Zkažené děti

Dobré zprávy

Zkažené děti

Ty jsi ho rozmazlila! Ve všem mu ustupuješ, a pak se ti usadí na hlavě! Markéto, takhle to nejde! Úplně jsi toho kluka zkazila! Stejně jako jsem já kdysi zkazila tebe! Nemáš se na co vymlouvat, já sama nejsem o nic lepší! Jste prostě zkažené děti! A nevykládej mi, že už jsi dospělá! Zůstala jsi dítětem, hlavu vůbec nepoužíváš a neumíš se správně rozhodovat! rozčílila se paní Věra Jelínková, prudce zabouchla dveře lednice a polekala se, když magnet s fotkou Markétiny rodiny spadl na zem.

Fotografie vznikla minulé léto na dovolené u moře, kam ji tentokrát nepozvali. Po mnoho let jezdila s dětmi na prázdniny, pomáhala s vnoučaty, sama si odpočinula, navazovala užitečné kontakty. Ale letos ne.

Důvody, proč jí rodina letos odmítla účast, připadaly Věře zvláštní.

Mami, letos je to s dovolenou složitější. Pojedeme s dětmi sami, ale tobě potom koupíme zájezd zvlášť, abys mohla taky odjet. Vyber si, kam chceš jet, ano?

Ale Markéto! A co děti? Kdo na ně bude dohlížet?

Mami, Tomáš už povyrostl, zvládne to. A Adélka bude se mnou. Tentokrát si nemůžeme dovolit ten hotel, do kterého jsme jezdili dřív, takže budeme muset v něčem ustoupit. Adélka musí k moři, víš přece, že pak bývá celou zimu zdravá. Když není na lepší hotel s animátory, pojedeme po vlastním, pronajmeme si byt nebo dům a postaráme se o děti sami.

Jakože pro mě tam už místo není!

Věra byla vyhlídkou upřímně zklamaná. Jet sama do lázní, kde není nic než diskotéky pro dříve narozené?! A obecenstvo tam také nic moc. V pořádném hotelu jsou aspoň i cizinci a vlastní lidé většinou slušní! A se svým vzděláním a dvěma jazyky si vždy našla společnost… Ale teď ne.

Maminko, chápeš to snad! Dovolená nejsou jen noclehy, je to i přeprava, jídlo, všechno kolem.

Jako bych vás vyžírala! Věra už byla pěkně v ráži.

Proboha, mami! Proč ti to musím vysvětlovat?! Nemáme letos takové peníze! Vzala bych tě ráda, ale nejde to. Rekonstrukce tvého bytu, moje zdravotní problémy, doučování pro Tomáše… To všechno něco stálo. Rozpočet máme napjatý. Co chceš, abych zrušila dovolenou? Nebo aspoň někam vzala děti? Sama jsem toho měla za poslední rok až dost, víš kolik jsem makala!

Ano! Viděla jsem! A viděla taky, že jsi špatná matka! Nemáš na děti čas! Všechno zůstalo na mně a Petrovi tvé tchyni. Vyřešit školku pro Adélku, vyzvednout Tomáše ze školy, nakrmit, zalít, odvést na kroužky.

Mami, nepřeháněj to! Tomáš jezdí na tréninky sám. Vozíš jen Adélku na balet, a to ještě ne vždy. Navíc ve školce mají pohybovky, ale ty sis stála za svým, že dítě se potřebuje rozvíjet.

Takže za všechno můžu já? Věrčin hlas se zvyšoval do nezdravých výšin, až si musela sáhnout na srdce. Vy jste nevděční! Snažím se, a pořád je to špatně!

Prosím tě, mami… Markéta cítila, jak se jí zatmí před očima, a opřela si čelo o chladné okno. Jsem ti hrozně vděčná za vše, co děláš, ale nemusíš mi to pořád připomínat, ano?

Věra dál neměla chuť nic poslouchat. Hrdě odešla, nechala uprostřed obýváku tašku s novými plavkami a urazila se.

Urážet se dovedla znamenitě. Nepotřebovala scény ani výčitky, stačilo nebrat telefon, ignorovat snahu o usmíření, a pak, když už ji dcera opět přemluvila k hovoru, jen těžce povzdechnout:

Markétko, a co to znamená, když srdce zrychlí, zpomalí, skoro se zastaví?

A Markéta všechno pustila z ruky a jela za mámou na chalupu, kam Věra obvykle odcházela uklidnit duši po hádkách. Domů se Markéta vracela úplně vyšťavená, hodila klíče od auta na stolek a utíkala do ložnice, kde padla na postel v oblečení a tiše plakala, neschopna pochopit, proč jí matka tolik ubližuje.

Tomáš vešel, tiše ji přikryl dekou a pohladil po ruce:

Mami, už tam nejezdi! Babička přijede sama, vydrží to chvíli.

Ach, Tomášku, kéž bych měla jistotu!

Markéta věděla, o čem mluví. Už jako malá znala matku takovou. Citlivou, čtivou, ovládající jazyky, s krásným hudebním cítěním, ale hlavně snadno se urážející. Uměla dcera napomínat stejně dobře česky jako francouzsky nebo anglicky. Největší trest bylo Věřino ledové: Markétko, zamysli se nad tím, co jsi udělala. Běž do pokoje.

Tohle oslovení používala jen tehdy, když byla rozmrzelá. Za dobré nálady, což nebylo často, nikdy.

Věřin pohled na svět byl vždy pesimistický. Všude viděla neúspěch. Lidé z jejího okolí, kolegové, přátelé, manžel, příbuzní i sousedi podle ní selhávali. Jen Markéty se to nějaký čas netýkalo. Ta byla krásná, chytrá holčička, která uměla číst dřív než ostatní a na darovaném pianinu opakovala: Já slyším hudbu! Věra byla pyšná.

Trhlina přišla v šesté třídě, když Markéta, premiantka školy, zničehonic dostala pětku z diktátu. Věra nad tím kroutila hlavou, chytila se za srdce a dceru nenechala ani vysvětlit. Markétko, to mě mrzí! Taková ostuda! Běž do pokoje!

Dívka odešla, aniž by stihla říct, co se stalo. Na vše přišlo až babička, která tehdy Markétu našla u umyvadla, pláčící a snažící se odstranit skvrny z sukně. Vyprávěla jí, jak se ve škole necítila dobře a nikdo jí nevysvětlil, co se s ní děje. Věra to považovala za zbytečné. O osobních ženských záležitostech se mělo mluvit jen s matkou, ale Markéta o tom nevěděla, neboť přítelkyně žádné neměla a podle Věry by si stejně s žádnou nesdělila detaily. Výchova…

Po dlouhé rozmluvě s tchyní si Věra jen vynadala:

Takové věci musí holka řešit s matkou!

Já ale nevěděla

Příště přemýšlej hlavou! Máš ji přece k tomu!

Markéta nechápala, v čem je chyba. Poprvé ji napadlo, že matka není neomylná. Že všechny řeči o tom, že matka vždy dává dítě na první místo, nejsou tak jisté. Další zklamání přišla brzy poté.

Věra už nezakrývala nespokojenost, místo hádek si na hlavu uvazovala hedvábný šátek proti migréně, a Markéta přesně věděla, že bude zle.

Do hádek nikdy nešla. Uvelebila se v křesle, sepjala špičky prstů u spánků a led v hlase byl dost na to, aby každého zchladil: Markéto, ničíš mě… Důvody nebyly třeba.

Třeba to, že Markéta chtěla být doktorkou, zatímco matka to považovala za zbytečné.

Nechápeš! Tvůj otec byl chirurg, skoro jsem ho doma neviděla! To není profese pro ženu! Vzdáš to!

Babička říkala, že pomáhat je ušlechtilé… že táta i já jsme jak z jednoho těsta.

Aspoň výsledek, Markéto! Já vdova, ty dítě bez otce. Srdce nevydrželo! Musíš myslet taky na druhé!

Tyto hádky pokračovaly až do maturity. Nakonec Markéta na medicínu šla, ale matka s ní půl roku vůbec nemluvila.

Další konflikt byl Markétin manžel. Tomáše Věra nepřijala.

Markétko, vážně sis nenašla někoho lepšího? Nemluvím o penězích! Vždyť vůbec neví, kdo je Verdi, nikdy nečetl Moprassanta!

Tomáš je dobrý člověk, mami… a hlavně mě miluje.

Láska nestačí! Až to pochopíš, bude pozdě!

Na Markétině svatbě tiše utírala oči do čistého kapesníku a každému říkala: Samozřejmě jim pomůžu. Budu tu pro ně!

Naštěstí tam poznala svého druhého muže, vzdáleného příbuzného Tomášovy rodiny plukovníka v důchodu, Stanislava. Okouzlil ji elegancí a francouzštinou.

Proboha, odkud máte tak dokonalý přízvuk?

Moje matka byla dcerou diplomata a žila roky ve Francii.

Nádhera!

Recitoval trubadúry ve francouzštině, miloval pořádek, měl krásnou vilu u Prahy. Věrka našla rozptýlení a dceři dala na chvíli pokoj.

V druhém manželství byla šťastná; Stanislav ji miloval, byla pohledná, mírnější a z vnoučat měl radost.

Markéto, ty máš kouzelné děti! Tomáš je chytrý po dědovi, Adélka má můj nos i oči, bude krásná!

Markéta se nehádala, změna ji těšila, matce přála.

Na rozdíl od matčina pesimismu byl Markétin vztah s Tomášem pevný. O tom, kde budou bydlet, si prosadil Tomáš: pořídili si hypotéku. Lépe mít vlastní byt než žít u tchýně. Markéta se chce vrátit do práce, zvládneme to.

Ale Markétka to sama s dětmi nepobere! S jedním dítětem to zvládneš, se dvěma už ne!

Firmě se daří a moje matka slíbila pomoct.

Vaše děti mají dvě babičky! Postarám se o ně já!

A tak mohla Markéta po letech na sál, děti rostly, koupili dům, ale záhy přišla rána. Stanislav onemocněl a zemřel přes veškerou Markétinu snahu i nejlepší lékaře.

Ach Stando, proč jsi odešel! Teprve teď jsem se cítila být ženou… Proč jsi mi to vzal tak brzy?

Koho vinila tentokrát, zůstalo tajemstvím. Dál už s květinami chodila na hroby dvou svých mužů a na živé byla protivná.

Markéta se snažila matce pomáhat, vodila ji na víkendy, svátky, dovolené, zvala ji stále mezi sebe.

Co je na tom? Patřím k rodině! říkala známým.

Věro, Markéta s rodinou si třeba někdy chce udělat program sama, ne pořád pod dozorem…

Nesmysl! Já svoji dceru nikdy nehlídala! Pomáhám! Jak by si s dětmi poradila sama?

Problém přišel, když Tomáš povyrostl a babiččin ostrý dohled ho štval. Miloval ji, ale její výtky ho rozčilovaly.

Tomáši! Zase si pustil tu šílenou hudbu? Jak to můžeš poslouchat?! Věra vplula bez klepání k vnukovi a tvářila se ublíženě. To je k nevydržení!

Hedvábný šátek nasazovala, ale na Tomáše to nezabíralo. Na rodiče si nestěžoval, s babičkou se hádal po svém.

Adélko! Pojď zpívat, tančit!

Když babička našla děti, jak řvou a skáčou na písně Kabátu, málem dostala záchvat.

Tomáš, tohle bych přežila, ale Adélka zpívá ty tvoje hrůzy? To je vyloučené! Zavolám mámě!

Radši tátovi, babi! Máma vypíná telefon, když je v práci, to víš!

Tomáš všechno bral s klidem a večer si s klukem i Adélkou rád zaječel taky.

Markétu s Tomášem synovy hudební sklony těšily a rozhodli se mu koupit kytaru.

Markéto, neblázni! Už jste rozhodli, že mě nepotřebujete?

Maminko, co to povídáš?

To nepřežiju! Tomáš se má učit, ne dělat kraviny!

Ale Tomáš se skvěle učí a ty to víš! A co je špatného na tom, že hraje na kytaru? Vždyť jsi pořád trvala na tom, že děti potřebují všestranný rozvoj!

Myslela jsem něco jiného a ty to víš! Ach Markéto…

Spor se táhl dlouho. Tomáš se postavil za Markétu, takže Věra tradičně přestala brát telefon a dceři neotevřela, když za ní přijela. Klíče od svého bytu jí dávno sebrala s tím, že je ztratila.

Tentokrát to prošlo bez následků. Markétě prostě došla trpělivost.

Nechce komunikovat? Její věc! Jak dlouho to ještě budeme snášet! Markéta, která zrovna umývala nádobí, nešikovně otočila dlaní a oblíbený hrnek, co dostala od syna, jí sklouzl z ruky a rozbil se na kusy.

Právě tyto střepy podlahy byly tou poslední kapkou v dlouhém boji dvou silných osobností. Markéta mámu samozřejmě milovala, ale už pochopila, že tuhle lásku musí změnit nesmí jim dál ubližovat.

Tomáši! zakřičela z kuchyně a kluk seběhl schody, tušil, že máma takto téměř nekřičí.

Tady jsem!

Vybral sis kytaru?

Opravdu můžu? v očích měl takovou radost, že Markéta skoro zavřela víčka.

Dokonce musíš! Jakou chceš?

Basovou! Mami, jsi si jistá?

Na sto procent! Tak se to teď říká, ne?

Jo! A co řekne babička?

Že jsme zkažené děti… Nevšímej si toho! Pojď, vyrazíme!

Kam?

Kde jinde než do obchodu s hudbou?

Paráda! Ještě řeknu Adélce, ať jde s námi, pomůže vybírat!

Když za ním Markéta koukala, byla pyšná, jakou má hodného syna. Který puberťák by vzal malou sestru do obchodu, aby mu poradila?

Kytara byla koupena a brzy se z Tomášova pokoje stala malá zkušebna, kde s kluky nacvičovali a nahrávali písničky na techniku, co koupili Tomáš a jiní rodiče. Když natočili video, kde Adélka zpívala s bratrem, a dostalo to tisíce zhlédnutí na sociální síti, bylo jasné, že nic nedělali zbytečně.

Markéta byla šťastná, že děti mají zájem, a Tomáš už nebyl tak popudlivý. Po směně, kdy pomáhala zraněným, doma obímala děti a poslouchala jejich nové příběhy a plány.

Věra mezitím čekala. Každý den uklízela, pekla dobroty a doufala, že dcera přijede žádat o smíření, jako dřív.

Pak uplynul týden, pak druhý, Markéta ale nepřišla.

Nejdřív byla Věra zmatená, pak naštvaná, dokonce si slíbila, že tentokrát Markétě jen omluva stačit nebude. Ale pak se zamyslela. Asi poprvé jí někdo v životě ukázal, že ne všechno se točí kolem ní. Kohokoliv jiného by ze života okamžitě odstřihla, bez odpuštění, s Markétou to ale prostě nešlo. Navzdory povaze ji měla ráda.

Měsíc, druhý…

Pak pochopila, že nikdo tentokrát nepřijde. Žádné omluvy, žádné smíření. Ta realita ji bolela. Jak může být dcera tak tvrdá? Vždyť celý život obětovala jí a vnoučatům! Je opravdu možné, že slovní výčitka rozbije rodinu?

Nevydržela už chodit kolem bytu, sbalila věci a jela na chalupu hledat klid. Nepomohlo. Procházela zahradami, zoufale postrádajíc rodinu, ale sama sobě to nepřiznala.

Léto vystřídal déšť, přišel podzim a Věra už věděla, že není nač čekat.

Jednoho dne, když se jí srdce skutečně sevřelo, seděla v kuchyni, držela oblíbený hrnek s čajem a dívala se na děcka u sousedů, která se proháněla v barevných pláštěnkách a holínkách. Vždy trvala na tom, že bude kolem zahrady vysoký plot, ale Stanislav naštěstí trval na kované bráně od svého kamaráda. Tak jí nezbylo než sousedům jen slušně kývat a pozorovat jejich žití.

Sousedé byli uznávaní, měli pět vnoučat jako ze žurnálu. Když nejmladší skákal po cestě a rozstřikoval dešťovou vodu, rozhodla se Věra přestat čekat. Mohla by tak žít dál, anebo čekat na den, kdy Markéta bude kupovat květiny na pohřeb… Komu by to prospělo?

Hrnek cinknul o talířek a za pár minut už couvala autem z vrat.

V neděli bylo na silnicích prázdno, do satelitu, kde Markéta s rodinou bydleli, dojela snadno.

Když zabočila do jejich ulice, poprvé se opravdu bála. Poprvé jí příslušelo udělat krok ke smíření ona. Bylo to tak nezvyklé, že dlouho jen seděla v autě a přemýšlela, jak vůbec začít.

Veškeré plány se zhroutily, když otevřela branku a šla k domu. Dveře byly pootevřené, vystoupala schody a chystala se zavolat, když se z podkroví ozvala ohlušující hudba z bicích. Uviděla Markétu, jak v kuchyni tančí s dřevěnou vařečkou a zpívá písničku o panence a čaroději.

Paráda, mami! Natočíme spolu video? Adélka tleskala a nechala prostírání na stole.

Markéta doložila vařečku, nalila džus a podala skleničky Adélce.

Dvě vezmeš nahoru ty, dvě já. Jdeme, kluci budou mít žízeň.

Když kráčela ke schodům, zůstala stát. Věra stála ve dveřích.

Jako by se čas smíchem zastavil a čekal, co si řeknou.

Adélka stála mezi nimi a už chtěla něco povědět, ale Markéta ji předběhla:

Ahoj mami! Prosím tě, hlídej maso, co je na sporáku. Za chvíli obědváme. Kluci domuzí zkoušek a půjdeme ke stolu. Máš hlad?

Věra přikývla a pověsila bundu.

Ano!

Správně! řekla Markéta s úsměvem. Adélko, neboj, babička vypadá pořád stejně! Nebo už sis to nepamatovala?

Adélka zavrtěla hlavou, usmála se:

Pamatuju! Babi, už nechodím na balet, máma mě dala do hudebky. Budu zpívat! Tomáš říká, že mi to jde!

Věře v očích zajiskřilo dojetí. Sklonila se, vzala džusy Adélce z ruky:

Nech, já to zanesu! Musím přece tu Tomášovu kytaru vidět. Je hezká?

Moc! Je celá červená! Pomáhala jsem vybírat! Pojď, ukážu ti ji!

Adélka tancovala nahoru, Markéta kývla matce:

Tak co? Jdi, mami! Nejtěžší krok už máš za sebou…

A Věra šla dál. Vnuk Tomáš kývl stejně vážně, ukázal babičce kytaru.

Něco se změnilo. Samozřejmě ne všechno člověk se nepředělá hned. Rozporů, poznámek a hádek bude ještě spousta. Ještě nejednou Markéta povzdechne nad matkčinými dobře míněnými radami, ještě nejednou si Věra bude lámat hlavu kde to pokazila…

Jedno už si ale tahle rodina navždy zapamatuje chceš-li být vyslyšen, musíš umět naslouchat. A pak všichni zůstanou spolu. A co může být hezčího?

Rate article
Add a comment