Skandál v urozené rodině

Dobré zprávy

Skandál v urozené rodině

Tím je vše u konce! Ludmila Sedláčková si opatrně přitiskla bílý kapesník ke koutkům očí a povzdechla tak srdceryvně, že její manžel, Ilja Stehlík, znejistěl.

Liduško, co se děje?! Tvoje kapky?!

Ach, nech prosím s těmi svými kapkami, Iljo! Ty nic nechápeš?! To je ostuda! Ostuda! Celá naše rodina je zostuzena! Podívej se na ni! Ani se nestydí!

Jediná dědička rodu Sedláčkových skutečně nevypadala jako zkroušená hříšnice. Hlavu popelem neposypala, ruce nedrásala v zoufalství a perly slz nekanuly. Nic takového.

Liběna Sedláčková seděla na verandě, roztažené nohy přes zábradlí, obdivované v rodině odjakživa prý stejné jako měla babička, primabalerína Národního divadla. Brala třešně z velké malované mísy na stole, vkládala je do úst a pecku pak svižně vymrštila do záhonu pod okapem. Její počínání matku uvádělo do bezbřehého zoufalství.

Liběno! Okamžitě s tím přestaň! Co si myslíš, že děláš?! Chceme s tebou mluvit vážně! A ty Ty

Ludmila nechápavě rozhodila rukama a odešla si vzít své “kapky”.

Liběnko, vážně to myslíš? Ilja se prosebně podíval na dceru, než odešel za ženou.

Ano, tati! Myslím! A vyřiď mamce, že veškerá snaha o pokračování těch zásnub je marná. Já za Matěje nevstoupím! Ať na to zapomene.

Trháš jí srdce!

Nepřeháněj, tati!

Nechceš si to rozmyslet?

Ne. Už jsem mu to dnes řekla. Dohodli jsme se. Jestli jsi mne neslyšel poprvé, říkám: žádná svatba nebude.

Ze salonu se ozval pláč, který donutil Ilju zpět k manželce. Liběna si klidně vzala další třešni z mísy.

Pane Bože, co řeknu všem?! Je to katastrofa! Restaurace zamluvená, pozvánky rozeslané!

Já tě o to nežádala, prozpěvovala tiše Liběna. Sama sis to rozhodla sama to řeš!

Jsi krutá, dcero! Myslela jsem, že to bude pro tebe nejlepší!

A jak to dopadlo? Inu, jako vždycky, že jo, mami? poškádlila jí Liběna a natáhla se. S vlastními plány mám dost práce! Je to smůla, co?

Liběno! hlas Ludmily se zlomil a opět vzlykla. Co si dovoluješ?!

Zatím nic výjimečného! Liběna vstala, posbírala zbytek studeného čaje a s mávnutím ruky odešla do kuchyně. Vím přesně, co mi chceš říct! Tři hrnky zvládnu umýt, neměj strach.

Liběna odešla, Ludmila si odložila kapesník.

Je úplnou kopií tvojí mámy! svěřila se muži. I ty intonace! Bože, proč právě mně takový trest?!

Tchyně, legendární Regina Horynová, tehdy na začátku jejich manželství Ludmilu neoslovovala zrovna vřele. Nebyla už mladá holka a věřila, že její zkušenosti a rozum by měla tchyně respektovat. Jenže Regina tuto její představu nesdílela, a že by kvůli novému členu rodiny měnila svůj styl, to ji vůbec nenapadlo.

Liduško, co to tady voní? šeptla kdyžsi zasněně k Ludmile do ucha a hned si teatrálně ucpávala nos.

To jsou mé nové parfémy! pozvedla obočí Ludmila. Nelíbí se Vám?

Možná nejsou špatné, ale proč použít celý flakón najednou? Stačila by kapka na zápěstí.

Ludmila, která to s voňavkami přeháněla opravdu často, se pak uraženě špulila a zlobila.

Čím jsem jí tak uškodila? stýskala si Iljovi. Proč je na mě taková?

Liduško, máma tak mluví se všemi. To je, jaká je.

Tak ať to změní, jinak nevím, co s ní bude! A říkej mi Liduško ještě jednou, a uslyšíš! Nenávidím to slovo!

Regina samozřejmě neměla v plánu měnit cokoli ze svého chování. Její břitké a někdy i jedovaté glosy Ludmilu vytáčely. I u Ilji se tím dostavilo ochlazení, než v divadle Ludmilu kdosi pochválil:

Liduško, stala jste se opravdovou dámou! To máte z komunikace s paní Reginou! Není to člověk, ale pojem! Jaký styl! Je krásné, že má tak malebný obraz v dědičce!

Srovnání s tchyní Ludmile nevonělo, ale lichotka ano. Nakonec Reginu opravdu vnímali jako ikonu stylu. A Ludmila byla chytrá závěry dovedla správně vyvodit, i s jistým vnitřním nesouhlasem.

Držela si s tchyní odstup, byla zdvořilá, a po narození Liběny na vše zapomněla. Regina vnučku milovala a ochotně s ní trávila každý volný okamžik.

U Sedláčků panoval klid, až na Ludmilu byla zubařka, ostatní se pohybovali v uměleckých kruzích. Liběna vyrůstala v péči i rozmazlování, babička a táta jí snášeli modré z nebe, máma byla přísná, ale jen chtěla, aby dcera žila lépe než ona.

O své minulosti Ludmila nemluvila. Ani s mužem. Zpravidla věděl vše potřebné, ale detaily ji nezajímaly, a proto se k nim sám už nevracel. A Ludmila mu to oplácela vděčností. Přetrhala vazby s minulostí a soustředila se na přítomnost.

Se svou mámou se Ludmila nestýkala, důvody byly velmi vážné, ale pitvat, co se v mládí stalo, nemínila. Bylo jí to dostatečně připomínáno zlatým medailonkem na krku se snímkem kudrnatého chlapečka. Nikdy ho neotvírala. Syn Pavel měl pouhé dva roky, když babička (Ludmilina matka), které ho svěřila, na chvíli odešla pro mléko. Horké léto, otevřená okna a postýlka posunutá pod ně “aby byl klidnější spánek”…

Ztráta syna Ludmilu téměř zlomila. Nemohla jíst, spát, žít Vyčítala si, že si nevzala studijní volno a studium nevzdala. Ten osudný den skládala zkoušku a až po návratu domů pochopila, že její život skončil dřív, než začal.

S manželem, vědcem, co byl na expedici, se rozvedla téměř ihned. Byli spolu jen tři roky už tehdy věděla, že ani dítě vztahu nepomůže. Rozchod byl jen otázkou času.

Se všemi papíry u sebe naskládala jeden kufr a navždy opustila město svého dětství a mládí. Od chvíle, kdy už nebyla matkou, si připadala jak stoletá stařena. Měla pocit, že veškerá možná lidská bolest už jí prošla žilami. Uvnitř zůstal jen popel.

Aspoň tak se jí to jevilo…

A pak se objevil Ilja.

Přišel k ní na ošetření se zanícenou tváří.

Už to máte dlouho?

Týden s tím bojuju.

No tak, jak malé dítě! osopila se Ludmila. Dospělý člověk, a tohle nevíte?!

Máte pravdu. Vůbec nic nechápu usmál se Ilja skrz bolest.

Ta jeho usměvavost Ludmilu zarazila, až popletla nástroje což se jí nikdy nestalo. Zarudla až za ušima a Ilja ze slušnosti zavřel oči.

Pracovala mlčky a soustředěně, poprvé od Pavlíkova odchodu její ruce jemně a skoro vroucně pečovaly.

Rok ji Ilja po práci doprovázel domů. Moc si toho neříkali, stačilo jim přítomnost. Když ji požádal o ruku, zastavila se.

Je mi s tebou dobře Ale nevím, jestli tě dovedu udělat šťastným

Proč pochybuješ?

Nechci už děti.

Proč?

Povím ti. Ale bez detailů. Ludmila byla klidná. Pak o tom přemýšlej. Neobjevíš se zítra u mě, pochopím. Poradíš se sám a klidně i s mámou tu máš rád, že? Tak si poslechni, co ti řekne.

Ilja maminku nezatahoval. Dávno byl dospělý, a Regina nebyla z těch, co poučují syna o soukromých záležitostech. Výjimkou časem byla Ludmila ale až daleko později. Když ji Ilja svěřil Regině, ta poslouchala svraštěným čelem, vykouřila půl krabičky, pak sladce vydechla:

Miluješ ji?

Ano.

Tak proč váháš? Láska, chlapče, je poklad, ke kterému se každý nedostane. Cena, co za ni zaplatíš, není nikdy dost velká. Skutečné poklady nikdy nejsou lehké; někdy jsou tak těžké, že nemáš sílu je unést… A přesto je vždycky najdeš.

Opravdu myslíš?

Já to vím.

Tím byl hovor ukončen. Ilja přivedl Ludmilu k matce, která jí podala tvář k polibku a vzala ji ke své švadleně. Z komody zděděné po dědovi pak vytáhla malou šperkovnici:

Tady jsou rodinné šperky Sedláčkových.

To není třeba, nechci je.

Ale ano. Teď jsi jedna z nás. Sama si vybereš, co se ti líbí. Ale zapamatuj si: nejsou to cetky na parádu, musíš je nosit s rozmyslem.

Jak to myslíte?

Moje babička říkala: s diamanty na trh nelez kromě Pražské tržnice na Smíchově, tam ať prodavačky závistí prasknou a dají ti slevu.

Ludmila se smála, i když byla přesvědčená, že to už nikdy nedokáže.

Regina ji učila, Ludmila se zlobila, v hloubi duše byla ale vděčná. A když zjistila, že je těhotná, první to sdělila Regině.

Jsi zelená jako jarní cibulka! zahlédla Regina po návratu z další svatby či výletu. Zastavila se u Ludmily, Ilja nebyl doma.

Po chvíli Ludmila utekla na záchod, kde proseděla dost dlouho, aby Regina pochopila, oč jde.

Budeš rodit u Soňky. Je nejlepší. chopila se hned režie. Čeho se bojíš?

Nevím, jestli to zvládnu

Lidi, neposlouchej mě, je to poprvé a naposled nebuď hloupá! Poděkuj Pánu Bohu a makej! Měj na paměti, že na tebe a dítě dohlídnu! Neboj se, dokud mám sílu, pomohu ti! Jasné?

Ano děkuji…

To si nech na příště: až budu protivná babka a budu ti pít krev, tohle “děkuji” mi připomeň, platí?

Ano.

Fajn!

Liběna Sedláčková se narodila včas, zdravá, uřvaná. Regina ji převzala u brány porodnice, odsunula krajkový rantl zavinovačky a rozesmála se:

Špičková práce! Bravo, Liduško!

A svůj slib splnila. Lepší pomocnici ve své mámě mít Ludmila nemohla. Regina, mistryně a společenská hvězda, přijela, shodila kožich, popadla lavor, nahrnula vodu, nadrobila mýdlo (to prý pere lépe než cokoli jiného) a špinavé plenky vyprala. Pak se Liběnce navěnovala a líbala její nožičky, vzdychajíc jako každá babička:

Moje zlato! Moje radost! Ať jsi vždycky zdravá!

Hádky a výčitky odpluly.

Ludmila konečně našla, po čem vždycky toužila: rodinu, domov, alespoň trochu klidu.

Na Pavlíka samozřejmě nikdy nezapomněla. Ilja ji dvakrát do roka vozil do rodného kraje, ale do města samotného nikdy nešla a s matkou se nesešla. S mužem zůstávali v hotelu na okraji. Ludmila počítala minuty do odjezdu.

Tak roky šly, až Liběně bylo deset a Ludmila dostala dopis od své matky.

Co v něm stálo, věděla jen Regina. Té dopis ukázala s prosbou o radu.

Jeď. Nezapomeneš, a asi ani neodpustíš. Ale je to pořád tvoje máma. Vzpomínej na to dobré, co bylo něco určitě bylo. Promluv si s tou mámou, kterou jsi znala jako malá Liběna. A nezapomeň, že chybovat může každý. I já, i ty Je to složité, Liduš. Neříkám, abys hned odpustila. Nemáš-li na to sílu, je to tvé právo. Ale jsi to ty, kdo ten hovor potřebuje. Jinak strávíš život s výčitkami. A Liběně to neprospěje. Myslím na vás obě, ne na tvou matku. Ta je mi cizí. Ať už se rozhodneš jakkoliv, stojím za tebou. Přemýšlej!

Nazítří se Ludmila rozloučila s mužem, Liběnu svěřila Regině a odjela do rodného města.

Rozhovor s matkou byl krátký. Probrala se jen na pár minut, aby stiskla dceři ruku a zašeptala: “Odpusť!”

Za pár dní se Ludmila vrátila. Regina, když jí předávala dítě, spokojeně kývla:

Dobrá práce. Správně jsi to udělala.

Zdálo by se je klid. Všichni spolu, vše na svém místě. Ale Ludmila klid necítila. To, o čem Regina mluvila, ji svíralo zevnitř lepkavou sítí, bránilo jí dýchat.

Strach Nerozumný, všepohlcující. Ilja se začal bát.

Liduško, Liběna už dávno není malá holka. Potřebuje svůj svět, své zájmy. Máma, táta, babička to všechno je fajn, ale ne celé dětství.

Co po mně chceš?

Přestaň kontrolovat každý krok naší dcery. Potřebuje trochu volnosti.

Tak? Ludmila se naježila. A to říkáš ty? To je ti jedno, co se s dítětem stane?!

Samozřejmě, že ne! Liduš, co to povídáš?!

To, co vidím! Neunesu další ztrátu! Ty to nechápeš! Nemůžu vydržet další bolest!

Proč bychom ji měli ztratit?! rozčílil se Ilja.

Protože to je vždycky možné! Stačí chvilka!

Iljovi nezbývalo než rozhodit rukama. Ženu miloval, ale její obavy ničil celý dům.

Netušil si rady. Pomohla zase Regina.

Přihlašte Liběnu do taneční školy.

Proč, mami? Má kroužků až nad hlavu.

Pryč s tím! Potřebuje tanec. Ať se pořádně zapotí. Nejlépe ve dvojici!

Je to důležité?

Ano!

Dobře, zkusíme to.

Tak dostala Liběna nový koníček. A Matěje.

Trochu neohrabaný kluk, kterého do školy dovedla babička, a hned ho dali do páru s Liběnou.

Nechme je, ať se učí, rozhodli trenéři nepříliš nadšeně, nečekali, že Liběna nebude čekat v koutě.

Za tři roky získali s Matějem první pohár, za další dva patřili mezi stálice tanečních soutěží.

Matěj už nevypadal jako otesánek. Teď z něj byl pěkný vysoký mladík, co na Liběnu shlížel blahosklonně a hlavně každý byl přesvědčen, že spolu mají vztah.

Liběna se jen šibalsky usmívala, ani nepopírala, ani nepotvrzovala, a neměla tušení, jak už má Ludmila její osud nalinkovaný.

O mámině plánu se dozvěděla až po maturitě.

Už mám jasno. Půjdu na medicínu.

Liběna vždycky výtečně studovala, s rozhodnutím však otálela.

Dceruš, doufali jsme, že máš jiné plány, pověděla Ludmila s úsměvem, ze kterého Liběně zamrazilo.

Jaké plány? Něco jsem říkala?

Ne, to ne. Ty jsi tajnůstkář. Ale mluvila jsem s Matějem i jeho rodiči.

A co to má znamenat? Liběna nechápala.

Máme tři měsíce na přípravu. Svatba na podzim je to nádherné! S babičkou vše domluvíme, ona má známosti.

Svatba? přimhouřila oči Liběna. Kdo se to žení? Matěj?

No jistě! Budete dokonalý pár nejen na parketu! Není to krásné?

A mně se zeptat, to tě nenapadlo?

Měla jsem za to, že je to jasné, zlatíčko.

Neříkej mi zlatíčko! odsekla Liběna.

Popadla tašku a vyběhla z domu, neohlédla se. Ludmila až k večeru zjistila, že dcera je u babičky.

Regina byla stručná.

Cos čekala? Liběna není panenka. Myslíš, že ji oblékneš, nasadíš závoj a pošleš před oltář? Lído, byla jsi vždy rozumná! Už tě nepoznávám!

Ale já jen chci, aby byla šťastná! Matěj ji miluje!

Ona jeho? zasmála se Regina. Její názor tě ani nezajímá?

Vím líp, co potřebuje! Ani sama netuší, co chce!

Ale kdeže. Liběna chce být chirurgem. To je cílevědomé. Co ti nevyhovuje?

Všechno! Ať studuje, když chce! Ale nejdřív ať je svatba a já budu mít klid.

To tě opravdu uklidní? Jak?

Nechápeš? Bude mít muže, ochránce, jistotu! Matěj je hodný chlapec! Od doby, co spolu tančí, dobře spím, protože vím, že on pro Liběnu udělá vše.

Tvoje starosti chápu, kývla Regina. Ale ne tvoji tvrdohlavost uzavřít ji do klece. Ten sňatek je klec. Třeba zlatá, ale stále klec protože to není její, ale tvá volba.

Zbytečné handrkování. Svatba prostě bude.

No jen aby, zasmála se Regina. Zdá se, že vůbec neznáš povahu vlastní dcery.

A Liběna ji předvedla. Po rozhovoru na verandě si zabalila kufr a odešla za babičkou. Tím matku neskonale urazila. Ludmila ji ignorovala, nedorazila ani když Liběna úspěšně udělala přijímačky na vysněnou školu dozvěděla se to od manžela.

Lido, už by ses mohla přestat zlobit. Noc co noc brečíš, místo abys objala svou dceru, zdravou a šťastnou. Proč to děláš? Proč se trápíš? Nestačí už? Včera jsem byl u nich, Liběna se ptala na tebe. Také to s ní není lehké.

Jistě! Neříkej snad, že jí na mně záleží!

Lido! Ilja poprvé zvýšil hlas. To už je příliš! Dítě je tvé pokračování, tolik jsi ji chtěla! Co se tedy změnilo, že ji teď od sebe tak tvrdě odháníš?! Myslíš, že nevidím, jak trpíš?! Vysvětli mi to!

Sama nevím… vytrysklo z Ludmily. Nevím, co dělat! Vše jsem zmatlala a teď nevím, jak dát věci zpět… Já… Iljo, bez ní snad už ani nedýchám… Je to tak těžké, že někdy nevidím žádné světlo, jen tmu. Stejně jako tehdy, když odešel Pavlík…

Lido, dost! Ilja ji pevně chytil za ramena a zatřásl jí. Liběna žije! Čeká tě! Obleč se!

Kam? Proč?

Odvezu tě za dcerou. Přestaň už myslet, že na světě záleží jen na tobě! To není pravda! Dovol našemu dítěti žít, a ne být tvou porcelánovou růží, strachem chráněnou pod deseti zámky a pod betonovou poklicí!

Ať už to byly jeho slova nebo zloba, Ludmila ho poslechla.

Usmíření proběhlo. O čem si za zavřenými dveřmi s Liběnou povídaly, zůstalo mezi nimi. Jen podle zarudlých nosů a polibků bylo jasné, že se jejich “holky” domluvily.

Jenže osud měl pro nás nachystáno ještě něco.

Liběno Iljíková, přivezli slepák, akutní.

Dobře. No, dobře to není, ale jdu!

Liběna dopila kávu, protáhla se a vyrazila na přijímací ambulanci. Směna končila, ale operaci si utéct nenechala. Praxe byla důležitá!

Ty?!

Já Matěj se usmál, ale pak se zkroutil bolestí.

Jasně. Tak co, svěříš se mi?

Tobě? Jasně!

Bez námitek, stížností a závětí?

Liběno, jsi trdlo!

To jsem…

Za tři roky už Liběna otevírala branku rodičovského domu, na cestičku k zápraží postavila syna.

Tak utíkej za babičkou! Mami, chytej ho!

Malý Pavelík s výskotem vyrazil k prarodičce, která ho objala.

Ty moje zlato! Jak já tě ráda vidím!

Mami, ahoj! Je babička doma?

Ta je věčně někde po Čechách! Má novou známost!

No páni, babi! Kdo to je?

Prý malíř. Nebo sochař. Nebo co já vím. Neptej se mne na ni, vyslechneš si to sama, až se ukáže. Kde je Matěj?

Par kuje auto.

Výborně! Maso je skoro hotové, táta vytahuje bábovku z trouby. Takže umejte ruce a ke stolu! Já dám Pavlíka spát a přijdu!

Známe tě! Zase mu budeš zpívat pohádky!

A je to snad špatně? usmála se Ludmila a políbila vnoučka.

Ne, mami, je to úžasné!

Rate article
Add a comment