Prsten na cizí ruce

Dobré zprávy

Prsten na cizí ruce

Telefon zazvoní právě ve chvíli, kdy Ludmila zrovna mačká tlačítko parkovacího automatu. Sáhne do kabelky, vidí na displeji nápis Oldřich a z nějakého důvodu okamžitě neodpovídá. Ještě vteřinu kouká na blikající číslice displeje, pak ale přece jen hovor přijme.

Liduš, ahoj. Hele, zdržím se trochu. Porada se protáhla, pak ještě jednání, to znáš. Přespím tady, zítra se večer vrátím.

V Brně?

No jo, v Brně. Vždyť víš, jak to bývá.

Věděla. Po třiceti letech manželství znala jeho hlas do detailu. To, jak natahuje samohlásky, když je unavený. Pauzu před to znáš, když už nechce pokračovat v hovoru. A to podrážděné no jo, když se ho na něco repete ptá.

Ale dneska je v tom něco jiného.

Ludmila ukládá telefon zpět do kabelky, otočí se a spatří jeho auto. Temný sedan, znala ho nazpaměť, s malou promáčklinou na zadním nárazníku, kterou Oldřich už dva roky slibuje opravit. Auto stojí v rohu parkoviště u obchodního centra. Tady, u nich, doma. Žádné Brno.

Neutíká tam. Nevolá zpátky. Jen ještě chvíli stojí a dívá se na ten sedan. Potom pomalu kráčí ke svému autu, nastartuje a odjede domů.

Doma postaví varnou konvici na čaj, nakrájí chleba, namaže máslem. Sedne ke stolu a jí, i když nemá hlad. Za oknem šumí jemný říjnový déšť do plechového parapetu, a ten zvuk působí správně. Přesně tak, jak teď cítí.

Nebo necítí. To je právě ono.

Myslela, že přijde panika, slzy, vztek. Ale uvnitř je ticho, skoro chlad. Jako když se v pokoji dlouho netopí.

Druhý den volá sestře.

Alena to nebere. To ji zarazí, protože Alena vždycky vezme telefon. Vždycky, i v nejmizernější chvíli, ozve se její rychlé zadýchané Haló. Ludmila volá ještě dvakrát. Po třetím hovoru přijde zpráva: Liduš, mám toho moc, ozvu se později.

Později se protáhne na tři dny.

Nikdy spolu takhle dlouho nekomunikovaly. Ani v době hádek, a to se nestávalo často, mlčení nikdy netrvalo víc než den. Alena byla o deset let mladší a ten rozdíl šel vždycky poznat byla živější, nápadnější, uměla si dělat legraci ze sebe i ze všeho, volávala v sedm ráno s historkou, která nemohla počkat.

Byla na to zvyklá. Že Alena volá, že se objeví s bábovkou nebo novinkami, že mluví moc rychle. Že je s ní vždycky rušno a teplo.

A teď tři dny ticho.

Ludmila nečeká. Vzpomene si, že zhruba před měsícem vezla pár věcí do porodnice na Nádražní. Kamarádka Tamara čekala druhého vnuka, předávala přes Ludmilu balíček s drobnostmi pro snachu. Tehdy předala dárky na vrátnici, protože spěchala, ale zapamatovala si cestu poblíž porodnice byl malý park se žlutými keři, napadlo ji tehdy, že je tam hezky.

Proč jí ta porodnice přijde na mysl, by nedokázala přesně určit. Něco se v ní tiše spojí, jak to bývá s tušením, které ještě není myšlenkou.

Přijíždí tam ve středu kolem poledne.

Zaparkuje na stejné straně silnice, něco před hlavním vchodem. Vystoupí, postává pod stromy skoro všechno listí už opadalo, jen pár žlutých listů zůstávalo tvrdohlavě přichycených na větvích. Je zima, zapíná kabát až ke krku.

Oldřich vyjde bočními dveřmi. Nese květiny, menší kytička, něco bílorůžového zabaleného v celofánu. Kráčí rychlým krokem, trochu shrbeně, tak jak to u něj v posledních letech bývá. Ludmila ho sleduje zpod stromů a myslí si, že teď, právě teď by se mohl otočit a uvidět ji. Ale neotočí se. Zmízí zas zpátky do nemocnice bočními dveřmi.

Ještě dvacet minut tu postává. A pak spatří Alenu.

Sestra vychází hlavním vchodem, po boku s mladou sestřičkou, která veze kočárek. Alena jde vedle ní, jednou rukou drží madlo kočárku, v obličeji výraz, který Ludmila neumí pojmenovat. Ne štěstí. Něco složitějšího, s únavou a něhou dohromady. Tak se dívá jen na něco, co je skutečně vlastní.

Ludmila udělá krok vpřed.

Alena zvedne hlavu a zastaví se. Dívají se jedna na druhou přes chodník, pár metrů, říjnový vítr Aleně cuchá vlasy. Sestřička decentně popojede s kočárkem stranou a předstírá, že kouká jinam.

Liduš řekne Alena. Má vyrovnaný hlas, ale Ludmila vidí, jak se jí zpevnila ruka na madle kočárku.

Ahoj, Álo.

Mlčí ještě pár vteřin. Pak Alena tiše poví:

Pojďme dovnitř, je tu zima.

V malé návštěvní místnosti je úředně, radiátory topí až moc. Ludmila odloží kabát na opěradlo židle, posadí se. Alena zůstane stát. Sestřička se vytratí i s kočárkem.

Věděla jsi, že přijedu? zeptá se Ludmila.

Ne. Ale čekala jsem, že dřív nebo později

Nedopoví. Přetře si spánek a pak skoro rozzlobeně řekne:

Liduš, není to tak, jak si myslíš. Je to náhradní mateřství. Pro tebe. Chtěli jsme to udělat jako překvapení, víš? Ty jsi vždycky chtěla dítě, a když se ukázalo s tvým zdravím

S mým zdravím, Ludmila opakuje. Ne jako otázku, prostě zopakuje.

No ano. To, co ti řekli doktoři. Že nemůžeš. A tak jsme s Oldou rozhodli, že ti ten dárek dáme. Vynosím pro vás dítě, abys

Álo. Ludmila zvedne ruku, Alena utichne. Vidím maminčin prsten.

Alena se podívá na levou ruku. Na prsteníčku má prsten s tmavočerveným kamenem, starý, s rytinami dokola. Maminčin prsten. Už dřív se s Alenou domluvily, že ho budou nosit střídavě, rok a rok. Naposledy ho měla Ludmila tři roky zpátky, pak vrátila sestře. Alena ho měla vrátit vloni.

Neudělala to. Řekla, že ho ztratila. Bylo jí to tehdy líto, ale nehádala se.

A prsten je tu, na levém prsteníčku, jako snubní.

Álo, pronesla Ludmila tiše. Dej mi dokumenty, které Olda nechal na stolku na chodbě. Viděla jsem tu složku.

Alena nereaguje. Jen kouká na prsten, jako by ho spatřila poprvé.

Ludmila vyjde na chodbu, vezme složku, vrátí se. Otevře ji. Jsou to lékařské zprávy, výsledky rozborů, napsané na jméno Ludmila Suchánková. Rychle čte: prý primární nedostatečnost, těhotenství nemožné, dokument vydala klinika Zdraví Plus před půl rokem.

Nikdy na té klinice nebyla. Naposledy byla u gynekologa před dvěma lety, pořád to odkládala. Olda to věděl.

Položí složku na stůl a dlouho ji sleduje.

Je to padělek, pronese nakonec.

Alena mlčí.

Álo, podívej se na mě.

Sestra zvedne zrak, oči suché, ale cosi je v nich zlomené.

Jak dlouho to mezi vámi je?

Alena chvíli váhá. Nakonec řekne:

Sedm let.

Ludmila kývne. Sedm let. To bylo Aleně třicet osm, Ludmile osmačtyřicet. Znamená to, že s Oldou už byli třiadvacet let manželé, když začal něco se sestrou.

Nepoví víc. Bere kabát, kabelku, u dveří se zastaví.

Maminčin prsten přivez mi ho tento týden. Jinak to ohlásím jako krádež.

A odchází.

Cestou domů nepláče. Zapne rádio, poslouchá něco nesrozumitelného, sleduje silnici. Na semaforu vedle ní zastaví auto, hlasitě z něj hraje hudba. Napadne ji, že musí koupit brambory, doma už skoro nejsou.

A pak jí dochází takhle to je, sedm let.

Oldřich se vrací ještě ten večer. Vchází s výrazem člověka, co ví, že bude těžká konverzace Alena už mu stihla zavolat. Odloží tašku v předsíni, svlékne bundu, jde do kuchyně. Ludmila sedí u stolu s čajem a kouká z okna.

Liduš začne.

Sedni si, přeruší ho.

Posadí se naproti. Mlčí. Pak:

Vím, že to tak nevypadá

Oldřichu. Řekni mi pravdu. Nevyprávěj mi o náhradním mateřství ani o nemocech, které nemám. Prostě řekni.

Dlouho mlčí. Dívá se na ubrus, pak zpět na ni. Mačká okraj ubrusu, vždycky si něco mackal, když byl nervózní ubrus, papír, pásek u tašky.

Je to pravda. Sedm let, řekne nakonec. Nepřál jsem si to. Prostě

Prosím tě, žádné prostě samo.

Zase ticho. Potom:

Dítě je naše. Chci říct, budu jeho otcem. Chceme být spolu.

Ludmila vezme šálek, napije se čaj je studený. Hned ho postaví.

Dítě je tvé? zeptá se. Opravdu tvoje?

Něco v jejím tónu ho zdrží. Vteřina, dvě. Malá pauza, všimne si jí.

Samozřejmě, odpoví. Až příliš rychle.

Ludmila kývne.

Později, když Oldřich odejde spát do obýváku a ona leží v ložnici a zírá do stropu, přemítá o té pauze. O tom, že Alenu zná pětačtyřicet let. Že před dvěma lety byla zamilovaná do nějakého Romana, co pracoval ve stavební firmě, a když ten Roman odjel do jiného města, byla Alena zničená, dlouho si povídaly, Alena plakala a nechápala, jak může někdo jen tak odejít.

A pak jako by se s tím smířila. Ludmila tehdy měla radost zvládla to, je v pořádku.

Teď si to připomene a dojde jí něco, co ještě není větou. Druhý den ráno už je.

Zavolá kamarádce Gabriele, která pracuje v té části města, kde Roman bydlel. Jen tak mezi řečí se zeptá, jestli nemá na něj kontakt, že by potřebovala ověřit něco z dávného projektu. Gábina číslo dá.

Ludmila však Romanovi nevolá. Ale když druhý den přijde Alena vrátit prsten, zeptá se rovnou:

Dítě je Romanovo?

Alena postaví hrnek tak prudce, až čaj vyšplíchne na stůl.

Odkud to víš

Álo. Je to od Romana?

Sestra se otočí k oknu. Dlouho mlčí. Venku někdo venčí psa, velkého bílého, ten táhne křovím.

Nevěděla jsem, že odjede, řekne nakonec tiše, už bez boje v hlase. O těhotenství jsem už věděla. Pak prostě zmizel nebral telefony.

A Olda?

Olda mě miluje. A dítě chce vychovávat jako své. Prý na tom nezáleží.

Ludmila na ni hledí. Na krásný profil, na kudrny, které měla Alena vždycky tak živé, na maminčin prsten, který už sundala a položila na stůl. Na cizí stůl politý čajem.

Chtěla říct mnoho věcí. Že Olda není žádný hrdina, když si vezme cizí dítě jen kvůli útěku od ženy. Že láska je v tom jen slovo. A že sedm let lží nikdy nejde vysvětlit něčím hezkým.

Ale nic z toho neřekne. Jen vstane, uklidí hrnky, vezme si prsten a strčí ho do kapsy županu.

Jdi, Álo, řekne.

Sestra odejde. Ještě minutu zůstane, jako by čekala, že Ludmila změní názor. Pak si oblékne bundu, řekne Liduš, mám tě ráda a odejde.

Ludmila slyší, jak zaklapla vchod. Pak vytáhne prsten z kapsy, položí jej do dlaně. Maminčin dárek. Vlastně po babičce, maminka ho nosila celý život. Malý tmavý kámen, co ve světle skoro zářil jako rubín.

Navlékne si ho na prostředníček a jde zavolat otci.

Petr Iljič přijme hovor okamžitě.

Liduš, co se děje? Slyším v tobě něco zvláštního.

Tati, potřebuju si s tebou popovídat. Můžu přijet?

Samozřejmě, kdykoli. Přijeď hned.

Táta bydlí v tom samém městě, ve starém domě na Parkové, kde vyrůstaly s Alenou. Ludmila dorazí za půl hodiny. Petr Iljič otevře, beze slov postaví konvici na čaj.

Sedí v kuchyni všechno jako kdysi, stejné záclony, stejné kořenky, jen stůl vyměnili před pár lety. Ludmila vykládá klidně, skoro bez slz. Táta jen poslouchá, jednou když přijde na padělanou lékařskou zprávu, těžce vzdychne a ona se hned odmlčí.

Povídej dál, pobídne ji.

Vypráví o autu na parkovišti, porodnici, prstenu, Oldřichově pauze, Romanovi, o tom, že dítě bude nejspíš cizí. O sedmi letech.

Dlouho mlčí, když skončí. Upíjí čaj a hledí z okna. Pak řekne:

Víš, že Olda je u mě ve firmě. Rok a půl.

To věděla. Olda dělá finančního ředitele u otce v malé stavební firmě. Zdálo se jí tehdy, že to je fajn táta i Olda mají práci, všechno pohromadě.

Dám mu výpověď, oznámí táta. Nepochybovačně, jako by mluvil o zbytečné židli.

Tati

Liduško, nevzpouzej se. Udělám to správně, v tichosti. Jsou na to právní důvody, prověřím to s právníkem. Jestli něco nevzal, bude řeč jiná.

Dívá se na něj. Je mu pětasedmdesát, vlasy sněhobílé, ruce pořád silné, pracoval celý život. Firmu založil sám na začátku devadesátek, když to bylo všude těžké. Nikdy nemluvil zbytečně a pokud se rozzlobil, bylo to v tichosti a tehdy bylo člověku nejhůř.

Nechci, aby kvůli mně

Není to kvůli tobě, řekne táta. Je to kvůli němu. To byla jeho volba.

Po chvíli dodá:

Co se týče Ály nemám co říct. Je to moje dcera, mám ji rád. Ale tohle budu ještě dlouho trávit.

Nechci, abys s ní skončil, tati.

To už není tvoje věc, řekne něžně. To je jen mezi mnou a ní. Ty se starej o sebe.

Starat se o sebe bylo zvláštní. Celý život pečovala o druhé o muže, dům, přátele, Alenu. Pracovala jako účetní v menší firmě, byla to nenáročná a čitelná práce. Chodila ráno, vracela se večer, vše bylo na svém místě. Nikdy si nestěžovala. Ne proto, že by bylo všechno růžové, ale prostě proto, že to tak vyšlo, život složil takhle.

Teď je čas složit ho jinak.

Rozvod proběhne za čtyři měsíce. Oldřich příliš neodporuje, až jednou naťukne téma společného majetku, ale Petr Iljič už má advokáta, a tak se rychle stáhnou k jiné řeči. Byt zůstane Ludmile bylo to správné, otec kdysi poskytl peníze na akontaci, dají se najít doklady.

Oldřich se vystěhuje v listopadu. Dvě večery balí věci v tichosti, systematicky. Ludmila schválně chodí k Tamaře, nechce ho sledovat, jak snímá ze skříní svoje věci. Po jeho odchodu projde bytem. Na jeho knihovně je prázdné místo, třicet let tam někdo byl.

Dá tam květináč s fíkusem, dřív stával v koutě. Vypadá to lépe.

V prosinci, když už napadl první sníh a město se zklidnilo, jede Ludmila konečně na vyšetření do renomovaného lékařského centra ne žádné Zdraví Plus. Přihlásí se na kompletní vyšetření, absolvuje vše doporučené. Na výsledky čeká dva týdny.

Lékařka je mladičká žena s unavenýma, vnímavýma očima. Prohlédne dokumenty a řekne:

Máte všechno v pořádku. Na svůj věk výborné výsledky. Primární nedostatečnost tu nikdy nebyla a není. Jste zdravá.

Ludmila mlčí.

Slyšíte to? zeptá se lékařka.

Slyším. Děkuji.

Venku fouká, sníh letí šikmo přes cestu, stojí na schodech a několik minut jen dýchá. Lidé chodí kolem, někdo pospíchá, jiný jde pomalu, žena s kočárkem se námahou prodírá sněhem, starší pán venčí jezevčíka.

To znamená: byla zdravá, vždycky. Nikdy jí žádný lékař neřekl, že nemůže mít děti. Byla to výmysl, část nějakého plánu, výmluva nebo prostá lež, kterou Oldřich potřeboval, aby si něco vysvětlil.

Neví, co má cítit úlevu? Hněv? Hořkost nad tím, že třicet let života prožila s člověkem neschopným rozmluvy, který utíkal a žil si svůj život.

Možná všechno najednou, v nesourodé směsi.

Jde k autu a myslí na pekařství.

To byl starý sen, tak dávný, že už na něj skoro zapomněla. Když jí bylo něco přes dvacet, chtěla otevřít svůj podnik, malý, útulný, provoněný chlebem a skořicí, péct si, co má ráda a těšit kolemjdoucí. Pak přišel Olda, práce, život, a sen se ztratil pod hladinou, tiše čekal.

A teď cítí, že může.

V lednu se začíná informovat články, videa, rozhovory. Přes známé najde paní Světlanu s malou cukrárnou v blízkém okrese. Dojde k ní jen na řeč. Světlana je malá, energická padesátnice, vítá ji kávou a tvarožníkem a bez vytáček odvypráví vše pronájmy, vybavení, certifikáty, že prvního půl roku je to těžké, ale zlepší se to.

Hlavně se nebát, říká Světlana. Všichni se bojí. To je normální. Není normální, když ne.

Ludmila si připadá poprvé po letech opravdu živá.

Když vše řekne otci, dlouze mlčí. Pak se zeptá:

Budeš potřebovat peníze?

Tati, ne. Něco jsem našetřila.

Nenabízím půjčku, nabízím rovnou.

Tati.

Dobře, dobře. Ale kdyby cokoliv

V dubnu najde prostory. Malé, v přízemí činžáku, bývalá lékárna, okna do tiché ulice s lípami, majitel lehce nerudný důchodce, ale cena je přijatelná, domluví se.

Dva měsíce opravují. Ludmila tam chodí každý den, sleduje proměnu. Stráží montáž pecí, lednic, pracovních stolů. Stěny natírá na krémovo, police z bledého dřeva. Tamara pomáhá s látkami na záclony, debatují půl hodiny o odstínu, je to veselé a hezké.

Jméno se vyloupne hned: Lidčin chleba. Prosté a poctivé.

Otevře v červnu. Před otvíračkou skoro nespí, přehrává si úkoly, vstává v pět, za tmy přijde do pekárny, rozsvítí a zadělá první bochníky. Když chleba v peci začne vonět, sedne si do kouta a konečně se klidně nadechne.

Den je zběsilý a blažený. Přichází sousedé, Tamara s kamarádkou, starý pán s jezevčíkem, kterého Ludmila občas potkávala venku. Do dvou jsou skoro všechny bochníky pryč, zůstává pár housek a jablečný koláč.

Domů jde večer, nohy bolí, záda taky, ruce voní těstem. Ale cítí štěstí. Ne to filmové, ale tiché, pevné, své.

S Alenou se nestýkají. Někdy na ni myslí, zvlášť po ránu, když mozek jede na půl plynu. Je to směs ne čistý hněv, ne čistá křivda, spíš něco složitého s trpkostí uvnitř. Pětačtyřicet let vedle sebe, a to nezmizí, je uvnitř jako vryp ve dřevě.

Ale komunikovat nemůže. Ne že by chtěla mstít, ale prostě neví, jak začít, a není si jistá, jestli vůbec má.

Táta s Alenou zůstává v kontaktu, to ví. Zavolá jednou a řekne:

Byl jsem u ní. Malý je v pořádku, zdravý.

Dobře, tati.

Ona často pláče.

Vím to, tati.

Víckrát to neprobírají. Petr Iljič nenutí ke smíru, prostě je blízko. Někdy přijede do pekárny, sedne k oknu s kávou a croissantem, čte noviny. Ludmila přijde ke stolu, povídají si o všem možném. To je dobře.

Na Oldřicha už prakticky nemyslí. Občas se vynoří střípek společná večeře, výlet před lety, veselá historka z letiště. Přijde a zmizí. Nepotlačuje to, ani nedrží. Prostě nechá jít.

Na otcovo vyšetření se neptá. Táta jednou tiše poví: Našli jsme něco. Nic hrozného, ale radostné to není. Vyřešili jsme tiše. Přikývne. Tiše tak tiše.

V šuplíku zůstává jediná bolest. Že děti nebyly. Přitom mohly být, jak řekla lékařka byla zdravá. Dlouhá léta žila s mužem, který nešlo sdílet nedostatek, nechtěl s ní hledat cestu, raději svalil problém na ni a žil si, jak chtěl.

To bolí. Skutečně, bez oklik, hluboko v hrudi, v noci.

Ale Ludmila umí žít s bolestí, bez popírání, a přitom ji nenechá přerůst přes vše ostatní. Je tu bolest. Je tu ztráta, která se nevrátí. Třicet let, které byly takové, jaké byly.

A vedle nich je červnová vůně chleba. Obličej starého pána s jezevčíkem, kdo vždy kupuje raženku a koláček se zelím. Je Tamara, co chodí každou páteční směnu a klábosí spolu jako za mlada. Je táta, co pije kávu u okna a listuje novinami.

Něco opravdového, živého, vlastního.

Na konci září, kdy pekárna slaví tři měsíce a Ludmila se v ní cítí jako doma, vyjde jednoho večera na vzduch. Den byl dlouhý dodavatel, rozbitá malá pec, ke croissantům dlouhá fronta. Před pekárnou v zástěře a stažených vlasech postojí a dívá se na šero nad střechami.

Po druhé straně chodníku kráčí on.

Pozná ho až po chvíli Oldřich, viditelně zestárlý, více shrbený, v neznámé bundě. Vede skládací kočárek, ze kterého se rozléhá křik. Dítě huláká, Olda kočárek houpá a mne si spánek. Má v obličeji prázdno a únavu, jakou u něj nikdy neviděla.

Zvedne hlavu.

Oči se na chvilku střetnou.

Vteřina, dvě. Dítě řve, vítr žene listí, někde za rohem troubí auto.

Ludmila pohled neuhne. Jen se na něj dívá, pak se pousměje ne na něj, ne pro něj, ale pro sebe. Tak, jak člověku náhle dojde něco dočista jasného.

Pak se otočí a vrátí do pekárny.

Uvnitř voní chleba, skořice a slabě káva. Za pultem stojí Maruška, mladinká pomocnice, kterou přijala v srpnu, a balí zbylou vánočku. Koukne nahoru.

Všechno v pořádku? ptá se Maruška.

Všechno je v pořádku, odpoví Ludmila. Co zbylo?

Skoro nic, jen dva jablečné koláče.

Jeden dej stranou pro pana Petra. Říkal, že přijde zítra.

Ludmila odchází do kuchyně, svlékne zástěru, pověsí na věšák. Dívá se na čisté stoly, chladnoucí pec, kořenky vyrovnané na polici. Maminčin prsten na prostředníku chytne světlo a na vteřinu se zableskne tmavě rudě.

Zhasne v kuchyni a jde Marušce pomoct s kasou.

Venku prší. Ludmila zůstane stát pod stříškou, sleduje odlesky deště na asfaltu a lesknoucí se okna v protějším domě.

Je jí padesát pět. Má pekárnu, která voní skořicí, otce, co pije kávu u okna, kamarádku na páteční směnu a matčin prsten na ruce.

A má ještě něco, co teprve začíná, pomalu a opatrně, znovu budovat v sobě. Nemá to zatím jméno, ale vnímá, že je to pevná půda pod nohama. Ne štěstí ve smyslu bezbolestnosti. Ale život, opravdový, vlastní, do kterého se teď konečně vejde, jako když člověk vstoupí ze zimy do tepla.

Hořkost nezmizela. Třicet let, které nebyly, co si myslela, ta váha zůstává a asi nezmizí nikdy. Křivda vůči Aleně je v zamčeném šuplíku Ludmila ho neotvírá, ale ví, že je tam. A bolest z toho, co mohlo být jiné, děti, jiné možnosti, to je opravdové.

Ale spolu s tím je i něco dalšího.

Zvedne límec kabátu, vykročí do deště a jde ke svému autu. Pomalu, nespěchá. Pod nohama kloužou mokré listy, déšť šustí na ramenou a Ludmila si v duchu říká, že zítra by mohla konečně zkusit nový recept medový chleba s kmínem. Dlouho ho odkládala.

Zítra ho zkusí.

Rate article
Add a comment