Soused rád poslouchal rock ve dvě ráno. Koupila jsem synovi housle a začali jsme trénovat stupnice přesně v osm ráno, když soused teprve usínal

Soused sháněl rock v noci ve dvě hodiny. Koupil jsem synovi housle a začali jsme cvičit stupnice přesně v osm ráno, kdy soused právě usínal.

Naprosto přesně, ve tři hodiny v noci, se začal strop mojí ložnice chovat nápadně aktivně. Nejprve se ozýval tupý dunivý zvuk, jako by se někde blížila bouřka, pak se přidaly hluboké frekvence a basová vlna byla tak silná, že skleněný servis v kredenci začal nervózně cinkat dle rytmu bicích.

Můj soused z horního patra se jmenoval Tomáš Novák. Byl vášnivý obdivovatel “umění”, které spočívalo v nekonečném poslouchání diskografie Rammsteinu a staré Lucie za pochybného piva, kdykoli ho napadlo.

Jsem ze své povahy nekonfliktní člověk. Pracuji jako účetní, sám vychovávám sedmiletého syna Vojtu a nejvíc na světě bych si přál normálně spát. Ale když se probouzíte s pocitem, že Till Lindemann řve Du Hast přímo do vašeho ucha, vnitřní smírnost rychle ustupuje.

Poprvé jsem za ním vystoupal ve dvě ráno v županu a domácích pantoflích. Dveře otevřel chlap tak třicetiletý, rozcuchaný, s nejasným pohledem. Z jeho bytu táhl cigaretový kouř a těžký rock.

Tomáši, mějte rozum, snažil jsem se mluvit klidně. Je noc, zítra jdu do práce, Vojta do školy.
A co jako? zeptal se opravdu překvapeně, opřený o futro. Není to hlasité, aparatura je dobrá, basy měkké.
Takže se mi kývá lustr, odpověděl jsem.
Dobře, trochu to stáhnu, zabručel a zavřel dveře.

Ticho vydrželo jen deset minut. Pak vše jelo nanovo.

Další den jsem rozhodl jednat podle předpisů. Zavolal jsem policii. Přišla za hodinu a půl, když hudební maraton už skončil a Tomáš pokojně chrápal. Policisti jen pokrčili rameny: Žádný hluk, není co řešit. Případně napište městskému strážníkovi, ten promluví.

Ten skutečně přišel, ale až za týden.
Jsem s ním mluvil, informoval mě po telefonu. Slíbil, že bude klidnější, ale ty pokuty jsou symbolické, je mu to jedno.

A vše pokračovalo. Každou noc stejný rytmus: bum-bum-bum. Začal jsem pít meduňkový čaj, chodil do práce se šedivou tváří a nenávist vůči domu, Tomášovi i vlastní bezmoci rostla.

Dítě má talent je potřeba ho rozvíjet
Nápad vznikl úplně náhodně, v sobotu ráno. Seděl jsem v kuchyni u kávy a pozoroval tmavé kruhy pod synovýma očima. Vojta se také nevyspal.
Taťko, mohl bych se učit na housle? zeptal se z ničeho nic, když si prohlížel něco na mobilu.

Slyšeli jste někdy začátečníka na housle? To není hudba. To je zvuk, před kterým se člověk chce evakuovat vysokofrekvenční pištění, jako by se sama realita trhala.
Samozřejmě, synku, usmál jsem se poprvé za měsíc téměř škodolibým úsměvem. A pořídíme ti opravdu kvalitní housle.

Do hudebního obchodu jsme šli ještě ten den. Prodavač, starší pán, nám pomáhal vybrat čtvrtinové housle.
Má kluk sluch? zeptal se.
Má výbornou motivaci, odpověděl jsem.

Zároveň jsem pečlivě prostudoval krajský Zákon o nočním klidu. Ve všední dny bylo možné hlučet od osmi ráno, o víkendech o něco později.

Tomáš obvykle utichal k čtvrté ranní. A v osm spával obzvlášť tvrdě.

Pondělí. Ráno. Stojíme s Vojtou v obýváku.
Tak, synku, stupnice C dur. Nahlas. S výrazem.

To, co následovalo, bylo těžko popsatelné. Zvuk připomínal pištění kočky, které někdo skřípnul ocas dveřmi, kombinovaný se skřípáním nehtů po skle. Housle, neztišené ničím, rezonovaly ideálně v betonových stropních panelech a posílaly pozdrav Tomášovi nahoru.

Za deset minut něco nahoře hlasitě spadlo. Asi Tomáš sám. O dalších pět minut se rozdrnčely topení. My nepřestali zákon byl na naší straně.

V 8:20 zazvonil zvonek. Otevřel jsem. Ve dveřích stál Tomáš v tílku a trenýrkách, s rudýma očima a výrazem člověka po katastrofě.

Co to tu děláte?! zachraptěl. Osm ráno! Lidi spí!
Dobré ráno, Tomáši! odpověděl jsem vesele. Cvičíme. Vojta má talent, učitel říkal, že musí každý den před školou. Minimálně hodinu.
Děláte si srandu? Mě bolí hlava!
Divné, popichoval jsem ho. Však nehrajeme hlasitě. Mimochodem, jak se vám líbilo ‘Du Hast’ dnes v noci? Basy mi přišly trochu slabší.

Podíval se na mě, pak na Vojtu, který stál v chodbě s houslemi a smyčcem jako malý bojovník.
To děláte schválně?
Je to umění, Tomáši. To chce oběti.

Mír skrze hudbu
Vydrželi jsme týden. Každé ráno, přesně od osmi. Už třetí den noční koncerty přestaly Tomáš doufal, že když bude ticho, my také skončíme. Ale výuka, to přerušit nejde.

V pátek večer přišel dolů sám. Střízlivý, v riflích a košili.
Hele, sousede, řekl unaveně, pojďme se nějak domluvit. Už nemůžu. Ten pískot mi zní v hlavě i přes den.
Poslouchám vás, pozval jsem ho do kuchyně.

Položil jsem na stůl papír a propisku.
Podmínky jsou jednoduché. Úplné ticho po 22. hodině.
A když mám návštěvu? zkoušel smlouvat.
A když má Vojta inspiraci v sedm ráno v neděli? odpověděl jsem klidně.

Tomáš sebou trhnul.
Dobrá. Po desáté večer ticho. Platí. A housle prodáte je?
Ne, řekl jsem. Ty zůstávají. Jako záruka dodržení dohody. Budou na skříni, nabité a připravené.

Podepsali jsme ten improvizovaný pakt o klidu. Funguje už půl roku. Vojta housle už dávno odložil teď hraje šachy.

V domě je klid. Občas si s Tomášem pozdravíme u výtahu. Na syna kouká s obavou, na mě s respektem. Asi pochopil, že tichý účetní s dobře vychovaným dítětem může být mnohem tvrdší než jakýkoliv rockový výstřední soused.

Rate article
Add a comment