Jsem úplně rozčilená! Dnes jsem se zase pohádala s mámou a tchyně ani nezvedá telefon, když jí volám. Máme sice štěstí, že máme dvě babičky moji maminku a manželovu maminku.
Ale “štěstí” je dost přehnané slovo, protože to jsou spíš jen jména na seznamu. Obě žijí pouhých sto metrů od školky našeho syna, a přesto obě naprosto odmítají ho ze školky vyzvedávat. Sama bych to ráda dělala, jenže moje pracovní doba končí každý den až ve 21 hodin, takže nemám šanci stihnout dítě vyzvednout. Manžel to taky nestíhá, protože pracuje na směny v továrně. Většina lidí v našem městě chodí taky do fabriky, proto tu zřídili speciální večerní oddělení ve školce, kde můžou děti být až do deseti večer, ale za to se musí platit zvlášť a stojí to pořádný balík zhruba 500 Kč měsíčně navíc, což je pro náš rodinný rozpočet úplně zásadní výdaj. A to máme obě babičky živé!
Moje máma pracuje do šesti večer a každý den, když jde domů, prochází kolem školky. Teď má ale svoji osobní pohodu na prvním místě rozešla se se svým druhým manželem a chce si užívat života naplno, tak prý potřebuje odpočívat po práci a dát si pleťovou masku, aby vypadala mladší, než je. Každý víkend si domlouvá nějaké akce, návštěvu kina, výstavu nebo posezení s kamarádkami.
Syna si bere jen výjimečně, a to spíše o víkendu. Tvrdí, že jí narušuje její rituály že pořád běhá po bytě a kazí jí meditaci. Maminka mi ráda uděluje rady o výchově, ale zároveň se striktně odmítá do výchovy jakkoli zapojit.
A tchyně to je kapitola sama pro sebe. Nikdy nepracovala, je celý život doma. Má čtyři děti, každé od sebe asi tři roky. Můj manžel je její nejstarší syn. Člověk by čekal, že je ideální na hlídání vnuka, ale kdeže! Prý se s vlastními dětmi nahrála dost, a teď má za celý den tolik práce, že na vnuka nemá čas ani chuť musí neustále vařit, uklízet, prát, starat se o všechny, kdo se večer vrátí domů z práce, nakrmit je, pak zase uklidit a všechny uložit. Přitom její mladší synové, jednomu je osmnáct, druhému dvacet jedna, už jsou dávno dospělí a zvládnou se o sebe postarat sami.
Jednou si syna vzala, ale pak byla tak rozčilená, že si stěžovala, že kvůli tomu nezvládla žádné domácí povinnosti a její chlapi přišli domů unavení, hladoví a ona neměla nachystanou večeři. Nakonec mi řekla, že jsem dítě porodila pro sebe, ne pro ni, takže ať se starám sama a syna si vyzvedávám ze školky já. A dál už nám neposkytne žádnou pomoc.
Jednu dobu nám docela pomáhala kamarádka přes výměnu směn ona chodila na odpolední, já na ranní. Jenže její situace se změnila, a místo ní teď pomáhá teta, která ovšem na večerní hlídání vůbec nechce zůstávat. Takže opět platíme za večerní pobyt ve školce a rodinný rozpočet je zase v krizi. Nechápu tu přetvářku našich babiček, co se na každé rodinné slavnosti fotí s vnukem, vyprávějí, jak moc ho mají rády a která mu koupila hezčí dárek. Ale nám nejde o dárky, potřebujeme opravdovou pomoc!
Dnes jsem musela volat mamince a prosit ji, aby syna vzala ze školky, protože nemáme na to, abychom zaplatili další měsíc večerního pobytu. Od rodičů se nedá čekat žádná pomoc, ani finanční, ani skutečná. Tchyně se navíc odmítá jakkoli finančně podílet prý její kluci snědí všechno, co domu donese, takže na jídlo padnou všechny peníze. Neumím si představit, jak z tohohle ven. Výplaty nám mizí za jídlo, oblečení, domácnost, a ještě platíme dvakrát za školku. Jak docílit toho, aby babičky místo dárků konečně pomohly doopravdy a nejen naoko?.