Rodinný klenot
Ne! Mami, nezkoušej mě přemlouvat! Stejně to udělám!
Maruško, proč? Vysvětli mi to, proč na tom tak trváš?
Protože on vždycky vejde do místnosti o minutu dřív než já! Protože se na sebe nemůžu ani podívat do zrcadla! Protože ten život nikdy nezharmonizuji jako ostatní žádný muž, žádné děti! Bože, mami! Opravdu to nechápeš? Maruška se rozplakala a vztekle hodila kartáč po zaskočeném Čertovi.
Polštář, který Čert právě urputně drápal, zatímco poslouchal křik nad sebou, byl vyšívaný přímo Maruščinýma rukama. Měl to být dárek pro babičku, ale velký spor rodinu rozdělil a polštář zůstal doma s Maruškou. Skvostné růže, vyšité na tmavém sametu, teď patřily jí i jejímu obtěžujícímu kocourovi, zdatnému nájezdníkovi z rodiny Novotných.
Kočka se doma objevila díky Marušce. Cítila za záchranu Čerta zodpovědnost kluci z vedlejšího domu jej téměř utýrali, protože patřil nikomu. Dívku s notovou složkou, jemnou a křehkou, jak si přála její máma, nebrali vážně. Jenomže Maruščin táta chtěl něco jiného: jeho dcera měla černý pásek v karate a spoustu pohárů, které jí při každém dustingu hnuly žlučí. Maruška nesnášela uklízení a prach na velkých úspěších ji doháněl k šílenství. Matka ale úklid trofejí zakázala prý to posiluje její sebevědomí.
Jedno její sportovní umění se hodilo. Rozjaření kluci dostali zaslouženě a zmizeli, zatímco Maruška zachránila hubeného, osamělého tvora s holým ocáskem. Ten brzy obrostl srstí a stal se drzým kocourem, přesvědčeným, že Maruška je jen jeho a na všechny ostatní starosti už není důvod.
Ten den, kdy se Čert stal členem rodiny, se Maruška vracela z konzervatoře rozladěná a mrzutá. Příprava na soutěž, do které se chystala, vázla. Prsty, které obvykle poslouchaly jako hodinky, selhávaly kdykoliv, když do zkušebny vešel její spolužák Ondřej.
Ondru znala už od základky, pak spolu šli i na konzervatoř. Najednou jí připadal cizí, jiný, záhadný. Přes léto ho neviděla, on byl u rodiny, a když se znovu potkali, byla celá nesvá. Když ji pohladil po rameni, zamrazilo ji neznámé, sladce mučivé štěstí. Jen tam zůstala, snad aby okamžik trval déle. Dřív by mu dala legrací pohlavek, ale tentokrát jí to vůbec nenapadlo chtěla jen stát, cítit jeho ruku a rozplývat se.
Když Ondra pak odběhl do zkušebny se svými zmuchlanými notami, Maruška se styděla: Já jsem ale hlupačka! Co mě to napadlo? Ale ten pocit už nezmizel. Zářivou postavu svého prince sledovala koutkem oka a hned sklápěla řasy, sotva se k ní otočil.
Bylo to mučivé a krásné. Chtěla si s ním promluvit, ale zároveň se toho bála tolik, že se jí podlamovala kolena při pouhé pomyšlení. Prsty jí tuhli a nic nešlo.
Maruška trpěla.
Nikomu o tom říct nemohla. Máma by nerozuměla možná, alespoň si to myslela, a to stačilo. První lásku si neuměla představit sdílet s matkou.
S mámou měla složité vztahy. Milovaly se hluboce, a právě proto byly hádky o to těžší. Ale k talířům a křiku nikdy nesklouzly. Kultivované ničení duší, říkala babička, než se všichni rozhádali, naprostá hloupost! Maruška souhlasila, ale byla už součástí tradice.
Mamka ji zbožňovala, někdy až bolestně. Pro Alenu Novotnou nebylo na světě nic důležitějšího než dcera, a Maruška to věděla. Věděla také, že by jí mamka nejradši navlékla ochranný zvon, zabednila a uchránila před veškerým trápením. Tak jí umožnila hlavně domov, konzervatoř a jen zřídka přírodu nebo prázdniny s rodiči. Nikdy žádný tábor, žádné aktivity s vrstevníky. Počet přátel spočíval na dětech maminčiných známých, které Maruška neměla ráda Lenička byla zlomyslná a urážlivá, Šimon darebák, který hned první den urval hlavu jejímu plyšákovi: Tak mu patří!
Maruška plakala pokaždé, když přišel, a dospělí byli smutní: Jaká škoda, že si děti nesedly! To mohli být krásný pár! Máma Šimona, líbezná dáma, se snažila Marušku chlácholit, ale ona cítila, jak je to falešné.
Aleno! Nech ji být! řekla tehdy babička, když si k ní Maruška sedla. Dej jí volnost! Jinak to bude nést celý život.
Marie, prosím tě, vždyť je ještě dítě! Jakou volbu může mít? Já za ni odpovídám, já rozhodnu.
Jen aby ses jednou nedomnívala, že dítě je tvůj majetek
To si Maruška zapamatovala navždy. Při každém maminčině nátlaku opakovala: Nejsem tvůj majetek!
Alenu to vždycky zamrzelo: Nerecituj, co kdo řekl! Používej vlastní rozum! Vždyť používám! odpovídala Maruška a znovu v bytě zůstalo ticho.
S babičkou přestala mluvit po jedné velké hádce. Přemýšlet, kdo měl pravdu, nechtěla. Všichni byli na vině i babička, která své snaše vyčetla, že počas těhotenství s druhým dítětem se měla šetřit, a maminka, jež svými náladami během těhotenství ničila atmosféru doma. Málo křičeli, hodně plakali. Nakonec dítě maminka ztratila a od té doby se už nikdo o ničem nechtěl bavit. Alena vinila celý svět, zatímco Maruščina babička byla jediná, kdo jí řekl pravdu do očí.
Maruščin otec se snažil urovnat vztahy, ale při dvou tvrdohlavých ženách to brzy vzdal rozhodl se nechat věci uklidnit časem.
To trvalo dlouho. Maruška babičku zoufale postrádala, ale nemohla odporovat mámě, která se teď na ni drapla ještě víc. Otcova návštěva babičky dvakrát ročně byla samozřejmostí, ale Maruška s ním jet nesměla: Nechci, aby tě někdo obrátil proti mně! To pro Marušku byla těžká nespravedlnost. Ale mámu litovala, otce milovala, chtěla mít doma klid.
Fotku babičky měla schovanou v oblíbené knížce a občas ji vytahovala, když nebyla mamka u toho. Dívávala se na ni a žasla jak dokázal fotograf babiččin rodinný klenot, ono podivuhodné Novotného znamení, o tolik zmenšit? Ve srovnání se sebou Maruška vždycky plakala.
Nos. Rodinný. Výrazný a “pohoršivě krásný”…
Maruška vnímala jen to “výrazný”. Krása v něm nebyla. Je obrovský! Lenička, se kterou se neviděla přes deset let, vykřikla a chtěla se s nalakovaným prstem dotknout špičky jejího nosu. Odpusť, ale je to jako z pohádky! Buřtík! Nevadí ti při líbání? Prosím tě ty jsi nikdy nedržela kluka za ruku? Ty ses nikdy nelíbala? Nepřeháněj! Ve tvém věku bez kluka? To snad ani není možné!
Jak se ovládla, nevěděla. Měla chuť Leničce vytrhnout kus její dokonale upravené hřívy. Kdo je ona, aby ji takhle posuzovala? Přítelkyně? Vůbec ne. I tahle návštěva byla narychlo domluvená máma trvala na tom, že se mají vidět.
Maruško, takhle to přeci nejde! Tolik let jste se neviděly!
Ani bych nemusela! Proč, mami?
Tak je to správně, pro tebe! Až jednou poděkuješ!
V duchu mámě opravdu poděkovala. Ale rozhodnutí vzešlé z tohoto setkání bylo první skutečně dospělé: Půjdu na plastiku!
NE! Alena zbledla, oči vykulené. To ti nikdy nedovolím! Proč?
Nemá cenu, mami. Tátu jsem se už zeptala a ten souhlasí. Rozhodla jsem se.
To nesmíš šeptla tak tiše, že ji Maruška téměř neslyšela.
Další slova už padala v slzách a Alena odešla do svého pokoje. V noci ji najednou napadlo řešení jednoduché a přitom převratné; běžela za otcem, ať dá kontakt na Marii Josefovnu.
Druhý den Maruška letěla do Karlových Varů.
Alena ji sama odvezla na letiště. Při loučení zašeptala: V životě s tolika věcmi přijdeme nazmar, co bychom mohli najít. Neopakuj moje chyby! Miluju tě, holčičko. Ať si myslíš cokoli, pamatuj miluju tě víc než cokoliv na světě. Maruška jen kývla, objala mamku a nasedla do letadla. Na druhém konci ji čekala babička teď nejdůležitější osoba.
Marie Josefovna vítala Marušku s takovou vřelostí, že ke klidnému rozhovoru se dostaly až po dvou dnech.
Maruško, co tvou maminku přinutilo konečně dospět?
Nevím. Asi to, že si chci uřezat nos.
Ale vždyť jsi krásná! Trochu líčení by neškodilo, ale jinak
Babi, i ty? Copak nevidíš, že vypadám jako Pučmeloun?
Kdo ti tohle řekl?
Našli se lidi
Maruška se kousla do rtu, vzpomněla si na parfémovanou Leničku. Těm holkám kluci leží u nohou, ona však nikdy nikoho neměla.
Ti, co hanobí vzhled druhých, nejsou lidi, Maruško. To je chyba přírody. Neexistuje dokonalá žena nevěř tomu. Pokud najdeš jedinou, která je naprosto spokojená, můžeš zrušit Guinnessovu knihu rekordů.
Měla bych se tam zapsat? Na největší nos? První místo jistě nemine!
Počkej! babička vstala, odkráčela do vedlejšího pokoje a vrátila se s hustým modrým albem.
Tady to je všichni, kterým nos Novotných nebránil být šťastní. Není nás tolik dochovaných Fotky pratet, které zmizely za války, tu nenajdeš. Jen ta malá, co přežila, kterou sousedka ukryla a vrátila jí rodinné šperky. Teta Evička, pamatuješ? Operovala stovky lidí a přitom chtěla k operacím zvláštní roušku aby nos nepřekážel. Tady je!
Štíhlá žena v plavkách se smála u mořských vln. Vedle ní stál fešák, ozdoba každého časopisu.
To je strejda Mirek?
Ten! Evička s ním byla nade vše šťastná. Ke konci byl nemocný, ona o něj pečovala do posledních chvil a zemřela krátce po něm.
Jaký osud
Ano. A Evička je jen jednou z nás. Nikdy jsme se nevzdaly svého jména chtěly jsme uchovat vzpomínku, naší rodovou chloubu. Všichni naši muži ji měli a všem dívkám se vedlo dobře. Všechny jsme měly děti, vnoučata a některé i pravnoučata.
Babička vstala k vysokému sekretáři a vytáhla vykládanou šperkovnici.
Teď přišla tvoje chvíle, Maruško. To, co držíš, je od Evičky. Každá z nás dostala něco na památku.
Náušnice, které vyndala, vzaly Marušce dech prsty jí v tu chvíli neposlouchaly stejně, jako když potkala Ondřeje.
To je práce tvého pradědečka. Byl klenotník, viděl krásu i tam, kde jiní neviděli nic. Miloval přírodu, to je tu znát.
To jsou lilie?
Ano. Jeho žena se jmenovala Liliana. Udělal je pro ni a ona dala dceři, ta další dceři a teď patří tobě.
Babi! To je opravdový rodinný klenot!
Jako tvůj nos, moje holka! A představ si, kdybych usoudila, že je tahle nádhera staromódní a zbytečná, a nechala ji přetavit? Bez duše, bez příběhu? To by bylo špatně!
Maruška sevřela náušnice v dlani a tiše řekla:
To by nebylo správné.
Tak nepokoušej Boha a neměň na sobě nic, co ti bylo dáno. A teď mi pověz, kdo ti zamotal hlavu. Jaký je? Odkud?
Babi! Ty to víš?
Velké tajemství! babička se smála. Jako bych nikdy nebyla mladá!
Povídaly si až do noci. Maruška vyprávěla, babička naslouchala a ona cítila, že teď to půjde. Připraví se na soutěž, bude žít a dýchat bez strachu.
Ráno našla babičku u kufru.
Ty někam jedeš?
Je čas sbírat kameny, Maruško. Udělala jsem v životě spoustu chyb. Nejhorší z nich byla ta, že jsem dovolila rozpad rodiny. Musím vidět tvoji mámu.
Odhodlání babičky bylo takové, že Maruška už neprotestovala. Pomohla jí sbalit a zavolala taxi na letiště.
Později, sedící v pokoji s Čertem v náručí, Maruška naslouchala hlasům z kuchyně. Chtěla si k nim sednout, vzít za ruce, zeptat se, jestli se usmířily. Věděla však, že musí zatím zůstat stranou. Trvalo to dlouho, než se narušilo ticho a začalo tvořit nové. Jemné a křehké jako šperk.
Za rok, když se vizážistka skláněla, Alena si pohladila bříško, dotkla se lilií v uších své dcery, upravila jí závoj a nové sponky.
Tak co, jsi připravená?
Ještě vylepším rodinný klenot Maruška se usměje a otočí k zrcadlu.
Vzpomene, jak se poprvé zeptala Ondřeje, zda mu její vzhled vadí.
Vůbec ne! Jsi dokonalá, Maruško! Proč se ptáš?
Tolik opravdovosti, že Maruška musela zavřít oči štěstím. Úsměv, třpyt v očích, a drobné ruce objaly Ondřeje, čerstvého vítěze mezinárodní soutěže.
Jen tak, miláčku. Jen takV tu chvíli zakokrhal sousedův kohout. Okno bylo dokořán a ranní světlo malovalo na stěnu vlnky nového dne. Maruška se v zrcadle pousmála, popadla Čerta do náruče a zašeptala: Dost, můj kocoure. Jdeme tvořit štěstí.
V předsíni čekala babička, natřásající střapatý klobouk, a táta s usměvavýma očima přidržoval mamce rámě. Alena rychle stiskla dceřinu ruku, v očích střípky dřívější bolesti i současné pýchy.
Tohle je ten náš dar, pronesla babička tiše a položila Marušce dlaň na rameno. Ať nikdy nezapomeneš, odkud jsi, i když doletíš kamkoli.
Maruška rozepnula dlaně, aby ještě jednou spatřila lilie třpytily se v ranních paprscích, stejně odvážné jako její vlastní úsměv. Věděla teď, že žádný klenot na světě nemá moc, dokud ho neneseš pyšně a s láskou.
Pak vyšla ven, v záplavě květin, v zlatém ranním prachu a v kruhu všech, které milovala. A když jí Ondřej podal ruku, pevně ji stiskla a vykročila s ním vstříc svému příběhu. A nos Novotných? Ten se v objetí a smíchu stal tím nejcennějším klenotem rodiny malým, ale nezapomenutelným podpisem štěstí.