Myslím si, že se můj bratr neoženil příliš dobře. Upřímně řečeno, zpočátku jsem se snažila s jeho manželkou vycházet normálně. Bratr se svojí ženou bydleli nějakou dobu s námi s mámou a se mnou v našem bytě v Brně. Od té doby jsem se musela přestěhovat do menšího pokoje, maminka spávala v obýváku a bratrovi s manželkou jsme přenechali ložnici. Jenže Daniela nám hned od začátku svým chováním dávala najevo, že není stejná jako my. Její tatínek totiž učil na gymnáziu. Bratrova žena nikdy nepokládala za nutné v bytě uklízet nebo vařit, vždy tvrdila, že ona přece není služebná. Když Daniela otěhotněla, trvala na naprostém klidu. Maminka je klidný člověk, proto k tomu nic neříkala. Dokonce jsem si ani nemohla zvát domů kamarády protože, prý, Daniela tady bydlí.
Vyžadovala speciální jídlo i ticho. Teď už musela maminka vařit zvlášť pro ni a zvlášť pro nás. Snažila jsem se několikrát mamince domluvit, ať se nesnaží snaše stále zavděčovat, protože její chování bylo den ode dne drzější. Když už se blížilo narození dítěte, přišla Daniela s tím, že miminko musí mít samostatný pokoj. Chtěla, abych se přesunula do obýváku k mamce. To už na mě bylo moc. Daniela začala brečet a křičet, jako bych ji sama dohnala k předčasnému porodu. Bratr se ji samozřejmě zastal a označil mě za bezcitnou. Nakonec maminka požádala mého bratra, ať vyřeší otázku bydlení. Nakonec se odstěhovali. Nevěděla jsem ani, kdy se jejich syn narodil nebo kdy měl křest. Daniela nás jen informovala, že nemáme nosit dárky, ale máme raději dát dítěti peníze. Ještě nám dokonce určila, kolik korun máme přinést.
Maminka jí řekla, že tolik peněz nemáme. Výsledkem bylo, že nám zakázala se s dítětem vídat. Mamku to sice chvíli mrzelo, ale časem k nám syna začali sami vozit. Daniela pak občas nechávala chlapce u mámy a u mě, když potřebovala jít s kamarádkami na kávu nebo na nehty. Ale vždy si dítě odnášela s výčitkou: jednou mu prý nebyla dost teplá bunda, jindy jsme špatně nakrmily.
Když chlapec slavil první narozeniny, bratr s manželkou přišli na návštěvu. Hned oznámili, že je potřeba vyřešit jejich bytovou situaci. Přestože nedosáhli na hypotéku, rozhodla se Daniela nastoupit do práce a dítě mi tak měla nechávat na hlídání.
Ty přece studuješ na pedagogické fakultě, alespoň budeš mít užitečnou praxi. Jen z bratrova platu to neutáhneme. Peníze ti dávat nebudeme. A škola? Přehlásíš se na kombinované studium, musíš nám pomoct, vysvětlovala mi Daniela.
Samozřejmě jsem to odmítla.
Nedokázala jsem bratrovi vysvětlit, že jejich problémy s bytem skutečně nejsou moje věc. Proč bych měla obětovat vlastní vzdělání kvůli nim? Ale stejně jsem pak musela poslouchat Danieleiny výčitky, že se nestarám o její dítě.
Daniela nám vmetla, že jsme sobci a že už nikdy nepřijdou k nám domů. Skutečně jsme je půl roku neviděli. Jednoho dne se u nás ovšem objevil bratr. Uvědomili jsme si, že Daniela si v nové práci našla jiného muže. Rozvedla se s bratrem a požadovala alimenty.
Teď bratra vydírá přes dítě. Pokud platí výživné, může syna vídat, jinak ať na něj zapomene. Jenže nový muž Daniely si ji za ženu vzít neplánuje, má už totiž vlastní rodinu. Takže bratrova bývalá dál bydlí v pronajatém bytě, který mimochodem stále platí můj bratr.
Bratr se nám omluvil a slíbil, že příště si vybere partnerku s větším rozmyslem. Tato zkušenost mi ukázala, že je důležité myslet na své vlastní štěstí i hranice a nenechat si za žádnou cenu vnucovat povinnosti, které nám nepatří. Každý je zodpovědný hlavně za své vlastní životní rozhodnutí.