Rodiče mého manžela se nechtějí uklidnit – stále ho dávají dohromady s jeho bývalou manželkou. – Vždyť přece mají spolu syna! – stěžuje si moje tchyně.

Dobré zprávy

Dnes si zase musím zapsat pár myšlenek do deníku. Jsem ženatý se ženou, kterou rodiče nikdy úplně nepřijali, protože se stále nechtějí smířit s tím, že jsem už dávno rozvedený. Už to budou víc jak čtyři roky, co nepatřím k bývalé rodině, ale moji rodiče dělají všechno možné pro to, abychom se jako rodina zase sešli. Jako by si furt mysleli, že mám povinnost vrátit se zpět k bývalé ženě. Přitom už tři roky žiju šťastně s Alenou.

Moje máma je přesvědčená, že jsem udělal neuvážený a bláznivý krok, když jsem se rozvedl, a že teď musím vztah s bývalou manželkou obnovit za každou cenu. Prý by to byla jediná správná cesta. Podle ní tam totiž pořád jakási povinnost nebo spojení zůstala, protože máme syna.

Když jsem poznal Alenu, byl jsem už rozvedený. Rozvedli jsme se tehdy dohodou, a moje exmanželka byla už brzo znovu vdaná a šťastná. Myslím, že její nový vztah byl i důvod rozchodu asi jsme oba byli s někým jiným šťastnější.

Někdy přemýšlím, jestli jsem svatbou s Alenou neudělal chybu. Tehdy mě do svatby tlačila moje maminka. Bývalá žena tehdy zůstala těhotná a já jsem sice nebyl zamilovaný, jen jsme spolu chodili, ale cítil jsem se odpovědný. Kdyby v tom nebylo dítě, nejspíš bych si ji nikdy nevzal. Samotné mi to takto vysvětlovala moje žena.

Neměl jsem obavy z bývalé manželky. Spíš jsem se chtěl nejdřív pořádně podívat, jaký je vlastně Adam, můj současný manžel. Když jsem poznal, že o starou rodinu vážně nestojí a bývalá žena mu je lhostejná, uklidnilo mě to. Ani ona o něj nejevila zájem. Teď žila s jiným, a jediné, o čem spolu komunikovali, byl jejich syn.

Jenom moje máma to pořád nemohla překousnout. Ani táta ne. Pořád se snažili, abych se do staré rodiny vrátil, a s Alenou nás příliš nerespektovali.

“Jste ještě mladí, máte celý život před sebou. Proč si dělat starosti s cizí rodinou?” zeptala se mě máma, když jsme zůstali sami.

Odpověděl jsem jí, že kdyby Adam byl ženatý, nikdy bych se do toho nepletl. V tu chvíli byl ale volný. Chtěla ještě něco namítnout, když do místnosti vstoupil Adam, tak to nechala být. Uvědomil jsem si, že mezi námi dobrý vztah asi nikdy nebude. Ale nevadilo mi to.

S Alenou jsme se vzali a začali jsme bydlet spolu. S matkou jsem téměř neudržoval žádný kontakt, kromě pár rodinných setkání. Vždycky jsem tam musel poslouchat nářky na Adamovu první rodinu, zatímco on se to snažil rychle ukončit, protože s tím taky nebyl spokojený. A tak to šlo pořád dokola.

Neměli jsme zatím děti, necítil jsem, že bych měl být otcem, a Adam už navíc jednoho syna má. To matce bohatě stačilo. Po rozvodu si docela rychle zvykla, začala na svátky zvát bývalou snachu, vychvalovala, jaký byli krásný pár, a pokaždé našla důvod říct, co se jí na ní líbí.

Bývalá žena ovšem byla ke všemu naprosto lhostejná. Jen přišla, když bylo třeba, a tím to haslo. Tu její pasivitu bylo až cítit z dálky.

Matka se samozřejmě snažila vymyslet, jak by Adama dostala zpátky, třeba tím, že mě nahlodá žárlivostí. Občas mi volala a ptala se, zda vím, kde Adam je. Když jsem nevěděl, pomyslela si, že je určitě u bývalé. Nebo mu dávala různé úkoly, aby ho dostala k ní domů. Různých fíglů měla nespočet.

Žárlivost mi nikdy nebyla vlastní, ale tahle její snaha mě opravdu štvala. Když se na Adama a jeho bývalou podíváte zvenčí, každý vidí, že už mezi nimi není vůbec nic. Jenže protože mají společného syna, musí spolu komunikovat. Adam posílá pravidelně alimenty, občas si syna bere domů, jeho bývalá nikdy nedělala žádné problémy, žádné peníze navíc nechtěla, ani nás nikdy neprovokovala. Za mě se teda chová opravdu slušně. Oba to zvládli dobře: rozešli se, každý má svůj život a respektují se navzájem.

Ale matka to nehodlá pochopit. Stále vymýšlí, jak naši současnou rodinu rozvrátit. Jenže kdy už ji to přejde? Kdy bude mít konečně rozum?

Adam doufá, že až mu porodím dítě, všechno se uklidní a přijme nás. Já si tím ale nejsem vůbec jistý.

Dnešní zápisek uzavírám tím, že mě celý ten zažitý boj naučil jednu věc: člověk musí stavět svůj život podle vlastních pravidel a neustupovat věčně představám druhých, i když je to vlastní rodina. Nakonec za svůj klid zodpovídám jenom já sám.

Rate article
Add a comment