Banány pro babičku

Dobré zprávy

A nezapomeň koupit banány pro babičku Boženu! Jenom ty malé, jak má ráda! Minule jsi koupila bůhvíco! Markéto! Jak to můžeš takhle odbýt? To je tak těžké udělat, o co tě někdo požádá?

Markéta Vondráčková, hlavní účetní velkého podniku, matka dvou dětí a spokojená manželka, si povzdechla a kývla do prázdna, i když matka ji teď ani neviděla. Stačilo, že Markéta přesně věděla, jak její matka vždycky vycítí každou její reakci na udělené instrukce.

A hlavně nekývej, ale udělej to! Vím, jaká jsi! Pořád jen lítáš hlavou někde v oblacích! Markéto! Už bys konečně měla dospět!

Podruhé už nekývla. Odpověděla jen “Ano, mami, dobře”. A zavěsila.

Dospět… Jistě! Jak si přeješ! Čtyřicet s drobným bonusem, to je určitě málo.

Do konce pracovní doby zbývalo půl hodiny a Markéta se snažila soustředit na výkazy. Moc jí to ale nešlo, v hlavě jí vířily myšlenky, spíš ty špatné. Přitom ona je přece “hodná holka”. Tak ji vždycky maminka nazývala.

Markétka je naše šikulka! Opravdu hodná holčička!

Bylo to roztomilé, když Markétka chodila do školky. Holčička s velkými mašlemi a sukýnkou s volánky. Hotový poklad!

Poklad? Kdepak! Spíš číslo! Protože ze školky často odcházela domů s matkou úplně jiná holka, špindíra a rošťanda.

Markéto! Co to máš na hlavě?

Hnízdo! To říkala paní učitelka Novotná. A prý ať tam chvíli potichu postojím, že by si tam mohli ptáčci udělat mláďata. Aspoň by mělo účes nějaký smysl, ne?

A kde máš ty mašle?

Nepamatuju! Jednu si vzal Péťa, potřeboval lano na kotvu. Hele, mami, víš že má opravdickou loď? Jeho táta mu ji udělal! Dneska nám ji paní učitelka ukazovala, ve velkém lavoru na vodě! Byla krásná!

A druhá stuha?

Nevím, kde je. Katka si ji půjčila. A někam ji založila. Maminko, proč fouká vítr?

Markéto!

Co?!

Nech už těch hloupých otázek! Třeští mi hlava!

Markéta se zklidnila a po cestě domů jen zvědavě pozorovala matku. Co když ji opravdu bolí hlava? Co když už nikdy nebude celá a bude ji muset vyhodit, stejně jako prázdné skořápky od vajec?

Markéta měla vždycky bujnou fantazii a dřív, než došly skoro domů, už vzlykala a pak brečela, až maminka úplně běsnila.

Markéto! Co je to zase za koncert?!

Vysvětlit proč, nedokázala. Bylo jí zkrátka tak líto maminky, její hlavy a jejího špatného rozpoložení, že chtěla ječet hlasitěji než sousedovic Fenka.

Fenka byla hloupý pes. Výla pořád, ale opravdovou tragédii dělala, když její pán, místní instalatér Venca, propadl zas alkoholu. Fenka pak vyla několik dní v kuse a všichni na chodbě domu na Palackého třídě č. 12 přemlouvali rodiče, ať ji vezmou pryč. Rodiče se zlobívali, volali městskou policii, ale Fenka zůstala. Jen jednou ztichla – když byl její pán odvezen, a všem bylo jasné, že se už nevrátí.

Vencu vyprovázel celý dvůr. Byl dobrý člověk, vždy ochotný pomoci. Jen byl “nedůsledný”, jak říkala Markétina máma.

Fenka pak strnula na prahu a smutně sledovala odcházející lidi s květinami. Už nikdy nevyla. Markéta, kterou máma ten den nevzala do školky, ale k zubaři, pohladila Fenku po hlavě, ta se ani nehla, ač jinak se vždy radovala z každého pohlazení. Máma vzala Markétu za ruku a šly. Když se vrátily, Fenka stále seděla stejně, netáhla pod sebe zmrzlé packy a Markéta by přísahala, jak ji Sára učila, že ta malá psí holka pláče.

Maminko, proč jí netečou slzy?

V tom Markéta tehdy nevěděla, co se skrývá. Ale máma se zachvěla, přisedla k Feně a váhavě natáhla ruku.

Fenko, zlatíčko, pojď ke mně. On už se nevrátí…

Pochopila Fenka? Markéta neví. Máma ji vzala do náruče a vydala pokyn:

Pojď, musíme ji dát dohromady.

Tak se Fenka stala pejskem Markéty. Žila ještě sedmnáct let. Markéta dostudovala, stihla se vdát. Fenka už nikdy nezavyla. Poslušně jedla, dala si mýt packy, chodila na procházky, ale hlas už nikdy nevydala. Ani když umírala, jen vzdychla lidsky a zavřela vyčerpané oči, zabořená v slzami promočenou Markétinu dlaň. Potom už Markéta psa nikdy neměla. Ani, když si to děti přály, už na to neměla sílu ty věrné tmavé oči jí zůstaly v paměti.

Jinak byla Markéta veselé dítě. Měla všechno podstatné: mámu, tátu, dvě babičky, plyšového zajíce bez ucha a po víkendech palačinky s domácí smetanou. Ještě byla zahrádka babičky Ludmily, otcovy matky. Tam jezdila Markéta s mámou málo. Proč, to tehdy nevěděla. Bylo to tajemství, které se nesmí prozradit, zvlášť dětem. Na chatě bylo veselo pro všechny, až na mámu, ale to dítě Markéta netušila.

Bylo také moře s druhou babičkou Boženou. Markéta ji milovala zvlášť, protože trávila se vnučkou veškerý čas. Oproti babičce Ludmile neměla nikdy “zakázaná” témata a na vše odpověděla, což jí od Markétiny matky vynášelo nejednu výčitku.

Proboha, mami! Nač ji učíš takové věci? Vždyť je malá! Nic z toho nechápe!

Nebyla jsi nikdy malá. Všechno jsi chápala. A Markéta je po tobě!

Markéta se smála, když viděla mámu, jak jí dojdou argumenty, a sama přemýšlela, že polovině z toho, co babička vykládala o vzniku dětí, nerozuměla, ale stejně bylo o to větší lákadlo se ptát příště i na to, proč dospělí někdy dětem nelžou.

To téma v ní zrálo dlouho.

Dospělí se opravdu snažili, aby Markéta nevěděla, co se doma děje. Proč zatahovat dítě do svárů? Jenže nechtěně stejně zachytila tlumené hádky za zavřenou ložnicí, mámin tichý pláč. Babička Ludmila se na chatě na mámu jen podívala a mlčky tiskla rty. Markéta, nic nechápajíc, táhla mámu za ruku na kuchyň, kde babička pekla koláč s višněmi.

Mami, pojď! Babička tě naučí. Upečeš ten koláč doma, je skvělý, ty ho neumíš…

Máma zavrtěla hlavou:

Ne.

Dospělí zkrátka nic nevysvětlili. Snažili se tvářit “normálně”. Markéta později pochopila všechno bylo mnohem složitější.

Rodiče se rozvedli, když bylo Markétě deset.

Oslava Markétiných narozenin a kamarádek byla v plném proudu, když se ozvaly dveře a na Markétin tázavý pohled máma pronesla:

Tak, a je to…

Fenka, která v tu chvíli vše chápala lépe než Markéta, přišla k mámě a opřela se bokem o její nohu. Někdo zavolal Markétu zpátky k dětem, ta běžela do obýváku prý bude dort. Pak mámu přišla popostrčit a viděla je stát spolu, pevné a tiché. Když se nesměle zeptala, máma se vzpamatovala a poslala ji zpět mezi kamarádky.

A když šly spát, máma podala Markétě lžíci:

Ten dort byl dobrý, viď? Kašlem na diety, Markéto! Kašlem na všechno! I my se dočkáme svého štěstí.

Jaké štěstí máma myslela, Markéta netušila. Ani později jí to nebylo jasnější. Výživné od otce sotva pokryly nové boty pro rostoucí puberťačku; opravdové svátky byly už jen Vánoce a Markétiny narozeniny. Mámin zůstávali mimo.

Babička Božena bez rozpaků vykládala, že dcera se má po rozvodu znova vdát. Markéta však viděla, jak mámě ty řeči vadí. Pořád jen:

Už toho bylo dost, mami.

Později se Markéta často sama sebe ptala, co kdyby máma někoho nového měla. Kdyby pustila minulost? Ale odpověď nebyla, jen představa, že by mohla mít sourozence a mámu šťastnější.

Ve skutečnosti však její matka dávno zapomněla, co je to smát se. Stávala se přísnější a Markéta se musela dost ovládat, aby s ní nezačala hádat. Občas to jako puberťačka udělala, ale Fenka se vždy objevil někde poblíž a její tiché cenění zubů byl dostatečný argument, proč mlčet a odejít do svého pokoje nebo k babičce.

Fenka opravdu uměla kousnout. Markéta to zakusila, když po hádce vešla Fenka do pokoje, jemně ji kousla do kotníku a odešla. Zbyly jen malinké modřiny, ale Markéta si zapamatovala, co znamená jít proti tomu, kdo přesně ví, co je pro děti a psy nejlepší.

Chování mámy nakonec Markétě osvětlila babička. Ta nikdy nešetřila slovy:

Co čekáš? Každý je protivný, když nemá lásku.

Ale my dvě ji přece milujeme?

Ale, Máňo, to není ono! Žena potřebuje cítit, že je žena. To jí nedá ani dítě, ani rodič. Jen muž. Ty to pochopíš, až se vdáš. Já to vím moc dobře. Když mi zemřel děda, bylo mi teprve čtyřicet. Bylo moc brzy. Občas jsem měla nějaký románek… A to se nesměj, i o mě se truchlilo pod měsíčkem! Ale já milovala svého muže vždycky. Je rozdíl přijmout kytku nebo zajít na večeři a něco úplně jiného je probouzet se vedle někoho den co den. Počkej, uvidíš, až budeš vdana! A jak koukám, stane se to brzy…

Babi, je mi šestnáct!

A co? Tvoje máma sotva osmnáct, když přišla a řekla, že našla tvého tátu a už bez něj nemůže žít. Ona opravdu milovala! Věděla, že to nebude lehké, jeho rodiče ji nepřijali… Vydržela, co mohla. Neodpustila jen jedno.

Co?

Zradu. Odpusť, že jsem tak upřímná. Ale je lepší, když to víš ode mě. Měla bys chápat, co všechno musela unést. Je zbytečné nenávidět, každý má právo žít jak chce. On si to zorganizoval po svém. A víš co? Daří se mu dobře. Tak mu to přej. Máš v sobě půlku od něj a půlku od mámy, obojí patří tobě.

Máma nikdy tátu nepomlouvala.

A nikdy nebude. Je dost chytrá, chápe, že navždy zůstane tvým tátou. Proč to komplikovat?

Ona ho ještě miluje?

Myslím, že ano. Proto už nechce nic měnit.

Babi, co když i mě čeká taková láska na celý život…?

To nikdo neví. Ale kéž by tvůj muž za to stál…

Svého muže, Ondřeje, Markéta potkala přesně, jak babička prorokovala. Běžela na svou první zkoušku na Karlově univerzitě, narazila do vysokého nehezkého kluka. Tvář ani neviděla, jen cítila silné paže, a ironický, ještě dětsky znějící hlas:

Slečno, vy jste tak rychlá, že vám nestíhám! Rychle mi nadiktujte číslo, nebo mi utečete!

Samozřejmě mu číslo nedala, ale už ji nepřekvapilo, když po zkoušce Ondřej stál na chodbě a čekal:

Tak co, už nespěcháte?

Vzali se po třech letech. Nejprve bydleli s Markétinou matkou, ale Markéta věděla, že takhle to dál nejde.

Bylo to těžké. Máma Ondřeje neuznávala. Pro ni byl programátor někdo, kdo sedí věčně s hlavou v počítači, a čekala, že z něj bude valibuk.

Nemluv nesmysly, Markéto. To mu nemůžeš dát aspoň chleba, když u počítače pořád něco žvýká?

Mami, vždyť mu nic nechybí…

Chybíš mu ty, uvidíš, jak budeš brečet…

Ondřej měl co dělat, aby změnil tchynin názor. Trvalo to skoro deset let, ale nakonec uznala, že je to “zlato”.

To už Markéta s Ondřejem dávno bydleli v malém bytě. On se trápil s vlastním start-upem, ona obíhala byty jako makléřka. O první dítě se střídaly babičky, Markéta děkovala Bohu, že jsou při smyslech a v relativním zdraví.

Problémy přišly, když čekala druhé dítě.

Markéto, co si o sobě myslíš? Odejdeš na hodinu a chybíš mi! Mám svoje! rozčilovala se máma, míchala na sporáku Ondřejův oblíbený zelňačku. Hotovo! Odcházím! A příště si to laskavě naplánuj!

Markéta, zaražená, že máma mluví o hodině, která byla předevčírem, a že byla u lékaře jen krátce, vůbec nic nechápala. Máma návštěvu lékaře striktně odmítala.

Na co doktory? Vždyť jsem zdravější než mnozí! Radši se starej o babičku! Ta je nemocná určitě!

Po dohodě s Ondřejem našli Markétin otec dobrého odborníka, který přijel domů.

Nemám pro vás dobrou zprávu. Čekají vás těžké chvíle.

Markéta cítila, jak jí tuhnou ruce. Že by její mamka? To přece nejde, je ještě mladá! Kde se vzaly ty potíže?

Důvodů může být mnoho. Ale ani kdybyste je všechny znala, k ničemu vám to nebude. Spíš se zaměřte na minimalizaci následků.

A jde to vůbec?

Lékařství pokročilo, ale zázraky dělat neumí. Můžeme zpomalit průběh, podpořit tělo a získat čas. Snad nám budoucnost přinese něco nového.

Markéta tehdy pochopila, že se všechno změní. Ať už to chtěla nebo ne. Máma byla prostě nejbližší člověk. Ano, manžel, děti, babička i táta ale máma je máma. Její úkol je zajistit jí co nejklidnější život. Protože i klid je lékem.

Přemlouvání mámy k přestěhování do nového domu raději nevzpomínala. Ondřej zařídil koupi domu, i za cenu dluhů.

Zvládneme to. Hlavně že jsme pospolu a ty budeš v klidu.

Markéta, schovaná v Ondřejově náručí, věděla, že klid už pro ni není možný.

Tak to i bylo.

Máma často zapomínala, kde je a že už bydlí s nimi.

Mami, tvoje pokoj je hned vedle.

Na co mi je tvoje hostinský? Mám přece svůj domov!

No jistě, ale zítra tě potřebuju u kluků. A babička je nachlazená. Zůstaneš tu, prosím?

Tak tedy dobře. Ale nečekej, že to bude pořád! Mám přece svůj život!

Jasně, mami, rozumím.

Proboha, co ty vůbec můžeš chápat, Markéto? V tvých letech!

Kdyby nebylo babičky, co na mámu dávala pozor, Markéta by zešílela daleko dřív, než se naučila žít v nové realitě.

Babičko, opravdu už nic nepamatuje?

Ale kdepak, Markétko. Na spoustu věcí si pamatuje, hlavně na to, co bylo dávno. Mnohdy i to, co já jsem už zapomněla. Teď dobře chápu, jak málo jsem s ní bývala, když byla malá. Dřív to bylo samá školka, družina… Viděli jsme se dvě hodiny denně, a ještě to byl luxus. Letíš z práce, doma uklidit, úkoly, a dítě už má být v posteli. Popravdě jsem se matkou stala až s tebou. Tys byla mé první dítě, co jsem sama vychovala. Ale tvoje máma… Ona je moje bolest. Chtěla bych vrátit aspoň kousek ztraceného času… A někdy mám pocit, že to, co se děje, je proto, aby mi odpustila tátu tvého, ten život. Ona teď brblá, zlobí se, ale to je jen takové divadlo. Když se na mě podívá a snaží se vzpomenout, odkud mě zná, vidím, že jí už nic nebolí. A usmívá se. To je děsivé, dítě… A přitom tak krásné… Každá matka si přeje vidět své dítě na chvíli šťastné. Tehdy vím, že ona je mladá, zdravá a všechno má před sebou. Lásku, tebe i všechny smutky, které ji ještě čekají. Jak to má člověk unést, Markéto?

Nevím, babičko… Nevím…

Markéta viděla, jak těžké je pro babičku smířit se s tím, že její jediná dcera pomalu odchází na místo, kam nikdo za ní nemůže. Nejednou našla mámu sedět na zemi u křesla, kde se napřímená do struny opírala babička. Tiše se ptala:

Mám ji odvést?

Ne, nech ji… To nebude dlouho…

Babička odešla už rok poté, co Markéta pochopila, že už nikdy nebude nic jako dřív.

Ochraňuj ji, Markétko! Ochraňuj ji jako oko v hlavě! Už to víc nezvládnu…

Markéta potichu kývla, ale v hlavě měla jen strach z toho, že s tím zůstane sama.

Už na ni nemysli jako na mámu. Víš, o stáří se říká, že se vracíme do dětství. A je to pravda. Děti cítí srdcem, nerozumem. Všechno je o impulzu, o emocích. Prosím, dívej se na ni jako na dítě. Místo mě. Měj ji ráda. Když budeš cítit, že už to nevydržíš, klidně si zakřič, ale potichu, ať ji nevyděsíš. A potom si vzpomeň, co jsem říkala, a obejmi ji… Tak, jak by sis přála, aby jednou tvoje děti byly něžné k tobě… Slib mi to!

Slibuju…

Kolikrát si Markéta vzpomněla na ten hovor? Nespočítaně. I teď.

Podívala se na hodinky, vzdychla a sáhla po kabelce: Peněženka, klíče od auta, deštník. Všechno má. Jde! Vyzvednout staršího ze sportu, mladšího ze školy, a pak do obchodu. Pro banány. Právě ty malé. Ty, co měla babička nejradši.

Protože když je máma uvidí, nějakým zázrakem si snad vzpomene, že babička pořád žije. A stačí projít pár kroků chodbou, nevšímat si otázky pečovatelky, otevřít dveře do obýváku a uvidět křeslo, které se do pokoje nehodí, ale bude tam, dokud bude v paměti. A zamumlat:

Markéto! Už jsi to mohla vyčistit! Kolikrát ti to mám říkat? Koupila jsi banány? Babička brzy dorazí, chtěla je.

Jasně, mami! Sedni si, udělám ti čaj.

A místo v křesle bude obsazené. A ještě tu chvíli bude čas přivinout se tváří k těm drahým dlaním. Zachytit přísný, a přitom něžný pohled. Usmát se na překvapení:

Markéto, co to máš na hlavě? Kde máš hřeben? Přines! Já tě učešu! Panečku, to už je zase pozdě Musíš spát! Co chceš zítra k snídani? Krupicovou kaši nebo palačinky?

Dnes jsem si uvědomil, že domov není o dokonalosti, ale o vzpomínkách, které v nás zůstávají a o naší lásce, kterou předáváme dál, i tehdy, když už slova nestačí.

Rate article
Add a comment