V autobuse. Všichni cestující tiše seděli a nevšímali si jeden druhého. Venku pršelo. Na jedné zastávce nastoupil bezdomovec. Ačkoliv mu nebylo více než padesát, vypadal mnohem starší. Celým autobusem se rozšířil nepříjemný zápach. Byl špinavý a zanedbaný.
Lidičky, prosím vás, dejte mi nějaké drobné na chleba. Neměl jsem už tři dny co jíst, požádal tiše.
Většina cestujících ho ignorovala, někteří si začali sahat do peněženek.
Najednou jeden muž hlasitě zvolal:
Nemáte peníze na jídlo? Běžte pracovat! Jak dlouho chcete žít z cizího? Mně dnes vyhodili z práce, taky nikde nežebrám. Mám ještě hypotéku na byt a taky se nelituju.
Muž vypadal udržovaně, upraveně. Bezdomovec zahanbeně sklopil hlavu. Poškrábanýma rukama začal šmátrat po kapsách. Vytáhl svoje skromné úspory a podal je tomu muži.
Vezměte si to, potřebujete je víc než já. Dobrý lidé mi pomůžou, řekl klidně.
S těmito slovy se bezdomovec chystal vystoupit z autobusu. Muž za ním běžel a snažil se mu peníze vrátit. Ostatní cestující vše sledovali v tichosti.
Dohonil bezdomovce, aby mu vysvětlil svůj postoj, ale starý muž se jen pousmál a odmítl peníze přijmout zpět.
Život je krásná věc, zamyslel se bezdomovec. Na světě je spousta dobrých lidí. Stačí umět radovat se z každé chvíle.
Muž stál nehnutě s penězi, které mu dal bezdomovec, a po tváři mu tekly slzy. Bylo jasné, že tahle událost mu zanechala v srdci hlubokou stopu. Někdy totiž ti, od kterých čekáme nejméně, dokážou být tím největším příkladem lidskosti.