Nevím, co mám dělat
Píšu vám, protože vím, že se setkám s pochopením mnoha čtenářů.
Také bych byl rád, kdyby mi někdo napsal, jestli mám někde pravdu nebo se mýlím.
Viktor a Adam, moji synové, se už dávno usadili ve Španělsku, každý v jiném městě.
Jeden se oženil a má dceru, druhý si zatím nemůže najít vážnou známost.
Byli malí, když jsme se s jejich otcem rozvedli, a pak jsem si z ničeho nic pořídila psa – velkého, chytrého a krásného německého ovčáka jménem Terra.
Bydleli jsme v oblasti s domy a dvory, takže jsem o ní nepřemýšlel.
V té době jsem byl často na služebních cestách, kluci zůstávali sami a vážně, nebýt Terry, nevím, jak bych je vychovával.
Stali se z nich muži, ona se stala babičkou a já jsem po její smrti hodně trpěl – zdálo se mi, že víc než po mých mrtvých rodičích.
Truchlila jsem pro ni tak moc, že jsem se zařekla, že se už nikdy nepodívám na psa.
Ale když se moji synové vyznamenali a já zůstala ve velkém domě sama, řekla jsem si, že by byl zločin neposkytnout přístřeší nějakému hodnému tvorovi.
Se scvrklou duší jsem přijala příkaz – mít v domě alespoň jednoho psa. A protože jsem věděla, že budu muset cestovat, až se oba usadí v cizině, vybrala jsem si ho malého, hezkého a milého.
Pětkrát jsme spolu letěli letadlem do Španělska.
Dodržuji všechna pravidla – letenky si rezervuji sama s dostatečným předstihem, platím je, dodržuji dietu, aby Red nepřibral zmíněných 8 kg, dávám mu tablety proti zvracení…..
Cestování s ním je složitější než cestování s dítětem. Ale je pro mě vším a dělám pro něj všechno.
Po narození vnučky však moje snacha psa nechce.
Vymýšlí si nejrůznější důvody, dokonce si vzala kočku, aby mě odřízla.
Zároveň mi synové – oba – říkají, ať si vezmu neplacené volno, ale ať s nimi zůstanu aspoň pár měsíců… bez Karkulky. Dokonce chtěli, abych ho zaplatila a nechala v hotelu.
Je to tolik peněz, že by je raději měli dát na něco užitečného.
Řekl jsem jim, že to není možné.
A oni jednohlasně řekli: „Zavřete toho psa a pojďte!
Nemohu opustit svého nejbližšího tvora, který mě vítá a posílá pryč.
S ním se dělím o svou samotu a večeři. S Redem si povídám, před ním pláču a jemu svěřuji svůj domov.
Kdo mě chce, přijme mého psa.
Dokud bude žít, tak bude.
