Když jsem nastoupil do výtahu v našem paneláku, uvnitř už stála žena, která držela klíče od mého bytu.

Když jsem nastoupila do výtahu v našem paneláku, už tam stála žena, která držela klíče od mého bytu. Nejprve jsem si myslela, že jsem si spletla patro nebo někde udělala chybu. Ale ne: přívěsek na klíče byl přesně ten samý malé modré srdíčko, které mi kdysi dávno darovala sestra Monika.

Ta žena měla kolem čtyřiceti, krátké tmavé vlasy a kabelku, která vypadala, jako by se chystala založit státní úřad. Stála klidně, jakoby nebylo nic podivného na tom, že drží moje klíče.

Výtah se rozjel nahoru. Srdce mi bušilo jako když točíte kolo štěstí na pouti.

Promiňte, řekla jsem, ty klíče… kde jste je vzala?

Podívala se na mě. Potom na klíče. Pak zase na mě.

A vy jste kdo?

Ten dotaz mě trefil jak dobře mířený míč od Pavla Nedvěda.

Já bydlím v bytě číslo 12.

Na okamžik vypadala jako socha z Olomouce. Pak tiše povídá:
To je zvláštní.

Proč?

Protože já taky.

Výtah zastavil v šestém patře, ale nikdo nevystoupil. Ve vzduchu viselo ticho, které ani pražský smog neprolomí.

Já bydlím tam už čtyři roky, řekla jsem.

Žena sevřela klíče v ruce.

A já mám smlouvu od minulého měsíce.

Zírala jsem na ni.

Jakou smlouvu?

Otevřela kabelku, vytáhla složku a ukázala mi kopii nájemní smlouvy.
Adresa moje. Byt 12.

Nastalo ticho tak husté, že byste mohli krájet svíčkovou.

Kdo vám ho pronajal? zeptala jsem se.

Majitel.

Kdo?

Jaroslav.

Měla jsem chuť se rozesmát, ale žaludek se mi stáhnul.

Jaroslav byl můj bratranec. Řekl mi, že byt je jen dočasně volný, než se vrátí ze zahraničí.

On je majitel, řekla jsem tiše.

Žena přikývla.

Ano. A řekl mi, že byt je prázdný.

Výtah zastavil na patře, kde běžně parkují kočárky a nikdo nikdy neví, kam patří.

Obě jsme zůstaly stát a dělaly, že nás to nijak neznepokojuje. Nakonec řekla:

Asi nějaká chyba.

Asi jo.

Vykročily jsme do chodby. Dveře bytu 12 byly přímo před námi.
Žena zvedla klíče.
Já taky.
Oba klíče vypadaly jako dvojčata z Brna.

Začalo velmi zvláštní ticho.

Někdy je nejhorší pocit ne to, že vám někdo lže, ale když zjistíte, že jste možná nikdy neznali pravdu.

Podívala jsem se na ženu.

Otevřeme?

Vzdychla.

Otevřeme.

Tak mi řekněte upřímně… kdybyste zjistili, že vám někdo pronajal váš vlastní domov jinému, snažili byste se najít pravdu v klidu nebo byste vybuchli jako bohemka při derby?

Rate article
Add a comment