Přestože už teď šetříme úplně na všem, můj manžel přišel se skvělým nápadem, že prý bychom měli začít spořit na byt pro naše dítě. Včera, sotva mu přistála výplata na účet, mi slavnostně oznámil: Začnu odkládat peníze, abychom koupili byt pro našeho syna. Ale upřímně, z tohohle prohlášení jsem nebyla zrovna dvakrát nadšená. Hned vám řeknu proč.
Asi před deseti lety dorazil můj muž do Prahy, rozhodnutý vydělat pořádný balík. Dělal stavaře což není zrovna šichta pro slečinky. Než jsme se poznali, většinu svých výdělků posílal mamince do Chomutova, nechával si jen pár korun na pivo. S parťáky na stavbě vedl debaty o tom, jak už by měl šetřit na vlastní střechu nad hlavou, ale ne, on byl šťastný, když mohl každý halíř poslat mamince. Pravda, jeho máti měla ještě dva další syny, co taky sem tam poslali obálku, ale žádný z nich to nedotáhnul tak daleko jako můj budoucí muž.
Po svatbě jsme se nastěhovali k mojí mamince a babičce do paneláku na Žižkově, kterému od poslední rekonstrukce nejspíš stihly vyrůst vousy. Ze začátku byl manžel milý, láskyplný, ale k mé mámě a babi se tvářil, jako by jim chtěl účtovat za pronájem vzduchu. Doufala jsem, že to je jen takové dočasné období. Bohužel, změna přišla a bylo to k horšímu. Začal pít, dělat scény, posmívat se nám, proč nemáme v bytě dlažbu z Itálie a nové žaluzie. Rozumný krok by byl rozvod, že jo? Ale manžel najednou začal naléhat, ať máme dítě. Moje naivita a zbytky lásky uvěřily, že dítě vše zachrání no, otěhotněla jsem.
Od té doby začalo být všechno ještě veselejší. Peněz jako šafránu. Moje mateřská stačila možná tak na plíny, ačkoliv jsme všechny finance házeli do jednoho pytle.
Maminka z vlastního chabého platu platila energie, ještě mi kupovala drahé léky (mám chronickou nemoc). Zbytek utratila za jídlo a domácí potřeby. Babička šetřila důchod na pohřeb, už tam měla pěkný ranec, ale celou sumu nám dala na svatbu.
Můj muž doufal, že jeho příbuzní přispějí na veselku, jenže ani kačka. Svatbu jsme zacvakli z babiččina důchodu a z jeho výplaty. Klidně jsme ji mohli udělat ve čtyřech lidech u polívky, ale muž chtěl mít svatbu století.
Během sedmi let manželství dál sponzoroval matku. Její byt zářil novotou, domácí elektroniku jsme mohli závidět až v Dubaji samozřejmě vše za peníze mého manžela. Při krizi jsem párkrát objevila jeho tajnou schovku s penězi připravenými na cestu k mamince hádali jsme se kvůli tomu pravidelně, vždy mi slíbil, že to bylo naposledy.
Po smrti jeho mámy se s bratrem zachovali šlechetně (čti: nesmyslně) vzdali se práva na byt ve prospěch nejmladšího bratra, protože, jak tvrdili, on je přece benjamínek. Výsledkem je, že manžel nejprve nacpal hromadu peněz do rekonstrukce cizího bytu a následně se jeho dědictí vzdá. Na moje prosby, ať si aspoň podrží svou část zákonného dědictví, zareagoval mlčením.
A sice jsme doufali, že miminko všechno zlepší, opak byl pravdou. S manželem to šlo z kopce byl ještě víc nepříjemný, škudlil i na chlebu, neuměl se ovládnout a hádal se úplně bez důvodu. Pil čím dál tím víc. O rozvodu nemůžu ani přemýšlet malý je ještě prcek, navíc mám zdravotní problémy a není jisté, jestli se dám někdy dohromady. Ke všemu se šušká, že až se vrátím z mateřské, možná mě propustí teď manžela potřebuju jako sůl.
A on si to užívá. Nechá si párkrát denně připomenout, že ho živí žena, tchyně a babička. Že má dost toho, jak nás všechny musí táhnout. Přitom moc dobře ví, že ekonomika domácnosti je bouchaná z peněz ode mě, mámy, babičky a jeho.
O nákupu bytu pro syna jsme debatovali tolikrát, že už vím nazpaměť všechny možné hypotéky, a pořád je to jen iluze peníze prostě nejsou. Jenže včera slavnostně prohlásil, že začne šetřit třetinu ze svého platu. To v překladu znamená: utáhněte si opasky, žerme suchou rýži do konce života. S tím teda rozhodně nesouhlasím. On je ale rozhodnutý.
A mám podezření, že prapůvodní motiv není ani tak byt pro našeho syna, ale spíš pro něj, a že sbírá peníze, aby nás mohl jednoho krásného dne opustit a my mezitím žmoulali košile od hladu.
Svěřila jsem se mu se svými obavami. On na to, že se zase bojí, že já se jednou rozvedu a vyhodím ho na ulici. No, několikrát jsem mu v afektu opravdu vyhrožovala, že to udělám. Pravda, nechtěla bych to, jen kdyby přestal být takový morous na moji mámu a babičku. Pak bych se k rozvodu a vyhazovu mohla navěky zavázat mlčením.
Jenže změna z jeho strany nepřichází. Život můj i mých blízkých udělal z mého muže noční můru s cedulkou východ ztracen. Bohužel, jestli světlo na konci tunelu existuje, nejspíš se ještě nenarodil elektrikář, co by nám ho zapnul.