Příbuzní z vesnice se rozhodli, že pojedou na týdenní návštěvu v pěti k nám do naší garsonky. Přivítala jsem je celá zelená jakože neštovice.
Moje sobotní ráno nezačalo kávou, ale telefonátem. Na displeji svítilo hrozivé: Teta Blažena (příbuzná).
Alenko, těš se! její hlas byl tak energický, že by mohla prodávat budíky. Už jsme vyrazili, zítra ráno jsme u vás! Chtěli jsme vás překvapit: podívat se na Prahu, navštívit vás, no vždyť jsme rodina!
Posadila jsem se na posteli, snažila se pochopit, co jsem právě slyšela. Nejvíc mě děsilo to slovo my.
A kdo my, teto Blaženo? zeptala jsem se opatrně a současně kopla pod peřinou manžela, aby se rychle probudil.
No kdo asi! Já, strejda Jaroslav, Lucka s manželem a náš vnuk Péťa. Hele, my nejsme nároční stačí přespat, jinak budeme celý den courat venku!
Pět lidí. Plus já a manžel. V našem třiatřicetimetrovém bytě, kde se dá volně pohybovat jen po rohožce v předsíni a úzkou uličkou mezi gaučem a televizí.
Bez slova jsem hovor típla a zadívala se na manžela. Ve tváři měl čirou hrůzu a v očích ten známý sen: okamžitě emigrovat… nebo aspoň jít na rohlíky na sedm dní.
Jednoduchost je horší než krádež
Okamžitě mi v hlavě vyskočila vzpomínka na jejich poslední návštěvu před třemi roky, tehdy dorazili jen tři. Ta týdenní akce pořád straší v mých snech. Strejda Jaroslav kouřil na balkoně, a popel sypal rovnou do mých muškátů: To je přece hnojivo. Teta Blažena mě učila vařit guláš v mojí minikuchyňce: No takhle se to nekrájí, ukaž. Spali jsme s manželem na nafukovacím matraci, který do rána splaskl, takže jsme se budili prakticky na podlaze, zatímco hosté sebevědomě okupovali náš gauč.
A teď jich přijede pět Lucka s manželem jsou hluční jak veverky v supermarketu, a jejich Péťa je sedmiletý tornádo, kterému nesmíš zní jako osobní výzva.
Musíme jim říct ne, prohlásil manžel, civě na strop.
A jak asi? povzdechla jsem. Už sedí ve vlaku. Mám říct otočte to? Víš přece, co zvládne teta Blažena: řeči o rodině, o tom, jak mě chovala na klíně, a že jsme pražáci zhýčkaní. Pak to vezme drby celá vesnice a mamka bude sypat validol do čaje hanbou.
Když selže diplomacie
Seděli jsme v kuchyni, popíjeli kávu a vymýšleli varianty, jedna zoufalejší než druhá. Pronajmout jim byt? Po opravě auta jsme měli v rozpočtu akorát na pár kynutých buchet. Vypustit byt jim a sami zalézt ke kamarádům? U koho asi? Na týden? Neotevřít dveře? Budou bušit tak dlouho, dokud nepošlou krizový štáb.
Pak mi to cvaklo. Potřebuju nějaký důvod, proti kterému nikdo nic nenamítne. Takový, před kterým i rodina padá na zadek.
Neštovice, zašeptala jsem.
Cože? nepochopil manžel.
Plané neštovice. Karanténa. Pro dospělé hrůza: horečka, jizvy, nemocnice.
Manžel byl skeptický:
A co když už je prodělali?
Teta i strejda určitě ne, máma mi to říkala. U Lucky si jistá nejsem, ale riskovat s dítětem nebudou.
Zelené maskování
Do příjezdu vlaku byly čtyři hodiny, šlo se připravovat. Vytáhla jsem z lékárničky starý Pervitin… pardon, Zelenou samozřejmě tu vesnickou.
Nebuď lakomej, mazej pořádně, komandovala jsem manžela, nastavovala obličej. Čelo, tváře, krk, ruce. Ať to vypadá co nejděsivěji.
Manžel se dusil smíchy, kreslil mi zelené fleky pomalu i do uší. V zrcadle se na mě dívala postava z dětského strašidla. Aby byl efekt dokonalý, oblékla jsem vytahaný župan, zavázala krk šátkem a rozcuchala si vlasy.
A co já? ptal se manžel.
Ty jsi kontakt. Živoucí inkubátor. To je prý ještě děsivější.
Nacvičili jsme povídačku: Noc předtím to začalo, horečka čtyřicet, doktor přísně zakázal vycházet, nová mutace viru, karanténa jako hrom.
A nechcete aspoň na chvilku na čaj?
Zazvonění u dveří přesně podle plánu. Za dveřmi rámusily tašky, halekaly hlasy a Péťa skuhral. Zahrála jsem zvadlou labuť, manžel pootevřel dveře a postavil se do uličky.
Jardo! To vás ani nečekáme?! tlačí se dovnitř strejda Jaroslav.
Stůjte! zahřímal manžel. Dovnitř ani krok, máme problém.
A v tu chvíli jsem vylezla já, šouravě v pantoflích, přidržujíc se zdi a s přidušeným dechem.
Zdravím vás… zachroptěla jsem. Omlouvám se. Mám plané neštovice, těžká forma. Doktor říkal, že je to nakažlivé už přes větrání.
Na chodbě se rozhostilo hrobové ticho. Všech pět párů očí civělo na moje zelené fleky.
Plané neštovice?! Lucka couvla a chránila Péťu. Ve třiceti?!
No… imunitní systém… zašeptala jsem. Horečka… komplikace…
Doslova jsem viděla, jak v tetě Blaženě zuří boj mezi láskou ke grátis ubytku a panikou o vlastní zdraví.
Jardo, měl jsi to někdy?
Nevzpomínám si… asi ne… strejda už přešlapoval u výtahu.
Ani já ne! zahučela Lucka. Mami, jdeme raději do hotelu!
A tvůj manžel? podezíravě mžourala teta.
Ten je další na řadě, řekl rezignovaně manžel. Spíme spolu, je to jen otázka hodin.
To stačilo. Vyhlídka ubytování s infekčními pacienty probrala příbuzenstvo k životu.
Tak ať se uzdravíte, zamumlal strejda a už mačkal výtah. Ty laskominy si vezmeme s sebou, v hotelu využijem.
Výtah odvážel tašky, zavařovačky i naši starost pryč.
A je po starostech
Zabouchli jsme dveře a manžel se sesunul ke zdi v záchvatu smíchu. Podívala jsem se v zrcadle na svůj zelený obličej a rozchechtala se taky.
Hotel si našli raz dva. Peníze na něj vlastně měli proč by to ale platili, když můžou bydlet zadarmo, že.
Za dva dny mi volala máma:
Aleno, proč jsi nic neřekla? Blažena tvrdila, že jsi celá zelená a umíráš!
Už je mi líp, mami, tvářila jsem se suverénně. Hotový medicínský zázrak.
Pravdu jsem si nechala pro sebe. Ať si raději myslí, že mám mizernou imunitu, než mizernou povahu.
Zelená šla dolů bez problémů a my s mužem jsme měli ten nejklidnější víkend za poslední roky: objednali jsme si pizzu a užívali si každý svobodný centimetr našeho malého, ale teď dokonale volného bytečku.