Čistý sporák
Jitko, pojď sem.
Žádné prosím. Žádné až doděláš. Prostě pojď sem, jako když se volá pes.
Opřela mop o stěnu a vešla do kuchyně. Petr sedí u stolu a kouká do mobilu. Vedle na svém obvyklém místě u okna sedí paní Božena Doležalová. Pije čaj. V místnosti je cítit vařeným zelím a léky, které tchyně polyká po hrstech od rána do večera.
Máma říkala, že jsi zase špatně umyla sporák, pronesl Petr, aniž zvedl oči od displeje.
Myla jsem včera.
Špatně jsi myla.
Božena Doležalová postavila šálek na talířek s tichým ťuknutím.
Já nejsem zvyklá na bordel v domě, řekla tónem, jakým se mluví o samozřejmých věcech. Vždycky jsem tu měla pořádek. Dvacet let jsem tu byla sama a nikdy tu takový nepořádek nebyl.
Jitce je třiapadesát. Stojí v kuchyni v gumových rukavicích, ruce mokré, a zase to poslouchá.
Ukaž, kde je špína, řekla. Umyju to.
No právě, ukaž, vmísil se Petr. Sama to nevidíš? Nebo ti to mám ukázat na kolenou?
Řekl to tiše. Téměř klidně. Vždycky mluvil takhle potichu, bez křiku, ale intonací, co trefila přesně, kam měla.
Jitka se podívala na sporák. Sporák září. Drhla ho včera večer půl hodiny po večeři, odstraňovala mastnotu z hořáků. Sporák je čistý.
A v ten moment se v ní něco zlomí.
Ne žádný výbuch. Ani slzy. Jenom se zadívá na ten čistý sporák, potom na Petra s mobilem v ruce, na paní Boženu s čajem a uvnitř ní je ticho. To zvláštní ticho, těsně před tím, než se něco definitivně zlomí.
Sundala si rukavice. Položila je na stůl.
Poslouchám to už osmadvacet let, řekla. Stačilo.
Petr zvednul oči od mobilu. Paní Božena zůstala stát s šálkem v ruce.
Cos to řekla? zeptal se Petr.
Říkám, že stačilo.
Odešla z kuchyně. Vešla do ložnice, vytáhla zpoličky velkou igelitku ze supermarketu a začala si balit věci. Jen pár. Doklady, dva svetry, spodní prádlo, nabíječku k telefonu. Ruce se jí ani netřásly, což ji samotnou překvapilo. Byla úplně klidná, jako člověk, který se po letech konečně rozhodl.
Za dveřmi jsou slyšet hlasy. Zpočátku tlumené, pak ostřejší.
Petře, ty ji neslyšíš? Jdi ji zastavit!
Jdi sama, když chceš.
Jitka si zapla bundu, vzala tašku a vyšla na chodbu. Obula si boty. Otevřela dveře.
Jitko! volala z kuchyně paní Božena. Víš vůbec, co děláš? Kam půjdeš? Bez něj jsi nikdo! Nikdo!
Jitka za sebou zavřela tiše dveře.
Na chodbě to voní kočičím záchodem od sousedů a čerstvě natřeným schodištěm. Jitka schází dolů a vyjde ven. Je říjen, chladno a vlhko, listí leží na asfaltu ve slehlé vrstvě. Zastaví se u vchodu a vytáhne mobil.
Lucie zvedne na druhé zazvonění.
Lucko, řekne Jitka. Odešla jsem.
Chvilka ticha.
Odkud?
Od Petra. Definitivně. Nemám kam jít.
Mlčení trvá tři vteřiny. Pak Lucie řekne:
Pamatuješ adresu? Za dvacet minut jsem doma. Zůstaň u vchodu, dám ti kód od domovní dveří.
***
Lucie bydlí v garsonce na Sadové. Malá, ale její, kterou si sama koupila před sedmi lety, když pracovala jako recepční na hotelu a šetřila každou korunu. Kolem dokola samé poličky, všude květiny, v kuchyni visí magnety z různých měst. Voní to tu kávou a něčím sladkým, asi skořicí.
Jitka sedí na pohovce, v ruce drží hrnek horkého čaje a Lucie naproti, nohy pod sebou, pozorně poslouchá a do ničeho neskáče.
Povídej, řekne Lucie.
Není co. Pořád to samé. Sporák špatně umytý, polévka nedosolená, podlaha špatně vytřená. A koukají na mě, jako kdybych byla věc, co špatně funguje.
Jitu, takhle to bylo vždycky. Co se dnes změnilo?
Jitka přemýšlí.
Dneska jsem se na ten čistý sporák podívala a došlo mi, že když teď neodejdu, už nikdy neodejdu. Že tam umřu. Prostě jednou lehnu a nevstanu, oni řeknou, že jsem se o sebe špatně starala.
Lucie přikývne. Neříká nic. Dolije další čaj.
V noci Jitka leží pod dekou na Lucčině gauči a poslouchá ticho. Skutečné ticho. Žádná televize z vedlejšího pokoje. Žádné chrchlání paní Boženy za stěnou. Žádný pocit, že by měla vyskočit a zase něco dělat.
Nespí do tří ráno. Ne z úzkosti spíš proto, že ještě nikdy nepoznala, jaké to je jen ležet a za nic nenést odpovědnost.
Pak konečně usne.
***
Dva dny se neozve nikdo. Třetí den napíše Petr zprávu: Kdy se vrátíš? Žádné promiň. Žádné potřebuju si promluvit. Prostě kdy se vrátíš, jako by odjela na služebku.
Jitka zprávu přečte a schová telefon do kapsy.
Správně, řekne Lucie, která to viděla. Neodepisuj mu. Ať si sám dumá.
On nemá o čem přemýšlet, řekne Jitka. Je přesvědčený, že si to rozmyslím a vrátím se. Vždycky si to myslel. Že nikam neuteču.
A utečeš?
Jitka hledí z okna. Venku je šedý říjnový dvorek, mokrá auta, holé stromy.
Uteču, řekne. Ještě nevím kam.
První týdny jsou zvláštní. Jitka neví, co se sebou. Celý život vstávala v sedm, protože musela udělat snídani, uklidit, vyprat, skočit pro léky pro paní Boženu, do obchodu, zase něco uvařit, znova utřít. Od rána do večera. A stejně málo nebo špatně.
A najednou se probudí a den je prázdný. Nemusí dělat nic. Je to skoro nesnesitelné.
Lucie, řekla jedno ráno, když už se Lucie chystala do práce. Potřebuju něco dělat. Jinak se zblázním.
Hledej práci.
Co? V osmadvaceti letech jsem doma seděla.
Ale jsi výtvarnice.
Jitka se krátce zasměje, ale bez radosti.
Byla jsem. Kdysi. Po škole jsem dělala v nakladatelství dva roky, pak jsem se vdala a Petr řekl, že není třeba, že vydělá dost. A jeho matka jen, že slušné ženy se starají o dům, ne že lítají po kancelářích.
A ty jsi poslechla.
Poslechla. Bylo mi pětadvacet, myslela jsem, že to je láska. Že se o mě stará.
Lucie mlčí, obléká si kabát.
Jitko, v šuplíku mám akvarelové barvy po neteři. Je tam i papír. Vem si a zkus to.
Proč?
Protože si to ještě pamatuješ. Ruce nezapomněly.
***
Barvy Jitka najde v dolním šuplíku, zabalené v novinách. Dětské, levné, v plastové krabičce s veverkou na víčku. I blok s aquarelovým papírem se tam vejde. Jitka si všechno připraví na kuchyňský stůl a dlouho se dívá na prázdný list.
Vezme štětec.
Nejde to. Barva se rozmazává, ruka se třese, proporce kulhají. Tři listy roztrhá. Potom se uklidní a jen tak začíná tahat barvou, bez plánu, bez záměru. Jen barva. Jen tvar.
Za hodinu před ní leží malý akvarel: dvůr pod oknem, jaký je vidět z Lucčina bytu. Mokré stromy, šedé nebe s růžovým pruhem na obzoru.
Dívá se na to a myslí si: tohle jsem namalovala.
Ne polévka. Ne sporák. Tohle.
Večer přijde Lucie z práce, uvidí ten obrázek na stole a zastaví se.
To jsi malovala ty?
Já.
Fakt dobrý. Opravdu dobrý.
Není, všechno nakřivo.
Ale je to živé, řekne Lucie. Takových dvorů jsem viděla spoustu, ale tenhle je jakoby opravdový. Cítíš ho.
Jitka nic neřekne. Ale obrázek nevyhodí.
***
V bytě Petra Doležala se zatím děje to, co nečekal.
První tři dny čeká, že se Jitka vrátí. Je jasné, že se vrátí kam by šla? Nic neumí. Peníze nemá, práci nemá, bydlení nemá. Vrátí se, nikam jí nezbyde.
Jenže nevrátí.
Čtvrtý den zjistí, že lednice je prázdná. Opravdu prázdná. Ráno ji otevře, podívá se na osamělý jogurt, zavře a jde do práce hladový.
Večer sedí máma v kuchyni a dívá se na něj tím pohledem, co říká já jsem to dávno věděla, jen jsem byla slušná a mlčela.
Jedl jsi?
Ne.
Já taky ne. Přinesl jsi něco z obchodu?
Nestihl jsem.
Takže jsi nejedl a nic jsi nepřinesl, řekla paní Božena. Skvělé. Sedmdesát osm let a až teď vidím, že v domě není ani chleba.
Mami, běž si nakoupit sama.
Pauza je dlouhá.
Mě je, říká paní Božena pomalu, sedmdesát osm let. Bolí mě kolena. Mám vysoký tlak. Chodím s holí. A ty mi řekneš běž sama.
Mami, neměl jsem čas, pracoval jsem.
A Jitka nepracovala? Jitka ti ráno do večera sloužila a tys ji vyhnal.
Petr zvedne hlavu.
Já ji vyhnal? To ona sama odešla!
Protože jsi ji dohnal! matčin hlas ostře stoupá. Říkala jsem ti: buď na lidi mírnější. Ale ty všecko víš líp.
Ty sama jsi jí pořád vyčítala! Sporák špinavý, polévka špatná, podlaha špatně vytřená!
Upozornění jsem dávala! Moje právo, můj dům!
Můj dům, mami! Ten byt je můj!
Dívají se na sebe. Po letech poprvé doopravdy. Mezi nimi už není Jitka, ten polštář, který bral všechny rány na sebe a nedovolil jim narazit přímo.
Petr vstane, bere bundu a odchází. Bouchnou dveře.
Paní Božena zůstane sama v kuchyni. Venku je tma. Rozsvítí, podívá se do lednice na jogurt. Zavře ji.
Sedne si zase ke stolu.
Ticho je takové, jaké tu nikdy nebývalo, dokud tu Jitka žila.
***
Listopad přinese mrazy a první sníh. Jitka už tři týdny bydlí u Lucie a pomalu se dostává k sobě, jako někdo, kdo byl dlouho zamčený v komoře a teprve teď se nadechl vzduchu. Ze začátku to bolí do očí. Pak si zvykneš.
Každý den maluje. Kupuje si pořádné barvy. Lucie najde na internetu inzerát malá dílna v suterénu na Říční ulici, pár metrů od parku. Pokoj asi dvacet metrů čtverečních, velké okno na sever, dřevěná podlaha. Levně, protože bez oprav, opadané zdi.
Jitka přijde podívat se a okamžitě ví: tady.
Vezmete to? zeptá se majitelka, starší paní v pletené čepici.
Vezmu.
Peníze skoro nemá. Prodá zlaté náušnice po rodičích ze svatby. Trochu jí to chvěje v srdci, přece jen památka. Pak si řekne: jaká památka? Na co vlastně?
Dílna se stává jejím místem. Chodí tam ráno, otevře okno, dovnitř proudí studený vzduch plný sněhu a řeky. Voní to barvami, lněným olejem, dřevem. Na stůl rozloží sklenice, papíry nebo plátno a pracuje. Hodiny. Občas zapomene i jíst.
Maluje všechno: krajiny, dvorky, zátiší s tím, co je zrovna po ruce hrnek, jablko, stará bota. Jde jí to čím dál líp. Ruce to opravdu nezapomněly, jen potřebovaly čas, aby se po osmadvaceti letech rozhýbaly.
Jednoho dne v prosinci Lucie volá přímo do dílny.
Jitko, v hotelu chtějí uspořádat malou výstavu místních malířů. Řekla jsem o tobě. Pošleš nějaké práce?
Lucie, já nejsem žádný malíř. Teď jsem začala znovu.
Jsi malíř. Viděla jsem to.
To je jen záliba.
Jitko, Lucie mluví trpělivě jako s dítětem, třicet let si říkáš jenom a pouze. Dost. Dáš tam práce?
Jitka mlčí.
No dobrá, řekne nakonec. Dám.
***
Právě tam pozná pana Jaroslava Soukupa.
Přišel na vernisáž ne proto, že by se o umění zajímal, ale protože měl rezervovaný pokoj a nějak se ocitl ve foyer. Vysoký, v kostkované košili, šediny na spáncích, klidné oči. Stál zrovna před jedním Jitčiným obrazem: zimní park, lavička, cestička ve sněhu.
Jitka přišla, chtěla narovnat rám, a uslyšela, jak si sám pro sebe tiše povídá:
Takhle to bývá. Přijdou, posedí a jdou pryč.
O těch stopách? zeptala se.
Otočil se. Nezdálo se mu trapné, že mluvil na obraz.
Ano. Dívám se a myslím: přišli dva. Seděli. Odejít každý jiným směrem. Zda bylo příjemně, nebo se pohádali, nejde poznat.
Já myslela, že to je jeden člověk, řekla Jitka. Přišel, sedl si, vrátil se domů.
Jeden domů takhle klikatě nejde, dodal vážně. Vidíte, jak stopa meandruje? Museli být dva.
Pohlédla na obraz jinak.
Možná opravdu dva, uznala.
Pak si povídali ještě dobrých dvacet minut. Ukázalo se, že přijel z nedalekého města za bratrem, radit s opravou. Sám pan Soukup je řemeslník zvládne stolařinu, elektriku i vodu. Vdovec, dva dospělí synové. Mluví úsporně, ale naslouchá pozorně, toho si Jitka všimla. Neskáče do řeči, nekouká do mobilu. Dívá se na ni, když mluví.
Bylo to nezvyklé, nevěděla, co si počít.
Při odchodu se ptal:
Máte vizitku?
Ne, zahnula ucho. Žádnou jsem nedělala.
Můžu dostat číslo?
Dala mu ho. Pak dlouho přemýšlela: na co? Možná bude chtít obraz koupit.
Za tři dny napsal: Dobrý večer, tady Soukup, bavili jsme se o těch stopách. Koupil bych ten obraz, pokud není prodaný.
Prodaný není. Přijel, obraz si vzal, pečlivě zabalil a ještě se ptal, jestli se může podívat na další práce.
Šli k Jitce do dílny. Dlouho tiše prohlížel. Koupil ještě dva malé obrázky.
Máte talent, řekl.
Dlouho jsem nemalovala, odpověděla ona.
Proč?
Pokrčila rameny. Nechtěla vysvětlovat. Ne hned.
Tak to dopadlo.
Přikývl, přijal to. Nevyptával se dál.
***
Petr zavolal v lednu. Jitka už pár měsíců střídavě přespává u Lucie a v dílně. Stále jsou manželé, žádné papíry nepodala.
Zavolal večer, když dokončovala v dílně velký zimní obraz borové větve ve váze, šišky, svíčka.
Jitko, řekl.
Ano.
No jak se máš?
Dobře.
Ticho.
Máma je nemocná, prohodil.
To mě mrzí, že je nemocná.
Nemohla bys přijet? Aspoň jednou týdně. Pomoci.
Jitka položila štětec.
Petře, řekla. Já odešla. Žiju sama. Jezdit a dělat služby nebudu.
Stále jsi moje žena.
Zatím ano. Ale už to tak nezůstane.
Jitko, nedělej to. Vrať se domů. Popovídáme si.
Nikdy jsme spolu nemluvili, Petře. Osmadvacet let. Mluvils ty a tvoje máma, já jen poslouchala a dělala, co jste chtěli.
Jen si to namlouváš.
Možná, souhlasila naprosto klidně. Ale nevrátím se.
Položila telefon. Ruce se jí netřásly. Zase ji to překvapilo.
Pomyslela si: zvenčí to vypadá jednoduše žena odešla od chlapa. Všední věc. Ale uvnitř to vůbec není obyčejné. Je to jak znovu se učit chodit. Každý den.
***
S penězi to Jitka dává dohromady pomalu. Obrázky se prodají málokdy a lacino. Občas někdo objedná pohlednici, někdy malý krajinný obrázek darem. S Luciinou pomocí si založí profil na internetu, dává tam své práce a nakonec se najde pár lidí, co sledují, občas napíšou.
Na živobytí to s odřenýma ušima stačí. Dílna, jídlo, něco na oblečení. Víc nic, ale stačí.
Nečekala, že jí to bude připadat jako bohatství. Ale je to přesně tak.
Jaroslav jezdí jednou za dva tři týdny k bratrovi, a vždycky se staví. Chodí spolu na kávu do malé kavárny u parku nebo se jen procházejí zasněženými ulicemi a povídají si. On mluví o práci, o synech jeden už ženatý, čeká dítě. Ona mluví o obrázcích, že by chtěla zkusit olej místo akvarelu.
Nikdy nespěchá. Nikdy netlačí na pilu. Jednou Jitka zjistí, že jeho návštěvy vyhlíží. Že když nepřijede, je v dílně trochu víc ticho.
Lucie, řekne jednou. Jaroslav já tomu nerozumím.
Čemu?
Je hrozně dobrý. To je divné.
Proč by tělo mělo být dobré?
Protože jsem zvyklá, že za dobrem se schovává něco zlého. Že za chvíli přijde facka.
Lucie se na ni dlouze dívá.
Jitko, třeba to nemají všichni.
Jitka o tom dlouho přemýšlí. Několik dní.
Nakonec Jaroslavovi sama napíše: Nechcete se někdy v sobotu stavit? Rozjela jsem nový obraz, ráda bych vám ho ukázala.
Přijede v sobotu. Podívá se na práci. Řekne, že je pěkná. Pak jdou zase do kavárny a tam on řekne:
Jitko, nejela byste na víkend někam? Znám starý klášter hodinu cesty, v zimě je tam nádherně.
Řekne, že ráda.
***
Co se děje v bytě na Smetanově? To Jitka ví jen z doslechu. Občas zavolá sousedka Olga ze čtvrtého starší paní, často spolu dřív klábosily na chodbě.
Jitko, jak se máš? ptá se Olga. Hele, u Doležalů hrůza. Přes stěnu je slyšet, jak pořád řvou. Paní Božena Petra denně peskuje, že tě neudržel. A on na ni zase. Včera tak křičeli, že jsem chtěla volat policii.
Jitka poslouchá a říká si, že to je zvláštní je slyšet, a necítí nic než vzdálený, odtažitý smutek. Ne škodolibost. Ne vítězství. Prostě: tak to bývá.
Beze mě jim není zle kvůli mně. Je jim zle, protože už není, kdo by snášel rány místo nich. Vždycky stříleli jedním směrem, ta strana odešla a už po sobě střílejí navzájem.
V únoru dá Olga vědět, že paní Boženu odvezla rychlá. Vysoký tlak, srdce. Petr seděl v nemocnici, temný jako čert.
Jitka si uvaří čaj a přemýšlí: měla bych mu zavolat. Osmadvacet let přece. Člověk je to. Ale pak si řekne nebudu dělat to, co by se mělo. Celý život jsem žila podle měla bys. Ať to teď zvládne sám.
***
Březen přináší tání a vůni mokrého sněhu. Jitka jde v sobotu přes trh, s plátěnou taškou, kupuje něco na snídani. Zastaví se u stánku se zeleninou, bere rajčata, přemýšlí, že by měla namalovat jarní trh ty barvy, hluk, lidi.
A tu spatří Petra.
Jde trhem s igelitkou, kouká do mobilu, Jitky si nevšimne. Připadá jí starší. Nebo se na něj dřív takhle odvenčí nedívala. Ramena svěšená. Bunda zmačkaná. Šedý obličej.
Čeká, co ucítí. Strach? Zlost? Chuť utéct, než si jí všimne?
Necítí nic.
Petr zvedne hlavu, uvidí ji. Zastaví se.
Dívají se na sebe přes tři stánky.
Jitko, řekne.
Hlas tichý, ale tentokrát v něm něco neznámého. Nejistota.
Petře, odpoví.
Přijde blíž. Prodavačka dělá, že má dost práce s jablky.
Jak se máš? zeptá se.
Dobře.
Zhubla jsi.
Asi ano.
Máma je v nemocnici. Srdce.
Slyšela jsem. To mě mrzí.
Chvilku mlčí. Přeskládá si tašku v ruce.
Ty se fakt nevrátíš?
Jitka se na něj dívá. Klidně. Bez nenávisti i lítosti. Prostě klidný pohled.
Ne, Petře. Nevrátím.
Ale život nějak žít musíme
To musíš ty. Já už žiju.
Nenašel odpověď. Jitka si koupí rajčata, zaplatí a jde dál.
Srdce jí bije klidně. V tom je vítězství ne že odešla, ne že se nevrátila. Ale že tu před ním mohla stát a neměla strach. Nehrbila se. Neříkala si musím být vstřícnější, nesmím být drzá, možná má pravdu, možná jsem to přehnala. Prostě jen mluvila s člověkem, který je jí skoro cizí.
Koupí ještě petržel, čerstvý chléb a jde domů. Ne domů na Smetanovu, ale do dílny: už dávno říká domů, když myslí právě na dílnu.
***
V dubnu podá žádost o rozvod. Sama, bez právníka, vyplní papíry na matrice. Petr neprotestuje. Sejdou se jednou u notáře, podepíší, rozejdou se.
Byt jí nezůstane, Petr tam zůstává. O dělení majetku neuvažuje, je to moc náročné, dlouhé. Lucie říká, že měla bojovat aspoň o podíl. Jitka kývne.
Ten byt nechci, Lucie. Chci jen žít dál.
Peníze by se hodily.
Peníze přijdou, řekne Jitka. Ale svoje.
Na léto se s Jaroslavem scházejí už každý týden. Někdy jede ona za ním, někdy přijíždí on. Jaroslav má malý dům v klidné ulici se zahradou, kde roste rybíz a stará jabloň. První návštěvu v květnu stojí Jitka na zahradě, kouká na jabloň v květu.
Je to tu krásné, řekne.
Žena ji sázela, pronese prostě. Bez bolesti, klidně. Osm roků tady není. Ale jabloň kvete.
Stojí vedle sebe, hledí na strom.
Jaroslave, řekne Jitka, nebojíte se? Zase
Být blízko s někým?
Hm ano.
Chvíli mlčí.
Bojím, řekne upřímně. Ale vy jste mi blízká. A strach není důvod nezkusit žít.
Jitka se zasměje. Překvapí ji to.
Moudré.
Jsem zvyklý dělat věci přímo. Nechodím kolem jako pes u plotu.
***
Na podzim, přesně rok od chvíle, kdy Jitka popadla kabelu a zavřela dveře bytu na Smetanově, sedí s Jaroslavem večer v jeho kuchyni. On spravuje zásuvku, co se nechtěla dovírat, ona sedí u stolu, kreslí do skicáku a popíjí kávu.
Je teplo. Klid. Voní to dřevem a kávou.
Jitko, řekne Jaroslav, aniž zvedne oči od šroubováku, přestěhuješ se?
Zvedla oči.
Kam?
Sem. Ke mně.
Chvilku mlčí. On mlčí taky, šroubuje dál.
Já mám dílnu tam, řekne.
Vím. Tady je taky místnost pro tebe. Velké okno na východ. Ráno slunce. Říkal jsem?
říkal.
Tak co?
Jitka kouká do skicáku. Na stránce je náčrt: kuchyně, muž se šroubovákem, žena s hrnkem. Okno a za ním zahrada.
Musím si to rozmyslet, řekne.
Klidně.
Nespěcháš?
Ne.
Proč?
Odloží šroubovák, zkusí zásuvku: zavře se hladce.
Protože mám času dost, řekne. A nemá smysl spěchat na dospělého člověka.
Jitka zase pohlédne na náčrt v bloku.
Dobře, řekne.
Dobře, že rozmyslíš, nebo dobře, že přijdeš?
Dobře, že přijdu.
Přikývne. Sedne si vedle, vezme čaj. Sedí tiše. Je dobré ticho.
***
Uběhne další půlrok.
Jitka žije u Jaroslava, ale dílnu na Říční si nechala. Chodí tam třikrát týdně, maluje. Pokoj s východním oknem v domě Jaroslava je její druhé místo rána si tam kreslí, když je Jaroslav v práci.
Obrázky se už prodávají častěji. Slavná není, ale už má své lidi přicházejí právě za jejím stylem, objednávají práce právě od ní. Tiché, nenápadné, její.
O Petrovi slýchává málokdy: Olga občas zavolá. Božena po nemocnici skoro nechodí, nevychází z pokoje. Petr si sehnal paní na úklid. Chodí do práce, večer spěchá domů. Život běží.
Jitka poslouchá tyhle zprávy a myslí si, že ten člověk kdysi bral celé její nebe. Jeho nálada byla její počasí. Jeho slova byla její pravidla. Ženský úděl, co zvenčí vypadal jako dobrá rodina, byl malé vězení bez zámku horší je ta klec, u které si člověk sám drží kliku.
Teď je nebe jiné.
Jednou v prosinci, v úterý, přijde do dílny brzy, ještě za šera. Rozsvítí, postaví čajník. Za oknem padá sníh, jemný, tichý.
Zazvoní telefon. Lucie.
Jitko, ahoj. Jak se máš?
Dobře. Pracuju.
Hele, mám novinu. Nevím, co tomu řekneš.
Povídej.
Známá mi řekla, že v galerii v centru hledají malíře na jarní výstavu. Malá galerie, ale seriózní. Viděla tvoje práce na internetu, chce si popovídat. Tady je číslo.
Jitka si ho zapíše.
Lucko, asi chtějí někoho vážného. Já nemám žádné jméno, reference, nic.
Pět let jsi nemalovala. Teď tu máš přes sto padesát obrazů. To je vážné.
No
Zavolej. Prostě jen zavolej.
Dobře.
Položí telefon. Chvíli se dívá na číslo. Pak kouká z okna: sníh stále padá, pomalu, dvůr je bílý, čistý, jak čistý papír.
Dá si čaj, vezme štětec a začne malovat. Zavolá později. Nejdřív musí chytit tenhle sníh, dokud je.
***
Večer Jaroslav přijde do dílny. Zaťuká, vejde, vidí Jitku u plátna.
Hotová?
Ještě pět minut.
Sedne si na stoličku, nespěchá. Dívá se, jak pracuje. Jitka jeho pohled někdy zachytí: klidný, vnímavý. Dívá se, jako by mu na ní záleželo.
Za chvíli složí štětce, zavře barvy.
Hotovo, řekne.
Dobré to je, kývne Jaroslav k obrazu.
Nevím. Sníh se těžko maluje. Je sice bílý, ale to je klam je také modrý, šedý, růžový. Bílé bývá nejmíň.
Zajímavé, řekne vážně. To bych neřekl.
No vidíš. Člověk se dívá a nevidí.
Jdou z dílny ven. Je chladno, ticho, sníh ustal, vzduch čistý, že se chce dýchat zhluboka.
Jaroslave, řekne cestou temnou ulicí, volali mi kvůli výstavě. Galerie v centru.
A?
Přemýšlím, jestli mám jít.
A chceš?
Chvíli mlčí.
Chci, řekne. Ale bojím se.
Čeho?
Že řeknou, že to není ono. Že nejsem opravdová malířka. Že je to dětské.
Jdou vedle sebe, ruce v kapsách, Jaroslav hledí vpřed.
Jitko, víš, čeho se není třeba bát?
Nevím?
Všechno nejhorší už máš za sebou. Žila jsi tam, kde ti denně říkali, že jsi nula. Osmadvacet let. A odešla jsi jen s taškou v ruce. To bylo hrozné. Galerie? No, nevyjde to co na tom?
Zastaví se.
Ty umíš říct věci přesně, řekne Jitka. Hodíš hřebík rovnou.
Snažím se.
Usměje se. Jaroslav taky, sotva znatelně, ve světle lampy u chodníku.
Pojď, zima, řekne.
Jdou dál. Sníh pod nohama křupe, kaluže zamrzlé. V dálce svítí domy.
Jaroslave, řekne Jitka.
No?
Děkuju.
Za co?
Za to, že mi nikdy neříkáš musíš nebo měla bys.
Chvilku mlčí.
Dospělý člověk sám ví, co musí, řekne Jaroslav. Já jen občas připomenu. Nic víc.
Přijdou k domu. Otevře dveře, pustí ji napřed. V předsíni to voní dřevem a trochu jablky má je v sklepě od podzimu.
Jitka si zuje boty, vejde do kuchyně, rozsvítí.
Všechno je známé: dřevěný stůl, dvě židle, okno do zahrady. Na parapetu leží její skicák, co nechala ráno.
Otevře ho a dívá se na včerejší náčrt: kuchyně, muž se šroubovákem, žena s hrnkem. Za oknem zahrada.
Teď je potřeba domalovat sníh.
Vezme do ruky tužkuJitka nabere na štětec trochu šedé, trochu růžové, čárku modré. Lehce přenese barvu na papír tam, kde včera nechala místo volné, tam, kde má teď jemně spočinout sněhový poprašek na jabloni za oknem. Sníh v obraze je tichý a jasný, takový, jaký byl dnes ráno. Když se odstoupí, dům na papíře dýchá teplem přes zimu, světlem přes stíny, tichým klidem prostých dní.
Jaroslav mezitím nalije čaj. Položí dva hrnečky na stůl a sedne si naproti. Neříká nic nemusí. Jsou tu oba, ve vlastní tiché domácnosti, a venku sníh dál jemně padá.
Jitka zavře skicák. Její ruce nejsou už cizí nebo ochablé patří jí a poslouchají, když tvoří. Dřív chtěla svůj život uklidit jako sporák, do běla, bez poskvrny, podle cizích pravidel. Teď ví, že důležité je nečistotu neodřít do krve, ale pustit si domů světlo, teplo, barvy a kousek sněhu.
Mám radost, řekne tiše, skoro sama pro sebe.
Jaroslav se usměje, natáhne ruku přes stůl. Jeho hřbet teplý, opatrný. Přijme její dlaň do své.
Za oknem taje na větvích první sníh. Kapky stékají dolů, pozve jaro.
Jitka stáhne ruce okolo hrnku a naposledy se zadívá na obraz v bloku. Je v něm všechno, co kdy potřebovala: okno do vlastní krajiny, teplá kuchyň, dvoje ruce pod stolem, mlčenlivý souhlas s vlastním bytím.
Venku dávno odplynul starý svět a s každým dalším šálkem čaje je ho míň a míň potřeba oplakávat. Protože doma je tam, kde si dovolíš být sám sebou, a život ten se rodí z každého obyčejného rána. Ze světla, ticha, a z odvahy vydat se znovu sněhem, kterého se už nebojíš.
A když povolíš ruku, co celá léta svírala kliku klece, zjistíš, že už nejsou žádné dveře, kterých by ses musela bát otevřít.