maskáč
Do vlaku zbývaly čtyři hodiny, pustili jsme se do příprav. Vytáhl jsem starou lahvičku s genciánovou violetí.
Dej si záležet, poručila Klára a nastavila obličej. Čelo, tváře, krk, ruce. Ať to vypadá co nejděsivěji.
Potlačoval jsem smích, když jsem dělal pořádné fialové tečky. V zrcadle mi připadala jako fantom z omalovánek. Dozdobila to vytahaným županem, šálou okolo krku a rozcuchanými vlasy.
A co já? ptala se.
Ty jsi kontaktní osoba. Chodící inkubátor. Ještě horší.
Nacvičili jsme historku: včera ji to skolilo, horečka čtyřicet, lékař byl, přísná karanténa, prý děsivá mutace.
Ještě čajíček?
Zvonek se ozval na minutu přesně. Za dveřmi ruch, cvakání tašek a sténání Matýska. Udělal jsem tvář umírajícího labutě, Klára pootevřela, blokovala vchod.
Karle, proč nás nevítáte? už se tlačil dovnitř strejda.
Zůstaňte! zvolal jsem. Je zle.
A v tu chvíli se objevila Klára: šourala se v pantoflích, držela se zdi a funěla.
Dobrý den zachraptěla. Omluvte mě. Mám plané neštovice, těžký průběh. Doktor řekl infekčnost i přes větrání.
Na chodbě se rozhostilo ticho. Pět párů očí zírala na fialové skvrny.
Neštovice?! Lucka instinktivně tlačila Matýska za záda. Ve třiceti letech?
Imunita přerušovaně mumlala Klára. Horečka komplikace
Viděl jsem, jak v tetině hlavě bojuje touha ušetřit za hotel s hrůzou z nákazy.
Karle, měl jsi je?
Nemyslím asi ne už ustupoval směrem k výtahu.
Ani já ne! spustila Lucka. Mami, jedem do penzionu!
A co ty, Honzo? podezřívavě zúžila oči teta.
Jsem další na řadě, rezignovaně jsem řekl. Spíme spolu, je otázka času.
A to stačilo. Představa pobytu v garsonce s nemocnými je rychle vystřízlivěla.
Uzdravte se, zamručel strejda, už mačkal knoflík na výtah. Koláčky si bereme s sebou, v penzionu se budou hodit.
Výtah zmizel, se všemi taškami, lahvemi marmelády a naším problémem.
Jak když utne
Zavřeli jsme za nimi dveře a Klára se svezla po stěně ve vlnách smíchu. Když jsem se od zrcadla zahlédl, taky jsem nevydržel.
Hotel si našli rychle. Peněz měli dost, jen je nechtěli zbytečně utrácet, když by to šlo na náš účet.
Za pár dní mi volala máma:
Honzo, proč mlčíš? Teta Vlasta říkala, že jsi celý fialový a sotva žiješ!
Už se lepším, mami odpověděl jsem vesele. Zázraky medicíny.
Pravdu jsem neříkal. Ať si raději myslí, že mám slabou imunitu, než špatný charakter.
Genciánu jsme smyli, víkend jsme s Klárou strávili v klidu, objednali jsme si pizzu a užívali každý centimetr naší malé, ale tak svobodné garsonky.
A co jsem si z toho vzal? Občas je potřeba použít trošku divadelního umění, aby člověk ochránil svůj klid. A ano, rodina je rodina, ale osobní prostor je taky svatá věc.