Příbuzní z vesnice přijeli na týdenní návštěvu v pěti lidech do naší garsonky. Přivítala jsem je celá posetá zelenými tečkami – „prý neštovice“

Příbuzní z vesnice se rozhodli nás na týden překvapit návštěvou pět lidí v naší pražské garsonce. Přijeli, když jsem byla celá posetá zelenými puntíky jakože plané neštovice.

Moje sobotní ráno nezačalo vonícím kafem, ale telefonátem. Na displeji svítilo: Teta Božena (příbuzná).

Janičko, těš se na nás! Tetin hlas byl tak jasný a silný, že by vzbudil i medvěda z brlohu. Už jsme v autobuse, zítra ráno jsme u vás! Chceme si prohlédnout Prahu a samozřejmě i vás navštívit. Vždyť jsme rodina!

Posadila jsem se na posteli a snažila se domyslet, co všechno to znamená. Nejhorší bylo to nenápadné slůvko my”.

A kdo přesně my, teti? zkusila jsem opatrně, kopla přitom Patrika pod peřinou, ať se rychle vzbudí.
No přece já, strýc Mirek, Liduška s manželem a náš vnouček. Neboj, nejsme nároční, spát stačí kdekoliv, hlavně abychom měli střechu nad hlavou. Stejně budeme pořád někde venku, po památkách!

Pět lidí. A k tomu my s Patrikem. V našem bytě o třiatřiceti metrech, kde je volné místo možná na rohožce v předsíni a v úzké škvíře mezi gaučem a televizí.

Ticho jsem položila telefon a pohlédla na Patrika. V jeho očích se zračila čistá panika a touha okamžitě uprchnout z republiky… nebo se aspoň na týden ztratit s výmluvou na zdlouhavý nákup.

Dobrosrdečnost je horší než zlodějina
Vzpomínky na jejich poslední návštěvu před třemi lety hned vyvstaly. Tehdy přijeli jen tři. Ta noční můra mě pronásleduje dodnes. Strýc Mirek vykouřil na balkoně krabičku denně a popel vysypával do truhlíků se slovy: Aspoň to pohnojíš. Teta Božena mě školila v přípravě bramboračky v naší minikuchyni: Ukaž, takhle se to krájí. My s Patrikem jsme spali na nafukovací matraci, která do rána splaskla a my se budili skoro na zemi, zatímco naši hosté si spokojeně ustlali na gauči.

A teď jich bude pět. Liduška s manželem jsou hluční a jejich syn Pepík sedmiletý hurikán, pro kterého je slovo nesmíš jen výzvou.

Prostě jim musíš říct ne, prohlásil pevně Patrik, zíraje do stropu.
Jak, prosím tě? povzdechla jsem. Vždyť jsou už na cestě. A teta Božena to nikdy nepochopí. Hned začne s proslovy o rodinných poutech a tom, jak mě jako malou chovala. Celá vesnice si bude povídat, že jsme rodinu vyhodili na ulici a máma si bude rvát vlasy hanbou.

Diplomacie selhává
Seděli jsme v kuchyni, upíjeli kafe a vymýšleli varianty, každá horší než druhá. Zaplatit jim hotel? Po opravě auta zůstal v peněžence sotva tisíc korun. Ustoupit jim byt a přespat u kamarádů? Ale kde a u koho na týden? Neotevřít dveře? Oni by bušili, dokud by nevolali hasiče.

A pak mě to napadlo. Je zapotřebí výmluva, proti které se nejde postavit. Něco, kvůli čemu se sami otočí.

Plané neštovice, zašeptala jsem.
Cože? nechápal Patrik.
Plané neštovice. Karanténa. U dospělých hrůza: horečka, komplikace, jizvy.

Patrik váhal:
A když to už prodělali?
Božena a Mirek rozhodně ne. Máma mi to vyprávěla. U Lidušky nevím, ale s dítětem rozhodně nebudou riskovat.

Zelená maska
Do příjezdu autobusu zbývaly čtyři hodiny. Pustili jsme se do akce. Vzala jsem z lékárničky starou lahvičku s indulonou, přibarvenou zelenou potravinářskou barvou.

Maž pořádně, řídila jsem Patrika, nastavila tvář. Čelo, tváře, krk, ruce. Čím bizarnější, tím lepší.

Patrik, tlumíce smích, špendlil velké zelené tečky. V zrcadle na mě zírala pohádková postava. Pro autentičnost jsem si navlékla vytahaný župan, omotala krk šálou a rozcuchala vlasy.

A co já? zeptal se Patrik.
Tys byl v kontaktu běhající inkubátor. To je ještě horší.

Nacvičili jsme si historku: včera večer jsem dostala horečku čtyřicet stupňů, byl tu lékař, vyhlásil karanténu a varoval před mutací viru.

A přece byste si nedali ani čajík?
Zvonek se ozval přesně ve stanovenou dobu. Za dveřmi šramotily tašky, hlasitě se smálo, Pepík pofňukával. Nechala jsem se ovládnout dramatem, Patrik otevřel na řetízek.

Patriku! Proč jste nevyrazili naproti? Strýček Mirek se už cpal dovnitř.
Počkejte! zadržel ho Patrik. Máme problém.

Vynořila jsem se za ním v pantoflích, opřená o zeď, ztěžka oddychujíc.

Dobrý den… zachraptěla jsem. Omluvte mě, mám plané neštovice, a ještě k tomu těžký průběh. Doktor nařídil karanténu, prý je to šíleně nakažlivé, i přes okna…

I na chodbě bylo okamžitě ticho. Pět šokovaných pohledů hltalo mé zelené fleky.

Plané neštovice?! Liduška couvla a tiskla Pepíka k sobě. V dospělosti?!

Imunita… povzdechla jsem. Horečka… komplikace…

Viděla jsem na Boženě, jak v ní bojuje touha po bezplatném noclehu a strach z nákazy.

Mirku, tys to měl?
Ne, myslím, že ne… strýc už couval směrem k výtahu.
Já taky nikdy! vyhrkla Liduška. Mami, jdeme do hotelu!

A co tvůj muž? podezřívavě se ptala teta Božena.
Patrik je další na řadě, pronesl Patrik rezignovaně. Spíme spolu už je to jasné.

Tohle stačilo. Představa, že budou žít s nakaženými v garsonce, všechny dokonale vystřízlivěla.

No tak se uzdravte… zamručel strýc Mirek, už mačkal tlačítko výtahu. Dary si bereme s sebou, v hotelu se budou hodit.

Výtah zmizel s taškami, zavařeninou a naším problémem.

Jako mávnutím proutku
Zavřeli jsme dveře a Patrik sjel po zdi v záchvatu smíchu. Podívala jsem se na svůj obraz v zrcadle a rozesmála se s ním.

Hotel si nakonec našli snadno. Peníze měli proč by platili hotel, když můžou využít příbuzné, že? Za pár dnů mi volala máma:

Jano, proč jsi nic neřekla? Teta Božena říká, že jsi celá zelená a na smrt nemocná!
Už je mi líp, mami, ujistila jsem ji. Zázraky medicíny.

Pravdu jsem neřekla. Lepší, když si všichni myslí, že mám slabou imunitu, než že mám špatné srdce.

Zelenou barvu jsem smyla a ten zbytek víkendu jsme s Patrikem strávili v tichu, objednali pizzu a užívali si každý centimetr naší malé, ale krásně svobodné garsonky.

Rate article
Add a comment