Vy jste si vzali byt na hypotéku? zvolala nadšeně Jana. To je ale báječné, holčičko moje! Opravdu úžasné!
Lucie se na druhém konci linky rozesmála, a Jana zaslechla, jak zeť něco říká v pozadí.
Mami, proč tak řveš, uslyší tě sousedi
No a? usmála se Jana. Kdy můžeme přijet se podívat? Dneska? Zítra? Upeču vám štrúdl, ten jablečný, co má Karel nejradši.
Lucie na chvíli zmlkla.
Přijeď v sobotu, zrovna budeme rozmísťovat nábytek.
V sobotu stála Jana uprostřed světlého obýváku, pomalu se otáčela kolem dokola a prohlížela si vysoké stropy, široká okna, čerstvou omítku na zdech. Novostavba voněla barvou a dřevem.
Kuchyň je obrovská, představ si to! vedla Lucie maminku chodbou. A balkon máme zasklený, můžeme tam pak dát kočárek.
To je nádhera, pohladila Jana zeď. Karle, jsi šikovný!
Zeť jen pokrčil rameny.
Snažíme se, Jano.
U oběda si Jana přidala druhý kus štrúdlu a konečně vyslovila to, co jí leželo na srdci už od rána.
Já jsem se o vás tolik bála, to si neumíte představit. Lucinka v sedmém měsíci a vy pořád v podnájmu, kde vás paní mohla kdykoli vyhodit. To přece není normální!
Lucie si vyměnila pohled s Karlem. Jana si všimla, jak dcera nepatrně stiskla rty.
Mami, zvládali jsme to.
Zvládali odložila Jana vidličku. Ale já v noci nemohla spát, pořád jsem jen přemýšlela, jak to všechno zvládnete, co když se něco stane? Dítě potřebuje jistotu, vlastní domov.
Karel si odkašlal a odsunul talíř.
Splátka není malá Ale spočítali jsme to.
Velká? zpozorněla Jana.
Normální, pohotově odpověděla Lucie. Na Prahu je to normální.
Jana se zadívala na dceru, na její napjatá ramena, na to, jak Karel upřeně pozoruje vzor ubrusu, a pochopila, že oba mají strach. Jen to samozřejmě nikdy nepřiznají.
Tak poslouchejte řekla přísně budu vám pomáhat, o tom se nemusíme bavit. A rodiče Karla se taky zapojí, že jo?
Slibovali, přikývl Karel. Máma říkala, že každý měsíc pošlou, co půjde.
Vidíte! opřela se Jana o židli. Zvládnete to. Spolu na to nejste sami.
Lucie se slabě pousmála, ale úzkost v jejích očích nezmizela
V březnu se narodil Jakub, velký, zdravý kluk s hlasitým pláčem. Jana jezdila každý týden, vařila polévky, prala pleny, a vozila vnoučka v novém kočárku po sídlišti.
Život se ustálil. Karel postoupil v práci, a Lucie začala mluvit o druhém dítěti.
Za dva roky se narodila Pavlínka a byt byl zase plný dětského smíchu, rozházených hraček a bezesných nocí. Jana se dívala na dceru, na její šťastné oči, a pomyslela si, že vše je, jak má být.
A pak Karla propustili.
Jana se to nedozvěděla hned. Lucie se vyhýbala odpovědím, tvrdila, že je všechno v pořádku, jen jsou unavení. Pravda vyšla najevo náhodou, když Jana přijela nenadále a zastihla dceru v slzách nad hromadou papírů.
Nezvládáme to, mami, šeptala Lucie. Tři měsíce máme nedoplatek. Z banky volají každý den.
Jana pomáhala, jak mohla, sháněla peníze u příbuzných, známých, ale pořád to nestačilo. Karelovi rodiče sotva vycházeli s penězi poté, co byl tchán v nemocnici.
A za půl roku přišli o byt
Jana seděla na návštěvě u kamarádky Aleny a nemohla se donutit napít se čaje.
Teď bydlí v garsonce, svírala Jana hrnek. Dvě děti, Aleno! Kubíkovi jsou čtyři, Pavlínce dva. Nemají kde vyrůst, běhat, pořád si navzájem překážejí! Čtyři lidi v jedné místnosti!
Alena smutně zavrtěla hlavou.
Panebože, to je hrozné!
Já jim říkala, že to zvládnou, otírala si Jana slzy. Slibovala jsem, že pomůžu. Ale co já mohu? Důchod směšný, brigády náhodné. Přesvědčila jsem je, že všechno zvládnou!
To jsi nemohla vědět, jak se to zvrtne.
Dětem to ale nepomáhá, Jana odložila hrnek. Lucii to taky nepomůže, že jsem to myslela dobře.
Jana schovala obličej do dlaní. Myslela si, že dcera si konečně život uspořádala. Místo toho je to ještě těžší. Dřív byli sami v podnájmu. Teď s dvěma dětmi!
Čas plynul
Lucie a Karel ze sebe konečně splácí dluh u banky. Tahle zpráva je za dlouhou dobu nejlepší.
A co budete dělat dál? ptá se Jana.
Začneme zase šetřit na vlastní bydlení, přiznává Lucie. Třeba se spokojíme s něčím menším.
Hlavně, že bude vlastní, přikývla Jana, i když ji dcera nemohla vidět.
Utekly další dva roky. Kubíkovi je šest, Jana přijíždí na jeho narozeniny s velkou krabicí pod paží. Stavebnici vybírala tři hodiny, v půlce obchodu, dokud nenašla přesně tu, s autíčky a garáží, po které toužil už od zimy.
Babičko! Kubík se na ni vrhá a objímá ji. To je pro mě?
Pro tebe, pro tebe, políbí ho na vlásky. A ještě něco mám.
Jana vytáhne z kabelky obálku a podá Kubovi. Ten nahlédne dovnitř a vytřeští oči.
Kolik to je?
Deset tisíc korun, sedne si Jana ke Kubovi. Chtěl jsi nový mobil, ne? Tohle je začátek, babička ti ráda přidá.
Kubík obejme obálku a běží vše ukázat Pavlínce. Lucie stojí ve dveřích a mlčky vše sleduje Jana si nevšímá zvláštního výrazu v dceřině tváři.
Za dva týdny Jana volá vnukovi. Kubík zvedne telefon po třetím zazvonění.
Ahoj, babi!
Ahoj, broučku! Jak se máš? Co je nového?
Dobře! vychrlí Kubík. Koupili mi na léto nové oblečení, kraťasy, trička a svítící tenisky!
Jana zbystří.
Nové oblečení? Za co?
Máma vzala ty, co jsi mi dala, řekne bezelstně. Říkala, že mobil bude až později, že teď potřebuju spíš věci na léto.
Jana ztuhne s telefonem v ruce. Hruď jí zaplaví horko a tíha.
Zavolej mi mámu, řekne tiše.
Je zaneprázdněná.
Dobře, Jana s námahou vyloudí úsměv. Tak zatím, zlato.
Jana položí telefon a dlouho jen nehnutě sedí. Asi bude muset znovu s Lucií promluvit!
Druhý den ráno už je Jana u Lucie doma.
Jak jsi mohla? rozčílí se. Ty peníze jsem dala Kubovi! Jemu, ne tobě!
Lucie únavně zavře oči.
Mami, uklidni se.
Cože? rozčílí se ještě víc. Kluk si přál mobil! Úplně záměrně jsem mu na to dala peníze, aby si šetřil! A ty jsi je použila jinak!
Lucie ztuhne v obličeji.
Udělala jsem to, co bylo potřeba.
Potřeba? Jana se až dusí. Utratit cizí peníze za kraťasy?
Kubík potřeboval letní oblečení, klidně praví Lucie. Jinak jsme neměli z čeho zaplatit.
A říct mi to? Jana postoupí blíž. Zeptat se?
Ne, mami, potřese hlavou Lucie. Ve svém bytě rozhoduji o penězích já. Tebe se to netýká.
Netýká?! už křičí Jana. To mě nebude zajímat, jak hospodaříte, když jste už jednou o byt přišli? Vždyť to sami neumíte!
Lucie zbledne, ale mlčí.
A teď ještě berete klukovi jeho peníze, Jana nemůže přestat. To je hanba!
Odejdi, mami, řekne tiše Lucie. Prosím.
Jana se otočí a odejde, aniž by se rozloučila. V břiše jí vře zlost. Dcera jí křivdila, místo aby uznala chybu! Ještě bude prosit o odpuštění!
Ale měsíc uběhne a Lucie nevolá, neodepisuje na zprávy.
Jana sedí u Aleny v kuchyni, v rukou žmoulá papírový ubrousek.
Odmítá mě, vrtí hlavou Jana. Moje vlastní dcera! K vnoučatům mě nepustí, telefon nezvedá.
Alena jí doplní čaj.
A co jsi jí vlastně tehdy řekla?
Řekla jsem pravdu! ohradí se Jana. Že neumí zacházet s penězi, jsou neschopní! A copak to není pravda?
Alena chvíli mlčí a dívá se z okna.
Janu, ty jsi Kubíkovi peníze darovala, že?
No jo
Tak už jsi mu je dala pak to už nejsou tvé peníze.
Ale dala jsem je na mobil!
Oni je použili na oblečení dítě potřebovalo kraťasy a trička, ne čekat na mobil, pokrčí rameny Alena.
Jana chce namítnout, ale Alena ji zarazí.
A s tou hypotékou jsi je taky mohla ušetřit. Celý roky spláceli, oba dřeli a starali se o děti. A ty je nazveš neschopnými.
Myslela jsem to dobře, Jana už je tichá. Mám o ně strach.
Strach máš, přikývne Alena. Ale nakonec je akorát zraňuješ. Možná bys měla zavolat první? A omluvit se?
Jana trucovitě stiskne rty a odvrátí se. Ne. Ona je přece starší a chtěla to nejlepší.