Ať si letí sama. Třeba ji tam unesou, zamračila se tchyně.
Dusný letní večer před dovolenou měl být zalitý příjemným očekáváním a vřavou veselého balení.
Ale v bytě Antonína a Jitky se dalo napětí krájet nožem. Uprostřed obýváku, jakoby vztyčený totem nervozity, stála paní Božena Šimková. V ruce svírala ovladač od televize jako zbraň.
To si nedovolím připustit! Vy jste se snad zbláznili?! její hlas, zvyklý na velení žákům coby bývalé učitelky na důchodu, měl ostří, jako by řezala prase na zabijačce.
Na obrazovce zrovna zmrzl obrázek z posledních zpráv: zachmuřený moderátor před mapou jihovýchodní Asie kreslil červené šipky směrem k ohniska nebezpečí.
Jitka, která balila kufr s až zenovou vyrovnaností, jen rezignovaně vzdychla.
Ten scénář už znala. Antonín, tváří trpělivě unavený, se pokusil promluvit.
Mami, nech toho! Vždyť jsou to nesmysly! Jedeme přece do normálního hotelu, máme zájezd přes cestovku
Nesmysly?! Božena zvedla ruce, až ovladač málem zasáhl křišťálový lustr. Antoníne, prober se! Ona tě zničí! V Thajsku tam polovina obyvatel prodává orgány na každém rohu! Tebe, troubu, pošle pro pivo do nějaké postranní uličky a už se nevrátíš! Vyndají ti ledviny, játra, všechno možné, a odvezou tě v termotašce! A ji ukázala teatrálně na Jitku ji prodají do otroctví nebo bordelu! V reportáži na ČT1 to ukazovali!
Jitka přestala balit. Zvedla překvapené oči k Boženě a mlčela asi tak dlouho, jak by to Antonín nikdy nevydržel.
Paní Šimková, promluvila Jitka tiše, ale jasně. Vážně tomu věříte? Že každý Thajec je mafián s diplomem z transplantologie a bokem ještě provozuje bordel?
Nevysmívej se! Fakta jsou fakta! V televizi to běželo! Lidi jezdí za levnou exotikou a po dovolené se jejich orgány vrací poštou v krabici od koly!
Antonín si promnul tvář.
Mami, to je program pro důchodce, co potřebují adrenalin. Děsí je, aby nekoukali na nic jiného. Tam jezdí miliony turistů
A tisíce zmizí beze stopy! opáčila Božena. A ty už máš, Jitko, určitě letenky, co? Vrátíš je?
Mám. A nevrátím, suše Jitka. Dva roky jsme na to šetřili. Hledala jsem reference, diskuse, vybírala jen seriózní cestovku. Nočníma slumy se courat nehodláme. Vyjedeme na výlety, okoupat se na pláži v Pattayi, ochutnat tom yam
Ještě vás tam přiotráví, kdo ví, co do těch jejich polévek sypou, bručela Božena. Antoníne, prosím tě, rozmysli se. Ať letí sama, jestli musí. Její riziko, její starosti. Ty zůstaneš naživu! Mateřské srdce to cítí!
Následovalo ticho, že by člověk slyšel spadnout knoflík.
Pak Jitka konečně promluvila to, co leželo ve vzduchu už roky.
Dobře, pronesla, zacvakla kufr. Máte pravdu, paní Šimková. Risk je zábava pro odvážné. Poletím sama.
Jitko! To snad nemyslíš vážně? vytřeštil oči Antonín.
Slyšels mámu. Cítí zkázu ve vzduchu. Nemůžu riskovat tvé ledviny, natož prodat tě do otroctví. Zůstaneš s maminkou, popíjejte si čaj, sledujte záhady světa. Já pousmála se ledově já se půjdu upéct do tropů. Sama.
Božena chvíli vypadala spokojeně i zaskočeně.
Dosáhla svého, ale odvaha snachy hodit jí všechny její děsy zpátky do obličeje ji natolik zmátla, že nadšení rychle vyprchávalo.
Tak jo, vykoktala už s menším zápalem. Sama sis to zavinila.
Antonín ještě protestoval, přemlouval, ale Jitka byla neoblomná. Tu noc před odletem leželi zády k sobě a v obýváku bylo mrazivé ticho.
Ještě si to nerozmyslíš? zkusil Antonín.
Ne. odpověděla Jitka rázně.
*****
Letadlo dosedlo v Bangkoku a záplava horkého, voňavého vlhka Jitku objala jak deka na konci šichty v chebském skladu.
Strach? Ani kapku. Jen únava a ohromná chuť poznávat. První dny podle vlastního plánu brouzdala mezi usměvavými Thajci, užasle hleděla na zlaté střechy chrámů, jedla neuvěřitelně dobré věci z pouličních stánků.
Peněženku jí nikdo neukradl, natož unést. Sympatičtí prodavači jí maximálně mazácky zkoušeli vnutit mango o deset bahtů dráž.
Do rodinného chatu s Antonínem a ano, i s Boženou (ta to požadovala) poslala foto: Jitka se smějícím se koktejlem na pozadí tyrkysového moře. Podtitul: “Ledviny mám, otroctví zatím nenabízí. Mám se dobře.”
Antonín ji posílal srdíčka. Božena četla, koukala, mlčela.
Později Jitka odcestovala na sever, do Chiang Mai. A tam, v malém rodinném penzionu, kde paní jménem Nuan, postarší Thajka, učila Jitku pravý pad thai, došlo na zlom.
Nuan, s angličtinou na úrovni tři piva, dvě polévky, byla k neuvěření podobná Boženě Šimkové.
Stejně se strachovala o dceru, která makala v Soulu.
Je tam sama, zima, lidé se nesmějí, jídlo jim nejde pozřít, naříkala Nuan, rychle promíchávajíc nudle. V televizi říkali, že tam je vzduch plný radiace a všichni jsou morousi!
Jitka se na její starostlivý obličej podívala a začala se smát. Smála se, až jí tekly slzy, a Nuan se dívala nechápavě.
Pak Jitka, za pomoci pantomimy, obrázků a zabředlých anglicko-česko-thajských vět, vyprávěla o Boženě, o televizi, o orgánech i otroctví.
Nuan měla pusu dokořán. Pak jí ruplo v bránici a smála se s ní. Její smích byl zvonivý jako zvoneček v besedě.
Ty mámy jsou fakt všude stejné! zahlásila. Bojíme se neznáma. Televize chlubí nesmysly tady i v Thajsku!
Ten večer, na verandě pod hvězdami, které tu visely níž než v Humpolci, Jitka zvedla videohovor nikoli s Antonínem, ale rovnou s paní Šimkovou.
Božena vypadala unaveně a plná očekávání.
Tak co, žiješ? vyhrkla bez pozdravu.
Jsem vcelku v pořádku, paní Šimková, a všechny orgány mám, Jitka si rozsvítila kameru. Na verandu právě nesla talíř s ovocem a sladkým čajem Nuan, která se zasmušile zahleděla do telefonu, pak vykouzlila úsměv přímo filmu Zdeňka Trošky.
Ahoj! zavolala vesele. Tvoje snacha je šikulka! Dobře vaří! Neboj se, do otroctví ji nikdo neposílá! a objala Jitku kolem ramen.
Božena byla chvíli potichu. Chvíli koukala na usměvavou Thajku, chvíli na opálenou Jitku.
A… ledviny i všechno zůstalo? pronesla svraštěle.
Všechno vpořádku, usmála se Jitka. A chuť k jídlu se mi vrátila. Je tu krásně, lidi milí. Nuan má dceru v Koreji a taky furt kouká na televizi a bojí se
Nastalo ticho.
Dej mi ji na telefon, překvapila Božena. Tu… Nuan.
Jitka podala mobil. Dvě ženy, co nerozuměly ani slovo, spolu klábosily deset minut. Jen úsměvy, grimasami, kýváním. Nuan se smála, Božena dojetím jen trochu roztála.
Na konci zkusila i pousmání trochu kostrbaté, ale už tam nebyl žádný horor.
Po rozhovoru poslal Antonín zprávu: “Máma právě vypnula televizi. Řekla: ‘Už toho mám dost!’ a ptala se, kdy se vrátíš.”
Jitka chvíli hleděla na hvězdy nad Chiang Mai. Pak udělala další selfie: dvě ženské, ona a Nuan, objaté a vysmáté, a poslala do chatu.
Podtitul: “Mám spojence. Zítra letím na paraglide. Všechny orgány stále v sobě. Pa!”
Cesta zpátky byla pohoda. Na letišti ji objal Antonín a opodál, s pugétem neuvěřitelně kýčovitých karafiátů, stála i Božena.
Nevrhla se na ni, ale řev nebyl. Odkašlala si a podala květiny.
Tak co, přežila jsi?
Jak vidíte. A dokonce bez pasáka.
No, prosím, zamumlala tchyně a mávla rukou. Povíš mi o té jak se jmenuje Nuan?
Cestou domů Jitka vyprávěla o chrámech, polívkách, usměvavých lidech i vtipných historkách z cest.
Božena poslouchala a sem tam položila otázku. Televize doma mlčela.
Na černé obrazovce se odrážely tři postavy: manžel, objímající manželku, a tchyně, která se poprvé rozhodla vidět svět bez brýlí televizních nočních můr.
A večer, u čaje a bábovky, Božena najednou nesměle zahlásila:
Příští rok kdybyste měli zájem možná bych jela s vámi. Ale někam, kde není takový prales
Antonín a Jitka na sebe mrkli a rozesmáli se. Že by se babička konečně rozhodla pro změnu úhlu pohledu?
Jenže za pár dní přišla Božena na návštěvu, už zase rozpálená, a oznámila od dveří:
Nejedu nikam! Měla jsi prostě štěstí! V Praze teď zachránili pár lidí z otroctví, četla jsem to. Nepotřebuju to.
Jak myslíte, usmála se Jitka.
Antoníne, ty tam taky nesmíš. Po Česku je taky krásně, uzavřela Božena slavnostně.
Syn pokrčil rameny s mámou byla marná snaha. Ale už ho to nijak netrápilo.