Výprava tety (Povídka)

Dobré zprávy

V tomhle tam nepůjdeš, řekl Viktor, aniž by se otočil. Stál v předsíni před zrcadlem a rovnal si kravatu tmavě modrou, hedvábnou, koupenou minulý měsíc za sumu, o níž se Jitka dozvěděla omylem, když hledala účtenku od ledničky. To myslím úplně vážně.

Viktore, je to výročí tvé firmy. Deset let. Jsem tvoje manželka.

Právě proto. Konečně na ni pohlédl a v tom pohledu nebylo nic něžného. Spíš něco, co už někdy dřív zahlédla, jen tomu nechtěla dávat jméno. Jsi moje žena. A právě proto tě žádám, abys dnes zůstala doma.

Proč?

Povzdechl si. Pomalu a dramaticky, tím způsobem, jakým dávají muži najevo, že ztrácí čas školením ženy v základních věcech, které by měla přece dávno pochopit.

Jitko. Jsou tam obchodní partneři. Důležití lidé. Možná i novináři.

No a?

Ty Odmlčel se, hledal slova a našel je. Jsi prostě tetička. Obyčejná česká tetička. V tom tvém modrém šatě s knoflíky. Tam budou úplně jiné ženy.

Jitka stála ve dveřích kuchyně s utěrkou v ruce, kterou před chvílí utírala nádobí starou, spranou, s povadlým kvetinovým vzorem. Dívala se na manžela a zvažovala, kdy přesně tohle začalo být normální. Kdy věty jako tyhle přestaly vyžadovat vysvětlení.

Půjde s tebou Lenka?

Nedrkl ani brvou. V tom bylo to nejhorší. Nebylo tam ani vztek, ani nejistota. Prostě rovný, připravený pohled.

Lenka je moje asistentka. Organizuje tu akci.

Viktore

Jitko, nezačínej.

Jen jsem se zeptala.

Ty nikdy jenom nezeptáš, utrhl se, když si bral sako z věšáku. Ty zase naznačuješ. Jsem z těch narážek už unavený.

Jitka položila utěrku na opěradlo křesla. Pomalu, s vědomím, že jí trochu třesou ruce, což nechtěla dát najevo.

Dobře, řekla. Fajn, Viktore.

No vidíš. Ještě jednou se zkontroloval v zrcadle, vypadal spokojeně. Děti jsou doma?

Karolína je u kamarádky. Ondřej je na koleji, vrátí se kolem osmé.

Řekni mu, ať nedělá hluk, až přijdu. Budu pozdě.

Dveře se zavřely. Jitka zůstala stát v předsíni mezi vůněmi jeho drahého parfému, který jí dřív připadal příjemný a teď jí byl jen cizí. Nepatřil už do jejího bytu.

Vešla do kuchyně, postavila na čaj. Dívala se, jak začíná z konvice stoupat pára, a přemýšlela, že před třiadvaceti lety si brala muže, který na ni hleděl docela jinak. Tehdy se mu líbil její smích prý zvoní jako zvoneček. Styděla se tenkrát, když to říkal.

Voda vřela. Jitka zalila sáček, dívala se, jak se v horku rozplytly tmavé víry.

Tetička. Tak ji nazval.

Bylo jí dvěapadesát. Ne sto, ne osmdesát. Dvěapadesát a nebyla přece žádná ošklivka, aspoň vnitřně to tak cítila. Nebyla modelka z časopisu, pravda ale ani bezvýznamná teta, jak jí Viktor neochotně vrazil nálepku. Měla krásné tmavě hnědé vlasy s jen pár šedinami starala se o ně. Ruce měla šikovné: upéct bábovku, spravit záclony, uklidnit dítě ve tři ráno, nebo vyřešit faktury, když sám Viktor u svého Monolitu kdysi dávno zaplul do čísel a prosil ji o pomoc.

Kdo mu tehdy pomáhal? Kdo mu radil s doklady dlouho do noci?

Tetička, prosím pěkně.

Neplakala. Slzy byly někde nablízku, cítila je za hrudní kostí, ale ven se nedraly. Možná protože to nebyl první podobný rozhovor. Ten první si pamatovala tři roky zpátky, když poprvé utrousil: Mohla by ses aspoň trochu líp oblékat. Tenkrát se urazila. Pak si zvykla. Nakonec rezignovala. A teď, stojí sama v kuchyni, Viktor jede na oslavu své firmy beze mě, zato s Lenkou, která má dvacet osm let a žádné bábovky v troubě, žádné sprané utěrky a absolutně žádných třicet let společného života.

Za oknem se smrákalo. Květnový večer, v zahradě pod domem voněly rozkvetlé šeříky. Jitka vypila čaj, umyla hrnek a šla ke skříni.

Vzadu, za zimními kabáty, měla schované šaty. Tmavě višňové, sametové. Koupila je před třemi lety ve slevě v Domě módy a doma je zkusila jen jedenkrát. Viktor je tehdy uviděl, zamračil se: Kam to chceš nosit? Je to moc výrazné na tvůj věk. To je skoro nevkusné. Složila šaty do pytle, dala je úplně dozadu. Chtěla je někomu darovat. Nakonec ne.

Teď je vytáhla, protřepala. Samet byl měkký, hřejivý, skoro živý na dotek. Jitka je přiložila k tělu a podívala se do zrcadla.

Ne. Tetička ne.

Z předsíně slyšela klíče v zámku. Ondřej. Slyšela, jak dusá, odhazuje bundu přes křeslo místo na věšák, jak míří do kuchyně.

Mami, je tu něco k jídlu?

V lednici jsou karbanátky. Dej si do mikrovlnky.

Proč tu stojíš se šatama?

Jitka se otočila. Ondřej stál ve dveřích, vysoký, s tátovýma lícníma kostmi a jejíma mírně unavenýma očima. První rok na vysoké mu dal zabrat poznala to podle té jeho shrbené chůze i podle toho, jak se poslední měsíce tvářil, jako by vláčel cihly.

Zkouším si, řekla.

Krásný. Prošel do kuchyně, hrnce zacinkaly. Kam v nich půjdeš?

Jitka chvíli mlčela.

To zatím nevím. Možná nikam.

Ondřej se vrátil s talířem, posadil se ke stolu, chvíli ji zkoumal. Měl ten pohled, takový ten dospělý, co u mladých překvapí.

Táta šel na večírek?

Jo.

Sám?

Neodpověděla hned. Přehodila šaty přes opěrku židle.

Ondřeji

Mami, vím to. Řekl to potichu, bez výčitek, prostě jako fakt. Karolína to ví taky. Víme to dlouho.

Až teď přišly slzy. Ne proudem, ne usedavě. Jen se jí postavily v krku jako knedlík a Jitka chvíli jen tiše dýchala a dívala se do okna, úplná tma.

Odkud?

Na jaře jsem je viděl spolu v kavárně u Masarykova náměstí. Nepozoroval mě. Ne, že by to bylo nějak pracovní. Bylo to jasné.

A tys mi to neřekl.

A co bys dělala?

To byla otázka. Co by udělala? Nejspíš by dělala, že nic neví. Jako to poslední tři roky dělá při všem podivném, co zahlédne. Rodinná psychologie, kdy žena po padesátce radši utíká před pravdou a hledá uklidnění v sebeklamu, to je typicky český folklór.

Nevím, přiznala.

Já taky nevěděl. Podíval se jí do očí. Mami, v těch šatech ti to fakt sluší. Opravdu.

Podívala se na syna. Na toho kluka, co mu kdysi četla pohádky a učila zavazovat tkaničky, kdysi ho vodila do školy s rohlíkem v batohu. Devatenáct. Už dospělý. Už vidí víc, než by si přála.

Děkuju.

Po večeři volala Karolíně. Přiběhla kolem desáté, s růžovým batohem a cizím parfémem na tričku od kamarádky.

Mami, co se stalo? Karolína se na matku podívala tím rychlým, přesným pohledem, který dospívající holky zvládají dokonale. Řekl ti něco táta?

Posaď se, vyzvala Jitka. Musíme si promluvit.

Seděly ve třech u kuchyňského stolu a pily čaj. Jitka vyprávěla. Ne všechno, ale dost. Co řekl Viktor, o šatech, o Lence. Děti mlčely, chápaly všechno, někdy až moc.

Karolína kousala spodní ret zvyk z dětství, dělávala to, když ji něco vzalo u srdce nebo chtěla zadržet slzy.

Táta ti fakt řekl tetička? zeptala se, když Jitka domluvila.

Jo.

To je Karolína zakroutila hlavou, zkoušela najít slovo. To je hnusný.

Je to nefér, přikývla Jitka.

Mami, půjdeš někam? Jako vůbec?

Podívala se na šaty přes židli.

Zatím nevím.

Té noci nespala dobře. Ležela na své půlce široké postele a přemýšlela. Co bylo. Třiadvacet let. Mládí, které dala tomuhle bytu, těmhle dětem, tomu muži. Práci nechala po narození Ondřeje. Předtím dělala ve švadlenském salónu v centru, byla jednou z nejlepších, šéfová paní Hana si jí vážila, říkala, že Jitka má dar. Viktor jí pak řekl: Nač ti je práce? Já vás zabezpečím. A ona uvěřila. Tehdy to dávalo smysl.

Dobrý život. Otočila se na bok, hleděla do tmy stropu.

Co dnes umí? Šít. Vařit. Udržovat domácnost. Být doma a mizet. To poslední zvládala bravurně.

Ne. Přestala se litovat. Umí šít, a to je dobré. Má šikovné ruce, rozum, dvacet let zkušeností. Pro sebe, pro děti, pro sousedku Ivanu, která opakovala, že Jitčina trička jsou lepší než z obchodu.

Myšlenky se točily dokola. Usínala a zase se budila. V půl třetí bouchly dveře. Viktor je doma. Slyšela ho v koupelně, pak ulehl a během chvilky usnul.

Jitka dlouho hleděla do tmy s otevřenýma očima.

Ráno vstal brzy, sotva popadl něco k snídani.

Tento týden budu plný, nečekej mě na večeři.

Dveře. Ticho.

Jitka nalila kávu, sedla si k oknu. Za sklem přešlapoval déšť, šeřík na dvoře potemněl, listy se leskly. Pila kávu a přemýšlela. Už klidně, skoro chladně. Možná když bolest překročí určitou hranici, změní se v něco jiného pevnějšího a jasného.

Banket byl ten pátek. Dnes je úterý.

Tři dny.

Vzala mobil a napsala Simoně. Simona Havelková, letitá bývalá účetní firmy, přesedlala před časem jinam, ale s Jitkou si zachovaly nenucené přátelství, občas spolu zašly na kávu. Simona byla chytrá ženská padesátky, která si od růžových brýlí držela odstup.

Simonko, máš teď čas?

Odpověď rychlá: Jasně. V tři, cukrárna Pod Lípou?

Domluveno.

Seděly spolu v malinké kavárně dvě ulice od domu. Simona přišla v šedém kostýmu, s krátkým sestřihem a příčetnýma očima. Poslouchala, nepřerušovala. Zvedla obočí až když Jitka řekla slovo tetička.

Tak to ti řekl natvrdo? ujišťovala se Simona.

Přesně tak.

A s Lenkou víš to dlouho?

Tuším už dlouho. Ondřej mi to večer potvrdil.

Simona chvíli ohrnula šálek v rukou.

Jitu, řeknu ti něco a nezlob se.

Povídej.

Věděla jsem to. Ještě když jsem dělala pro Monolit dva roky zpátky. Viděla jsem je spolu několikrát. Přemýšlela jsem, zda ti to mám říct. Nakonec jsem si řekla není to moje věc. Teď vidím, že to byla chyba. Promiň.

Chvilka ticha.

To je dobrý, mávla Jitka. Teď už je to jedno.

Co budeš dělat?

Zvedla oči.

Půjdu na ten banket.

Simona chvíli zírala, pak tiše přikývla.

S dětma?

S dětma.

Víš, že to bude řekněme, nepříjemné?

Vím.

A že ho to naštve.

Ano.

Simona chvíli mlčela.

Fajn. Tak co potřebuješ?

Jitka se poprvé za ty dva dny slabě usmála.

Někoho, kdo mi udělá účes. Sama to nezvládnu.

Ve čtvrtek večer seděla Karolína vedle mámy před toaletním stolkem a pečlivě jí češtila vlasy. Pomalu, jemně, tak jak to dělají děti, když tuší důležitý okamžik. Měla je Jitka husté, po ramena, den předtím si je nenápadně dotónovala, aby skryla zimní odstín.

Mami, nemáš strach? zeptala se Karolína.

Trochu.

Táta se určitě naštve.

Asi ano.

A co řekneš?

Nic. Koukala na sebe do zrcadla. Nic říkat nemusím. Prostě přijdu.

Karolína upevnila poslední sponku, poodstoupila, s úsměvem hodnotila výsledek.

Hezká jsi, řekla. Vždy jsi byla, jen jsi na to zapomněla.

Objala ji. Trochu překvapeně, ale pak opravdově.

Šaty ležely na posteli. Višňové, sametové, hebké. Oblékala je pomalu, zip vzadu stáhla Karolína. Do zrcadla koukala žena, která nebyla neznámá jen dávno zapomenutá, než začala všechno přijímat.

Make-up zvládla sama. Ani ne moc. Trochu řasenky, jemná hnědorůžová rtěnka, oblíbená z mládí. Náušnice z černého onyxu, dar od mámy.

Mami, ozvalo se z předsíně. Taxi už je tady.

Jdu.

Malá černá kabelka, stará, ale slušná. Plášť přes ramena, drobné chvění v rukou zpomalila pohyby. Klid. Jen v klidu.

Hotel Zlatá Hvězda byl solidní, ne ten nejluxusnější, ale na úrovni. Viktor si ho vybral kvůli reprezentaci velký sál, vysoké stropy, vlastní catering. Jitka tu jednou byla, asi před osmi lety, na svatbě kolegyně. Pamatovala si mramorovou podlahu v hale a obrovský lustr nad schodištěm.

Taxi zastavilo u vchodu. Jitka vystoupila první, na chvilku se zastavila na schodech a vdechla večerní vzduch. Bylo ještě pořád teplo, květnová noc, z parku voněl kvetoucí javor.

Mami, zašeptal Ondřej. Držíme s tebou.

Vím. Vzala Karolínu za ruku. Jdeme.

V hale už spěchali poslední opozdilci s jmenovkami na saku. Jitka kráčela klidně. Přistoupil k nim mladý portýr v obleku.

Dobrý večer. Jste na akci Monolitu?

Ano, řekla. Jsem manželka Viktora Novotného. Tohle jsou naše děti.

Kratičká pauza, pak přikývl. Další patro, sál Rubín.

Sál Rubín byl zaplněný. Všude luxusní šaty, vůně drahých parfémů a jednohubky, hlasitý smích, hudba v pozadí. Jitka zůstala stát u dveří a cítila na sobě pár letmých pohledů. Byla pro ně cizí. To věděla. Ti lidé znali Viktora Novotného, jeho image posledních let, někteří možná znali i Lenku. Ženu ale ne.

Vidíš tátu? zašeptala Karolína.

Zatím ne. Jitka zpomalila, očima sjela sál. Najdeme ho.

Viktor postával u vzdáleného stolku s dvěma muži v tmavých oblecích, jednoho poznávala: pan Miroslav Staněk, starý partner Monolitu, mohutný chlap s bílými vlasy a těžkopádným pohledem. Viktor si ho vážil nebo se ho bál, to Jitka nikdy přesně nerozpoznala.

Vedle Viktora stála Lenka.

Jitka ji poznala poprvé naživo, ale v duchu si ji představovala dávno. Mladá, vysoká, v úzkých šatech, s dokonalým účesem. Hezká, a Jitka to zaznamenala bez hořkosti, jen jako fakt. Krásná holka. Dvacet osm. Ruku měla položenou na Vítkově předloktí rutinně, nenuceně, což často řekne víc než slova.

Tam je táta, řekla Karolína klidným hlasem. A ta paní v modrým.

Jitka vykročila.

Procházela sálem bez spěchu. Lidé se otáčeli, někteří ustoupili stranou. Nezírala kolem, zaměřila se jen na vzdálený stůl a člověka vedle něj.

Viktor ji spatřil tři metry před sebou. Jeho výraz se změnil okamžitě otevřená ústa, pak sevřená, v očích chlad.

Jitko, hlesl. Co tu děláš?

Přišla jsem na výročí tvojí firmy, odpověděla stejným klidným tónem. Deset let je důležité číslo.

Miroslav Staněk se na ni podíval, potom na Viktora, pak znovu na Jitku.

Jitko Novotná? No to! Vám to sluší, opravdu.

Dobrý večer, pane Staňku. Usmála se. I vy vypadáte výborně.

Lenka o malý krok ustoupila dozadu. Ruka nenápadně sklouzla z Viktorova ramen.

Karolína, která stála trochu vzadu, popošla dopředu. Patnáct let, tmavé oči, rovná záda. Podívala se na Lenku s tím dětským pohledem, co tak dospělé dráždí.

Tati, řekla zřetelně, ale potichu, aby slyšeli i další. Proč jsi tu před chvílí objímal tu paní? To není máma.

Všechno okolo, jako by někdo stáhl hlasitost hudby. Ti dva pánové vedle Staňka vyměnili pohledy. Dáma s perlami u vedlejšího stolu se otočila.

Viktor zbledl i přes opálení to bylo vidět.

Karolíno to je pracovní vysvětlím ti

Tati, nejsme už malí, řekla Karolína stejně klidně. My s Ondřejem to dávno víme.

Ondřej stál vedle sestry, ruce svěšené. Neřekl nic. Jen se díval na otce.

Staněk se rozkašlal. Položil sklenku.

Viktore, řekl a v jediném slovu byla výčitka, mezera i to, co přijde dál. Máte tu asi rodinné záležitosti. Promluvíme později, ano?

Kývl na Jitku, starosvětskou galantností, kterou už nikdo nezná, a odešel. Ti dva za ním.

Lenka zašeptala: Půjdu zkontrolovat catering, a zmizela.

Viktor a Jitka zůstali stát sami, počítaje děti. Díval se na ni pohledem, o němž kdysi myslela, že je jen unavený, ale teď už věděla, že je to spíš: netuším, co dělat.

Jitko, hlesl, ty víš, co jsi způsobila?

Přišla jsem na oslavu tvojí firmy. Zopakovala klidně. Deset let to se nesmí přehlídnout.

Vzala si z podnosu sklenku. Šampaňské, perličky stoupaly ladně nahoru.

Mohla jsi zůstat doma, jak jsem ti řekl.

To bych mohla, přikývla. Ale neudělala jsem to.

Podívala se na něj a v tu chvíli do sebe všechno zapadlo. Žádný hněv, žádné zadostiučinění. Jen jasný pohled na muže v luxusním obleku, se zlatými manžetami, pro kterého dvacet tři let prala košile, žehlila, vařila a žila podle jeho obrazu, a napadlo ji snad jen: kolik času jsem promarnila?

Připiju ti na zdraví Monolitu, řekla. A pak půjdeme s dětmi domů. Už jsou unavení.

Obrátila se na děti:

Jdeme.

Šly k východu. Jitka cítila za sebou pohledy cizí, zvědavé, některé soucitné, jiné kritické. Bylo jí to jedno. Ne že by nebolelo, spíš už to nebylo horší než předtím.

U dveří ji Ondřej chytil za loket.

Mami, jsi fakt dobrá.

Já jsem jen přišla.

Přišla jsi, to stačí.

Doma šaty pečlivě pověsila a šla si lehnout. Poprvé za dlouhé týdny spala tvrdě a klidně do devíti ráno.

To, co přišlo potom, šlo pozvolna, ne hned, ale vyhnout se tomu nedalo, jako když roztává poslední led v dubnu. Ne druhý den, ale během dvou týdnů po oslavě. Jitka se to dozvídala po kouscích od Simony, která slyšela něco od známých, od Karolíny, která omylem zahlédla tátovu SMS, když mu nabíjel mobil v kuchyni.

Miroslav Staněk odmítl podepsat nový developerský projekt. Ne hned, ne otevřeně zkušeně, přes prostředníka a s odstupem. Po oslavě předal vzkaz, že potřebuje čas Staněk byl staré školy. Pro něj rodina byla něco konkrétního a obrázek v sále Rubín mu jasně smazal respekt k Viktoru Novotnému. Nešlo o to, že má milenku. I jiné mají. Spíš, že ji dovlekl na oficiální událost místo manželky. To už bylo neuctivé. To je v Čechách prostě jiný level.

Po Staňkovi začali couvat další. Když ve vedení Monolitu spustili diskuze o jeho řízení, vyplulo, že některé smlouvy za poslední rok a půl podepisoval obchvatem. To už nebylo o šatech ani o Lence stačí, že jeden kámen zasukuje další.

Lenka do tří týdnů nenápadně z firmy zmizela. Bez skandálu prostě výpověď a konec. Viktor se pár dní tvářil, že mu někdo vytáhl koberec pod nohama.

Jednoho dne se doma opatrně posadil ke stolu, Jitka mu postavila talíř polévky a odešla do druhého pokoje. Zůstal sedět dlouho, slyšela jeho povzdechy.

Večer ji zavolal.

Jitko, musíme si promluvit.

To musíme. Ale nejdřív chceš se bavit, nebo máš pocit, že tě mám vyslechnout?

Nechápal nejdřív rozdíl. Pak snad ano.

Promiň, řekl.

Jitka si složila ruce do klína, klidná. Nedrnčely. Dívala se na muže, kterého už nešlo nenávidět, ale nešlo ho už ani znovu přijmout. To, co by potřebovalo živé odpuštění, už mezi nimi nebylo. Uschlo někde mezi lety a slovem tetička.

Dobře, slyším tě.

Ale nebylo to odpuštění. On to pochopil.

Nepřišel s rozvodem hned, až za měsíc, když už měla k ruce právničku (Simona doporučila výbornou). Byt rozdělili, děti zůstaly u Jitky. Viktor to neřešil to jediné, v čem se nehádal.

Během rozvodu si Jitka otevřela švadlenku. Malou dílnu ve vedlejší ulici, dvě místnosti. Přemýšlela, co dál. Pekárna by byla jednodušší, ale ruce jí táhly k jehle a látce. Paní Hanu, starou šéfovou z původního salónu, už před lety důchod poslaly domů, ale když jí zavolala, odpověděla okamžitě: Jitko, dávno jsi to měla udělat!

Znělo to hezky, i když trochu hořce tehdy k tomu neměla sílu. Teď ano.

První měsíce byly těžké. Peněz málo, klientů poskrovnu, pracovala od rána do večera, domů lezla unavená s křídou pod nehty. Karolína se tam občas zastavila po škole, dělala úkoly v rohu stolu, popíjela čaj a občas se tázavě ptala na látky. Měla překvapivý cit pro barvy, dlouho si prohlížela vzorníky, překvapující na šestnáctiletou. Jitka si toho všímala a zapisovala do paměti.

Ondřej v té době zápasil se svým. Viktor se ho pokoušel zvát na setkání, volal, domlouval. Ondřej šel, vrátil se mlčenlivý. Jednou večer řekl mámě:

Chce, abych ho pochopil.

A ty?

Nevím, jak chápat člověka, který se styděl za svojí ženu. Ale tys nebyla vždyť jsi v pohodě. Vždycky jsi byla.

Děkuju, synku.

Myslím to vážně.

Já taky.

Pak s rozpaky dodal:

Mám problémy s Eliškou mojí holkou. Říká, že neví, co ze mě časem bude, bojí se, že se budu chovat jako táta.

To není tvoje cesta, Ondro.

Vím. Ale ona ne.

Chvíli hledala slova.

Dej jí čas. Ať se dívá, co děláš ty, nečiň sliby. Pomůže jen čas.

Přikývl, trochu nejistě. Ten příběh s Eliškou běžel dlouho a Jitka ho sledovala tiše, bez vměšování. Děti mají mít prostor řešit věci samy. Naučila se to až pozdě, ale aspoň že vůbec.

Dílna rostla pomalu, ale jistě. Po roce už měla stálé zákaznice. Za rok a půl přišly první svatební šaty náročné a dobře placené. Přibrala mladou pomocnici Báru šikovné ruce, jiné než ta Lenka, ale spolehlivá. Sedly si bez zbytečných řečí, rozuměly si pohledem u žehličky.

Simona občas přišla na čaj mezi střihy a nitě, povídaly si o tom, o čem si vyprávějí ženy po padesátce o zdraví, dětech, o tom, co v životě opravdu je. Jednou Simona prohlásila:

Víš co se mi na tobě líbí? Nejsi zlá.

Občas jsem naštvaná, usmála se Jitka.

To je ale něco jiného. Zlost vše rozbije. Naštvání přejde.

Jitka přikývla.

Karolína v sedmnácti došla na to, že chce jít na design. Nevykřikla to, nevyžádala si svolení, prostě přišla a položila před mámu šanon nákresů. Jitka v nich listovala dlouho bylo tam něco syrového, naivní, ale chytila směr.

To je tvoje.

Neva?

Ne. Je to tvoje a to víš líp než já.

Karolína se usmála kontrolovaně, ale vroucně.

Mami, tys se fakt změnila.

Vážně?

Dřív ses ptala: a co na to táta, a co řeknou lidi Teď už ne.

Jitka na ni pohlédla.

Naučila jsem se to pozdě.

Ne pozdě. Karolína sebrala desky. Jsi v pohodě.

To bylo to nejhezčí, co za roky slyšela. Lepší než pochvala, lepší než kompliment. Prostě: jsi v pořádku od někoho, kdo tě vidí bez filtrů.

Viktora vídala zřídka. Občas přijel pro děti, nebo doručit zapomenuté věci. Někdy držel styl, jindy už to nevycházelo. Slyšela přes známé, že vedení Monolitu se obměnilo, Viktor tam teď dělá nějakého středního manažera pro subdodavatele. Pádný propad ale Jitka už to neřešila. Měla svoje.

Třetí léto po rozvodu bylo krásné. Slunečné, dlouhé. Dílna se přestěhovala do většího prostoru, tři švadleny, večer Jitka sedávala na malém balkonu svého nového bytu (pronajatého, ale svobodného), pila čaj a koukala na zapadající slunce. Ne každý den, většinou se utopila ve střizích a fakturách. Ale když se zastavila, uvědomila si něco podstatného: je jí dobře. Ne tím pohádkovým štěstím, co v románech prostě dobře. Pokojně. Utahaně. Ale dobře.

Toho podzimu přišel.

Viděla ho z dílny, seděla nad šálkem kávy u nového střihu. Viktor stál přede dveřmi, trochu nejistý. Stárl, ale nebylo to jen časem prostě, když muži ztratí jistotu, najednou zestárnou víc. Ramena pokleslá, oblek slušný, ale krapet zastaral.

Vyšla mu naproti sama.

Viktore, pojď dál.

Usadili se do malé jednací místnosti, kterou Jitka zařídila na schůzky s klientkami. Dva židle, stůl, vázička se sušeným kvítím. Udělala čaj, přisunula před něj hrnek.

Jak se máš? zeptal se.

Dobře. Je hodně práce, daří se.

Slyšel jsem. Jsi šikovná.

Neodpověděla. Držela šálek oběma rukama, jak byla zvyklá.

Jitko víš já jsem o tom přemýšlel

Přemýšlel, zopakovala, bez otazníku.

Byl jsem blbej. V mnoha věcech. Teď si to uvědomuju.

Viktore

Počkej. Nech mě Ty jsi byla skvělá manželka. Vše držela pohromadě. Děti, dům. Neviděl jsem to nebo možná jo, ale bral jsem to jako jistotu, že to tak prostě je. Mýlil jsem se.

Jitka se dívala na toho unaveného chlapa, ve kterém viděla kousek toho Viktora, za nějž se tehdy vdávala, kousek toho, co jí řekl tetička, i toho po Lenčině odchodu s prázdným pohledem. Všichni to byli jeden člověk. Pochopila to.

Slyším tě.

Myslel jsem ale to je asi hloupý

Řekni.

Napadlo mě, jestli by nejsme už na začátek jen aspoň se vídat. Povídat si. Jsem teď sám, Jitko. Úplně sám.

Ticho.

Jitka položila šálek. Podívala se z okna na šedou podzimní oblohu, listí na chodníku, kolo u lampy. Potom na něj.

Viktore, já už se nezlobím. Opravdu ne to už je pryč. Je mi líto těch let. Ne tebe samotného, těch let, že byly jaké byly. To je vše.

Jitko

Nech mě doříct, pronesla měkce, ale pevně. Nejsi sám. Máš děti. Chodí za tebou víš to. Jsou pořád tvoje. Ale já už nemůžu být to, co hledáš. Nevím, co přesně jestli útěchu, nebo zvyk, aby člověk nebyl sám. Nevím. Ale tohle už neumím.

Proč ne?

Chvíli hledala správná slova ne ta, co zraní, ale pravdu.

Protože jsem se konečně stala sama sebou. Ne pateticky. Prostě fakticky. A to stálo tolik sil, že už nechci zpátky.

Dlouho byl ticho. Koukal do čaje, nerozvířil ho.

Pak pomalu přikývl.

Chápu.

Vím, že jo.

Děti? začal.

Děti jsou s tebou. To už je na tobě, ne na mně. Mluv s nimi. Ondřej těžce to nesl, ale dveře má otevřené, když přijdeš opravdově.

Viktor vstal, rovnal si sako, známý pohyb, kterým končil rozhovory celý život.

To modré šaty ti sluší, pronesl.

Sklopila zrak. Dnes měla jiné, ne višňové. Tmavě modré, s jednoduchým límečkem. Šila si je sama, minulou zimu.

Děkuji, řekla.

Odešel. Slyšela jeho kroky na chodbě, otevřené dveře a ticho.

Jitka zůstala sedět ještě chvilku. Místnost trochu chladná, sušené kvítí, šálky s vlažným čajem, náčrty rozházené u kraje stolu.

Pak vztala, vylila studený čaj, opláchla hrnek, vzala tužku a naklonila se nad další střih.

Do dveří nakoukla Bára.

Paní Novotná, přišla další zákaznice.

Řekni jí, ať chviličku počká, odpověděla klidně Jitka.

Bára přikývla a zavřela za sebou dveře.

Rate article
Add a comment