Přijatec
Haló, má někdo doma? ozvala jsem se po příchodu do bytu, sundala z nohou sandály a tiše si povzdechla blahem.
Krásné byly, to ano, ale jak byly nepohodlné! Nechala jsem se zlákat vzhledem, místo abych uvažovala, jak se v tomhle dá chodit v létě. Pásek tenký, zařezával se do kůže, no děs!
Sehnula jsem se, abych schovala boty na poličku v předsíni, ale najednou jsem ztuhla. Z rohu u dveří na mě hleděly dvě zelené oči, plné nedůvěry.
Kdo jsi? zeptala jsem se podvědomě šepotem.
Majitel těch čarovných očí se raději stáhl ještě dál do rohu, přikrčil se na zadní a zasyčel.
To je jasné
Opatrně jsem položila sandály a o krok ustoupila.
Neublížím ti. Buď v klidu! Jdu zjistit, odkud ses tu vzal. Jestli ti to nevadí. Překvapení
Znovu zasyčel, tentokrát hlubším, výhrůžným tónem, až se mi koutky úst zvedly v úsměvu.
Klid, chlape! Je to můj byt, víš? Tady ti nikdo neublíží. U nás se neubližuje.
Zvíře, jako by rozumělo, se trochu ztišilo. Konečně položilo přední nohy na zem, ještě pozorně sledovalo každý můj pohyb, ale už nesyčelo ani nevrčelo.
Vydala jsem se chodbou do obývacího pokoje a kuchyně, kde vládnul nezvykle uklizený pořádek. Dřív, než jsem stihla překročit práh, jsem většinou musela dávat pozor, kam šlapu stavebnice s ostrými dílky a barvy od Františka pro děti mizely jen pomalu.
Dveře do dětského pokoje byly pootevřené, ale byl tam takový klid, že jsem zapochybovala, je-li vůbec někdo doma.
Ale mýlila jsem se. Všechny mé tři poklady byly přítomny. Seděly na zemi okolo velkého papíru a malovaly každý do svého koutku.
Tak to je zajímavé. A kdo se na mě přijde přivítat? usmála jsem se na dvě zrzavé hlavy a jednu tmavou.
Následoval zděšený výkřik, fixy létaly na všechny strany, a Barborka se natáhla na papír, aby tělem zakryla nedodělaný obrázek.
Mami, nekoukej!
Zasmála jsem se a skryla obličej v dlaních.
Nebudu! Ale kdo mi vysvětlí, co tu za monstrum syčí na chodbě na mámě?
František, majitel té tmavší kštice, významně pohlédl na mladší a zvedl se.
Promiň, mami! Chtěli jsme tě připravit, ale nestihli jsme to. Přinesl jsem ho já.
A proč je tak divoký?
Má poraněnou tlapku. Vzal jsem ho od psů na dvoře.
Zamračila jsem se.
Tobě nic neudělaly? A bolí ho to moc?!
Mami, neboj, jsem v pohodě. Oni zvíře honili po dvoře, byli to pejsci paní Jarmily, ne žádní toulaví.
Tuhle smečku jsem znala. Čtyři malé psy, které milovala paní Jarmila, hlavní hašteřilka domu. Pejsci byli úplně nevychovaní a často měli volný výběh, protože Jarmila už sotva chodila, ale vzdát se svých miláčků nehodlala. Tak všechny maminky v domě v Smetanově ulici věděly: před desátou dopolední děti ven raději nepouštět. Kolikrát už brečelo dítě, vyděšené některým z uštěkaných psů, a na dvoře se strhla hádka. Ale jakmile se objevila Jarmila, vše ztichlo. Psi byli, pravda, neškodní, ale štěkat uměli, až to děsilo i dospělého. Jarmila zase mistryně v hádání, pokuty za psy platila s úsměvem a těm, kdo remcali, odsekla:
Co na děti nedáváte pozor? Nesmí ven sami! A že si matka chce odpočinout? Co je to za matku! Mé malé nikdo bít nebude! Naučte se chránit!
Jarmilu jsem docela litovala, navzdory jejímu chování, protože měla za sebou těžký život.
Její manžel byl hrůza. Na pohled slušný, v košili vždy bila líce, pomáhal sousedkám, ale co se dělo za jejich dveřmi, nevěděl nikdo. Bil Jarmilu tak, že nebyly modřiny, a křičet jí nedovolil.
Jen zkus ceknout, už tu nebudeš, ani syn! usmíval se stejně slizce na děti i na vlastní ženu.
Jarmila mlčela a trpěla. Syn z prvního manželství jí byl vším. Když ovdověla ve třiadvaceti, a podruhé šla kvůli klukovi. Nový manžel hrál roli otce skvěle, syn ho měl rád a nevěděl, co matka snáší.
Všechno vyšlo najevo náhodou, tak už to chodí. Syn se vrátil ze školy dřív, zaslechl matčin ston a sám pak popsal, co se stalo. Policie těžko rekonstruovala průběh na Jarmilu nespadl stín viny, ale sama tvrdila, že chyba byla u ní. Syn šel k babičce, Jarmila na nějaký čas do vězení. Po návratu si syna vzala zpět, vyměnila s ním byt a začala novou etapu života s ním a malou oškubanou psí slečnou nalezenkyní Isabellou, později prostě Izou.
Iza byla první z několika psů. Nejdříve fena, pak dcera pojmenovaná stejně, pak Izka třetí, psi odcházeli, další přicházeli a Jarmila už bez nich nemohla.
Její syn úspěšně vystudoval, odstěhoval se do Ostravy, měl pěkné místo, manželku, dvě děti, třípokojový byt. Ale Jarmila odmítla nabídku přestěhovat se k nim. Dobrá babička, starostlivá tchyně, ale radši svůj klid.
Taková rozhodnutí na jemnosti nepřidávají. Chybělo jí blízké okolí, což pocítili sousedé. Kromě Izy třetí se u ní vystřídali další psi a brzy se po dvoře proháněla psí smečka všechny zachránila před ulice, protože i psi potřebují domov.
Jarmilini psi nikdy neublížili mým dětem.
Jednou týdně, když jsem krájela maso, odnesla jsem Jarmile pytlík kostí a popíjela u ní čaj, prohlížela fotky vnoučat, na něž byla neskonale hrdá.
Jen Jarmila věděla, že František je adoptovaný. A jedinkrát to komentovala, když narazila na zvědavé sousedky.
Komu vadí, že to dítě není na maminku nebo tatínka? Příroda si hraje! Děda měl taky tmavé vlasy a modré oči. Krásavec to byl, až jsem do něj chvíli byla blázen. Krásný kluk, Leno! Ať vám slouží!
A diskuse zmlkly. Jen Jarmile jsem tehdy řekla pravdu.
Po dítěti jsme s Petrem toužili pět let marně. Lékaři nic nenašli.
Jsou páry, co to štěstí nemají. Zdraví jste, to je hlavní. Uvidíte, třeba to přijde, a když ne, život přinese jiné cesty.
Tou cestou byl František. Moje sestřenice, Miluška, ve 37 letech neplánovaně otěhotněla. Její partner od ní utekl, děti nechtěl. Miluška upadla do deprese, rodina se snažila pomoci, ale odmítala vše. Dítě jí bylo lhostejné. Po porodu napsala v porodnici vzdání se mateřství.
Osud rozhodl jinak. Při porodu komplikace, Miluška zemřela a malý František osiřel hned na startu života.
Nemusela jsem rozmýšlet.
Byla jsem jí blízká, milovala mě, když jsem byla malá. Teď nemá nikoho, a já vím, že nesmí skončit v dětském domově. Teta už je moc stará, sama nemocná…
Na můj pohled Petr jen přikývl proto jsem si ho kdysi vzala, i když nemluvil tolik a smál se zřídka, protože jsem vedle něj měla jistotu: pro mě udělá vše.
Tajemství nebylo těžké ukrýt byla jsem statná, takže absence těhotenství sousedům neušla, ale odjela jsem na prázdniny k tetě, úřady oběhla a přivezla domů Františka. A když se ptali Kdy jste to stihli?, mlčky jsme se smáli a uklízeli otázku žerty.
Jarmile jsem řekla vše. A ona mě objala:
Děkuji, žes pověděla. Neboj! Nikomu to nikdy neřeknu. Není to cizí dítě, pokud sis ho vzala za své. Jen tak dál, Leničko! Dítě potřebuje silnou mámu, která si stojí za svým slovem. Jestli budeš pochybovat o právu ho vychovávat, je zle. Přijdeš o něj… A to by bylo špatné pro vás oba.
Ten rozhovor mi uvízl v paměti navždy. Když jsem Jarmilu potkala, kývla jsem jí vděčně, věděla, že ví proč.
František rostl, a časem přibyli Vojtíšek a Barborka. Jarmila se jen usmála, když ty dvě zrzavé hlávky běhaly po dvoře a krmily Izku třetí.
Jednou ale František začal být na děti zlý. Cizím dětem nadával či je bil. Vojtu a Barču nechával být, ostatním ubližoval. Doma jsem s ním opakovaně mluvila, nic nepomohlo, mlčel a dušoval se, že jen tak. Školní psycholožka: To přeroste, kluci se perou, uvidíme.
Měla jsem toho dost. Večer jsem nechala děti s Petrem a šla za Jarmilou.
Už jsem tě čekala. Pojď ke mně. Mám čerstvou bábovku, pojď na čaj. Jde o Františka, že?
Ano.
Najednou ze mne spadl těžký balvan. Petr mi pomáhal, ale teď jsem si potřebovala popovídat bez zábran, vylít srdce.
Jarmila mlčela, poslouchala, jen doléváním čaje dělala pauzy a občas se doptala.
Nakonec řekla:
František roste. Kluci se rvou, občas je to k hrozbě, jindy k smíchu. Ale snaž se ho pochopit. Pokud tě uvidí na své straně, všechno ti poví. Neptej se, proč se pere, abys ho nachytala, ale abys rozuměla, co ho trápí. A hlavně až bude mluvit, nepřerušuj, poslouchej. Já to poznala pozdě, naučila se pozdě…
Ten večer byl dlouhý. Když jsem přišla domů, spali jen Petr a František. Posadila jsem se k jeho posteli, uhladila tmavou ofinu a zálibně pohladila nožku, co čouhala zpod peřiny.
František zamumlal ze spaní:
Mami? Proč pláčeš? Nebudu už…
V černých očích byla taková bolest, že jsem ho pevně objala.
Všechno mi řekni, prosím. Kdo ti ublížil?
A František spustil.
Bylo to prosté, ale mě to nenapadlo.
Všichni říkají, že jsem přijatý! Že Vojta je tvůj, Barbora taky, ale já nepatřím do rodiny, nejsem podobný. A že nejsi moje máma…
Nesmysl! setřela jsem slzy a zvedla mu bradu, aby koukl na mě. Jsi náš! Od hlavy až k patě! Nikdy nikoho neposlouchej, a už vůbec se kvůli tomu nepr.
Když jsem odcházela, vzala jsem si staré album. Ukazovala jsem mu babičky a sestřenice, včetně Milušky proto mohl pochopit, odkud má tmavé vlasy. Objala jsem ho a věděla, že bude dobře.
Další den Jarmila potkala Františka na dvoře.
Dobře tě vychovali, Františku. Máš čím být hrdý!
A František poprvé po dlouhé době klidně vydechl.
Často jsem k Jarmile zašla pro radu.
Jednoho dne už ale na zaklepání neotevřela. Psi v bytě štěkali a Jarmila nikde. Po pátrání v nemocnicích jsem zjistila, že ji odvezla záchranka. Když jsem získala klíče, hned jsem se postarala o smečku.
František za psy převzal odpovědnost a brzy z něj byl pomocník k nezaplacení. Když později odebral jejím psům na dvoře uštvaného nalezence britského kocoura se zraněnou tlapkou rozšířila se domácnost o dalšího člena. Kocour syčel, kousal a bojoval, ale už nechtěl utéct.
Děti byly nadšené, jen trnuly, jak zvíře přijmu. Připravovaly mě na překvapení, vytvářely obrázky mě i kocoura na jednom byl větší než já!
Myslíte, že tohle mi stačí, abych svolila, aby tu zůstal? smála jsem se. Nikdy jsem neměla kočku!
Tak se zeptejme paní Jarmily, psi nebo kočka, to je jedno, ta všechno ví!
Zazvonil zvonek. Už netřeba! Jde nahoru teta Jarmila. Pomůže nám ho ošetřit.
Děti jen špitly nadšeně:
Mami, smí tu zůstat?
Samozřejmě, pokud se nenajdou majitelé. Kdo jiný by ho měl milovat, když ne my?
A zůstane. Sice na veterinární klinice při placení vytáhnu peněženku a zafuním, ale vím, že to je malá cena za rozzářené oči dětí a za věrného kocoura, který od té chvíle neopouští náš práh. Spí se mnou, František žárlí, já se směji:
Poznal, kdo je tady šéf!
V noci, když děti spí, šedý stín se otře o moji nohu, švihne ocasem do pokoje, vklouzne do dětského pokoje, a František v polospánku obejme kocoura. A zelené oči zazáří, když otevírám dveře.
Dobrou noc! pošlu dotek přes dětskou hlavu i hřbet zvířete.
A ticho odpoví. Usměju se a tiše zavřu. Štěstí má ticho rádo! Ať trvá… do rána. Pak přijde nový den a nové starosti.
Jednou provedeme Jarmilu k synovi, aby se mohla léčit, slíbíme pečovat o psy a na rozloučenou ji obejmu.
Čekají na vás! A my taky! Šťastnou cestu!
Jarmila se usměje v slzách, děti jí mávají. Už nikdo neřekne, že je největší hašteřilka v domě. Protože teď v jejích očích je něco dobrého a její život nekončí. Přijdou další radosti, další světlo.
Do rodiny přibude další vnouče, i přes slohý přesun bude nakonec vděčná, protože v synově novém domě je místo i na smečku. Psi dostanou vlastní dvorek k hlídání.
Dvakrát týdně usedne Jarmila s nejstarší vnučkou k počítači, a jakmile jí nastaví videohovor, zazní z obrazovky:
Ahoj, teto Jarmilo!
A velký kocour přivře oči a strčí hlavu pod ruku dospívajícího Františka.