„Zase jsi přišla pozdě z práce?“ vyštěkl Petr žárlivě, ještě než si Jana stihla zout promočené boty …

Dobré zprávy

Zase jsi přišla pozdě z práce? zavrčel žárlivě. Všechno mi je jasné.

Zase jsi přišla pozdě z práce? spustil bez čekání, než si Stáňa sundá nasáklé boty, kapající od sněhu. Všechno mi je jasné.

Stáňa zůstala stát u dveří a držela se za ledovou kliku. Byt byl přetopený, voněl po smažené cibuli, a především po něčem starém, zamrzlém na vzduchu dusno a zloba, která se zažírá do záclon, oblečení a nakonec i pod kůži. Poslední tři týdny ji tenhle pach uháněl. Pomalu vydechla a snažila se uklidnit třas v rukou, pak se obrátila čelem k manželovi.

Radim stál ve zježeném županu v průchodu z kuchyně, zkřížené ruce na hrudi, pod ním pomačkané triko. Tvář, kterou znala dvacet let, teď vypadala cize a zkřiveně odporem.

Ráďo, doprava nejede začala osvědčenou litanii. Její hlas zněl skrz vatu tlumeně, odevzdaně. Sněhu je jak naseto, zácpy na Evropské

Přestaň! prudce uhodil dlaní o stěnu, až ze stropu spadla omítka. Nelži mi, Stáňo. Zácpy? V devět večer? Směr ven z Prahy?

Přistoupil blíž, a ona ucukla až k věšáku, mokrý kabát ji studil do zad.

Volal jsem ti do práce pomalu, slovo po slovu. V šest a deset. Recepční řekla, že jsi šla v pět. Kde jsi byla tři a půl hodiny?

Stáňa pocítila, jak se jí žaludek svírá do ledového uzlu. Lhaní jí dřív šlo v malých dávkách, aby neprovokovala bouřku. Ale současná lež už byla jiného kalibru. Tahle byla černá, obrovská a chtěla, aby ji někdo krmil, jinak překousne páníčka.

Byla jsem v lékárně. A pak jsem zašla k mámě, měla tam léky sklopila oči a motala se se zipem u kozačky. Zaseklý zip, třesoucí se ruce.

K mamince, jo? uchechtl se Radim. Volal jsem jí před půl hodinou. Řekla, že tě neviděla týden.

Ticho v předsíni by šlo krájet. Stáňa se narovnala, už nebylo kam ustupovat. Byla k smrti unavená. Každý den večer minové pole, každý zvonek znamenal zrychlení tepu na maximum.

Ty už někoho máš, že jo? jeho hlas ztišil a tím byl ještě děsivější. Sekretář, nový kolega? Nebo ten tvůj starý kamarád, o kterém jsi měsíc žvanila?

Byl u ní těsně. Z jeho dechu byl cítit tabák po infarktu jeho táty před pěti lety přestal kouřit, teď zase začal.

Ráďo, nikoho nemám. Věř mi, prosím.

Věřit? chytil ji za ramena a zatřásl. Podívej se na sebe! Zhubla jsi deset kilo, škubeš se při každém zvuku, máš heslo na mobilu a klopíš oči. Tak se chová ženská, co někoho tahá za nos. Ale víš, co je nejhorší?

Slzy, zadržované celý den, začaly pálit pod víčky.

Nejhorší je, hořce pokračoval, že se ani nesnažíš tuhle rodinu držet pohromadě. Chodíš domů jak na galeje. Je ti všechno u zadku mně, domovu, nám. Večer co večer jsi někde jinde, aspoň myslí.

To není pravda, zašeptala. Dělám to pro nás. Pro rodinu.

Pro rodinu se běhá za milencem? odplivl.

To si nedovoluj! vypadlo z ní nečekaně hlasitě. Nic nevíš!

V tu chvíli se odsunuly dveře do pokoje. Vystrčila hlavu Kuba jejich devatenáctiletý syn, bledý jak prostěradlo, kruhy pod očima, nervózní pohled.

Mámo, táto už konečně hrajete trochu míň nahlas? jeho hlas přešel do ječáku.

Radim se otočil ke Kubovi:

Mazej do pokoje! Nepleť se do věcí dospělých. Nebo snad víš, kde máma trajdá večer?

Kuba cukl hlavou, vyděšeně koukl na mámu a zabouchl dveře. Zamkl je.

Radim se obrátil zpátky ke Stáně. Oči mu ztvrdly.

Máš poslední šanci, Stáňo. Teď. Pověz pravdu. Kdo to je?

Stáňa zavřela oči. Před vnitřním zrakem se jí promítl obraz, co ji válejí každou noc: mokrý asfalt, světla reflektorů, postava v růžové bundě, tupé žuchnutí a řev brzd, který přešel do výkřiku jejího syna, když se zřítil do bytu před třemi týdny.

Mami, já nechtěl! Mami, ona skočila sama! Mami, nevolej policii, zavřou mě, zničí, tátu to zabije! Mami, zachraň mě!

A ona zachránila. Tedy si to chtěla myslet.

Nikoho nemám, Radime, řekla pevně. Jsem prostě unavená. Hrozí mi v práci vyhazov, bála jsem se říct, abys neměl starosti.

Radim ji dlouze měřil pohledem. Pak ji pustil, znechuceně.

Ty lžeš, konstatoval. Lžeš mi do očí. Včera jsem našel účtenku v kapse tvého kabátu. Zastavárna. Zastavila jsi zlatý náramek, co jsem ti dal k výročí.

Stáňa ztuhla. Zapomněla na ten pitomý papírek. Ve spěchu a panice, když sháněla další zálohu

Pro milence? uchechtl se trpce Radim. Potřebuje sponzorku? Nebo má dluhy a ty hraješ spasitelku?

To je na léčbu. zalhala. Kolegině má rakovinu, skládali jsme se jí

Zašantročíš šperky v zastavárně? přerušil ji. Stáňo, zmiz.

Cože?..

Sbal se a odejdi. K mámě, ke kamarádce, třeba na Sněžník. Dneska tě nechci vidět. Potřebuju čas rozmyslet si rozvod, nebo jestli ti dám ještě šanci se přiznat.

Radime, vždyť je noc hlesla.

Vypadni! zakřičel tak, až v kredenci zařinčelo sklo.

Stáňa pochopila: je konec. Kdyby zůstala, bude ji dál dusit a ona praskne. Nebo Kuba, ten za zdí, co slyší každé slovo, to nedá a všechno spadne.

V klidu se otočila, popadla kabelku. Vedle peněženky byla i další obálka ne s penězi, nýbrž s fotkami, které jí dnes někdo podstrčil. V kozačkách po sněhu vyklouzla zpátky na chodbu.

Dveře zaskřípěly konečné, těžké. Stáňa zůstala sama na schodišti. Mobil v kapse zavibroval. SMS. Ne od manžela.

Zítra poslední termín. Jestli nebude celá částka, jdu na policii. Pozdravujte Kuba.

Sesunula se po stěně až na paty, rdousíc dlaní vlastní ústa, aby nevzbudila sousedy.

Za okny hustá fujavice. Stáňa se vydala zmateně po zasněžené Evropské, nevnímala kudy jde. K mámě nemohla Radim by hned volal. Kamarádky by se vyptávaly. Jediná šance: nonstop bistro na hlaváku, přečkat noc s levným čajem.

Zalezla ke špinavému stolu v rohu, objednala si čaj a vytáhla mobil. Na tapetě rodinná fotka z Chorvatska minulý rok šťastní, opálení, Kuba se směje a objímá tátu, Radim na ni hledí tak něžně

Jak rychle se dá všechno rozmetat na molekuly.

V hlavě se přehrával večer: Kuba vzal tátovo auto bez dovolení chtěl povozit holku. Řidičák neměl, zkušenost párkrát z chaty. Radim měl noční. Kuba se vrátil za hodinu, bílý jak stěna, rozbitý reflektor.

Plakal, vrávoral u jejích nohou. Křičel, že bylo šero, vesnice, holka vyběhla zpoza autobusu. Dostal strach a ujel pryč.

Stáňa se rozhodla za vteřinu. Mateřství přerazilo právo, rozum i morálku. Věděla, jak je Radim zásadový záchranář, co by volal policii bez minuty váhání. Zodpovídej za své činy, jeho heslo.

Schovala auto do garáže. Vynutila na Kubovi mlčení. Druhý den zjistila jméno otce té dívky. František.

Dostala se k němu přes známé u dopravky, zalhala, že chtějí pomoct s vyšetřováním. Obyčejný panelák, byt nasáklý chudobou a neštěstím, František seděl v kuchyni, koukal na fotku své dcery a upíjel rum.

Nedokázala lhát dlouho. Přiznala se. Řekla, že to byl její syn. Že je mladý, nezkušený, že by mu vězení zničilo život.

František nekřičel. Neuhodil. Jen řekl sumu. Obrovskou, neřešitelnou. Na pomník, dodal. A taky abych vypadl a nikdy na tenhle barák už nemusel vzpomenout. Chtěl, abyste trpěli. Dokud nezaplatíte všecko.

Tak tu byla v nonstopu, s náramkem v zastavárně, kabátem prodaným přes inzerát a půjčkami všude možně, a stále to nestačilo.

Ráno se do práce nedostavila omluvila se, že je nemocná. Musela někde sehnat ještě sto tisíc.

Den strávila zoufalým obíháním: rychlopůjčovna, do zástavy šel i notebook, pučila si od spolužačky na akutní operaci.

V pět odpoledne měla potřebnou sumu. Tlustý balík haléřových bankovek zabalený v hnědé obálce.

Volala Radimovi tipte si, nevzal to. Psala Kubovi: Bude to v pořádku. Vydrž. Táta nic neví. Syn neodpověděl.

Stáňa vyrazila na známou adresu. Stará činžáková pětka na kraji města, vypadala jak z hororu: olupaná omítka, žárovka na chodbě se klepala, že brzy padne.

Vylezla do třetího patra. Odemčeno František čekal.

V bytě chaos, všude tašky, vypadalo to na stěhování. Nedopitá láhev na stole, sám František zarostlý, rudé oči, třesoucí se ruce.

Máš to? zachroptěl bez pozdravu.

Jo. Stáňa položila obálku. Všechno, jak jsme domluvili. Vezmete si peníze a už nebudou žádné nové udání.

František převážil obálku v ruce. Ušklíbl se kysele.

Myslíš, že prachy zacelí díru v srdci?

Už si nemyslím vůbec nic, hlesla Stáňa. Jen chci zachránit syna. Slíbil jste.

Slíbil frkl a hodil obálku zpět. A víš co? Už mě to přešlo.

Stáňa téměř přestala dýchat.

Jak přešlo?

Je to málo, přišel blíž, z něhož byl cítit chlast. Včera jsem viděl tvého manžela. Drahý auto, vypadá, že se mu daří. A ty mi taháš takové drobné, chodíš po zastavárnách.

Netuší nic! Auto je poslední, co máme hodnotného. Žijeme z platu!

Tak ať ví! zařval František. Ať pozná, jakýho parchanta vychoval! Moje holka hnije v zemi, tvůj fracek si doma cpe břuch řízky?!

Prosím Stáňa sepjala ruce. Dám víc. Prodám auto, najdu způsob jen potřebuju čas!

Čas došel! chytil ji za ruku. Teď zavoláš manželovi a řekneš, že má přivézt ještě půl milionu. Nebo já volám fízlům přímo teď!

V tu chvíli klaply na chodbě kroky. Dveře nechala pootevřené, Radim vrazil dovnitř.

Byl bílý jak křída, v ruce mobil s blikající aplikací Najdi moji rodinu.

Já to věděl, zašeptal, koukal na Stáňu, jejíž ruku držel cizí ochlastaný chlap. Sdílíš si polohu a neumíš ji vypnout, co? Chytrá jak rádio.

Přesunul pohled na Františka, pak na peníze na stole.

Tak hlas se mu třásl vztekem. Na kolik přijde noc s mojí ženou?

Stáňa rychle ruku vytrhla.

Radime, to není

Mlč! okřikl ji. Viděl jsem tě přijít. Do tohohle doupěte. K tomuhle přeměřil Františka s opovržením. Bože, Stáňo, myslel jsem, že máš aspoň trochu vkus. Takže žádný kolega ani šéf, nýbrž

František se rozesmál. Divoce, hystericky.

Milenec? zachrčel. Ty vážně myslíš, že je to aféra?

Zavři hubu! sykla Stáňa, zakrývá mu ústa dlaní. Radime, pryč! Vysvětlím ti to doma!

Radim ji odstrčil.

Ne, teď to chci slyšet. Už když už jsem tu.

František si otřel ústa, pak se zadíval na Radima se zvrácenou lítostí.

Hele, fakt jsi slepý nebo blbý? Vaše žena se mnou nespí. Vaše žena si mě kupuje.

Co? Radim zvedl obočí.

Kupuje tvůj klid, Franta vytáhl fotku s černou stuhou, strčil ji Radimovi pod nos. Koukej. Znáš?

Radim si vzal fotku a přimhouřil oči. Pak se mu zornice rozšířily.

To je zadrhl se. Tohle byla ta holka v zprávách. Před třemi týdny. Přechod v Modřanech. Řidič ujel.

Správně, skřivil ústa František. Zeptej se své andělské ženy, čí auto to bylo a kdo seděl za volantem.

Bylo ticho, až zaléhaly uši. Radim otočil hlavu ke Stáně. V očích strach, který je horší než afera, zoufalství, co trhá vnitřek.

Stáňo? zašeptal. Auto jsem měl v garáži, říkala jsi, že je vybitá baterka a vzala jsi klíče

Stáňa se zhroutila na kolena.

Odpusť zanaříkala. To byl Kuba. Vzal si klíče Byla to nehoda, Radime, je to náš syn!

Radim nekřičel. Nepohnul se. Jen sledoval ženu, co se svíjela u cizího chlapa, a toho, který si užíval vítězství i zoufalství zároveň.

Radimovi zešedlo ve tváři. Sice lékař, ví, jak vypadá smrt. Ale teď mu vstoupila do bytu.

Kuba? opakoval neuvěřitelně klidně. Náš syn zabil dítě?

Nezabil! zakřičela Stáňa. Byla to nehoda, sražená při dopravě!

Odjel, dořekl tvrdě František. Nechali ji tam ležet. Sanitka přijela za patnáct minut. Kdyby zastavil, zavolal Frantovi se zlomil hlas, možná by žila.

Radim se zachytil dechberoucím způsobem dveří.

A věděla jsi to? hleděl na Stáňu shora. Tři týdny jsi věděla?

Chtěla jsem ho chránit! brečela. Jsem jeho máma! Zavřeli by ho, Radime, v devatenácti by ho zničili! Platila jsem chtěla jsem, aby to utichlo

Zaplatila? Radim mrknul na obálku. Život dítěte za sto tisíc? Nebo kolik to bylo?

Dal jsem vám všechno, řekl Franta. Jen jsem chtěl, aby vás to žralo. Ale už tu o vás nestojím. Chci, aby šel sedět.

Radim přešel ke stolu. Vzal obálku, chvíli ji zvážil, pak hodil Frantovi do tváře. Bankovky se rozletěly po podlaze.

Ber si ty krvavý peníze, řekl tiše. Svědomí si nekoupím.

Obrátil se ke Stáně, chytl ji za paži a vytáhl ji na nohy.

Jdeme domů.

Radime, prosím žvatlala, sotva šla.

Buď zticha, štěkl. Jen mlč až domů, jinak ručím za to, co se stane.

Odcházeli pod pohledem Františka.

Cesta domů v naprostém tichu. Radim řídil jako šílenec, předjížděl zprava, proháněl to semaforem, jak by si nikdy nedovolil. Stáňa byla přimáčknutá na sedadle, téměř nedýchala. Viděla bílé klouby na jeho rukou.

Vešli domů. Kuba seděl v kuchyni nad studeným hrnkem čaje. Když viděl tátu, vstal tak rychle, že skopnul židli.

Tati? Mámo? Už jste si vyříkali?

Radim přistoupil k synovi. Kuba o hlavu vyšší, a teď menší než kdy dřív.

Obleč se, rozkázal.

Kam? strachy švihl po mámě. Stáňa zůstala přimáčknutá ke zdi a potichu plakala.

Na policii, řekl Radim.

Kubu podlomila kolena. Sesunul se zpět.

Tati, ne! Máma to přece domluvila! Prosim, tati!

Máma to domluvila? trpce se zachechtal Radim. Máma ti koupila jízdenku do pekla. Tři týdny žiješ s tím, že jsi zabil člověka žereš, spíš, hraješ počítače?

Já nespím! vykřikl Kuba a rozplakal se. Každou noc ji vidím! Tati, bojím se!

Bojíš? chytil Kuba za triko a přitáhl. Myslíš, že ta holka se nebála, když umírala? Její táta se bojí žít v prázdným bytě?

Radime, ne! skočila mezi ně Stáňa. Vždyť je to dítě!

Není! zakřičel Radim, odrazil ji. Je dospělý, co spáchal zločin a schoval se za mámin sukně! A ty podíval se na manželku bolestně. Zradilas mě, Stáňo. Ne tím, že bys šla s někým spát. Tím, že jsi ze mě udělala blbce. Že jsi rozhodla, že pravdu nevydržím. Že čest naší rodiny stojí sto tisíc korun.

Bála jsem se, že ho udáš! křikla bezmocně.

Udělal bych to, kývl Radim. Ale byl bych s ním, platili bychom mu advokáta, hledali bychom vysvětlení. Čelili bychom tomu spolu. Ale teď? Teď jsme rodina srabů a zabijáků.

Kuba sjel na podlahu, ruce přes hlavu, zvířecí vytí.

Radim ho přiklekl.

Kubo, koukni se na mě.

Zvedl zaplakaný obličej.

Jestli tam teď nepůjdeš, nikdy nebudeš člověkem. Ten strach tě rozsápe. Chceš celej život skákat hrůzou, když uslyšíš sirénu? Chceš čekat, že někdo přijde a všechno praskne?

Kuba zakroutil hlavou.

Takhle už to nejde, tati Nejsem schopnej.

Tak pojď. Jdu s tebou. Budu tam. Ale musíš nést následky.

Kuba se pomalu postavil. Otřel si slzy, popotáhl nosem. V očích poprvé od nehody nebylo šílenství, nýbrž rozhodnutí.

Jdeme, zašeptal.

Radim kývl a otočil se na Stáňu.

Ty zůstaneš.

Jdu s vámi! sáhla po kabátu.

Ne, zvedl ruku. Ty už jsi svoje udělala. Zkusím teď já něco napravit.

Radime, odpustíš mi? hlesla, ve které odpovědi se bála.

Díval se na ni dlouze, jako by si zapamatovával všechny její rysy.

Nevěru bych ti odpustil, Stáňo. Ženský holt někdy ujede vlak. Ale tohle Tři týdny jsi mlčela, když jsem šílel žárlivostí. Sledovala jsi mě utrápeného, hlavně že jsi kryla vlastní vinu.

Otevřel dveře a pustil syna před sebe.

Nevím, jak s tím budu žít. Nevím, jestli s tebou vůbec ještě můžu spát v jedné posteli, když vím, čeho jsi schopná.

Dveře zapadly.

Stáňa zůstala sama v prázdném bytě. Ticho tam bylo hustší než smog ve Škodovce. V předsíni na zemi ležela účtenka ze zastavárny, co vypadla Radimovi z kapsy.

Přišla k oknu. Dolů pod lampou, u auta, šli dvě postavy jedna větší, druhá shrbená a mířily do chumelenice. Nedržely se, ale šly vedle sebe.

Opřela čelo o ledové sklo. Pravda vyplavala. A byla horší, než by si kdy Radim dokázal představit. Nebyla to jen demolice minulosti byl to konec budoucnosti. Ale dole, tam, šel otec a syn napravit aspoň kousek toho, co zbylo.

Stáňa se svezla podél zdi a poprvé za tři týdny plakala ne ze strachu, ale z toho, co už nikdy nevezme zpět. Soud bude dlouhý. Trest reálný. Ale ten nejhorší rozsudek už padl tady, pár minut zpátky. A ten žádný advokát neodvolá.

Rate article
Add a comment