Můj tchán mi řekl, abych přišel na hlavní nádraží.

Dobré zprávy

Se svou ženou jsme šťastně manželé.

Seznámili jsme se na Karlově univerzitě v Praze. Nikdy jsem neměl v plánu zůstat v hlavním městě; chtěl jsem se vrátit domů do Brna. Věděl jsem, že s mojí specializací budu v rodném městě skvělým odborníkem, velmi žádaným.

Jsem specialistou na srdeční onemocnění, ale ne u lidí u zvířat. Léčím kočky, psy, dokonce i krávy. Bohatých klientů je málo, ale i ti méně movití nosí svá zvířata k veterináři. Moje žena je také veterinářka, a opravdu vyniká v diagnostice.

Když jsme se ptali v místních veterinárních ordinacích, zjistili jsme, že všude dělají jen základní zákroky: kastrace, očkování. Složitější případy neberou, není to pro ně výhodné.

Tak jsme otevřeli vlastní kliniku s dobrým vybavením, kde řešíme komplikované diagnózy. Provádíme také výzkum pro ostatní kolegy. Pracujeme jako sehraný tým, proto se nám daří dobře.

Vyděláváme slušně, ale ceny nijak nepřeháníme. Díky tomu máme dost klientů. Už jsme si pořídili vlastní byt, najali asistenty a nemusíme spát v ordinaci. Máme čas věnovat se dětem i domácnosti.

Ale rodiče mé ženy se mnou stále nejsou spokojení.

Vím, že jim vadí, že žena odešla do mého města, doufali, že se vrátí a přestěhuje kliniku i rodinu zpět do Prahy. Nechápu, proč se zlobí moje žena má dvě sestry, obě bydlí v Praze vedle rodičů, nejsou sami. Navíc jsme jim oběma pomohli, dali jsme jim peníze na zálohu bytu.

S rodiči mé ženy se vždycky chovám zdvořile.

Ale její rodiče nechápou, kde jsou hranice a kdy je lepší být trochu stranou.

Dnes mi zavolal tchán:

Potřebujeme se potkat dneska večer v sedm. Přijď pro mě.

Ale je teprve pět. Tak si pospěš!

Dobrá, musel jsem vyzvednout dceru, rozveselit svou asistentku, která zůstávala přesčas, a raději nemluvím o zkaženém koláči, co jsem začal péct.

Na cestě do města.

Nejmladší dcera seděla vzadu, připoutaná v dětské sedačce.

Manželka byla pořád v ordinaci měla zraněného pacienta, kterého bude operovat. Tchán mi nedovolil objednat si taxi.

Tak jsem sedl za volant sám.

Už po cestě na mě začal křičet přes telefon, zatímco hledal zaparkované auto. Odmítl jsem vystoupit; nechtěl jsem vzbudit dceru.

Nasedl, práskl dveřmi a hned začal: Mohls přijít ven! Dcera spí, nechci ji budit. Tchán však zesílil hlas, prý kdo chce spát, spí.

Dcera se probudila a začala plakat.

Myslíte, že se ji snažil uklidnit? Nabídl jí třeba plyšáka?

Ne. Místo toho mi vyčetl, že dceru špatně vychováváme, protože jsem s ní jen doma prý místo péče mám pracovat, ne sledovat televizi. Ale když v klinice makám pět, někdy i dvanáct hodin, to je podle něj doma?

Ale jeho dcera pracuje!

Začal mi dokonce nadávat, že jezdím moc rychle, že nás ještě zabiju. Nakonec mi oznámil, že moje žena už má doma nového ženicha, mladého muže, který jí prý dá normální, poslušné děti.

Dcera brečela a děda jí místo pomoci vynadal, ať mlčí, když dospělí mluví.

Tak jsem to zabalil.

Odvezl jsem ho zpátky na hlavní nádraží: Na shledanou. Mějte se

Doma na mě už čekala žena, pobouřená, protože její táta jí to všechno natočil na mobil. Předal jsem jí uplakanou dceru:

Ještě jednou slovo a jdeš za tatínkem. Tam tě čeká ten nový ženich. A budou děti poslušné. Zatím se dej do práce, jinak začnu křičet taky.

Manželka raději mlčela, a mně došlo, že tuhle konverzaci už jsme spolu jednou vedli. Její táta už k nám domů nikdy nepřijde.

Rate article
Add a comment