Píšu vám, protože potřebuji, aby mě někdo vyslechl. Možná bude tento příběh pro většinu z vás slzavý, ale já už ani nebrečím. Já jsem brečela…
Brečela jsem hodně, ale slzy nepomáhají a já už jsem se dávno smířila s tím, že mám zpackaný život. Alespoň v tuto chvíli.
Máma s tátou se rozešli, když mi bylo deset. Neustále se hádali a uráželi – nejednou jsem byla svědkem mnoha ošklivých scén.
Když mi řekli, že se rozvádějí, část mého já byla smutná, ale jiná část byla šťastná. Věděla jsem, že už se nikdy nebudu budit s křikem, nikdy nebudu usínat s očima oteklýma od pláče.
Krátce po našem definitivním rozchodu mi matka oznámila, že musí odjet do Španělska za prací. Vysvětlila mi, že raději bude uklízečkou, než aby pracovala v normální práci v Bulharsku a přemýšlela, co bude jíst.
Navzdory jejímu věku jsem ji dokonale pochopil a nerozčiloval se. Odešla a já zůstal žít s tátou a babičkou. Dědeček už dávno zemřel. Nakonec se i můj otec rozhodl, že tady nechce ztrácet čas, a odešel pracovat na lodě se svým kamarádem strýcem Sašou.
Babička se o mě dobře starala, obě jsme si vždycky rozuměly, ale pak těžce onemocněla a po dvou měsících opustila tento svět. Navždy!
Rodiče přišli na pohřeb, ale museli se vrátit do práce. Tajně jsem doufala, že to máma alespoň řekne: „Tati, pojď se mnou“, ale to se nestalo.
Musela jsem to dokončit, protože moje vzdělání pro ně bylo vždycky velmi důležité.
A tak jsem zůstal sám!
Neumíte si představit, jak strašné je cítit se osamělý jako pes, když máte žijící rodiče. Všichni naši příbuzní jsou roztroušeni v jiných městech a vesnicích a já je vidím jednou, maximálně dvakrát do roka.
Nebudu lhát, cítím se zatraceně provinile. Na maturitním plese jsem byla sama. Samozřejmě!
Vybírala jsem si s kamarádkou šaty, boty a kabelku a strašně jsem si přála, aby za mnou na pár dní přijela máma. Měla práci a vzít si dovolenou bylo nemožné.
Na ples jsem šla opět sama a poprvé jsem se cítila… opuštěná. Ano, to slovo znamená opuštěná!!! Někdy mám pocit, že mě nikdo nemá rád. Smutek se mi natrvalo usadil v očích a v duši.
Ale navzdory všemu, navzdory smutku, navzdory únavě, navzdory bezohlednosti všech vím, že se mi to jednou podaří.
Chci si teď najít práci, ať se děje, co se děje, a stát se studentem.
A slíbila jsem si, že jestli se někdy zamiluju a porodím, nikdy, nikdy nedopustím, aby se moje dítě cítilo takhle! Jen já vím, jak moc to bolí…..
