Když jsem se jednou vracela z obchodu domů, na lavičce před vchodem seděl muž, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Držel v rukou starou hnědou obálku. Hned jak jsem se přiblížila, zadíval se na mě.
Jste Alžběta?
Zastavila jsem se. Taška s nákupem mi lehce narazila do kolene.
Ano proč?
Pomalu se zvedl. Byl to asi padesátiletý muž se šedivými vlasy a unavenýma očima.
Hledám vás už dva dny, řekl.
Srdce se mi sevřelo.
Proč?
Podal mi obálku.
To patří vám, řekl tiše.
Obálka byla těžká. Opatrně jsem ji otevřela. Uvnitř byla stará fotografie. Byla jsem na ní já mladší a usmívající se, stála jsem na autobusové zastávce s knihou v ruce a batoh na zádech. Ten den si dodnes pamatuji, už je to skoro dvacet let.
Odkud to máte? zeptala jsem se.
Muž se smutně pousmál.
Od mého bratra.
Zachvěla jsem se.
Já žádného bratra nemám.
Ne ne váš. Můj bratr vás tehdy vyfotil, ukázal na fotografii.
Posadila jsem se na lavičku, protože se mi najednou zatočila hlava.
Proč?
Byl do vás zamilovaný, tehdy, odpověděl.
Nastalo ticho. Po ulici projížděla auta a někde v dálce štěkali psi.
Nikdy jsem ho neviděla, zašeptala jsem.
Viděla. Každé ráno na té zastávce, řekl muž a sedl si vedle mě.
Snažila jsem se vzpomínat. Chladná rána. Lidé s kelímky kávy. Autobusy.
Všimla jste si muže v tmavé bundě s fotoaparátem?
Najednou se mi vybavila vzpomínka muž, který vždy stál trochu stranou, někdy četl noviny, jindy jen pozoroval kolemjdoucí.
Ano zašeptala jsem.
Muž přikývl. To byl on.
Podívala jsem se znovu na fotografii.
Proč mi to dáváte teď?
Chvíli mlčel.
Můj bratr zemřel minulý týden.
Stiskla jsem fotografii v dlaních.
A nechal mi to?
Ano, přikývl.
Vytáhl z obálky ještě něco malý lístek. Rozložila jsem ho. Písmo bylo úhledné.
Jestli ji někdy najdeš, řekni jí, že byla tím nejkrásnějším, co jsem každé ráno viděl.
Oči mi zvlhly.
Někdy míjíme lidi, kteří změní náš život aniž bychom si to uvědomovali, aniž bychom si je pamatovali.
Podívala jsem se na muže vedle sebe.
Proč se mnou nikdy nemluvil?
Smutně se pousmál.
Myslel, že jste až příliš šťastná, než aby vás rušil.
Nastalo ticho. Držela jsem fotografii a snažila se vybavit jeho tvář. Ale nešlo to.
A někdy je zvláštní zjištění, že jste pro někoho byli vzpomínkou aniž jste to kdy věděli.
Povězte mi upřímně
Kdybyste věděli, že na vás někdo myslel celé roky, aniž vám to řekl, přáli byste si to vědět dřív?