13. října
Matěji, byl jsi to ty, kdo uklidil dvorek? položila mi máma ruku na rameno, když jsem seděl u počítače.
Leknul jsem se a sundal si sluchátka. Na monitoru dál zápasily příšery z mé oblíbené hry, ale já už se do nich nedokázal soustředit.
Cože, mami?
Ptám se, jestli už jsi dávno doma ze školy?
Teprve před chvílí, odpověděl jsem.
A kdo teda uklidil dvorek?
Nevím. Třeba Adélka?
Mamka se usmála. Moje tříletá sestřička je sice šikovná, ale na takový úklid by sama nestačila.
To tě rozesmálo!
Tak to bude domácí skřítek!
No jistě, to bys rád! Jdi radši za babičkou pro Adélku a přiveď ji domů, už tam je dost dlouho. Já zatím uvařím večeři. Máš hlad?
Jasně! Ve škole jsme s klukama měli jen rohlíky, ale to bylo po druhé hodině. Mami, kdy už budeme zase chodit do školy na ranní směnu?
Nevím, Matýsku. Ve škole je pořád narváno, nic zatím neříkali.
Nevadí, aspoň se můžu déle vyspat, povzdechl jsem si, ale jak je mi vlastní, snažil jsem se najít na situaci něco pozitivního.
Máma mě políbila na temeno a trošku mi pocuchala ucho vždycky to dělá, když uhýbám jejímu pohlazení, a pak odešla do kuchyně.
Je to zvláštní být ve třinácti na rozmezí mezi dítětem a tím, co bych snad jednou chtěl být: dospělým. Myslím si, že jsem dost vyspělý, ale když mi máma prohrábne tmavé, tvrdé vlasy, které jsem zřejmě zdědil po tátovi, nedokážu zůstat jiný než malý kluk.
My jsme s Adélkou jako den a noc. Já jsem vysoký, tmavovlasý a s modrýma očima ti, kdo znali tátu, říkali, že jsem mu podobný jako vejce vejci. A nejen vzhledem. Počínaje vkusem i tím, jak mi začínají rašit rysy tvrdohlavost, smysl pro odpovědnost a snahu být fér. Sice jsem dvorek neuklidil, ale mytí nádobí a vyleštění podlahy, to už je moje práce. Takový pomocník, aby pohledal! Možná se mi sestra časem vyrovná.
Adélka, moje malá zázraky, na kterou máma čekala skoro deset let, byla dar. Po prvním porodu se zdálo, že už to nezvládne Přesto se narodil ještě malý andílek, světlounká, rozcuchaná jako dětská panenka. Oči má po mně, modré až zářivé.
Adélko, copak je?
A najednou je v místnosti světleji, protože její úsměv je jako slunce po dešti. Tak se neusmívá nikdo na světě. To vím jistě. Její úsměv zároveň naplňuje mámu radostí a trhá srdce bolestí. Ten úsměv je totiž tátův po tátovi, který už tu není.
Zdrcující smutek by mámu dokázal srazit až k zemi, ale děti jsou stále kolem.
Táta byl hasič-záchranář. Zachraňoval lidi z požárů a neštěstí. Jednou, při velkém požáru ve vesnici u Plzně, zachránil celou rodinu, ale když se vracel ještě zpět, aby pomohl babičce, která se nechtěla vzdát svých zvířat, bylo už pozdě Ohnivá past se za ním zavřela.
Mamka tvrdí, že nějaké tušení měla už dřív. Najednou jí zalomcoval strach, miminko Adélka se rozplakalo a ona zavolala babičku, co byla u nás na výpomoc, aby se postarala. Hned pak sedla do auta a jela do Plzně na hasičskou stanici, kde táta pracoval a mléko jí proteklo přes tričko a ruce svírala silná křeč
Jak tenkrát přežila, neví doteď. Děti jí pomohly. Já jsem se od ní v té době skoro nehnul.
Matěji, pojď, půjdu tě uložit, zvala mě tehdy mámina tchyně, babička Alena. Byla už unavená, ale nevzdala to s námi. Donášela mámě čaj i malou Adélku na kojení.
Já zůstanu s mámou! řekl jsem tenkrát a tiskl máminu ruku na svoji tvář. Babi, proč má tak studené ruce?
Máma si z té doby pamatuje málo. Jako útržky. Stejně jako balení věcí, dětských hraček narychlo do tašek.
Už tu nemůžu být Mám pocit, že každou chvíli táta přijde, zabouchne dveře a zvolá: Jsem doma!
To je dobře, Olinko. Pojedete ke mně. Zatím tam pobudete, něco vymyslíme.
Ne, ani k vám už nechci Promiňte. I tam je vše jen jeho Bolí to. Pojedu do babiččina domu.
Olinko! Vždyť tam nikdo roky nebyl! Můžeš tam s dětmi vůbec být?
Stačí, když tam uklidím. A navíc, bydlíte přece blízko, kdyby něco, pomůžete. Sama bych to nezvládla.
No ovšem, že pomůžu! Vždyť jste moje jediná rodina
Už neplakejte, mami, nebudeme brečet, je toho ještě dost na práci. Podívejte se zatím na Adélku, musím dobalit věci. A něco k jídlu pro Matěje by bylo fajn. Ony skoro nejí Sedne si ke stolu jen se mnou, ale já nemám hlad.
Ale tak to nejde! zněla babička najednou rozhodně. Jsi máma. Když budeš v poho, zvládnou to i děti. Zničená jim budeš k ničemu. Už nemám tolik sil, lehce dlouho nevydržím. Šetři se!
Máma rychle políbila babičku na hřbet ruky a šla balit dál. Cítila, že odtud musí pryč, pryč od štěstí, které se tu už nikdy nevrátí
Babiččin dům nás přivítal chladně. Sama jsem si to způsobila. Odešla jsem a zapomněla. Ani jsem nenavštěvovala dům, kde jsem prožila kus dětství.
Prošla jsem pokojíky, pohladila hřbetem ruky poličky, oprášila vyšívaný dečkový ubrus na komodě, otevřela okna a vpustila dovnitř sychravý podzimní vzduch.
Mami, vezmi holky, přijdu později nakrmit Adélku.
Zvládneš to?
Jasně
Ale nakonec jsem nebyla dlouho sama. Za půl hodiny bouchly dveře a vešla Saša moje kamarádka a bývalá spolužačka.
Měla jsi aspoň dát vědět, že se tu objevíš. Tak kde máš hadr?
Saša je vždy připravená pomoci. Ukecaná a energická, ale vlastní je vždy ochotná rozdat se do poslední kapky sil.
Setřásla jsem mýdlovou pěnu z rukou a rozpačitě objala Sašu.
A kde jsou děti?
U babičky.
Fajn! A co tady tak stojíš? Nechceš přespat u ní?
Ne. Zůstanu tady.
Tak na co čekáme?
Saša se mrštně pustila do práce a já se jen nestačila divit.
Sášo co to? vykulila jsem oči, jak se usmála a pohladila si bříško.
V únoru. Ano, čekám dítě. Ale nezlob se, nechci o tom mluvit. Povím ti vše později, ano? Je to Gríša. Ale ten odešel. Jsem na to sama a tak to bude.
Saša dlouho nemohla mít děti a nakonec, paradoxně, až když odešla od muže, otěhotněla s chlapem, který ji opustil. Ale teď už byla silná a šťastná.
Celé odpoledne jsme uklízely až do večera. Ale stálo to za to. Dům jako by se probudil.
Saša sedla ke stolu, já vařila čaj a chvíli jsme vzpomínaly. Mžik, a málem jsem viděla nás obě, jak jako holky běžíme na koupaliště a babička huláká z okna:
Utrhánkové! Ani jíst nechcete?
A my na ni mávaly a volaly, že přijdeme za hodinu která se pak natáhla skoro do setmění. Pak jsme babičce pomáhaly na zahradě. Byla dojičkou na družstvu, k tomu hospodářství, starala se sama o mě, protože maminka mi zemřela, když jsem se narodila. Otec se odstěhoval do Plzně za novou rodinou, a babička mě vzala k sobě.
Babička mi odešla, když jsem měla právě osmnáct. Tehdy jsem začala chodit s tátou Matěje, Filipem, a nevšimla jsem si, jak najednou babička zestárla. Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy jsem ji jednoho dne slyšela v noci tlumeně zasténat
Byly nám vyměřeny tři poslední měsíce. Tři měsíce na to, abychom si stihly říct to nejdůležitější. Něco ale babička stihla: pozvala si Filipovu maminku, moji budoucí tchyni, a dlouho s ní mluvila. Nevím, co jí řekla, ale od té doby jsem měla druhou mámu.
Začala jsem jí říkat maminko už před svatbou.
Můžu říkat? a ona jen přikývla a já cítila obrovskou úlevu.
Nevzpomínám si, že bychom se se svou tchyní někdy pohádaly. Proč taky, když jsem od ní poznala jen lásku a podporu?
Později se ukázalo, jak velkou má rodinu znamená. Po babiččině smrti najednou přijela z města výprava otec, nevlastní matka a babička z její strany.
Dům je solidní. Můžeme ho dobře prodat, hodnotila neznámá žena zahradu.
Je to tu ale zanedbané! Mělo by se uklidit, kupci mají rádi pořádek.
Kteří kupci? teprve tehdy jsem procitla.
Týden po pohřbu jsem byla jako v mrákotách. Pak jsem zmizela za kůlnu rozbulela jsem se a měla chuť všechno vzdát. Ale když jsem se vrátila na dvorek, už u nás stála babička Alena, rázná jako vždy.
Odejďte odsud. Ihned!
Kdo jste a proč si tu dovolujete rozhodovat?
Dům je Olin. Má darovací smlouvu.
Jakou smlouvu?
Smlouvu a ještě i závěť na vložený vklad v bance. Vše je v pořádku. Papíry jsem pomáhala vyřizovat. Vy tady už nemáte co dělat! Syrotka neobírejte!
Babička mě hned odvedla domů a dala mi čistý župan a čaj.
Otcova příbuzné jsem pak už nikdy neviděla, až na svatbě.
Nezvala jsem ho, přijel sám. Děti se smály, hráli jsme hry o přebalování panenky, Filip musel napůl žertem zápasit s plenami, a já se smála, když tu mi někdo položil ruku na rameno.
Zdravím tě, dcerko…
Bylo to zvláštní. Otec mi beze slova dal klíče a řekl:
Odpusť. Papíry jsou u Aleny, všechno ti vysvětlí. Buď šťastná.
Dům, který mi otec daroval, byl malý, ale útulný. Dvě místnosti a prostorná kuchyň. Babička Alena prohlásila, že v městečku bude mít víc možností a studium je pro mladou mámu důležité.
Obor na fakultě jsem dodělala, i když se s dítětem studovalo těžko. Máma Alena mi s Matějem často pomáhala.
Lehčeji nám bylo, když jsem nastoupila do práce a Matěj začal chodit do školky.
Jedeme k moři! zpíval Filip a my s Adélkou křičely radostí, až sousedi klepali na stěnu.
Ta dovolená byla první a poslední, kdy jsme si užili moře ve čtyřech s Filipem a Alenou. Plavali jsme naprosto šťastní, a večer jsme se procházeli po kolonádě, dokud za námi nebyla tma a nad hlavami se nerozprostřelo nebe plné hvězd.
Jednou večer Filip zůstal na pláži s Matějem, aby se svezli na kolotoči, a já s mamkou jsme šly po molu. Na jeho kraji jsem si všimla, jak se pár hádá, křičí na sebe a pak odchází stále ve sporu.
Maminka povzdechla:
Proč to dělají? Tolik času si zbytečně propláčou, a stejně se mají rádi Po pár hodinách jim bude líto promarněného večera a dalších dní.
Nemusí se usmířit, řekla jsem tiše.
Právě že ano. Tak bouřlivě se hádají jen ti, kdo mají srdce rozbolavělé láskou. Viděla jsi, jak na něj hleděla, když šli zpět? Odpustí mu. A on jí taky. Ale ten ztracený večer už jim nikdo nevrátí. Pamatuj si, Olinko, hádat se můžeš až příliš, času je vždycky hrozně málo
Tehdy jsem pochopila, proč s Filipem tak málo marníme čas zbytečnými hádkami.
Už doma jsem se v kuchyni málem opařila konvicí, když jsem za oknem zahlédla siluetu muže. Nejprve jsem chtěla zamknout a schovat se, nebo začít křičet, ale zarazila jsem se. Za chvíli přijdou děti i Alena. Je tam cizí člověk!
Kdo je tam?! vykřikla jsem na dvůr.
Dveře od kůlny zaskřípěly. Zatajila jsem dech.
Neřvi, Olinko. To jsem já, Honza, stálo tmavé stavení postava, která ve světle z kuchyně vypadala větší, než byla.
Ulevilo se mi až směšně moc. Skoro jsem upustila konvici na nohu a zanadávala polohlasem.
Co tu děláš ve tmě, Honzo? Proč jsi nešel rovnou domů?
Honza, pevný muž o hlavu vyšší než já, se najednou zakoukal do země úplně stejně, jako to dělává Matěj, když něco provede.
Nezlob se Ta klika na kůlně byla utržená, chtěl jsem ji spravit, než zítra pojedu na včelnici. Až se vrátím, nevím kdy, a bál jsem se, že už nebude čas.
V tu chvíli mi to došlo. Úklid na dvoře, opravený plot, nová lávka ke studni Takže tak!
Tak to jsi ty, můj domácí skřítku! usmála jsem se.
Kdo?
Skřítek domácí! Mám tu jednoho takového vše spraví, ale mléko z mističky nepije. Matěj tvrdí, že bychom měli mít kočku, protože skřítkovi je smutno. Není ti smutno?
Při slabém světle z kuchyně jsem zahlédla, jak Honza zrudl.
Omlouvám se Měla jsem ti říct dřív, že ti pomáhám.
Děkuju! Ale proč, Honzo?
Odpověděl jen úsměvem a přeskočil plot aniž by se podíval na babičku Alenu a děti, kteří stáli u branky.
Tak už se ukázal! ušklíbla se babička a podala mi sklenici mléka. Dej ji do lednice.
Jak to myslíš, mami? Ty jsi to věděla? divila jsem se.
A co sis myslela? Všichni v ulici už o tom mluví. Honza byl do tebe zakoukaný už když jsi chodila s Filipem. Nebo sis toho nikdy nevšimla?
Ne.
Opravdu? babička nevěřícně zavrtěla hlavou. Nevykládáš?
Na co bych kecala. Nevšimla jsem si
Tak pojď dál, čeká nás ještě dlouhý hovor. Ale nejdřív uložíme děti.
Vyprávěly jsme si až do noci. Já nalévala babičce čaj a ona mi líčila, jak u ní byl Honza už před rokem. Prý si chtěl říct o mou ruku. Proč u mě, když nemám nikoho bližšího. Lišák, věděl, jak si mě získat.
A ty jsi souhlasila?
Proč ne? Jsi mladá, život máš před sebou! Děti vyletí z hnízda a máš zůstat sama se starou babkou? Ne, to bych ti nepřála. Přijmi druhou šanci, když ti ji život dává. Nečekej, že budeš Honzu milovat stejně jako Filipa. Ale když ti s ním bude dobře, co víc chtít? A taky Matěj potřebuje mužský vzor. Honza mu je kamarád už teď. Věděla jsi, že ho učí řídit auto?
Ne.
Vidíš. Bojí se tě něčím zarmoutit
Proč?
Možná má pocit, že by tím zradil památku Filipa
Hloupé!
Tak si s Matějem promluv. Táhne k Honzovi, ale bojí se, co řekneš. Adélka je ještě malá, a Filipa si už nepamatuje. Ale s Matějem je to složitější. Ale ono vlastně hlavně ty…
Co já? už jsem rudla a sklonila hlavu.
Nic! babička se usmála a požádala o další čaj. Ještě trochu horké vody už nemám sílu!
S Honzou jsme se po roce vzali. A další rok nato se narodil náš kluk.
Podívej, mami, jaký je to chumáč! sundala jsem mu doma po příchodu z porodnice čepičku a uhladila ty roztomilé světlé vlásky, stejně rozježené jako měla Adélka.
To je pravý domácí skřítek! babička pohotově přebalila miminko a pochovala ho v náručí. Vítej mezi námi, nový vnoučku, můžeš mi říkat babi Ali.
Mami…
Ale já to jen tak, do budoucna. Krm, já jdu do kuchyně budeš chtít něco připravit?
Do pokoje nakoukl velký zrzavý kocour, kterého Matěj dostal od Honzy. Tiše našlapoval k oknu, vyskočil na parapet a pozoroval, jak spím vedle novorozeněte. Ticho si přisedlo ke kocourovi a společně se zadívali na klid a štěstí v místnosti. Takové křehké, jemné a musí se chránit opatrně, pečlivě.
Někde cinkla lžička, Adélka se rozesmála a ticho sklouzlo z parapetu, ještě naposledy zatahalo kocoura za ucho. Ten uraženě mrskl hlavou a začal se mýt, aby byl připraven na nového člena rodiny.
Běž už, hlídačů je tu dost, i beze mě.