Paní domácí ve svém domě
Aničko, zase jsi zapomněla přikrýt máslo, vzdychla Marie Novotná, drapla si židli a nasoukala se ke stolu. Teď zase celou noc nasávalo vůně z lednice. Lukáši, synku, namaž si raději ten tvaroh, včera jsem koupila čerstvý.
Anna cítila, jak se jí prsty nervózně svírají kolem nože. Mlčky dál krájela chleba, snažila se krájet rovně, i když se jí ruce zlehka třásly. Za oknem mrholil říjnový déšť, po skle stírala nepravidelná stříbrná pavoučí síť a kuchyň byla pro tři dospělé lidi příliš malá.
Mami, máslu nic není, zamručel Lukáš, aniž by zvedl oči od telefonu, a soukal do sebe namazaný chleba.
No jasně, jasně. To já jenom tak, ze starosti. Vy mladí asi netušíte, že špatně uložené potraviny se kazí. A pak vás bolí břicho kdo vás bude léčit?
Anna položila talíř s chlebem na stůl a sedla si. Hlava se jí od rána motala, v ústech pachuť. Nalila si čaj z pytlíku “Dobré ráno” a doufala, že horký nápoj zažene tu podivnou nevolnost.
Aničko, ty vůbec nejíš, pokračovala tchyně s pohledem přes brýle. Podívej, jak jsi schrtla. Lukášku, jak chceš s takovou ženskou mít děti? Dítě potřebuje zdravou matku.
Uvnitř ji něco sevřelo. Anna si upila pálivého čaje a vynutila si úsměv.
Paní Novotná, ráno prostě nemívám hlad, to je normální.
No jasně, jasně… Za mě jsme chodili do práce i s horečkou a nikdo si nestěžoval. Dnešní mládež si na každé kýchnutí bere neschopenku. V tvém věku jsem už sama vychovávala Lukáše, pracovala jsem a domácnost měla jak klícku.
Lukáš konečně zvedl hlavu od displeje.
Mami, s tím to nesouvisí… Anča byla včera do osmi v kanceláři, uzávěrky.
Já neříkám, že ne. Jen mám o vás starost. Jste mladá rodina, už by to chtělo spravit rodinný strom, a vy se mi tu takhle hroutíte
Anna vstala, nechala nedopitý čaj a šla s prázdnou hrníčkem k lince. Ve skle okna zahlédla, jak tchyně nandává Lukášovi další kopec tvarohu, pohladila ho po rameni. Za jejími zády se linul jemný hlas, určený pro synka:
Synku, nezapomeň, máš dnes tu důležitou schůzku. Modrou košili jsem ti vyžehlila, visí ti na židli.
Anna stála u dřezu, tiskla porcelánový hrnek, z nějž zbyl jen studený čaj, a uvnitř cítila tíhu, která byla hlubší než jen únava. Byla to urážka, která se nedá říct nahlas.
A přitom, ještě před třemi měsíci se Marie Novotné těšila.
***
Marie Novotná dorazila na konci července. Volala pozdě večer, hlas v telefonu divže nepopotahoval. Soused nad ní ji vytopil, parkety zničené, nábytek taky. Pořádný malér. Oprava prý zabere týden, nejdýl deset dní.
Lukáši, přijela bych na chvilku k vám, nevadilo by? Do hotelu je to drahý a stejně bych tam byla sama, žadonila do mobilu, a Lukáš samozřejmě bez zaváhání souhlasil.
Anna byla tehdy docela ráda. Marie žila v Ústí nad Labem, vídaly se málo, spíš jen na svátky, vztahy byly slušné. Marie byla energická, lehce ukecaná a nahlas přející. Po smrti manžela před pěti lety zůstala sama, dělala v archivu a milovala africké fialky.
To uteče, za týden ani nevíme, že tu byla, plánovala Anna a přemýšlela, jak vymyslet místo pro hosta. Už jsme si dlouho nepopovídaly pořádně.
Lukáš ji obejmul.
Jsi zlatá, fakt. Sice je to trochu nepohodlný, ale aspoň máma nebude sama s tím celým malováním.
Marie přijela s dvěma obřími kufry a kartonovou krabicí převázanou provázkem. Anna i Lukáš ji šli přivítat na nádraží. Tchyně vypadala zbitě, oči červené, pusa až na bradě zašprajcovaná.
Aničko, děkuju, že se nad starou ženskou smilujete, objala ji v předsíni. Já tady dlouho nebudu, slibuju. Jakmile to spraví, hned jedu, nechci být na obtíž.
První dny byly skoro pohádkové. Marie vařila obědy, uklízela, když byli Anna s Lukášem v práci, po večerech pily čaj s balíkem sušenek Esíčka, které si přivezla. Lukáš jakoby rozkvetl, vtipkoval víc než obvykle, bylo vidět, jak má radost, že máma je u něj.
Ale ke konci druhého týdne se začalo něco měnit.
Nejdřív to byly maličkosti. Marie přeskládala kořenky v kuchyni, protože “tak je to lepší a správně”. Pak přeházela prádlo ve skříni po svém. Anna nacházela svoje věci na nových místech a vůbec nevěděla, jestli má něco říct. Jsou to prkotiny, že.
Aničko, máš na konzoli prach, podotkla tchyně jen tak mezi řečí, když nalévala polévku. Dlouho jste to nečistili, co? To je špatné na alergii. Já to tady přetřela mokrým hadrem. Teď je to paráda.
Díky, paní Novotná, zamumlala Anna, rudnouc až ke krajíčkům uší. Opravdu nestíhala každý týden čistit garnýže, když po práci byla ráda, že vypadla na gauč s knížkou nebo Netflixem.
Nevyčítám, Aničko, usmívala se Marie. Jenom chci pomoct. Aspoň budete mít klid.
Po třech týdnech volali řemeslníci z Ústí. Prý se to protáhne, je problém v elektroinstalaci a dá to ještě deset dní. Marie byla zklamaná, ale navenek se držela.
Ještě trošku, Lukášku, vadím vám moc? Vydržíte to se mnou?
Mamko, neblázni, samozřejmě, že ne, Lukáš ji sevřel v objetí.
Anna je mlčky pozorovala. V hrudi jí cukalo lehké podráždění, ale zamáčkla to. O co jde? Ještě týden. Vydržím.
Jenže pak přešly týdny ve více jak měsíc. Tchyně se tiše zabydlela v jejich dvoupokojovém bytě. Spala v pokoji, kde měla Anna dřív pracovnu pohovka, počítačový stůl. Anna se přestěhovala se svým notebookem na kuchyň či do ložnice, což bylo dost natěsno, ale nechtěla být ta špatná, co bouchá dveřmi.
Každý večer vařila Marie večeři. Výbornou, to musela Anna uznat, ale vždycky to, co měl rád Lukáš. Brambory, maso, gulášek, řízky… Anna si raději dala rybu, zeleninu, ale nechtělo se jí ohrazovat.
Aničko, zase nic nejíš, kroutila tchyně hlavou. Luki, podívej, jak vybledla, snad nemá žaludeční vředy.
Ančo, fakt špatně jíš, Lukáš se na ni podíval starostlivě.
Prostě nemám hlad, zopakovala Anna a nebyla to lež. Chuť k jídlu zmizela. Ráno jí bylo mdlo, přes den se jí točila hlava, ale k doktorce by nešla ani za zlaté prasátko. Nechtěla slyšet, že je to ze stresu nebo přepracování, protože přiznat se ke stresu znamená přiznat, že tchyně je na obtíž. A to se přece neříká.
***
Uprostřed září přišla v práci pohroma. Finančák chtěl nové tabulky, Anna s dalšími dvěma účetními seděly do večera u počítačů. Domů se dostala až po deváté, někdy v deset, vyždímaná a na půl mrtvá.
Byt ji vítal měkkým světlem, vůní večeře a hlasem Marie Novotné:
Aničko, konečně jsi doma! S Lukáškem jsme už jedli, máš to v hrnci, ohřej si. Hlavně neschovávej ty hrnky, jak jsem je narovnala, vybírala jsem je, jak se hodí.
Anna kývla, šla si ohřát jídlo, které ze sebe stěží dostala. Lukáš udělal mezitím reportáž z pracovního dne a dal jí pusu na tvář. Marie seděla poblíž, pletla nebo listovala časopisem vždy tu byla, jakoby vzduch v bytě zhoustl.
Luki, myslíš, že tvoje máma plánuje zůstat nafurt? zeptala se Anna jednou pozdě večer, když už leželi ve tmě.
Ještě není spraveno, zabručel on polospící. Vydrž to trochu, není kam jít.
Už je to přes dva měsíce…
Ale je to moje máma. Je sama, těžko si pomůže. Kdybys byla v její kůži, pochopíš.
Bolelo to. Anna zmlkla a otočila se ke zdi. Lukáš spal hned, ale ona ležela se zavřenýma očima, poslouchala tiché šustění Marie Novotné za stěnou.
Ráno se tchyně objevila s novým plánem:
Aničko, víš co? V sobotu ti pomůžu s úklidem, ty jsi pořád utahaná, spolu to máme hned.
Anna zamýšlela odmítnout, ale Marie už přidržela kýbl, mop, hadry. A tak spolu drhly, Anna spíš statista než šéfka. Věty padaly jako déšť v Praze:
Hele, pod topením to chce víc vycucnout. A záclony už prát, jsou šedý. A ledničku umýváš jak často? Musíš každých čtrnáct dní, jinak je to líheň bakterií.
Anna jen prostě kývala, myla, dřela, a s každou připomínkou v ní narůstal vzdor. Ale ostře říct si nedovolila. Tchyně se přece snaží.
Na konci září Anna zjistila, že v bytě je jak host. Neobratný, neschopný a snadno přehlédnutelný. Marie ovládala kuchyň, koupelnu i pračku. Prádlo Lukáše prala sama, precizně skládala, žehlila košile na škrobený škrt.
Luki miluje tu křupavou košili, už jako malého jsem ho to naučila, usmívala se.
Anna si své oblečení prala po nocích, kdy byla pračka volná. Někdy si připadala, jako by se po bytě plížila, aby nikoho neobtěžovala.
V noci ji pronásledovaly divné sny. Bloudila chodbami, hledala si pokoj a všechny dveře byly zamčené. Nebo chtěla něco upéct, ale všechny hrnce a talíře jí mizely pod rukama.
Budila se zbitá, klepala se na posteli, poslouchala, jak Lukáš za stěnou klidně oddychuje. Někdy měla chuť ho vzbudit, říct mu, jak jí je, ale slova nikdy nevyšla z úst. Jak říct, že ji tchyně dusí laskavostí?
***
Prvního října začaly opravdové podivnosti.
Anna se probudila s divným nutkáním ke zvracení. Skoro to nestihla do koupelny a byla ráda, že jí něco neupadlo. Za dveřmi slyšela starostlivý hlas Marie.
Aničko, jsi v pořádku? Mám zavolat doktora?
To je jen žaludek, nic vážného, zachraptěla Anna a opláchla si obličej studenou vodou.
Žaludek? Včera jsem vařila čerstvé karbanátky! Lukášovi nic není, jen ty…
Opravdu to není jídlem. Jen mám křehký žaludek.
Točila se jí hlava celý den. V práci kolegyně Šárka zbystřila:
Ančo, jsi bílá jak stěna. Nechceš domů?
Musím dodělat výkaz.
Zdraví máš jen jedno, běž aspoň k doktorce!
Ale Anna nikam nešla. Doma ji čekal vyčítavý pohled Marie Novotné.
Celý den jsme o tebe měli strach. Lukáš též. Neuvědomuješ si, že nám děláš starosti?
Práce je teď moc…
Práce, práce… Stejně tady pečuji o Lukáška, a ty ani večeři nesníš.
Anna šla do ložnice, padla do postele, hlava jí třeštila. Za stěnou se nesly tiché dialogy Marie Novotná a Lukáš. Intonace jasná: žaloby, uklidňování. Anna zaryla obličej do polštáře a toužila zařvat ale jak obvykle zůstala mlčet.
Druhý den ráno našla na své oblíbené halence žlutavý flek na límečku, večer přitom byla úplně čistá.
Paní Novotná, nevíte, co je s tou halenkou? zeptala se v kuchyni.
Tchyně se upřímně zděsila:
S jakou?
S bílou, vypadá jako vypraná v curry…
Já tvé věci neberu. Sama sis ji asi něčím polila a zapomněla.
Anna se na ni podívala a najednou věděla, že zalhala. Že to udělala ona. Ale důkaz? Žádný.
Za pár dní zmizel Annin oblíbený hrnek keramický, který jí Lukáš dal k narozeninám. Nikdo nic neviděl.
Třeba spadl a vyhodila jsi ho, to se stane, krčila rameny Marie.
Pak se přes noc vypařil Annin šampon. Dřív plná láhev. Marie: To je záhada, asi špatné víčko.
Anna už se na nic neptala. S každým dnem se cítila jako v mlze. V práci jela na autopilota, večery trávila u notebooku v kuchyni, protože do svého bývalého pokoje už nešla. Lukáš byl zamlklý, občas podrážděný.
Jsi poslední dobou nervózní, Ančo, povzdechl jednou. Je to kvůli práci?
Ne. Není.
Tak proč tedy?
Anna ho chtěla obejmout a říct pravdu že jí je na umření z přítomnosti jeho matky. Ale neřekla nic:
Jen jsem unavená. Odpusť.
Lukáš ji políbil do vlasů.
Vydrž ještě chvilku. Máma brzy odjede, mluvila o tom. Rekonstrukce téměř hotová.
Ale rekonstrukce nikdy hotová nebyla. Každý týden Marie Novotná volala řemeslníkům a pokaždé se vrátila s ustaranou tváří.
Prý je to už jen malinko! Ještě okopové lišty, lišty a lepidlo. Týden.
Týdny plynuly a skládaly se v měsíce.
***
Na konci října Anna zjistila, že už nemůže usnout. Přes den byla vyčerpaná, pod očima temné kruhy, ruce se jí třásly.
Jednu noc se probudila kvůli podivnému šramotu přicházel z pokoje Marie Novotné. Poslouchala, šramot zmlkl.
Ráno se zeptala, zda něco neslyšela. Marie samozřejmě:
Nee, drobečku, já spím tvrdě. To je určitě jen nervozita, měla bys k doktorce.
Za pár dní ucítila Anna doma zvláštní vůni jakoby vosk, skoro jako v kostele. Nejsilnější byla u dveří pokoje Marie.
Paní Novotná, pálíte někdy svíčky?
Já? Ale kdepak. To bude určitě od sousedů.
Ale vůně se vracela v noci, tiše, lepkavá, citelná. Anna kvůli tomu často nemohla spát, ležela a bála se.
Jednoho dne, když byla Marie pryč, Anna vešla do jejího pokoje. Všechno vypadalo normálně: složený gauč, časopisy na stole, fialky na parapetu. Otevřela skříň. Věci Marie visely narovnaně. Dole ležely kufry a ona krabice s motouzem.
Klekla ke krabici, ale tu hlavními dveřmi cvakl zámek. Vyletěla z pokoje, Marie vešla s taškami.
Aničko, ty už jsi doma? Špatně ti je, viď? Uvařím ti čaj.
Večer vůni vosku znovu zavětřila. A pak si všimla na poličce v předsíni leží společná fotka s Lukášem, ta, co bývala stále v ložnici. Anna ji zvedla sklo je celé, ale její tvář zhrublá, jakoby poškrábaná jehlou.
Zamrazilo ji do morku kostí. Držela rámeček v ruce, neschopná odtrhnout pohled.
Ančo, co tam stojíš? Lukáš vyšel ze ložnice, zívl.
Luki… Podívej.
Vzal fotku, nakrčil čelo:
Co to je?
Netuším. Včera byla v pořádku, našla jsem ji na poličce.
Asi při tisku vada, všimli jsme si až teď.
Není! To někdo udělal schválně! Jehla…
Kdo by to dělal?
Anna mlčela. Oba věděli. Ale nahlas to bylo bláznovství.
Asi jsem se spletla, omlouvám, zamumlala.
Tu noc oka nezamhouřila.
***
Listopad přituhnul. Anna mrzla i v bytě, toxikóza sílila, živila se čajem a suchary, když Marie nekoukala.
Aničko, vypadáš jak smrt. Marie zamračeně, ale v očích se jí mihlo cosi spokojeného.
V práci ji šéfová Olinka poprosila na pohovor.
Paní Anno, poslední dobou děláte chyby. Včera špatné částky, pozdější datum. To jste to nikdy nedělala.
Omlouvám se. Už se nestane.
Jste zdravá? Měla byste si vzít dovolenou?
Dovolenou… Anna si představila týden doma a zatmělo se jí před očima.
Děkuji, netřeba.
Ale dobře rozhodně nebylo. Propadala se do zvláštního mlhavého světa denně pouze práce, večer seděla jako přikovaná a rozmlouvat ani nechtěla. Lukáš se zlobil, že je odtažitá.
Anno, nevím, co se děje. Jsi někde jinde?
Omlouvám se. Jsem moc unavená.
K doktorce bys měla, máma říká, že nejíš.
Máma říká… Anna zvedla oči.
Tvoje máma říká hodně.
Prosím?
Nic. Nech to být.
Odešla do ložnice a dál už nic.
O pár dní později něco zvrtlo rovnováhu.
Přišla dřív z práce, asi v šest. Marie většinou sledovala seriály nebo drbala do telefonu. Dneska bylo v bytě ticho.
Anna se převlékla, šla do koupelny a slyšela tiché mumlání z pokoje tchyně.
Zůstala na místě. Naslouchala. Během šeptání slyšela zvláštní pravidelnost, spíš než modlitba šamot. Nahlédla do pootevřených dveří: Světlo, hrana stolu, na stole dvě silné svíce z kostela.
Srdce vynechávalo takty. Vrazila dovnitř.
Marie stála u stolu skloněná nad fotkami. Foto Lukáše, to velké z promoce, Anna na vedlejší, tvář přeškrtaná černým fixem. Marie pohybovala rukou, šeptala, v prstech se jí leskla dlouhá jehla.
Paní Novotná, Anna to vypustila jako cizím, zničeným hlasem.
Tchyně se lekla, zbledla:
Aničko… já nečekala…
Co tu děláte?
Marie schovala jehlu.
Nic důležitého.
Svíčky a fotky? Co tady provozujete?
Říkám ti, že nic! Vypadni z mého pokoje!
Veškerý tlak Annu přerazil. Všechna únava, strach, naštvání v jedné vlně.
Z vašeho pokoje?! vykročila k ní. TOHLE je můj byt! Tohle je moje pracovna, ve které jste už tři měsíce! Tři měsíce!
Anno, neřvi…
Já tady budu řvát! Vy tady s těma svíčkama a jehlama ničíš moje věci, děláš mi peklo!
Nenicíila jsem nic! teď už byla Marie ledově vzteklá. Ty jsi zničila synovi život! S jinou ženou by měl dávno vnoučata, rodinu, a s tebou… jen práce, práce! Ty nejsi žena, ty jsi koule na noze!
To už Anna nevydržela. Rukou setřela svíčky na podlahu, jednu zašlápla, druhá dokapala vosk, chytla tu přeškrtanou fotku a roztrhla ji.
Odejdi, řekla tiše, o to pevněji. Ven z mého bytu. Hned.
Cože?! Marie ztuhla.
Odejdi! Tohle je moje domácnost a já to říkám!
Lukáš ti to neodpustí!
To je mezi mnou a Lukášem! Vy jste tu skončila!
Dveře bouchly. Lukáš se právě vrátil a slyšel křik. Spěchal do pokoje.
Marie se na něj pověsila:
Luki, tvoje žena mě vyhazuje!
Koukali se na sebe. Anna s rozcupovanou fotografií, slzy v očích.
Luki, Anna mu ukázala věci na stole svíčky, fotografie, jehlu. Lukáš zíral, výraz mu postupně tuhlyl: od šoku k pochopení, pak hrůze.
Mami… co to má znamenat?
Nic, modlila jsem se za vás…
S jehlou a přeškrtanými fotkami? ztuhl.
Chtěla jsem jenom pomoct, ona ti nesedí!
STAČÍ! zařval Lukáš, i Anna sebou cukla. On nikdy na mámu neřval. DOST!
Popadl kufr, hodil ho na pohovku.
Sbal se. Odvezu tě na nádraží.
Luki…
Teď hned!
***
Za hodinu byla Marie Novotná pryč. Balila si svá zavazadla tiše, výrazu kamenného. Lukáš jí pomáhal, mlčel. Anna tiše seděla v předsíni, uvnitř prázdno.
Marie u dveří naposled pohlédla na Annu:
Ještě toho budeš litovat.
Anna neodpověděla. Lukáš vynesl kufry, Marie šla za ním. Dveře zaskřípaly.
Anna zůstala v bytě sama.
Ticho bylo ohlušující. Prošla do pracovny-pokoje, rozhlédla se. Stůl s kapkami rozteklého vosku, přeškrtnuté fotky, svíčky. Všechno to odnosila na balkon, vyhodila.
Otevřela okno dokořán, pustila dovnitř studený listopadový vzduch. Stála u okna, hleděla na noční Prahu a poprvé dýchala zhluboka.
Lukáš se vrátil až po půlnoci. Vyčerpaný, padl do postele.
Dopravil jsem ji na vlak do Ústí.
Anna si sedla vedle a chytla ho za ruku.
Omlouvám se.
Za co?
Za všechno. Že to muselo dojít tak daleko.
Ančo, neomlouvej se. Já jsem si nechtěl přiznat, co se tady vlastně děje. Myslel jsem, že jsi jenom unavená. A přitom…
Pohladil si obličej.
Zbláznila se. Nikdy bych nečekal, že je toho schopná.
Luki, je sama. Ztratila tátu, ty jsi pro ni všechno.
To není omluva. To, co tu dělala…
Seděli v tichu. Pak ji objal a Anna cítila, že se třese.
Bál jsem se, že tě ztratím. Bylas taková vzdálená, chladná…
Jenom jsem se dusila.
Už nebudeš. Slíbím ti to.
Ráno bylo zvláštní. Anna se probudila se sluncem v záclonách, chvíli ležela a poslouchala to božské ticho žádné šustění po kuchyni, žádné kastrolky, žádný hlas tchyně.
Vydala se z postele do své bývalé pracovny. Prázdno. Gauč, stůl, volná polička. Zase její pokoj.
Lukáš v kuchyni chystal kávu.
Dobré ráno.
Dobré.
Snídaně ve dvou neuvěřitelně tiché, ale uklidňující. Anna si namazala toast s máslem poprvé bez nevolnosti.
Stejně by sis měla zajít k obvoďačce, Lukáš starostlivě. Dnes tě objednám?
Dobře.
Objednal ji na příští den. Anna šla do práce a poprvé od léta se cítila… ne vyloženě skvěle, ale lehčí.
Večer, když seděli na gauči, objal ji Lukáš:
Víš, o mámě jsem přemýšlel. Ještě se mi neozvala.
Bude uražená.
Asi jo. Ale já ji přece nemůžu vymazat ze života. Je to moje máma. Ale tebe taky nikdy neopustím.
Já vím.
Možná, až to přebolí, přijede někdy na návštěvu. Jeden den. Ne víc.
Anna kývla. V ní byl stále strach, ale chápala, že Lukášův vztah k matce je věc, do které nesmí šlapat.
***
Druhý den šla Anna k obvoďačce. Paní Mudrová, postarší doktorka s mateřským úsměvem, si vyslechla její potíže nevolnost, slabost, nechutenství.
Kdy jste měla naposled menstruaci?
Anna zapřemýšlela nevěděla. V tom všem zmatku… asi už to měsíc i víc nebude.
Dáme test na těhotenství.
Anna ztuhla. Těhotná? Vždyť na to v tom chaosu ani nepomyslela. Ale s Lukášem se nechránili, dítě někdy… časem.
Test vyšel pozitivně.
Gratuluju, usmála se lékařka. Něco kolem šesti týdnů. To je normální nevolnost, únava. Pošlu vás na gynekologii, tam všechno zařídí.
Anna vyšla z ordinace celá otřesená. Těhotná. Čeká dítě. Jejich dítě s Lukášem.
Sedla si na lavičku na chodbě a rozplakala se štěstím, úlevou, snad i šokem.
Večer to řekla Lukášovi. Nejdřív nevěřil, pak ji popadl do náruče a rozesmátý objímal.
Opravdu? Fakt?
Šest týdnů.
Já… nevím, co k tomu říct. Aničko, to je úžasné.
Drželi se za ruce a Lukáš neustále opakoval, jak ji miluje, jak bude všechno dobré a že udělá vše pro to, aby ona a dítě byli v pohodě.
***
Uplynuly tři týdny. Marie Novotná se neozvala. Lukáš jí zkoušel volat, ale nebral mobil. Pak poslala stručnou SMS: “Žiju, jsem v pořádku. Neboj.” A tím to haslo.
Anna se sbírala. Toxikóza sice pořád byla, ale už jedla a měla sílu. S Lukášem dali dohromady pracovnu, vše po tchyni odnesli, koupili nové závěsy.
Byt se změnil, byl světlejší, dýchatelnější. Anna zase vařila to, co měla ráda ona, Lukáš pomáhal a smáli se v kuchyni jako dřív.
Jednou večer, když leželi na gauči, Lukáš ji objal.
Přemýšlím o mámě. Až se narodí miminko, určitě bude chtít přijet.
Asi ano.
Vadilo by ti to?
Anna chvíli mlčela, pak řekla:
Na návštěvu klidně. Na den. Ale už tu přes noc nikdy bydlet nebude. To je moje podmínka.
Dobře.
A samotnou ji s dítětem nechám možná… někdy časem, až uvidím, že se chová jinak. Teď ale ne.
Rozumím. Dávám ti zapravdu.
Luki, nechci být zlá. Ani se hádat. Ale nemůžu už nikdy dopustit, aby nám to tu znovu rozložila. Nechci, aby naše dítě vyrůstalo v napětí.
Žádné napětí nebude. Určíme hranice. Buď je přijme, nebo ne. Ale klid si už vzít nenecháme.
Anna se k němu přitiskla. Za oknem zase začal poprchávat listopad, ale v bytě bylo ticho, teplo a domácí mír.
Myslíš, že to zvládneme? zašeptala.
Co konkrétně?
Všechno. Rodinu. Miminko. Tchyni a vůbec.
Jasně, že zvládneme. Protože jsme spolu. A už víme, co nechceme opakovat.
Anna přikývla. Stále v ní seděl trochu strach. Nevěděla, jestli Marie Novotná příště překročí nebo bude respektovat nové hranice.
Ale teď věděla jedno: dokázala říct ne. Ustála svůj byt, svůj život, svoje já.
Luki, řekla, položila Lukášovi ruku na břicho, kde rostlo jejich miminko. Slib mi, že když mi bude zase těžko, budeš mě slyšet. Ne, že jakože je všechno v pohodě.
Slibuju. Vždycky tě uslyším.