No konečně se tady dá zase dýchat, to byl dřív vážně hrob, fakt, z kuchyně se rozléhá jasný, sebevědomý hlas, který by Pavla Sýkorová poznala mezi tisíci.
Stojí ztuhle v předsíni, nákupní tašky ze zahrady svírá ještě v rukou. Vůně jablíček a čerstvého kopru z jejich chaty se ihned ztrácí v chemickém odéru nějakého moderního leštidla a cizích, prudkých parfémů. Pavla Sýkorová pokládá pomalu tašky na zem, probíhá jí po zádech podivný chlad. Klíč v zámku se otočil až příliš hladce, jako by ho někdo promazal. Známé zapraskání parkety u vchodu je pryč.
Udělá nejistý krok a rozhlédne se. Předsíň se změnila. Ta stará, bytelná věšáková stěna z tmavého dřeva, kterou dělal ještě její zesnulý muž Tomáš, zmizela. Místo ní visí na stěně několik bezejmenných kovových háčků, jaké zná spíš ze šatny v nemocnici. Pryč je i zrcadlo v bohatě vyřezávaném rámu, do kterého se Pavla dívala před každým odchodem z domu posledních třicet let. Teď na stěně visí jen strohý obdélník bez rámu.
Srdce jí tluče v žebrech jako kladivo. Pavla opatrně pokračuje do obýváku a ztuhne, ruku si přitiskne k ústům.
Pokoj je téměř prázdný. Ne, ne zcela prázdný, ale vše, co dělalo ten kout domovem, co v něm uchovávalo vzpomínky a pohodu, je nenávratně pryč. Není tam víc robustní dubová kredenc, v níž mívali český křišťál a slavnostní soupravu s malovanou Madonou. Zmizely knihovny s řadami knih romány, poezií i vzácnými svazky ze sběratelských edic. Ani její oblíbené houpací křeslo už nestojí u okna.
Uprostřed místnosti trůní nízká šedá pohovka, připomínající velikou cihlu, na zdi nově visí obří černá televize. Na podlaze je nadýchaný bílý koberec, v prostředí působí cize; jako sněhová závěj uprostřed písečné pláně. Stěny září sterilní světle šedí.
Jejda, paní Sýkorová! z kuchyně se vynoří Jana, snacha. Na sobě má krátký župan, v ruce hrnek s něčím zeleným. Vy už jste doma? My mysleli, že dorazíte až večer. Nepřijel vlak dřív?
Vzápětí vyjde z kuchyně Oto, její syn. Sklopí oči a šoupe pantoflemi, působí najednou provinile a nějak zkroušeně.
Kde jsou…? Pavla sotva popadne dech, gesto zahrne celý zdevastovaný prostor. Kde to je?
Co to? Jana na ni mávne prodlouženými řasami. Aha, vy myslíte tu starou nábytkovou skládku? My jsme vám chtěli udělat překvapení! Nový byt, paní Sýkorová! Zatímco jste se hrbila na zahrádce, my jsme tady všechno zvelebili. Není to paráda? Světlé, vzdušné, minimalistické! Takhle žijí všichni, trend!
Kde jsou mé věci? Pavla cítí, jak se jí třesou kolena. Koukne prosebně na syna. Oto, kde je dědova kredenc? Knihy? Šicí stroj?
Oto zakašle do dlaně, marně zápasí s nejistotou.
Mamko, no tak hlavně klid… My jsme to… vyklidili.
Kam? Na chalupu? Do sklepa?
Do popelnice, paní Sýkorová, přeruší ho s úsměvem Jana a upije zelené smoothie. No vážně, na co ten harampádí? Kredenc se už rozpadal, jen překážel! Strašný lapač prachu. Knihy? Stejně už nikdo nečte papírové knížky! Všechno najdete na internetu, tohle jenom sbírá plísně a prach. Nedalo se tady dýchat.
Pavle se před očima zatemnilo, popadla se za zárubeň, aby neomdlela.
Do popelnice? zopakuje tiše. Tu knihovnu, kterou sbíral tatínek od školy? VERITASku, na které jsem vám záplatovala kalhoty a šila záclony? Křišťál, který jsme s Tomášem vezli z Mariánských Lázní a balili do hadrů?
Ale, ten křišťál je dnes bezcenný, to je socialistický přežitek! odfrkne Jana. Teď frčí Ikea, Skandi styl. Stroje vaše… nohy to byly železné, těžké jak hrom, s tím museli hnout s pomocí stěhováků. Navíc, sama jste si pořád stěžovala, jak je tady těsno. My vám otevřeli prostor. Odstranili vizuální smog.
Vizuální smog… Pavle ta slova zní jako facka. A mě jste se ptali? Je to můj byt, Jano. Můj s Oto. Ale věci jsou moje!
A zase… protočí Jana oči. Snažili jsme se, utratili balík, museli sáhnout po kreditce, aby byly nové tapety místo vděku jen výčitky. To je typické, generace vázaná na věci… to je nemoc! Syndrom hromadění.
Oto konečně vzhlédne.
Mamko, neblázni, byla to stará veteš. Teď tu máš nový gauč, ortopedický. Bude se ti spát fajn.
Pavla se dívá na syna. Nevidí v jeho pohledu lítost ani porozumění. Jen jak by chtěl už být pryč a v klidu. Býval vždy poddajný: kdysi poslouchal mámu, dnes Janu. Přizpůsobil se. Co z něj Jana uplácala, to z něj je.
Kdy jste to vyhodili? ptá se suše, pevně se drží.
Před třemi dny, mávne rukou Jana. Objednali jsme konťák, naházeli všechno najednou. Už to odvezli, takže nehledejte po sídlišti, ať se neztrapňujete.
Pavla odchází do svého pokoje vlastně do toho, co z něj zbylo. Designéři zaúřadovali i tady. Hřejivá ložnice s komodou a toaletním stolkem je teď sterilní krabičkou. Zmizela krabice s knoflíky, kterou si vedla od mládí. Zmizely fotoalba.
Alby také? volá Pavla do obýváku. Fotky táty?
Ty staré kartony? zabručí z obýváku Jana. Naskenujeme, kdyby bylo potřeba. Papír jsme dali do sběru, s časopisy Zdraví z roku osmdesát šest. Ekologická domácnost!
Pavla si sedá na kraj cizí, moderní sedačky. Uvnitř je prázdná. Jako by vyhodili kus jejího života. Třicet let manželství, vzpomínky, malé radosti, které střežila vše prohlásili za vizuální smog a poslali na skládku.
Nepláče. Slzy vyschly někde v nitru, zbyl jen horký, drsný uzel. Sedí a tupě hledí na holou šedivou stěnu, poslouchá, jak Jana v kuchyni rázně hubuje Otu, že nekoupil správné mléko, a filozofuje, jak konečně proudí bytem správná energie Čchi.
K večeři zůstane zavřená. Ticho, tma, myšlenky. Byt je její. Ota je zde přihlášený, ale vlastnice je ona. Nechala mladé bydlet, než si našetří na hypotéku. Už tři roky a odloženo nikdy, protože peníze padnou na nový telefon, Egypt, nebo rekonstrukce. Všechno dostanou hotové. I nájem a tou poslední platí ona z důchodu… Pomoc dětem.
Ráno Pavla vychází do kuchyně tvář kamenná, klidná. Jana smaží zdravé tvaroháčky, pěje si.
Dobré ráno! zaječí snacha vesele, jako by se včera nic nestalo. Dáte si snídani? Bez cukru, na stévii, z rýžové mouky. Zdravý životní styl!
Díky, dám si čaj, odpoví Pavla. Ota je pryč?
Už letěl do práce. Má dnes uzávěrku. Já mám dnes den rozvoje, budu sledovat webinář o uspořádání domácnosti.
To je chvályhodné, přikývne Pavla. Uspořádání věcí je důležité. Jani, jedu dnes na pár dní k sestře do Třebíče. Potřebuji si odpočinout, tlak mi lítá.
Ale jistě, jen jeďte! rozjasní se Jana. Už se těší, jak bude v novém bytě sama. Změna vám prospěje! Tady se o všechno postarám.
Pavla si sbalí malou tašku. Ve dveřích se krátce zastaví, přejede očima novou předsíň.
Klíče máš? zeptá se.
Ovšem, já i Ota. Zámky jsme neměnili, jen promazali.
Dobře. Tak se mějte…
Odjíždí opravdu k sestře, ale nikoli na dva dny, jen do večera. Potřebuje čas, aby Jana odešla na nehty nebo na jógu jako každý čtvrtek odpoledne.
Kolem čtvrté se Pavla tiše vrací. Byt je prázdný, Jana rozvíjí své já.
Obléká si pracovní plášť, zaváže šátek na hlavu a z komory kterou snad neotevřeli vytáhne velké pytle na stavební suť. Právě ty, které tu zbyly po Janině modernizaci.
Zamíří do pokoje mladých. Dřív sem nestrkala nos. Respektovala soukromí. Ale Jana hranice dávno zbourala tím, když vyhodila její život.
Pokoj je zavalilý věcmi. Jana miluje nakupování a beauty produkty. Na stole horují lahvičky, krémy i séra za tisíce. Polovina pokoje zabírá světelný kroužek na selfie.
Pavla vezme první pytel.
Vizuální smog, pronese s klidem. Je toho tu moc.
Do pytle letí krémy Dior, Chanel, i kdejaká korejská značka. Nesleduje, co je plné nebo prázdné. Jen otvírá prostor.
Pak otevře skříň. Praská přetlakem. Sukně, blůzy ještě s cedulkou, desítky džín, jedna jako druhá.
Lapače prachu, zamumlá Pavla. Syntetika, nedá se dýchat. Eko-smog!
Oblečení letí do pytlů, za nimi značkové kabelky a boty. Všechny ty honosné tenisky, které Jana obuje jen na cestu k autu.
Pavla třídí věci systematicky, chladně a beze zlosti. Oblečení syna několik košilí a jeden oblek ponechá nedotčené. Janina království hmoty podstoupí totální očistu.
Nakonec přijde na řadu dekorace. Sochy Buddhy, svíčky, motivační plakáty v angličtině, lapače snů.
Harampádí, řekne Pavla. Závislost na věcech je nemoc, musíme léčit.
Za dvě hodiny je pocitně jiný i jejich pokoj. Zbývá jen postel a prázdná skříň.
Fifteen velkých pytlů odnese na chodbu. Nebude je házet do kontejneru. Není barbar. Volá dodávku a poprosí, aby vše zavezli do garáže u bratra na okraji města tam to nechá. V tmě a prachu.
Pak umyje podlahu. Vzduch v bytě je najednou svěží, i když po Janě pořád zůstává parfém. Pavla si uvaří čaj, vezme z tašky sestrinu starou knihu (samozřejmě tištěnou a vonící tiskárnou) a usedne do kuchyně čekat.
První přijde Jana. Vtančí domů, zpívá si, nese nákup.
Jejda, paní Sýkorová? Už jste tady? Říkala jste dva dny! Stalo se něco?
Ano, Jano, uvědomila jsem si, že organizace prostoru je důležitá. Rozhodla jsem se následovat tvou radu a pustila se do toho.
Jana na ni hledí podivně, vejde do ložnice, aby se převlékla.
Za vteřinu zazní výkřik. Tak pronikavý, že až zadyndají skla v oknech.
Kde jsou moje věci?! Kde krémy? Kde je kožich?!
Pavla klidně usrkne čaj.
Janičko, hlavně nevyšiluj. Udělala jsem pořádek. Odstranila jsem vizuální smog. Sama jsi říkala, že toho bylo moc. Tolik harampádí! Tak jsem ti chtěla pomoct, aby energie Čchi mohla volně proudit.
Vy jste… vyhodila moje věci?! Jana lapá po dechu. Víte, kolik to stálo?! Jedna sérum, co jsem koupila, stálo víc než váš důchod! Zavolám policii!
Klidně volej, Pavla zvedne obočí. Aspoň ať ti řeknou, jak se nazývá to, co jste vy udělali s mým majetkem, s památkou na otce, s knihami. To prý byl smog a vaše lahvičky, tuby a trika? Chemikálie a alergeny, pro zdraví špatné.
V tu chvíli vejde Oto. Ihned pozná, že se děje něco zlého. Jana brečí, Pavla klidná, jako socha.
Oto! Ona všechno vyhodila! Moje šaty, kosmetiku… Jsi normální?!
Oto koukne na matku bezmocně:
Mami, to snad nemyslíš vážně?
Myslím, synu. Udělala jsem překvapení. Očistu duše. Minimalismus. Máte tady prostory na meditaci.
Nemáte na to právo! křičí Jana. To jsou moje věci!
Knihovna byla moje, Pavlin hlas je ledový. Kredenc byl můj. Šicí stroj taky. Ptali jste se mě, když jste rozhodli, co mi zůstane? Teď jsme spolu vyrovnaní.
Kde jsou mé věci? Jestli to skončilo v kontejneru, jdu na soud!
Ne v kontejneru, Pavla se ušklíbne. Jsem člověk. Odvezla jsem je. Jsou na bezpečném místě. Adresu vám ale zatím neřeknu.
Co myslíš tím zatím? nechápe Oto.
To znamená: seberte, co vám tu zbylo pasy, zubní kartáčky, ponožky a jděte. Kamkoliv. Do hotelu, k Janině matce, do podnájmu. Je mi to jedno.
Vy nás vyhazujete?! Z vlastního bytu?!
Z mého bytu, opraví Pavla. Jste tu hosté. Hosté, kteří si mysleli, že starou pani už nemusí nikdo brát vážně a může ji poslat do šrotu s nábytkem. Máte hodinu. Pak měním zámky zámečník už čeká na chodbě.
Mami… nemáme kam jít, zoufá Oto. Měli jsme šetřit…
Teď máte důvod. Věci, Jano, dostaneš, až mi vrátíte moje.
Ale my jsme je vyhodili! Spálili!
Tak ať i tvoje leží na skládce. Nebo hledej. Vyjeď na odpad, najdi kontejner, sežeň všechno zpět. Pokud jednou něco dostanu nazpět, vrátím ti kožich, kabelky. Jinak ne.
To byla blaf, věci leží v suchu. Pavla vidí, jak v Janiných očích bojuje panika s lakotou.
Jsi… monstrum! vystřelí Jana. Oto, pojď. Já tu nevydržím ani minutu! Najdeme si byt! Nejlepší! Ty si, babko, zůstaň mezi svými holými zdmi!
Za čtyřicet minut jsou pryč. Zavřením dveří jejich éra končí. Oto mlčí, Jana soptila, tahali kufry.
Když za nimi klapnou dveře, Pavla jde k oknu. Zámečník pan Michal, jak slíbil, přijde hned a změní vložku v zámku.
Pavla Sýkorová je najednou sama v cizím, prázdném, šedivém bytě. Ale zvláštní: není jí smutno. Je jí lehko, jako by shodila z ramen pytel prohnilých brambor.
Druhý den už jedná. Hned dává inzerát: Přijmu darem či koupím za rozumnou cenu starý český nábytek, knihovnu, šicí stroj VERITAS. Brzy zjistí: lidi těchto věcí mají plné sklepy a dokonce je rádi dají zdarma, jen když je někdo odveze.
Za měsíc její byt znovu žije. Nejsou to ty konkrétní věci. Jiné skříně, jiné knihy, i když stejné názvy. Jiný šicí stroj, taky VERITAS, poslušně šlape. Pavla přelepí tapety. Ze šedé šeďi udělá vzor květin. Koupí vlněný koberec s tradičním motivem.
Janiny věci vrátí za dva týdny. Zavolá Otovi a řekne adresu.
Přijďte si pro to. Moje není vaše.
Oto přijde sám hubený, pohublý.
Mamko, promiň… máme byt pronajatý. Drahý, Jana scénuje, peníze dochází…
To je život, synu. Dospělost bolí a je drahá.
Nemůžeme se vrátit? Jana slíbuje, že už nikdy…
Ne, Oto. Není to možné. Mám vás ráda, ale chci žít ve svém domě. A jednou tu klidně umřu mezi tím, co mám ráda. Vy si budujte vlastní domov. S Janiným minimalismem.
Oto odnese pytle, odchází.
Pavla Sýkorová se vrací do svého hřejivého, útulného bytu. Sedne ke staronovému šicímu stroji, navleče niť a našlápne pedál. Známé, utěšující cvakání ozvučí pokoj. Šije nové záclony. Veselé, s květy. Žádný vizuální smog. Jen radost.
Někdy, abychom si začali vážit toho, co máme, musíme to ztratit. Jindy stačí vykázat ze dveří ty, kdo si nás neváží. A pak se doma rozhostí ten pravý český Feng-šuej.