Vzpomínám si na tu podivnou událost v našem činžovním domě v Praze. Když jsem vešla do výtahu, už tam stála žena, která držela svazek klíčů ke svému bytu a ke svému překvapení jsem poznala své klíče.
Nejdřív jsem si myslela, že se mýlím. Ale ne. Přívěsek byl stejný malé modré srdíčko, které mi před lety dala moje sestra Věra.
Ta žena působila asi čtyřicetiletě, měla krátké tmavé vlasy a na rameni přísnou kabelku. Stála klidně, jako by všechno bylo běžné a v pořádku.
Výtah se rozjel vzhůru a moje srdce tlouklo jako zvon. Promiňte, řekla jsem, odkud máte ty klíče?
Žena pohlédla na mě, potom na klíče, a potom znovu na mě. A kdo jste vy? zeptala se a její dotaz mě zasáhl jako rána.
Bydlím v bytě číslo 12, odpověděla jsem.
Ona na chvíli ztuhla a pak tiše přikývla: To je zvláštní.
Proč?
Protože tam bydlím taky.
Výtah zastavil na šestém patře, nikdo nevyšel. Uvnitř panovalo ticho.
Bydlím tam už čtyři roky, řekla jsem.
Žena sevřela klíče v dlani. A já mám smlouvu od minulého měsíce.
Dívala jsem se na ni. Jakou smlouvu?
Otevřela kabelku, vytáhla složku a ukázala mi kopii nájemní smlouvy. Adresa byla stejná byt 12.
Nastalo ticho.
Kdo vám ho pronajal? zeptala jsem se.
Majitel, řekla.
Kdo?
Josef.
Můj žaludek se stáhl. Josef byl můj bratranec. Říkal mi, že byt dočasně používám, dokud se vrátí ze zahraničí.
On je majitel, řekla jsem tiše.
Žena přikývla. Ano. A říkal mi, že byt je volný.
Výtah zastavil na našem patře. Dveře se pomalu otevřely, ale žádná z nás se nehýbala.
Nakonec žena řekla: Možná je tu nějaký omyl.
Možná, odvětila jsem.
Vyšly jsme do chodby, dveře bytu číslo 12 stály přímo před námi. Žena zvedla klíče, já také. Oba svazky vypadaly shodně.
Nastalo zvláštní, hluboké ticho, které se zdálo, že trvá věčně.
Někdy není nejhorším pocitem, když vám někdo lže. Horší je zjistit, že jste možná nikdy neznali pravdu.
Podívala jsem se na ženu. Otevřeme?
Vzdychla. Ano.
Řekněte upřímně…
Kdybyste zjistili, že váš domov byl nabídnut někomu jinému, snažili byste se zjistit, co se doopravdy stalo, v klidu nebo byste hned vybuchli?