Tchyni jsem darovala takový dárek, že jí z toho bude okamžitě zle! A pokaždé se rozechvěje, když na něj jen pohlédne.

Dnes jsem udělal věc, která by moji tchyni mohla pořádně rozhodit! Takový dárek, že až uvidí, co jsem jí dal, patrně ji to pěkně rozhodí ale zbavit se ho nebude moct. Bude ho muset vystavit někde na očích a zároveň jí to bude vždycky připomínat mě. Přesně tak! Osud si s kočkou často zahrává, jako když jí ublíží myšky. Moje nemilovaná Ludmila Novotná! Za celých patnáct let, co žiju s Martinem, jsem od ní neslyšel jediné slovo uznání. Věčně mlčí. Ostatní aspoň něco utrousí nebo pozdraví. Ale ona nic, maximálně mě propaluje těma svýma tmavýma očima. Snažím se k ní nejezdit, a když už, návštěva je otázkou maximálně pěti minut za rok, brebtám do telefonu kamarádovi Milošovi.

On jen přikyvuje, sám to také nemá se svojí tchyní Hanou vůbec jednoduché.

Tradičně už několik let jednou za čtrnáct dnů sedáváme tři kamarádi z dětství na pivě abychom vše probrali. Já upravuji všem účesy dělám moderní střihy, rychle, přehledně. Dnes jsem ale na skok, čekají mě zákazníci. Miloš, který dělá kuchaře v hospodě U Datla, vždy přinese k ochutnání něco dobrého. Třetím do party je Aleš, zdravotní bratr, co dělal v nemocnici, ale teď přešel jinam. Kde vlastně, to jsme se chtěli dozvědět, jenže téma tchyně zcela ovládlo náš večer.

Já ji fakt nemůžu vystát! Je mi naprosto cizí. Kdyby tady nebyla začal jsem znovu.

Ale Aleš mi skočí do řeči: A co, Pavle? Fakt by bylo líp?

Pokrčil jsem rameny. Asi jo

Vzpomněl jsem na ráno, nesl jsem ten dárek, pečlivě zabalený, a v duchu se škodolibě usmíval. Předal jsem Ludmile balíček, ona ho hned rozbalovala, až poskakovala nedočkavostí. Ale já jí klidně řekl: Otevři až po mém odchodu. Stejně jsem jí ten svátek zkazil!

Aleš se napil a povídá: Ptali jste se, kde teď dělám

My, oba napjatí: Soukromá klinika?

Budeš se v korunách válet! směje se Miloš.

Hospic, říká prostě Aleš.

Nastalo ticho.

Co tě to napadlo? Tam jsou přece lidi, kteří už nemají moc času. Nebojíš se? vrtí hlavou Miloš.

Vy pořád řešíte prachy. Pavle, promiň, ale já ti musím říct jedno: hlupáku! šeptne Aleš.

Kdo? Já? Nebo moje tchyně? zasměju se.

Ty, pronese Aleš. To, jak o ní mluvíš a co jí děláš, není fér. Možná toho o Ludmile moc nevím, ale když jste potřebovali s Martinem peníze na větší byt, kdo prodal ten svůj v centru a odstěhoval se na okraj Brna? Tvoje tchyně, bez řečí. Když byl tvůj Petr nemocnej, kdo platil léčbu u toho známého lékaře ve Zlíně? Právě Ludmila. Ten doktor byl synem její dávné kamarádky. A když jsi na třídním srazu přebral a ráno ses probudil u spolužačky? Nic mezi vámi nebylo, to vím, ale Martin by tě s jeho zásadami nikdy nepochopil. Kdo tě tehdy zachránil? Zase Ludmila, zalhala za tebe, že ses vracel od ní. Když se na to podíváš, spíš koušeš ruku, která ti celý život pomáhá. Já i Miloš jsme u tebe doma snědli spoustu nakládaných okurek, džemů, domácích kompotů Vždyť sama od sebe bys rajče neodlišil od papriky! To všechno nachystala pro vaši rodinu. Je spousta lidí, kteří nejsou výřeční. Lásku dokazují skutky, ne slovy! A jiným to jde na oko, ale skutky nula.

Mlčel jsem. Malý červíček ve mně začal najednou vrtat a bránil mi užívat si vlastní triumf. Miloš mlčky vdechoval za nervů bábovku, normálně drží s kýmkoli, jenže dnes nic.

Slušelo by se urazit, prásknout dveřmi a jet domů. Už jsem chtěl. Ale červík nepovolil, prostě se uvnitř ve mně uhnízdil.

Aleš, jakoby navázal na fázi, která byla předtím, znova začal: Možná jste zapomněli, že já maminku už 15 let nemám. A vím, že to bolí. Někdy vezmu její starý telefon, pořád ho nabíjím, a ať volám do prázdna, skládám jí účty o svém dni. Sednu si do mámina přehozu a na chvíli věřím, že mě objímá. Je to strašné prázdno, co zbyde. Pavle, máš obě mámu i tchyni. Proč se k Ludmile chováš takhle, co ti udělala starší paní? Pamatuju si, jak jsi ji posměšně nazýval vesnickou ženskou. Ještě něco stříháš všechny, ale ni Ludmile jsi nikdy neudělal nový účes, neobarvil jí vlasy?

Ve mně to zabolí.

Nikdy.

Miloš na mě vytřeští oči: Vážně? To je ostuda! Já tu svou, Hana je v jádru v pohodě, vždycky pohostím! Bábovka, beránek na Velikonoce, výslužka. Vždy se raduje jak malé dítě. Má ruce jako anděl, baculaté, něžné. Při té vzpomínce ho to rozněžnilo.

Teď už můj vnitřní červík úplně utichl. Zůstalo jen hořké svědění, jako bych měl něco napravit. Z ničeho nic mi před očima běželo ranní loučení ruce Ludmily, kdysi jsem jim nadával do kleští, jak byly velké, silné, žíly vystouplé. Hrdá jsem na ně nebyl, měla jsem je za ošklivé. Obličej svraštělý, v duchu přezdíval shnilá brambora. O jejím životě nevím vůbec nic.

Martin mi občas vyprávěl, že měl dvě sestry, obě dlouhodobě nemocné, pak těžce onemocněl otec. Všechny pohřbila. Zůstali jen ona a syn, můj muž Martin. A Martin je skvělý člověk! Krásný, moudrý, má dobré srdce.

Takhle ho vychovala jeho máma! Mohlo to být i naopak mohl by tě být schopen udeřit, nebo pít, nebo mít milenku. Ne všichni mají takové štěstí jako ty. A tys nikdy neřekl nic hezkého? Proč? Vždyť se o vás stará tak, jak umí. Jedině její jazyk není tak obratný!

Už nevydržím. Je mi špatně, Aleši, zašeptám.

Znáte to, jak se najednou všechna tíha snese na hrudník. Musel jsem odvést řeč jinam: Aleši, co v tom hospicu?

Aleš zamrkal: Ty oči nikdy nezapomenu. Někdy už v nich není skoro žádný život, ale pořád světlo, naděje. Slyším tam mnoho o věčnosti, co kdo nestihl Vidím slzy. Brečí zoufalí příbuzní. Jeden mladý muž, věčně v poklusu, jeho maminka u nás. Penězi by ji zasypal, ale pořád odkládal cestu do její rodné vesnice na Hané. Než se nadál, bylo pozdě. Klečel pak u její postele a brečel: Maminko, vrať se! Pojedem kamkoliv, koupím tam dům, vždycky s tebou. Nechci nic než tebe! Nebo starší pán, bývalý voják, jeho dcera už neměla vlasy. Přinášel jí krásné sponky do vlasů. Říkal jí, že je opět zaplete, až vlasy dorostou, pojedou k moři Když dcera zemřela, všechny její sponky rozdal dalším pacientům. Přišel jsem za ním, byl úplně zničený, oči suché, ale povídá: Je s maminkou, moje princezna. Obě na mě teď čekají.

To vám jen tak říkám, abychom nezapomínali. Jedni neví, jak dál bez svých, jiní marně řeší malichernosti, dokud je život nečekaně nepřekvapí. Smrt, nemoc to přijde, když to nejmíň čekáš.

Miloš už je nervózní, balí si krabičku frgálů domů. Napsal manželce, ať dneska přijde i jeho tchyně s tchánem, budou promítat film.

Musím běžet! Máme doma sezení s rodinou! vyskočil a zmizel.

Zvedám se taky, něco hledám v tašce, spadne mi na zem a Aleš mi s tím mlčky pomáhá. Rozejdeme se bez slov.

Celý večer mám plno práce, ale myšlenky mi pořád utíkají k Ludmile. Co když bych od ní dostal stejný dárek? Mrzelo by mě to, zkazilo by mi to narozky Omluvím se klientům, všechno ruším a jedu na sídliště k tchyni.

Telefon na Martina je hluchý.

Cítím, jak se mi potí ruce. Co bude říkat Martin? Přes ulici už vidím světélka v oknech. Záclonky s modrými kvítky, pelargonie všechno, co mi kdysi vadilo, najednou zahřívá srdce.

Musím se omluvit. Vzít jiný dárek? Nemám nic po ruce, aspoň slíbím Proč jsem to vlastně udělal? honí se mi v hlavě, když jdu od branky do domu.

Dveře otevřené, v kuchyni plný stůl. Voňavé knedlíky plněné masem, bramboračka, palačinky se tvarohem, přesně to, co má Martin rád. Martin si povídá s Petrem, ten baští babiččiny plněné papriky. Ludmila v modrých šatech s krajkovým límečkem, dlouhý šedý cop, kolem dvě sousedky a soused, všichni na oslavě.

Podívejte, co jsem dostala! ukazuje Ludmila můj portrét.

A začne povídat: To je Pavlík, manžel našeho Martina! Jako princ, celý něžný. Když se na něj podívám, až mi srdce zazpívá. A teď budu mít Pavlíka vždycky u sebe malíř ho maloval, přímo pro mě. Mám takovou radost, že jsem brečela. Nic lepšího jsem si nemohla přát!

Zrudl jsem jako řepa, bylo mi trapně, jako když jsem malý rozbil babičce vázu a svedl to na bráchu.

Dárek pro Ludmilu vlastně její portrét. Protože jsem věřil, že mě nemá rád, chtěl jsem ji zranit tím, že jí dám svou fotku. Věřil jsem, že ji to bude rozčilovat každý den, ale ona byla šťastná!

Pavlík je tak krásný člověk, až si někdy připadám hloupě. Jsem stará, neumím pěkně mluvit, nedokážu říct, co cítím. Tak jsem aspoň upravovala deku, když u nás přespával. Dcerky mi Bůh vzal, ale dal mi synovou ženu, vlastní Pavlínku. Martinovi pořád říkám, že má poklad!

A teď už ten červík ve mně zmizel navždy.

Ještě jsem tomu ani nestihl slíbit nápravu, ale už jsem věděl, že mám šanci. Zpozorovali mě u dveří, Petr ke mně přiběhl, Martin vstal.

Ty už máš po práci? Mamka říkala, žes byla ráno gratulovat zašeptal mi do ucha.

Všechno jsem zrušil. Ludmilo můžu ti říkat mami? Přeji ti všechno nejlepší k narozeninám! hrdlo se mi sevřelo a měl jsem slzy na krajíčku.

Chtěl jsem si sednout, možná i pokleknout, tak jako ten muž z Alešova příběhu poklonit se té tiché dobrotě, trpělivosti, moudrosti.

Pavlíku! Ty sis ještě udělal čas, těší mě, synku! zářila Ludmila a hrdě ukazovala okolí svůj dárek.

Tak pojďte k jídlu! volal soused.

Byl to najednou hřejivý, veselý večer. Měl jsem radost ze života, z rodiny, z toho, že mám vedle sebe všechny, které mám rád. Uvědomil jsem si, že jsem skutečný boháč.

A pak vám tady všem udělám parádní účesy! Kdo chcete, oholím, obarvím! zasmál jsem se.

To byl můj druhý dárek. Pro všechny z rodiny.

Poučení? Člověk často nevidí, kolik dobra kolem sebe má, dokud o to nepotřebuje přijít. Je lepší projevovat lásku včas. A některé věci si nelze vzít zpět proto je potřeba odpouštět a říkat si hezké věci, dokud je čas. Bez rodiny nejsme nic.

Rate article
Add a comment