Tchyni jsem dala takový dárek, že se jí okamžitě udělá špatně! A pokaždé, když se na něj podívá, ji úplně rozklepe.

Tchyni jsem dala takový dar, že jí hned přijde zle! A pokaždé, když se na něj koukne, rozklepe se až do morku kostí. Ale nevyhodí ho, ne, kdepak. Bude ho opatrovat, vystaví ho pěkně na očích, celé dny, celé roky! Tak. Tohle je to správné zadostiučinění! Naše protivná paní Věra! Za celých patnáct let, co s Petrem žijeme, mi neřekla jediné hezké slovo. Mrzoutka. Jiné tchyně sice remcají, ale občas vám něco pochválí. Ale tahle? Mlčení jak hrob, jen těma svýma temnýma očima číhá. Vyhýbám se jí obloukem, a když už musím k nim do bytu v Kladně, jsem tam pět minut, sotva stihnu vypít čaj, a padám pryč, svěřovala se Martina své kamarádce Lucii.

Lucie přikyvovala s účastí i v ní to vřelo, svou vlastní tchyni paní Marii zrovna také nijak nemilovala.

Bylo odpoledne a dívky měly svůj rituál každé druhé sobotní odpoledne se tři kamarádky z dětství znovu sešly na kus řeči, na buchtách a drbech.

Martina byla kadeřnice a s nůžkami to uměla jako málokdo, vždycky každé změnila účes a náladu. Dnes se ale nezdržela dlouho, čekali ji klienti. Lucie, která vařila v restauraci, neustále přinášela hory dobrot, jak její syn Ondra říkal.

Třetí přítelkyně, Jana, byla zdravotní sestra a nedávno přešla do jiného zařízení. Kam přesně, to kamarádky nevěděly, ale chtěly se zeptat. Jenže téma se stočilo na tchyně.

Já ji nesnáším! Pro mě je jak vzduch. Kdyby nebyla začala zase Martina.

To už, do té doby tichá Jana, do řeči vstoupila.

A co by se tím změnilo, Marti? pousmála se kysele. Bylo by ti lehčeji?

Asi vydechla Martina tiše.

Před očima jí proběhlo to dnešní ráno: nesla svůj dar v hezké papírové tašce, zlomyslný úsměv v koutku úst. Podávala paní Věře svůj balík a ta se s dětskou nedočkavostí pustila do rozbalování. Ale Martina jí důrazně řekla, ať si to otevře až po jejím odchodu. Tak jí přece kazila oslavu, protivné stařeně!

Holky, ptaly jste se, kam jsem nastoupila, začala najednou Jana.

Kamarádky zbystřily.

Do soukromé kliniky? hádala Martina.

Teď budeš brát peníze vidlema! zašklebila se Lucie.

Do hospice, odpověděla klidně Jana.

Nastalo hrobové ticho.

Proč? vydechla šokovaná Lucie.

To je přece místo, kde lidé už není návrat, jak to zvládáš, Jani? A peníze? otálela Martina.

Holky, už toho nechte s těma penězma. Martino, promiň, ale mám chuť ti říct jen jedno slovo hloupá, hlesla tiše Jana.

Kdo, já, nebo moje tchyně? zamručela Martina.

Ty, Martino. To, co děláš a říkáš, není fér. Nevím, jaká paní Věra přesně je ale když jste s Petrem potřebovali větší byt a neměli na něj, kdo prodal svůj třípokoják na Vinohradech a odstěhoval se do paneláku na okraj? Tvoje tchyně. Bez řečí. Když byl malý Ondra nemocný, kdo ho vozil do Prahy za slavnou lékařkou, kam se jiní těžko dostali? A když ses na srazu spolužáků tak zapomněla, že jsi skončila ráno jinde, kdo tě z toho vytáhl? Paní Věra řekla Petrovi, žes byla u ní.

My k tobě chodíme, já si u tebe pochutnala na zavařené zelenině, na malinové marmeládě, feferonkové pomazánce všechno od paní Věry. Ty nerozeznáš sazenici rajčete od bazalky a vše to máš díky ní. Někteří lidé neumí krásně mluvit, raději ukazují lásku činy. Jiní žonglují se slovy ale skutky skutek žádný, vystřelila Jana.

Díky, kamarádko. Čekala jsem útěchu a slyším tohle Navíc mi řekneš, že jsem hloupá! vyskočila Martina.

Uvnitř v ní se zavrtěl červíček. Ten červíček, co nedávno jásal, když vymýšlela plán, jak ukázat tchyni, kdo je tu pánem. Nyní bezmocně poslouchal své vlastní svědomí.

Lucie během hádky v tichosti snědla pět šátečků s povidly (vždy jí v krizi chytl hlad) a raději mlčela, Martinu už teď nepodpořila.

Martina by měla naštvaně odejít, třísknout dveřmi, pohádat se s Janou a prohlásit, že už je s nimi konec. Ale červíček ji držel na místě.

Vy asi zapomínáte, že já už maminku nemám, že, holky? Žiju bez ní, už patnáct let, stejně jako ty, Martino. Ale ty celých těch patnáct let na tu svou tchyni nadáváš, která tě má ve skutečnosti ráda. Já celá léta umírám smutkem a steskem Když chci zavolat mámě, číslo pořád znám nazpaměť. Ten mobil jsem si nechala, a občas si z něj sama sobě zavolám. Rozbalím foto, podívám se na ni, pozdravím do ticha. Povím všechno, obejmu v duchu její starý župan Celá jsem už vyhořelá z toho smutku.

Martino, promiň, že to říkám. Ty máš mámu i tchyni. Proč tedy jsi taková? Proč se povyšuješ nad starou osobu? Kolikrát jsi na paní Věru byla hodná? Všechno děláš svým klientkám kdy jsi naposledy stříhala, barvila paní Věru? povzdechla Jana.

Červíček v Martině se přikrčil a ztichl. Cítila, jak jí v ústech cizí hlas tiše odpovídá:

Nikdy.

Děláš si srandu? Vážně? To není možné, Martino, tohle se nedělá! Já svoji tchyni vždycky pohostím! Bábovku donesu, k Velikonocům mazanec, k narozeninám vepřové koleno! A ona je ráda. Ty její ručky, malé a kulaté, jak andělíček, rozplývala se Lucie.

Červíček uvnitř už nevykazoval známky života. A Martina pochopila, že už může vstát. Neváhá, už jí tu nic nedrží.

Vybavilo se jí dnešní ráno. Lucie mluvila o měkkých ručkách. Paní Věra měla ruce jiné: velké, silné, žilnaté, které Martina pohrdavě nazývala krevety. Nehezké, řekla by o nich. A její tvář scvrklá, podvědomě ji přezdívala hnilá brambora. Co vlastně věděla o paní Věře?

Nic. Vůbec nic.

Ve skutečnosti byla paní Věra vždy připravená pomoci, když to potřebovali, když šlo o jejího syna, Martininho manžela Petra. Říkal, že kdysi měl dvě sestry, obě zemřely po těžké nemoci. Paní Věra se starala o nemocné děti, manžela, a na konci života jí v náručí zbyl jen syn Petr. Ten, kterého Martina i po letech milovala celou duší.

Je to takový, jaký je, jen protože ho vychovala ona! Mohl by být hrubián, nebo by domů peníze nenosil, nebo by si našel milenku! Některé to tak nemají, Martino! A kdy jsi jí naposledy řekla něco hezkého ty? Komu tím ubližuješ, když jsi tak jedovatá? Hloupá! ozval se znovu vřískavě červíček z jejího nitra.

Martina se až lekla.

Marti, jsi OK? naklonila se k ní Jana.

Zavrtěla hlavou, snažila se nedopustit, aby se jí do očí nahrnuly slzy. Všechno přišlo najednou, jako kdyby se přes ni převalila vlněná deka pocitů.

Musím změnit téma, musím jít. Tohle jsem fakt nečekala.

A jaká je ta tvoje práce, Jani? šeptla, aby se konečně uklidnila.

Ty jejich oči, holky, nezapomenu. V nich bolest, světlo i naděje. Slyším spoustu slov o věčnosti. O tom, co už nestihli zařídit. A slz je nespočet. Jeden mladý muž, podnikatel, co se nezastavil matku měl u nás. Zlata by na ni sypal, ale ona chtěla jediné: s ním zpátky na rodnou chalupu u Strakonic. Jenže on byl příliš zaměstnaný, nikdy nesouhlasil. Když ji vezli pryč, klečel u rakve a křičel: Maminko, vrať se! Jedeme tam, co řekneš. Všechno obstarám. Já už bez tebe nic nedokážu.

A ten starý pán, co za dcerou chodil každý den. Vlasy už dávno neměla, ale fotky ukazoval zrzavé kadeře až k pasu. Nosil jí hřebínky, sponky, škatulku už jich měla. Ona pod rukama zářila, když na ty sponky sáhla. A on jí slíbil, že je jí sám bude plést, až jí dorostou, a pak pojedou spolu k moři. Sám věděl, že se to nestane, ale byl tam s ní, usmíval se. Po její smrti všechny sponky rozdal. Přistoupila jsem k němu, měl suché oči, v nich utrpení. Šeptl: Je teď s mámou. Obě čekají na mě. Proto to říkám vážte si toho, co máte! Někdo pláče u hrobu, někdo bojuje s nemocí. Jiní jenom řeší vztahy, hádají se, škodí. Ztratí nakonec i to, co mají. My si myslíme, že vše zvládneme sami, ale není to tak, holky, nadechla se Jana.

Lucie, vějířující se novinami, koukla na zbytky koláčů. Už nezbyl jediný. Ale doma něco napeče a pošle zprávu manželovi: dnes budou rodinné hody. A tchyně s tchánem nesmí chybět i s přespáním.

Já letím! Dnes máme rodinné posezení. Mějte se! hup a byla pryč ze dveří.

Martina také vstala, ruce se jí třásly, až v kabelce něco popadla a rozházela vše po podlaze. Jana jí mlčky pomáhala sbírat. Mlčky se pak rozešly.

Martina měla na večer naplánované pracovní schůzky, ale někde na druhé straně Kladna, přesně teď, ta stará žena, co ji prý nemá ráda, drží její dárek v ruce.

Co by udělala ona, kdyby jí tchyně věnovala totéž? Samozřejmě! Rozčílila by se a pokazilo by jí to narozeniny.

Tak Martina obtelefonovala všechny svoje klientky, omluvila se a nabídla slevu za další návštěvu. A jela k paní Věře.

Petrovi to zvonilo do ztracena.

Ruce se jí najednou potily. Co řekne Petr? Vždyť je to jeho máma

Už byl večer. Okenka nízkého domečku svítila. Najednou jí ty květované záclony s kopretinami a převislé muškáty na parapetu, které ji dřív tak štvaly, připadaly útulné a blízké.

Musím se omluvit. Co říct? Vzít jiný dárek? Není čas. Slíbím, že Kéž bych neudělala, co jsem udělala, myslela Martina, když šla od branky ke dveřím.

Nebyla zamčeno. Ve velkém obýváku stály na stole malované talíře s knedlíky plněnými uzeným, v lednici čekala okurková polévka s kefírem, naladěná na Petrovův vkus, i palačinky. Martina stála ve dveřích a chvíli jen tiše hleděla na rodinu. Petr si povídal s Ondrou, syn loudil babiččiny holubce s veselým výrazem. Paní Věra v modrých šatech se starosvětským límečkem, s copem přehozeným přes rameno, stála opodál. Vedle ní dvě letité sousedky a usměvavý dědeček, patrně také host.

Podívejte, není to nádhera? rozplývala se tchyně ukazujíc na Martinin dárek.

Pak se zamyšleně, s dojetím rozmluvila:

To moje Martinka, Petříčkova žena. Jako princezna je. Jemná, krásná, bílá jako mléko, když ji vidím, mám v sobě samou radost! Jak mohla příroda stvořit takový zázrak? Teď tu budu Martinku mít napořád! Malíř mi ji namaloval. Když jsem to viděla, málem jsem štěstím brečela. Nejvíc jsem si přála právě tohle!

Martina cítila, jak jí planou tváře. Hanbou se červenala snad až za ušima, jako když kdysi u babičky rozbila vázu a svedla to na mladšího bratra Láďu.

Dárkem ke tchyniným narozeninám byl portrét. Martiny. O sobě měla za to, že když jí tchyně nikdy nic milého neřekne, znamená to, že ji nemá ráda. Že jí je odporná. A ten portrét byl podle Martiny škodolibost teď se na mě bude muset pořád koukat! A místo nenávisti paní Věra brečela štěstím.

Takovou princeznu já doma mám, až se bojím něco říct. Jako panenka je, velké oči má modré jak pomněnky, rysy jemné. Já taková nikdy nebyla, babka nesmělá, ošklivá, neumím mluvit hezky. Ale osud mi vzal děvčata, tak mi dal tuhle dívku, Petříkovu ženu, moji Martinu. Petru říkám vždycky máš ženu ze zlata!

Tak si to pamatuj zašeptal poslední červíček v Martině a rozplynul se.

Už mu nestačila slíbit, že vše napraví. Možná ještě stále má čas.

Najednou si jí všimli. Syn k ní přiběhl, manžel vstal.

Ty jsi doma? Vždyť jsi ráno mamku už popřála! zašeptal Petr.

Já dneska jsem přijela. Paní Věro můžu vám říkat mami? Všechno nejlepší k narozeninám! soukala ze sebe Martina se slzami v hrdle.

A chtělo se jí, stejně jako tomu muži z Jančina vyprávění, pokleknout. Pokleknout před moudrostí, všelidskou laskavostí a odpouštěním.

Martinko! Ty sis na mě udělala zase čas! Děkuju ti, dcero moje. Na starou ženskou si někdo zeťákovy ženy vzpomene! Martinečko moje, přijela! jásala paní Věra, vzhlížíce na ni s radostí a pýchou.

Dědeček souhlasně poposkočil na židli, pohledem přelétl Martinu i její portrét.

Všichni teď byli nějak veselejší, smáli se, povídali.

Martina cítila radost je dnes svátek. Žije, je zdravá, má rodiče, kteří už jedou přát i sem. Skvělého manžela, syna, milou tchyni a práci, kterou má ráda. Zkrátka zjišťuje, že je skutečná boháčka!

Pojďte ke stolu! pobíhala Věra.

Je to krása! A pak si ještě uděláme Den krásy! Chcete? Všem udělám účes! Kdybyste některá chtěla barvu, střih, stačí říct. Bude mi ctí! usmívala se Martina.

To byl ten pravý dárek. Pro všechny.

Rate article
Add a comment