Hele, musím ti něco vyprávět, protože tohle, co se u nás stalo, byl fakt zážitek na celý život. Představ si to: Tchánův mladší brácha, Lukáš, přijel údajně na týden a nakonec zůstal skoro rok. Nakonec jsme ho museli vykázat s policií. Fakt si nevymýšlím.
Všechno to začalo, když jsem se jednou večer vracela z práce promrzlá až na kost, ruce mi málem upadly od tašek plných nákupu, protože v Kauflandu zase byly slevy jen na to, co jsem nepotřebovala, že jo. Vešla jsem domů a můj manžel Petr tam postával v kuchyni a nervózně si žmoulal utěrku v ruce. Věruško, musíme si promluvit, začal váhavě.
No a pak mi oznámil, že Lukáš má teď těžké období: manželka ho vyhodila, v práci dostal výpověď. Nemůže přece spát někde na lavičce v Brně na hlaváku, žadonil Petr s psíma očima.
Já už v tu chvíli cítila, jak na mě všechno padá máme jen dvoupokojový byt v paneláku v Plzni, fakt žádný penzion. Péťo, Oleg má svůj byt v Olomouci, proč se tam nevrátí? ptala jsem se unaveně, když jsem odkopávala zimní boty u dveří.
No, on ho teď pronajímá, prej aby splatil hypo na garsonku pro syna, fakt jsem to ani úplně nepochopil. Potřebuje najít v Praze novou práci, prej tu bude jen týden, maximálně deset dní, než se poptá na pohovory vysvětloval Petr.
Nakonec jsem mávla rukou: Dobře, týden. Ale hned mu vysvětli, že máme svůj režim vstáváme v šest, v jedenáct se spí, žádné flámování a žádné návštěvy, rozumíme si?
Lukáš dorazil už druhý den večer. Přišoural se s obrovskou taškou, co smrděla jako nejlevnější vlakový kupé a v tu chvíli byl všude plný jeho výrazný hlas a ještě výraznější osobnost. Bylo to, jako kdyby k nám domů naběhl hromotluk. Snažil se mě hned obejmout a zařval na mě: Ale no tak, ženská, nebuď napružená, já budu potichoučku! V tu chvíli jsem fakt litovala, že jsem si nedala panáka.
První tři dny byly v pohodě spal na gauči do dvanácti, pak běhal po pohovorech a vrátil se až večer. Akorát jedl furt jako na spartakiádě litr guláše zmizel za jediný večer, bramboráků na dvě večeře snědl hned na první zátah. Když jsem otevřela lednici, polovina věcí byla fuč. To víš, vzduch v Praze, roste mi apetit, smál se Lukáš, když dojedl poslední chleba.
Jak se blížil konec týdne, tak jsem u večeře opatrně nadhodila: Tak co, Luky, jak to vypadá s tou prací? Už něco vyšlo?
Obličej se mu okamžitě protáhl: Ale věruš, všude samý podraz! Píšou padesát tisíc, pak jsi akorát kurýr na kole. Já mám přece techniku vystudovanou! Ale teď mám jednu slibnou nabídku, ozvou se mi v pondělí. Stačí počkat pár dní.
Připadalo mi blbé ho vyhodit na víkend, tak jsme přitlačila zuby a kývla jo, ještě dva tři dny přežijeme.
Jenže pondělí prošlo, pak úterý, středa, a z pohovoru nebylo nic. Lukáš už ani nevycházel, když jsem se vracela domů: gauč rozložený, televize na plné pecky, všude drobky od sušenek, špinavé hrníčky a dusno, že bys mohl krájet.
Každý můj pokus o diplomacii selhal. No jo, ale víš, oni tam nemají kolegyni, co vede nábor, slíbili příští týden, hele… mimochodem, máme ještě tatarku do chleba?
To jeho máme mě začalo pít krev, protože si všechno začal přivlastňovat. Šampon od Petra, můj oblíbený přehoz, televizi přepínal, jak se mu zachtělo, a už jsem si připadala, že žiju u někoho na návštěvě, a ne doma.
Přišel březen, sníh zešedl na chodnících a přesně tak šedý začal být i můj život. Jednou večer jsem bouchla do stolu a šla si s Petrem sednout do kuchyně: Prosím tě, jak dlouho tohle má ještě trvat? Tvůj brácha nepracuje, jen žere, ani nehledá práci a já se doma stydím chodit v županu. Já už nemůžu!
Petr se tvářil provinile: Mluvila jsem s ním, prej to bude brzo lepší, fakt má jen smůlu. Nemůžu ho ale vyhnat na ulici mamka by nám to neodpustila.
To byla klasická výmluva jeho máma, paní Božena z Opavy, nikdy náš chaos neviděla. Jenže teď už šlo i o rozpočet. Výdejů dvojnásobek, účet za vodu šílený, všude svítilo, Lukáš bral dlouhé sprchy i v noci… Tak ať aspoň přispívá, bouchla jsem si.
Nemá z čeho přiznal Petr tiše. Karty mu exekuce zablokovala, přiznal mi to včera.
Sedla jsem si a v tu chvíli mi začalo docházet, jak jsme v pasti. Slovo vydrž se stalo heslem jara. No dobře, přišla jaro, odešlo jaro, a Lukáš dál ani náznak, že by se sebral a šel makat. Prý záda bolí, nemůže na stavbu ale na pivo zvedal půllitry docela dobře. Postupně mi mizelo i víno z baru. Když zmizela lahev Fernetu, co Petr dostal od kolegů, pohár přetekl.
Začala jsem řvát. Nebrala jsem NIC! Co ze mě děláš, zloděje? Třeba sis to vypila sama nebo to sebral tvůj Petr po šichtě! obořil se Lukáš. A Petr? Jen tam postával, ani se mě nezastal.
Ten večer jsem postavila jasné ultimátum: Buď do týdne zmizí, nebo podávám žádost o rozvod a prodáme ten byt! Byt tedy kupovali díky mojí rodině a hypo jsem splácela hlavně já, takže si Lukáš mohl trhnout.
Petr se zalekl šel s bráchou tajně kouřit na balkon a řešili to jako malí kluci. Lukáš dělal uražený ksicht, ale slíbil, že si najde pokoj v Nymburku, až mu dorazí první výplata z nové práce (prý dělá nočního vrátného).
Trošku jsem si oddechla dva týdny vydržím.
Jenže za týden přišel Lukáš domů s rukou v sádře. Spadnul jsem na schodech a zlomil zápěstí, oznámil žalostně. Bylo hned jasné, jak to bude: práce žádná, přesun žádný.
To mě jako teď vyhodíš, když jsem zmrzačený? řekl drze. Už jsem viděla, že je to přesně jeho záchrana.
Léto bylo peklo. Lukáš využíval svůj úraz naplno: Věrko, nakrájíš mi chleba? Věrko, podrbej mě na zádech, já tam nedosáhnu! Na poslední žádost jsem mu odpověděla tak, že už se radši neptal, ale v bytě zamrzla atmosféra.
Petr začal zůstávat v práci déle a o víkendech bral přesčasy, aby tomu doma utekl. Já jsem chodila na společné procházky se psem a vysedávala v krámcích, jen abych domů nemusela. Z gauče se stalo Lukášovo království, kde mu říkali Císař Oleg.
Uteklo půl roku, osm měsíců Sádra pryč, ale ručka bolavá, pořád stěhoval náš nábytek kvůli lepšímu televiznímu úhlu, nebo dokonce mastil domů podivné týpky, když jsme nebyli (sousedka mě hned informovala). Když měl někdo připomínky, hned začal řvát: Jsem váš bratr, máte mi pomáhat podle morálky! Máte třípokoják (přitom dvougarsonka) a já tu nežeru vzduch! Spaní vám neberu!
Pak jednoho dne přišel den D přesně po roce nepřetržité návštěvy. Vracím se z práce dřív: bolí mě hlava, tak jsem toho už měla dost. Odemčela jsem a slyším z obýváku dunění hudby a spíš jako opilý dívčí smích. Boty v předsíni staré, špinavé lodičky. Na věšáku druhá, cizí bunda.
Nakouknu do pokoje a Lukáš na našem gauči objímá nějakou lacinou blondýnu. Na stole demižon vodky a kuchyň vydrancovaná. Oba kouří, špek na koberci.
No nazdar, paní hostitelka je doma! huláká Lukáš. Tohle je Renata, moje múza!
Ve mně něco přeskočilo žádný strach, žádná lítost. Klidný, odměřený hlas: Vypadněte. Hned. Oba.
Lukáš na mě: Co blbneš, Věrko, Renata za chvíli vypadne, my jen
Vypadněte okamžitě. Máte pět minut.
Jseš normální?! Kam bych teď šel? začal se sápat z gauče. A brácha tu je pán! Kdo jsi ty? Nějaká…!
Chtěl ke mně jít, napřahoval ruku. Bez pohnutí jsem vzala telefon: Volám policajty.
Voléééj, klidně! Jsem tady host, příbuznej! Mě Petr pozval! hulákal.
Tak jsem opravdu vytočila linku. Policie? Prosím vás, mám tady nechtěné osoby doma, jsou opilí, vyhrožuje mi, nejsou tu přihlášeni, byt je můj. Děkuju, čekám.
Renata během pěti vteřin vycházela z opilosti, popadla boty i bundu a vypadla. Lukáš si sedl a nasadil samolibý úsměv. Počkej, Serža přijde a uvidíš! Ty mě fakt dáváš policajtům? To je podraz!
Šla jsem do kuchyně a volám Petrovi: Zavolala jsem policii. Tvůj bratr přivedl ženskou, udělal bordel, ohrožoval mě. Jestli začneš bránit jeho, nemusíš už domů. Chvíli ticho, pak Petr odevzdaně: Dělej, co uznáš. Já už nemůžu.
Fízli přijeli asi za 15 minut. Dva mladíci, možnosti měli v malíku. Kdo je majitel? zeptali se a já jim ukazovala občanku a výpis z katastru. Tento pán tady není hlášen k pobytu, je zde proti mé vůli, chová se agresivně, a žádám, aby odešel.
Doklady? otočil se policista k Lukášovi.
Lukáš se snažil vypadat důležitě: Jsem bratr manžela! Mám právo tu být!
Pražskou registraci nemáte, majitelka žádá vaše vystěhování. Buď odejdete, nebo vás odvezeme s nástupem na zadržení a s tím souvisí i pokuta a možná dokonce den na policejní stanici za rušení klidu, odpověděl neochvějně policista.
Lukáš pochopil, že už mu pšenka nepokvete. Vzteky málem praštil skříň, když si sbíral svých pár švestek, ale policajti stáli u dveří, aby nevymýšlel kraviny.
Zrovna v tu chvíli přišel domů Petr vypadal, jako by zestárnul o deset let. Péťo, řekni něco! Jsem tvůj brácha, ta ženská mě vyhazuje! žebral Lukáš. Petr jen tichým hlasem řekl: Jdi, Lukáši. Rok jsi u nás žil, lhal jsi, ničil jsi naši domácnost. Už toho bylo dost. Do bytu se nevracej a peníze ode mě nečekej.
Lukáš pozdravil pěstí, něco zamumlal a s policisty opravdu zmizel. Policista mi doporučil: Zamkněte a vyměňte zámky, tito příbuzenští hosté někdy rádi zkoušejí štěstí. No, měla pravdu.
Bylo najednou tak ticho, že jsem málem neslyšela vlastní dech. Petr otevřel okno, začal větrat, sbírat vajgly a uklízet, co zbylo. Sedla jsem si k němu: Promiň, měl jsi to udělat sám, už dávno Měl hlavu sklopenou. Teď už je to za námi, odpověděla jsem.
Další víkend jsme vyhodili ten prokletý gauč, vyměnili zámek a udělali si doma pořádek, jaký jsme roky nezažili. Lukáš ještě párkrát volal neznámými čísly, vyhrožoval, žebral. Petr prostě zvedl, zavěsil a zablokoval.
Teď je doma klid zase vím, že když přijdu domů, nečeká mě bratrův kravál, ale voňavá večeře a klid. Petr si, myslím, odnesl největší životní ponaučení: rodina nejsou ti, co s tebou vysávají krev, ale ti, kteří tě mají rádi a chovají úctu k tvým hranicím. Někdy si musíš projít peklem jednoho soužití, abys pochopila, kde je tvoje místo a klid v bytě.
Stalo se ti někdy něco podobného? Budu ráda, když mi napíšeš!