Není náhodou, že máme pořekadlo: „Bůh dá dítě, Bůh se o dítě také postará.“

Dobré zprávy

Já sama jsem vyrostla v dětském domově rodiče mi zemřeli, žádní příbuzní se nenašli a tak jsem skončila v ústavu. Jakmile mi bylo osmnáct, hned jsem šla do práce. Na studium jsem si mohla leda tak nechat zajít chuť, protože na to jsem neměla ani korunu. Já ale nikdy nebyla žádná princezna na hrášku, práce se mi nikdy neštítila. Nějakou dobu jsem makala, až jsem jednou potkala Roberta Novotného. Zamilovali jsme se jeden do druhého a brzy jsme začali bydlet spolu. Vztah jsme měli celkem fajn, nehádali jsme se, pomáhali si.

Jenže Robert nikdy nejevil zájem udělat ze mě spořádanou paní Novotnou, a já si tak přála mít konečně opravdovou rodinu tu, kterou jsem sama nikdy nepoznala. Po čtyřech letech společného bydlení jsem otěhotněla. Jakmile se Robert o mém těhotenství dozvěděl, vzal nohy na ramena. Zanechal jen vzkaz, že na dítě teď rozhodně nemá náladu a že mi jeho rodiče pošlou peníze, ať se toho problému zbavím.

Fakt mi peníze přišly ale já věděla, že svoje dítě nedám z ruky, ať už by to bylo jakkoliv těžké. Byla jsem rozhodnutá budu makat, seč mi síly budou stačit.

Jednoho dne si na mě posvítila sousedka, když jsem šla s břichem na trh:

No vidíš, říkala jsem ti tisíckrát, že s chlapem se bydlí až PO svatbě! Tak co teď budeš dělat, že, slečinko? Co teď? Maminka samoživitelka.

Přiznám se, pěkně mě to zabolelo. Nejednou se mi takhle s dobrou radou připomněla.

Čas poté nebyl žádná procházka růžovým sadem v těhotenství jsem dřela ještě víc než předtím. Naštěstí měl šéf v práci pochopení, dokonce mi pár stovek přihodil ke mzdě. Vůbec by mě ale nenapadlo, že s časem mi začnou pomáhat i lidé úplně cizí.

Jednou mi večer zazvonil zvonek. Za dveřmi stála paní s taškou plnou věcí. Prý že sousedka domluvila s ostatními, že mi každý něco přinesou. Samé mámy z baráku mi nanosily hromady oblečků, hraček a bůhvíčeho ještě. A pak mi začali nosit i peníze děda, co dělá v domě uklízeče, se rozhodl, že mě a dítě podpoří.

Nedovedla jsem si představit, že až budu v koncích, pomůžou právě cizí lidi. Dokonce i paní domácí mi nabídla levnější nájem. Jen díky tomu všemu jsem mohla syna v klidu porodit a pak vychovávat. Můj chlapeček byl dítě celého paneláku.

Po několika letech si tatínek začal vzpomínat, že by chtěl kluka konečně vidět. Ani jeho vlastní život se mu nijak nevyvedl i jeho rodiče už se ptali na vnuka. Upřímně nevím, jestli bych tomu vůbec měla nechat volný průběhPřišel k nám poprvé v neděli odpoledne, nesměle zazvonil a v ruce žmoulal malou autíčko zabalené v papíře s obrázky dinosaurů. Náš kluk ho ale hned poznal z fotky, co nosil v batůžku, a bez váhání mu skočil kolem krku. Dívala jsem se, jak spolu sedí v kuchyni, napětí mezi námi postupně mizelo a já cítila, že často není důležité, odkud jste přišli, ale kam dokážete společně dojít.

Neodpustila jsem mu všechno hned, to ani nejde. Ale nedržela jsem v sobě zášť. Učila jsem se odpouštět, protože to mě naučil život když vás vlastní rodina zklame, objevíte druhou, kterou tvoří ti, co jsou po vašem boku, i když nemusí.

Panelák byl pořád stejný, děti se honily po chodbách, sousedky opékaly buřty na malém roštu na balkoně a na schodech sedával pan uklízeč se svou knížkou. Náš syn každému mával z kočárku a ty ženské, co mi kdysi pomáhaly, dnes radí zase jiným maminkám.

Zjistila jsem, že domov není místo, ale pocit, který vám dají lidé okolo. A syn? Dnes už vím, že má rodinu větší, než jsem si kdy dokázala představit. Ať už jednou půjde kamkoliv, bude se mít vždycky kam vrátit.

Rate article
Add a comment