Babička na hodinu

Dobré zprávy

Babička na hodinu

Pane inženýre Šebku, prosím vás, mohu dnes odejít o něco dřív? Dnes už mi ze školky dvakrát volali, že je s Pavlíkem něco v nepořádku

Martina položila na stůl připravené papíry a přehled jednání na další den. Do konce pracovní doby zbývala ještě hodina, ale ze školky ji opravdu volali už podruhé a ona usoudila, že riskne požádat vedoucího. Do stavební firmy nastoupila nedávno a jako zázrakem, když vezmu v potaz, že zkušenosti na pozici asistentky neměla žádné, a inzerát zmiňoval zajímavý vzhled, což ji spíš rozesmálo do zrcadla před pohovorem.

Tak tohle na mě rozhodně nepsali

Starý svetřík byl sice ještě ve formě, maminka mi kdysi sama ušila sukni, která už měla nejlepší léta za sebou. Nadlábla si látku, celé večery seděla u šicího stroje a pokaždé s hlubokým dechem prošívala další šev.

Bude jako kupovaná.

Mami, to je přece ruční práce! Lepší než kdejaká z obchodu. Ve skutečnosti jsem přeháněla, ale věděla jsem, jak moc jí na těch slovech záleží.

Peníze na nové oblečení u nás nikdy nezbývaly. Když žil táta, problém s tím, v čem chodím, nebyl. Ale když odešel, všechno se změnilo. Mamka jako zdravotní sestra se nemohla moc rozšoupnout. Ale zvládaly jsme to, dokud neonemocněla babička. S mamkou a její tchyní panovalo napětí, co si budeme povídat.

Lído! Ty vůbec nevíš, co znamená rodina. Ale co se dá čekat, při tvojí historii Teď patříš k nám, tak buď laskavá, zvykni si na to, že rodina drží při sobě.

V té době mi byly tyhle řeči babičky záhadou, znělo to vznešeně, ale postupem let jsem poznala, že šlo vždycky jen jedním směrem. Mamka měla dřít a platit, babička přijímat, a to s královskou samozřejmostí. A navrch přihazovala výčitky a rady, které padaly na hlavu mamce jako déšť.

Proč nic neřekneš, mami? Proč se nenecháš?! ptala jsem se jednou, sotva jsem popadla dech po dalším proslovu babičky. Maminka mě k ní brávala jen výjimečně, ale když si to babička poručila, nebylo zbytí.

Víš, Marti, protože vím, že se plete. Ale vím taky, že je nemocná a sama. Jsme tu jen my dvě. Se sestrou se rozhádala, synovce už nezajímají A slíbila jsem to tátovi. Sliby se mají plnit.

Na babičku jsem měla vztek, chtěla jsem jí všechno říct, co si myslím, jenže mamka mě pokaždé jemně zarazila.

Nech to plavat, Marti. Nepatřím si to k srdci. Důležité je, že vím, že je o babičku postaráno.

A ona tu péči potřebuje?

Uklidni se A pamatuj si. Co je babičky, to je jen její. Ne naše. Nikdy naše nebylo a nebude.

Až když babička odešla, pochopila jsem přesně, co tím máma myslela. Obálka se závětí a rozlučkový dopis se povalovala v nočním stolku. Mlčky jsme odešly a maminka už mi nikdy neřekla, co stálo v dopise. Jen když už jsem moc naléhala, šeptla:

Rozdělila majetek mezi synovce, protože jsou pokrevní. Hotovo. Nech to plavat.

Myslela si, že nejsem tátova? neudržela jsem se.

Ale kdepak. Povzdechla si. Jen si myslela, že jsi moc po mně, a máš v sobě cizí krev. Ale podle mě jsi tátovi podobná jak vejce vejci, hlavně v povaze. Byl to nejlepší člověk, jakého jsem poznala. Tak si vezmi z té rodiny všechno dobré, a špatné nech být.

Dál jsem už mamce neodporovala. Nebylo jí snadné doopravdy rozumět, ale bylo jasné, jak moc jí na našich vztazích záleží.

Čas letěl. Dodělala jsem gympl i Matfyz. V té slavné sukni jsem skládala státnice, chodila na praxe a dokonce v ní později nastoupila na akademickou pozici. V ní jsem poznala i Pavlova tátu. Symbolicky šťastná sukně na důležité okamžiky. Tak v čem jiném jít na konkurz, když kalhoty by mi přišly nevhod?

Ve firmě mě po očku sledovali, slyšela jsem poznámky v personalistice: Bez praxe, s malým dítětem, kde byla doteď?

Učila jsem na univerzitě.

A proč změna oboru?

Potřebuju zkusit něco jiného Snažila jsem se znít sebejistě, i když mi kolena drkotaly.
Nečekala jsem, že mě vůbec vezmou. Ale stalo se. Personalistka vytáhla předběžnou smlouvu a já už neslyšela další komentáře, co padaly za mými zády.

S Petrem Šebkem, šéfem, jsem si rychle rozuměla. Když mě viděl listovat manuálem ke kávovaru, zasmál se:

První ženská, co nezkouší všechny čudlíky najednou, ale opravdu si čte návod Pracovat spolu bude radost!

Práce nebyla tak složitá, Petr měl rád vše pod kontrolou, ale brzy zjistil, že mám výbornou paměť, umím přesně dohledat, domluvit, zorganizovat. Jediné, co se mi dalo vyčíst, bylo, že někdy odcházím kvůli dítěti.

Martino, rozumím tomu, ale stává se z toho pravidlo. Za chvíli budu úplně bez asistentky. Zabíral si hlavu v ruce.

Bolí vás? Nechcete Ibalgin?

Díky, ono to přejde. Jděte, dítě je dítě. Jen bych na vašem místě zkusil sehnat aspoň občas výpomoc babička, chůva, sestřenice?

Nemám nikoho.

Vůbec?

Mamka není, jiné příbuzné nemám.

To je smutné. Tak chůva?

Zatím si ji nemůžu dovolit. Ale slibuji, že si to rozmyslím.

Cestou do školky mi bylo ouzko. Pavlík na mě čekal s teplotou, doma spousta povinností. Proč jsem pořád na vše sama?

Věděla jsem proč. Mamka mi říkávala: Ne každý den potkáš dobré lidi. A o to víc by sis jich měla vážit, když už přijde někdo hodný. A kdyby nepřišel žádný? Tak to prostě není možné, Marti! Počítej pravděpodobnost, dcero! Špatní lidé jsou spíš ti, co žijí jen pro sebe. Ale jinak takových, co jsou opravdu zlí, je málo.

Znovu jsem litovala, že jsem mámu neposlechla ohledně Pavlova otce Honza byl chytrý, ambiciózní, ale žil jen pro přítomnost. Rodina ho netáhla. Dostal nabídku ve Švédsku a místo aby zůstal s námi, beze všeho odešel.

Po čekej pár let. To není tak hrozné.

Honzo, čekat nemůžu. Čekáme dítě.

Tvář mu okamžitě ztuhla.

Fakt teď? Nedá se počkat? Procházel pokojem a ani se na mě nepodíval.

Nedá. Postarám se sama.

Už jsme se nikdy neviděli.

Pavlík se narodil měsíc po maminčině smrti. Odešla v nemocnici, kde sama pomáhala. Při rozloučení jsem si zakázala brečet.

Až později, maminko, až se Pavlík narodí, popláču si.

Ale čas nebyl ani pak. Pavlík byl slabý a stále nemocný. Všechno bylo jenom péče o dítě, koloběh domova a myšlenky na sebe musely stranou. Z univerzity jsem odešla, protože už jsem nedala pomluvy a pohledy přes rameno.

Promiň, mami, jsem asi moc vnímavá na svět Ale pokračuju, jde to, jak to jde.

Když nastal správný čas a Pavlík už měl tři, dala jsem ho do školky. Byl stále často nemocný. Nabídky práce jsem dlouho přestala rozesílat, protože při té docházce bych nikde nevydržela. Našla jsem místo na černo v salonu krásy vytírala jsem večery a přemýšlela, kdy přijde doba, kdy budu mít možnost normálně žít.

Tyto myšlenky se mi honily hlavou, když jsem se vracela domů s Pavlíkem. Vzali jsme si z lékárny, co bylo potřeba, a doma mě naposled potěšila sousedka:

Ahoj, Nasto!

Pavlík zase marodí? kývla k přitisklému klukovi.

Jo. Vyhodí mě nakonec z práce. Dva týdny byl zdravý a už zase

To je normální. Taky jsme byla s Verunkou každé dva týdny doma. Proč neseženeš chůvu? Teď máš lepší peníze, ne?

Ale ne na to, abych platila chůvu. U nás babičky nejsou

Škoda! To by hned bylo líp. Tak zatím, držte se.

Večer jsem stejně ještě hledala nabídky a přemýšlela, co dál.

Ten tichý klepot na dveře jsem téměř přeslechla. Pavlík usnul, v kuchyni jsem brouzdala internetem, jak nesehnatelná je chůva. Byla jsem překvapená, když kdosi nevyužil zvonek a zaklepal.

Dobrý večer, Martino!

Za dveřmi stála paní Anna Stoklasová, starší paní ze sousedství. Moc jsme se neznaly, akorát jsme se zdravily na schodech.

Dobrý večer, děje se něco?

Tak trochu, pozveš mě dál, nebo se poradíme zde?

Promiňte, pojďte dál

Anna rázně vešla, sundala boty a hned zamířila do kuchyně.

Kuchyň je tudy?

Přesně tak…

Tak jdeme, nebudeme budit dítě. Spánek je základ.

Posadila se, složila ruce na klín a zadívala se na mě:

Hledáš babičku na hodinu?

Prosím? vykulila jsem oči.

Babička na hodinu, dívko. Na hlídání, když Pavlík nemůže do školky. Já bych mohla pohlídat.

Zprvu jsem byla opatrná, málo jsem paní Annu znala, i když vypadala velmi laskavě.

Ale, Anna, odkud víte, že hledám chůvu?

No to je v domě novina. Nastě jsem říkala, že bys potřebovala pomoct. A ona na mě, ať to nabídnu.

Dobře, a řeknete mi, proč byste to chtěla dělat?

Sama jsem, rodinu mám po celé republice rozházenou, vnuky skoro neznám Děti pohlídat mě nenechali, babičku už dneska nikdo nepotřebuje. Dala jsem celoživotní energii do výchovy a do práce, a teď tu sedím. Tak by mě bavilo tě podpořit a Pavlíka trochu rozveselit. Budeš chtít odpověď zítra?

Dělala jsem kafe, posadila se naproti paní Anně a poslouchala povídání, které bylo obyčejné a opravdové.

Vyrůstala v tomto městě, rodiče byli tovární dělníci, celý život dřela, vychovala dva syny, oba se odstěhovali, své rodiny. Čtyři vnuci a téměř je nevídá. Peníze moc nepotřebuje, spíš společnost a pocit užitečnosti.

Přikývla jsem:

Zítra odpovím.

Ten večer jsem mámě všechno odvyprávěla. Hrozně jsem se bála, komu svěřit dítě. V noci jsem nespala, ale ráno věděla, že tohle je správné.

Paní Anno, ráda bych to s Vámi zkusila.

Tak začalo naše spolupráce, jak říkala sama Anna.

Obě pracujeme a obě z toho máme radost. Vy víte, že o Pavlíka je postaráno, já mám přilepšení k důchodu.

A opravdu, Pavlík si Annu zamiloval hned. Stačilo pár dní a bylo jasno, že je to správná volba.

Tak Pavlíku, není ti dobře? Uděláme čaj s medem, přečtu pohádku a zítra bude líp.

Nemám doma med

Já přinesla svůj. O mě se nestarej, běž do práce.

Za pár týdnů uměl Pavlík číst, hráli spolu dámy i šachy. Anna zvládla i bazén, přihlásila ho na kroužek.

Nikdy bych si to bez ní nemohla dovolit je to čas, logistika. S Ani to jde, svěřovala jsem se Nastě.

Počkej, až vyroste moje Verča, Annu ti přetáhnu, počítej s tím.

Čas plynul, Pavlík šel do školy, potřeba hlídání klesla, ale Anna zůstala součástí rodiny. Byla jsem za to neskutečně vděčná.

Jednou mě Petr Šebek pozval a řekl:

Martino, promiňte, ale jste na této pozici už dlouho. Vaše vzdělání si říká o víc. Nenapadlo vás přejít jinam nebo v rámci firmy postoupit?

Ne, mě to takto vyhovuje.

Ale já potřebuju šikovné a svědomité lidi! Firma vás pošle na rekvalifikační kurz a pak uvidím, kde vás nejlíp využít.

Nová práce, více peněz, nová energie. Všechno se konečně otáčelo k lepšímu.

I Anna měla radost dávno už jsme nebyly jen kolegy. Když ale jednoho dne zmizela, nemohla jsem spát. Nikomu neřekla, kam jde, děti mi nic nevěděly říct. Nikde jsem ji nemohla najít.

Po týdnu hledání jsem ji objevila v nemocnici. Ztratila vědomí na ulici, žádné doklady, krátkodobá ztráta paměti. Když jsem se jí představila, nechápala, ale podepsala jsem, že jsem dcera.

Ani její synové nepřijeli. Já ji vzala domů.

Pavlíku, Anna vše zapomněla. Budeme ji oslovovat jako dřív a dáme jí klid.

Mami, zůstane s námi?

Ano.

Pavlík servíroval obědy, seděl nad úkoly vedle Anny a znovu platilo, že jsme rodina, i když ne pokrevně.

Po půl roce přijel konečně jeden z Anniných synů, Lukáš.

Cestou jsem ho potkala, byl nervózní, cítil vinu.

Mohu mamku vidět?

Samozřejmě. Ale nečekejte zázraky.

Děkuji Asi jsem vám křivdil…

Nejde o majetek. Já vám ji ale nedám. Měla tu klid, a to je víc než vše ostatní.

Lukáš maminku nepoznal, ona jeho také ne. Byla slabá, ale spokojená.

Můžeme chodit na návštěvu?

Samozřejmě, je to vaše máma.

Jak jsem zavřela dveře, věděla jsem, že to už moc řešit nebude. Uspokojila jsem se s tím, že my máme svůj domov a svou náhradní rodinu.

Pavlíku, vař čaj, slavíme!

Mami, můžeme dát babičce největší kus dortu?

Musíme! To říkávala: Jen ať je sladký život, Martínko!

Nakonec jsem pochopil rodina není jen krev. Ke štěstí potřebuje člověk málo, ale to nejdůležitější je nezapomenout si vážit dobrých lidí, když je potkáme.

Rate article
Add a comment