Deník starého myslivce
Zima toho roku jako by se rozhodla úplně vymazat z mapy naši malou vesničku Kouty nad Desnou. Mrazivé noci byly tak neúprosné, že i kosi padali ze stromů, jakmile zafoukal vítr. V takové slotě by ani ten nejtvrdší hospodář nevyhnal psa za dveře. Jenže právě uprostřed vánice jsem se, já, starý myslivec Josef Vodička, v kraji přezdívaný Orel, vydal do lesa. Hnalo mě neodbytné a slizké tušení, že se něco stalo.
Když jsem dorazil až k Černé borovici, což je místo, o kterém místní spíš šeptají, zůstal jsem stát jako přimražený. Obrovská bílá vlčice byla přivázaná k stromu silným ocelovým lankem a z posledních sil zahřívala šest drobných, téměř zmrzlých štěňat. Nebyla to náhoda ani lov, ale chladné dílo místního krutovládce, jemuž tu nikdo neřekne jinak než Řezník.
Věděl jsem, že přiblížit se k raněnému šelmě může stát život. Ale odejít a nechat tu všechny umřít, to jsem nedokázal. Vytáhl jsem nůž ne proto, abych ji ohrožoval, ale abych ji vysvobodil. Čekal nás boj nejen s mrazem, ale především s lidskou bezcitností, která může být děsivější než každý šelma v lese.
Nejdříve jsem bílé zvíře vedle ohořelého kmene považoval za hru světla. Ale jak jsem došel blíž, bylo jasné, že tohle je ta pověstná severní bílá vlčice, co skončila ve smrtící pasti, připravené na pomalou a bolestivou smrt. Lanko se jí zařezalo hluboko do krku a u nohou se hýbaly hrudky téměř promrzlých štěňat.
Vlčice mě přivítala výhružným skřekem. V její ledu modrých očích nebylo ani náznaku prosby, jen zuřivost matky, která je připravena zemřít, ale své mladé nevydá. Svlékl jsem rukavice a ukázal jí prázdné dlaně. Klid, krasavice. Nejsem on. Jdu přeříznout lanko, ne tebe, řekl jsem pomalu a tiše a našlapoval po sněhu, ve kterém už byla krev.
Pak se stalo něco neuvěřitelného. Když nad námi s praskáním spadla těžká větev, neskočil jsem zpátky, ale přikryl jsem štěňata vlastním tělem. Vlčice, uvolněná ze smyčky, mi neskočila po krku místo toho mě vděčně olízla po spánku. Byl to tichý slib.
Z větví jsem udělal jednoduché sáně a s bolestí v kříži jsem odtáhl vlčici i její mláďata do své chalupy. Tehdy jsem pochopil, že od této chvíle už nejsem sám.
Nádech života
V mém domě zavládlo nečekané pozdvižení. Přijela veterinářka Veronika přísná, málomluvná žena se zlatýma rukama. Ošetřila a sešila rány vlčici, které jsem začal říkat Bela. Jenže klid neměl dlouhého trvání: nejmenší z vlčat, Tišek, náhle přestal dýchat. Srdíčko mu zmrzlo.
Je pozdě, řekla Veronika tiše, ale já odmítl připustit konec. S těmi svými starými velkými dlaněmi jsem mu začal masírovat hrudník, vdechoval jsem mu vzduch rovnou do tlamičky. Minuty se vlekly, ale najednou se Tišek zhluboka nadechl. Smrt jsem mu vzal zpátky z náručí a od té chvíle mi nespustil tlapky ze starého trepku.
Zdálo se, že nejhorší máme za sebou. Mláďata sílila, běhala po chalupě, a Bela na mě hleděla oddaně jako pes. Jenže hrozba nezmizela. Řezník, vlastním jménem Ondřej Hromada, zjistil, že jeho úlovek se mu ztratil, a vrátil se. Nejprve nad domem bzučel dron, a jedné noci někdo pustil do chalupy uspávací plyn.
Kůže za syna
Když jsem se vzbudil, bolela mě hlava a svírala mě hrůza. Tišek byl pryč. Na stole ležel zamáčknutý nožem vzkaz: Chceš ho vidět živého? Přiveď vlčici. Stará štola. O půlnoci. Řezník šel přímo po srdci a z člověka ve mně dělal nástroj trápení.
Nabízí výměnu, řekl jsem Veronice a naposledy setřel úsměv z tváře. Stanul přede mnou už ne usedlý myslivec, ale bývalý pohraničník, pro něhož je les zase válečným polem. Ze staré truhly jsem vytáhl bílý maskovací kabát, obličej potřel popelem a vzal si kuši tiché, ale smrtící náčiní.
Bela, s kulhající tlapou, se postavila vedle mě. Všemu rozuměla. Nešli jsme vyjednávat. Šli jsme zachraňovat a trestat. Veronika se, navzdory mým rozkazům, potajmu vydala za námi s lékárničkou.
Noc odplaty
Stará štola nás přivítala zářením reflektorů a stráží se zbraněmi. Přicházeli jsme z východu, proti větru. Lupiči čekali bezmocného dědka místo toho dorazil duch Jeseníků.
Tětiva kuše tiše cvakla. Šipka s uspávadlem zasáhla hlídače do krku. Cesta byla volná. Vtrhl jsem do haly, kde Ondřej držel Tiška v kleci. Tasil pušku, ale vystřelit už nestihl.
Z temnoty se vynořil bílý blesk. Bela srazila zloducha k zemi a držela mu čelisti na krku, jen se do něj dívala tak, že ho v tu chvíli zestárl. V té chvíli dorazila Veronika, zavolala policii a já, když jsem rozlámal zámek u klece, přivinul zděšeného Tiška do náruče.
Konec nový začátek
Příběh rozvířil celý Jesenický kraj. Ondřej s kumpány skončili na několik let ve vězení. Bela s mláďaty mohli díky Veronice zůstat zaregistrovaní jako vlkopsi žijí se mnou na samotě, kde o nás nikdo moc neví.
Prázdnota v duši je pryč. Každý večer mi pod nohama leží ohromná bílá vlčice, na klíně mi dřímá Tišek. Ukázali jsme, že rodina není jen krev. Někdy ji tvoří ti, kteří jsou s tebou ochotni projít tím největším mrazem.